Článek
Kdo si hodlá prověřit své hrdinství, měl by se stát aspoň na čas rozhodčím. Ne tím špičkovým, který dobře investuje do komise rozhodčích, vyšplhá nahoru, v rámci zachování klidu píská mírně pro domácí a bere za 90 minut práce pěkný balík peněz. Hrdinstvím je zůstat dole, objíždět venkovské plácky, jež jsou obklopeny zuřivými fandy, tvrdě stát na liteře fotbalových pravidel a domácím nedat ani promile. Tohle přesně jsem dělal asi dva roky. Na rozhodčího mě vyškolil Karel Vidlák, tehdy známý ligový soudce.
Ty zážitky s píšťalkou stály za to. Domácí jsem opravdu nikdy nezvýhodňoval. V Doubravníku, kde štěkali fandové jak vyhladovělí psi, jsem neodmával ofsajd, protože dle mého zraku vyběhl útočník Adamova v souladu s pravidly z vlastní půlky. Dodnes si za tím stojím. Na rozdíl ode mne ti domácí chrti do jednoho ofsajd viděli, a protože z akce padl jediný gól utkání, Doubravník neslavně prohrál. Vyslechl jsem si své a nepochopil jen, proč mě ti chrti přímo nerozsápali. Moje děti raději sedaly na kola už před závěrečným hvizdem a zkušenější kolegové mi pak v kabině radili: „Příště ten praporek pro domácí zvedni a máš klid.“ Taková rada ovšem u mě neměla naději na zapuštění kořínků.
Další neděli jsem v Křoví odpískal domácím ofsajd v situaci, kdy šli dva útočníci už jen na prázdnou branku a nedovoleně si mezi sebou nahráli. Pro mě to bylo jasné, gól neplatil. Domácí v tom však jasno neměli a nedali mi o přestávce napít ani zakalené vody.
Některé zápasy se rozhodčímu povedou. Jednou mi po zápase ve Víru řekl divák, že tak bezchybně by to nezapískal nikdo, ani mezinárodní rozhodčí. Jindy jsem spáchal takový úlet, že se mi o něm dlouho zdálo. Rozzuřený brankář hostí chytil míč a dotírajícího útočníka jím udeřil do hlavy. Zcela správně jsem brankáře vyloučil, ale v nevysvětlitelném zatmění mozku jsem místo penalty nechal kopat od branky. Proti tak strašné blbosti kupodivu nikdo neprotestoval. Hosté byli samozřejmě rádi a tím lépe strávili brankářovo vyloučení, domácím naopak zřejmě to vyloučení stačilo. Možná to vypadalo, že jsem nejdříve pískl drobný faul na brankáře. Vlastně bych to teď mohl tvrdit, ale tehdy jsem v klidu domova kroutil hlavou nad svým kopancem.
Rozhodčí je většinou terčem vášní nejrůznějších zamindrákovaných lidí a musí počítat, že mu během zápasu i po něm minimálně jedno mužstvo vynadá. Dost často se rozčilují obě. Ta okresní padesátikoruna za to tehdy nestála. Jednou převálcovali domácí 7:0 hosty, za které hrála řada mých známých. Nějak jim to nešlo a pořádně se ani nedostali na soupeřovu polovinu. Takto jednostranné zápasy se dobře rozhodují a také já měl po utkání dobrý pocit. Jen do té chvíle, než se hosté nechali halasně slyšet: „Prohrál nám to rozhodčí!“
Nu což, už Jaroslav Hašek nabádal diváky k slušnému chování větou: „Bodat soudce rezavým nožíkem jest zakázáno!“
Že se soudcovským posláním musím skončit, jsem si poprvé uvědomil, když mě předseda okresní komise rozhodčích posílal mávat kraj do Rovečného se slovy: „A musíš jim píchnout, oni body potřebují!“ To zas padl na pravého. Copak se mu ještě nedoneslo, jak jsem hnusně objektivní a spravedlivý?
Nejvíc mě štvalo, že nejlepší světoví rozhodčí pravidla nedodržují. Jakou mám mít autoritu já na dědinách, kde úzkostlivě lpím na liteře pravidel, když oni mi to kazí? Takový rozmlsaný fanoušek sleduje ve středu Ligu mistrů, kope se penalta, během ní hráči obou stran přešlápnou čáru pokutového území o pět metrů, ale světový rozhodčí branku uzná bez mrknutí oka. V sobotu se dává naše extraliga, opět penalta, tradiční přešlápnutí a uznaný gól! Jenže přijde neděle a v Bystřici pískám já. Domácí vedou a ještě pro ně foukám penaltu. Jejich nejlepší hráč ji proměňuje a zvedá ruce, kamarádi ho objímají, ovšem já nechám zcela v souladu s pravidly kop opakovat. Domácí hráči totiž překročili čáru velkého vápna. Primadona repete nezvládá, zato povzbuzení družstevníci z Jívoví otáčí skóre dvěma góly a já pak do konce utkání poslouchám řeči, že jsem blbec, který se ani nedívá na televizi. Marně se po zápase oháním pravidly kopané, ta knížka je vůbec nezajímá, oni vidí v každém televizním přenosu praxi úplně jinou a moje hnusná zásadovost je dráždí jako býka muleta. A tak zuří, nadávají a já jsem zase donem Quijotem. Hrdinou za každou cenu. Za každou vlastně ne, píšťalku pomalu odkládám a zkouším zase něco jiného.
Fotbal to má podobné jako basketbal, každý kontakt až na ramenatou výjimku by měl být faulem, někdy dokonce jen pokus o něj. Horší to mají rozhodčí v hokeji, tam se ani jako divák nemohu zorientovat. Komentátor se totiž shoduje s internacionálem po svém boku a ševelí: „No, faul to sice byl, ale takové se nepískají!“ A já, hnusný zásadovec a hledač trpkých pravd, si lámu hlavu. Byl to tedy faul, nebo ne? A když ano, proč se nepíská?
Ještě horší je, že v posledních minutách zápasu se píská úplně podle jiných pravidel, než celých předešlých cca 58 minut. Koukám vyjeveně na televizi, Sparta vede o gól a má puk, Forman a po něm Řepík jsou evidentně hákováni, dohromady celkem třikrát, ale rozhodčí nic. „Aspoň neovlivní výsledek v posledních minutách,“ pochvaluje si nelogicky komentátor. Po dalším faulu bere Třinec touš a vyrovnává na 3:3. Reportér přiznává, že brance předcházel faul, ale tak malý, že se opravdu nemá pískat. Je konec, rozhodčí ovlivnil úplně všechno a my ho ještě chválíme.
Jedeme podle pravidel a najednou se od nich odvrátíme, abychom něco neovlivnili. Jako by policista hlídal celý den překupníky drog, násilníky, zloděje a vrahy, ovšem těsně před půlnocí je nechá prodávat, znásilňovat, krást a vraždit, protože by jinak ovlivnil chod a výsledek dne. Takhle tu nelogickou logiku vidím já. Ale nic si z toho nedělejte, asi jsem opravdu hnusně zásadový a malicherný. Ještě horší je ale Franta Voves. Tomu příšerně vadí schvalování faulů televizními experty.
„Prý obránce musel správně zatáhnout za záchranou brzdu! Tak fauly může chválit jenom úplnej blbec! Hovado! Že takový lidi bez morálky pouštějí do televize? Vždyť už fauly schvaluje i Karel Poborský, a toho jsem si vždycky vážil! Sport by měl komentovat džentlmen ve stylu Guta Jarkovského. A ne pitomec, který chce vyhrát všemi prostředky.“
Dodával, že sport není vůbec důležitý, že morálka a výchova k hodnotám ční nad nějaké fotbalové body. Ale raději probíral politiku. U piva mi vykládal o Benešových dekretech, jak jsou nespravedlivé hlavně ty nejdůležitější. Že se podle nich nehledají skuteční viníci, ti stejně hned po válce uprchli, ale odnesli to lidé nevinní, které se hodilo okrást o majetek nebo si s nimi vyřídit osobní účty.
„Všichni to vědí, každý politik a právník ti to mezi čtyřma očima potvrdí, ale hýbat s tím nebudou. Protože takové spravedlivé politiky by už nikdo nezvolil a každýmu by průměrní lidi, takoví ti přikrčení prospěcháři, naplili do očí!“
„Když chceš být tak spravedlivej, staň se sudím ve fotbale,“ navrhl jsem mu.
Náš oddíl nikoho neměl, já už kariéru odmítal nastartovat a Venca Prcek byl takovou figurkou, která fotbalu vůbec nerozuměla, ale po každém zápase se s domácími ožral. Svými dobrodružnými návraty se dostal do ortelu, který se čte o hodech na návsi. Prý: „Není to žádný sudí FIFA, víc než fotbal zajímá ho pípa.“
Franta Voves se nechal přesvědčit, prý tedy oddílu pomůže. Dal se vyškolit a jako já kdysi pískal také okres a mával kraj. I jeho vybízeli, že by měl domácím zatlačit, protože potřebujou body. Neudělal to a podobně jako já nechával opakovat penaltu pro přešlap velkého vápna. Lidé na něj řvali, že se takové přešlapy nepískají, že se to toleruje v Lize mistrů. Dokonce ho jednou inzultovali a natřeli vápnem!
Předseda komise, v níž to řešili, mu řekl: „Copak ty se nedíváš na televizi? Pravidla se nesmí brát do puntíku. Stačí se držet jejich ducha…“
„To není pravda! Pravidla a zákony se musí dodržovat stoprocentně. Do puntíku,“ bránil se Voves. Protože se žádné satisfakce nedočkal, rozhodl se k nečekané reakci. Bude pískat všechno! Každý prohřešek, který uvidí! Třeba se od něj budou učit rozhodčí ve vyšších soutěžích, třeba fauly úplně vymizí. Třeba poteče voda do kopce.
A tak se z Vovsa stala třída. Byl vyhlášenej! Pískal totiž všechno. Koukáte na televizi, jak se při každém rohu nebo trestňáku hráči drží za ruce, kolem krku, někdy i za koule? Prý se to tak běžně dělá. Jenže je to všechno faul! Když dá obránce ruku na útočníka, je to faul. A faul ve velkém vápně je co? No přece penalta! Zásadovej Voves pískal všecko! Třeba až šedesát penalt za zápas.
Když s tím začal, vzal jsem si ho stranou: „Ty nejsi normální. Padá strašnejch gólů!“
„Malý faul je taky faul! A tedy penalta! Právě to lidi chtějí! Já si to v praxi ověřil,“ smál se Voves.
Pískl 60 penalt, a protože při nich hráči obou mužstev přešlapovali, tak jich klidně 30 nechal opakovat a z nich ještě třeba 15 znovu. Ctil do puntíku pravidla a za zápas padlo klidně i sto branek, z nichž sice nějakých 40 zase neplatilo, ale diváci je přesto viděli! A proto přišli a proto si zaplatili! Voves nastavoval čas a ty penalty už neměl kdo kopat. Všichni byli nadranc, hlavně psychicky…
Bylo to na palici! Virvál zavládl po celém okrese! Pravá lidová zábava! Lidi vůbec nezajímalo, kdo hraje, kam jede jejich mužstvo, ale jen se ptali, kde píská Voves! Ten měl návštěvnost větší než celý okresní přebor dohromady. Na ty rekordní výsledky také padlo nějaké tiskařské černě.
Vypadalo to, že Vovsův trend začíná hráče vychovávat. Faulů časem ubývalo. Třeba před rohem se borci přestali osahávat nadobro. Touhle cestou zespodu se mohl očistit celý náš fotbal, jenže to vadilo vedení. Prý to takhle dále nejde a okresní svaz přestal Vovsa od nové sezóny delegovat.
„Nevím, co jim mohlo vadit, když jsem jenom dodržoval! Pravidla… Víš, jak dodržuji na silnici? Když je padesátka, jedu padesát, když je devadesátka, jedu chloupek přes devadesát. Ani víc ani míň… Ti, co místo 90 jedou 60 a myslí si, že něco dělají pro bezpečnost, jsou úplně vedle! Dělají zácpy, znervózňují ostatní a nutí je riskantně předjíždět. Jezdit se má průjmově! Kde je devadesátka, mají jet všichni 95. Ani víc ani míň! Vůbec by se nemuselo předjíždět… Já tak jezdím,“ chlubil se mi Voves.
„Opravdu platíš za blázna! Jako každej spravedlivej…“
„Ale bláznovství se lidem líbí! Lidé chtějí blázny! Když mají blázny kolem sebe, cítí se jako ryba ve vodě,“ smál se Voves a já už nevěděl, co si o něm myslet. Je opravdu tak blbej, nebo naopak vychytralej?
Franta se vrátil k politice a Benešovým dekretům a já přestal na fotbal chodit. Bez Vovsa už to za nic nestojí.
