Partyzáni v podroušeném stavu netrefili granátem okno. Vír, 21. 1. 1945

V Záhadě hlavolamu vystupuje zámečnický mistr Em, ve vírské válečné historii zase nacista Ehm. Valentin Ehm dostal ve Víru po odvlečeném židovském majiteli Josefu Rotterovi do správy textilku a k ní krásnou vilu. Tohoto národního správce měli lidé za udavače a po válce to bude tvrdit hlavně komunistická propaganda. I Jan Tesař naznal, že byl „oporou nacistické moci“. U posledních pamětníků však nechybějí hlasy, že to byl člověk dobrý, uctivý, lidem dal práci a pomáhal jim. A měl pálit četná udání Čechů na své sousedy.

Soudruh Šajnar psal po válce o jeho seznamu se jmény 150 vírských občanů, které prý se chystal udat. Zápisník měl být u zavražděného továrníka zajištěn, nikdo jej však neviděl.

V knize Jermak na Moravě píše autor Stěnin, že důkazy o Ehmově udavačství shromažďoval vírský poštmistr Šťastný. Často jsem s Vladimírem Šťastným (1899–1994) o Ehmovi hovořil, ale nikdy mi nic takového nepotvrdil. Ehma měl naopak za slušného člověka, který neublížil, nebezpečná prý byla spíše jeho manželka. Samotný Ehm Šťastného upozorňoval, aby před ní mnoho nemluvil. Lidé se však udávali navzájem, udání nosili Ehmovi do továrny a ten alespoň některá postoupil dál.

Ještě po 50 letech jeden pamětník tvrdil, že byl Ehm svině a jiný řekl do magnetofonu, že Ehm zachránil dva vírské občany odsouzené na smrt, Vilíma a Šauera. Štáb Jermaku měl však své reference a továrníka odsoudil na smrt. Protože Valentin Ehm často docházel za vdovou Haberhauerovou do Věstína, chtěli si na něj tyršovci počíhat v lese nad Vírem. Na vypracování plánu k jeho odstranění se podíleli v prosinci 1944 i vírští četníci. Předešli je však jermakovci improvizovaným přepadem, který jen zapříčinil mnohá neštěstí. Většina partyzánů se alkoholu nevyhýbala, což by se při jejich způsobu života dalo částečně pochopit. Těžko říci, proč tuto skutečnost komunističtí historikové tajili a popírali. Nejhorší bylo, že se partyzáni pouštěli opilí do bojových akcí. Když se dávno po válce oháněli členové ČSBS tím, že vázali obrovské množství německé armády, dovolil si Ing. Vondra otázku: „Zajímalo by mě, kolik jednotek vázal takový ožralý Boris, kterého musel Maršálek vozit několik dní po okolních pálenicích.“

Bohužel alkohol byl i na počátku nepovedeného útoku na Ehma. Ruští partyzáni Roman Chlud a medik Nikolaj Čursin popíjeli samohonku společně s Čechy Kozáčkem a Šenkýřem na samotě u Krausů, v místě pod hrází dnešní vyrovnávací nádrže Vír II. Uprchlíci a později i parašutisté chodili ke Krausům popíjet už od poloviny října 1944. Alkohol si tu vynucovali chrastěním zbraní. Samotě se říkalo „Hamr“ podle dávno zaniklých provozů. Koncem války zde měl Leopold Kraus trhárnu na hadry. Svědkem poslední pitky byli manželé Krausovi, syn Jindřich a dcera Boženka. Ta měla vážnou známost s partyzánským pomocníkem Vlastimilem Vondrou z Chlumu, který před krátkým časem opatřil partyzánům granát. Paní Vondrová vzpomínala: „Bylo to v sobotu večer, chtěli jídlo a pití a dostali ho. Měli s sebou ten granát. Měli ho!“ Poslední věta je velmi důležitá, jak ještě uvidíme. Paní Vondrová zdůrazňuje, že partyzáni byli hodně opilí, s úsměvem se mi svěřila se svou zkušeností: „Aby tak partyzáni odcházeli odněkud střízliví!“

Když tedy byli lesní bojovníci v pořádné ráži, vyrazili zúčtovat s továrníkem Ehmem. Podle Vondry „patřičně posilnění alkoholem, za řinčení zbraní a máváním granátem vyrazili do tmy.“ Domácím se však o svém záměru slovem nezmínili a zřejmě krátce po půlnoci, 21. ledna 1945, obstoupili Ehmovu vilu. Aspoň tak to u Krausů odhadovali. Možná však trvala cesta opilým mnohem déle, neboť policejní dálnopis uvádí, že k útoku došlo o půl čtvrté ráno. Svědkové dodatečně partyzány obdivovali už jenom za to, že v tak zbědovaném stavu dokázali ty necelé dva kilometry (přesně 1,7 km) k vile vůbec dojít. Partyzán Koutník vzpomínal, že uvedení partyzáni byli opilí už před cestou do Víru. Na tyršovce se obořili: „Vy jen ležíte, my jdeme na Ehma!“ Koutník ještě potvrdil: „Ten zdravotník byl jako Dán, sotva breptal.“ I vojenský historik Zdeněk Štěpánek mezi čtyřma očima připustil opilost útočníků a dodal, že o ní má i jeden listinný důkaz. Ale že nemůže dehonestovat partyzánské hnutí zveřejněním…

Hrdinové měli odvahy dost, ale chyběl jim smysl pro realitu. Ehm už jednou přežil útok na svůj automobil v Borači a bál se o život. Mnohokrát se psalo o poplašném zařízení na jeho pozemku. Podle této smyšlené verze se zapnulo poplašné zařízení, Ehm po partyzánech hodil granát a počal střílet z automatu. Tvrdili to lidé, kteří ale nic sami neviděli a na místě přepadu nikdy nebyli.

Žádné poplašné zařízení neexistovalo. Partyzáni totiž v podroušeném stavu začali přeřezávat první kabel, který se jim dostal do rukou, a tím bylo zvonkové vedení. Tím ovšem spojili obvod domácího zvonku a továrníka vzbudili. Ten okamžitě rozsvítil světlo, takže to celé mohlo na opilé působit jako poplašné zařízení. Zřejmě Roman Chlud (na konci totality už to připustila i oficiální literatura – Noční výsadek, s. 109) vrhl proti oknu ruční granát, ale netrefil! Granát se odrazil, explodoval na zemi a trefil Chluda i Čursina. Čursin dostal zásah do břicha a zůstal na místě mrtev. Samotný Roman Chlud byl zasažen čtyřiceti střepinami a lehce zraněn byl i Ladislav Kozáček. Útok tak skončil dříve než začal, navíc probuzený Ehm měl začít po útočnících střílet z pistole. V policejní relaci se skutečně původně objevil údaj, že Ehm jednoho banditu zastřelil! To však vylučují pamětníci, kteří mrtvého Čursina viděli. Měl prokazatelně granátem roztržené břicho a vyhřezlá střeva. Vrcholný výmysl se najde v pamfletu Jermak na Moravě. Autor si vymyslel, že z Ehmova horního okna „zarachotil kulomet“.

Přivolaní četníci našli skutečně přeřezané zvonkové vedení. Ehm žádné granáty ani automat neměl, potvrzovali to i jemu blízcí úředníci z továrny, třeba pan Šikula. Zato partyzáni prokazatelně na akci s granátem v ruce vyrazili a po akci se už u nich žádný nenašel. Po odjezdu vdovy v dubnu 1945 se ve vile samozřejmě žádné poplašné zařízení také nenašlo! Přesto se o něm zcela bezdůvodně bájilo… Četníci nakonec při vyšetřování zjistili, že ani z pistole si Ehm nevystřelil. Nejdříve totiž otevřel okno směrem k domovnímu vchodu a ptal se, co si neznámí přejí. Odtud nemohl k brance nejen střílet, ale ani pořádně vidět. Po výbuchu granátu se psychicky sesypal a už se na ránu vůbec nezmohl, ač byl dobrým střelcem. To bylo štěstím pro zbylé partyzány, protože by jinak na přehledné pláni kulkám neunikli.

Protože napadený továrník oznámil útok na četnické stanici a informoval příslušná německá místa, museli zranění okamžitě zmizet. Naštěstí četníci nespěchali. Ač byli vyrozuměni ve 3:40 hodin, dostavili se až v sedm hodin a začali vyšetřovat až po rozednění, kdy stopy stačili rozšlapat věřící cestou do kostela v Rovečném. Raněné nejdříve naložil na saně rolník Josef Navrátil z Víru a odvezl je do Nyklovic. Zde je navštívil vrchní četnický strážmistr Čeněk Tesař z Rovečného a varoval je před velkou pátrací akcí nacistů. Oba zranění byli proto přemístěni do zemljanky v lese u Nyklovic a řada pomocníků šla zahlazovat krvavé stopy, které zůstávaly za saněmi. Sám strážmistr Tesař vyrobil stopu falešnou - zařízl kohouta, jeho krví potřísnil na jednom rozcestí falešnou odbočku a tím Němce svedl z cesty. Roman Chlud však vůbec neměl vyhráno. Přišel o všechny zuby a otvorem pod jazykem mu unikala krev a později i potrava. Lidé mu ji ucpávali vatou a kapesníkem. Roman zoufale volal po zbrani, protože chtěl ukončit své trápení. Historik Jan Tesař zapsal, že se za ním „táhla, doslova i v přeneseném smyslu, krvavá stopa“.

Pátrání neustávalo, proto byl převážen po vesnicích a zpět do bunkru. Ztratil spoustu krve, proto pil horkou králičí krev podle receptu už nebohého medika Čursina. Při pobytu v Louce došlo k přestřelce s četníky z Olešnice, německý četník byl při ní zabit a český vážně zraněn. Musel následovat rychlý převoz do Tasovic, kde strávil Roman Chlud jenom jediný den v usedlosti Jana Dostála. Po třech nedělích se však zdejší pomoc partyzánům vyzradila a životy zaplatili Jan Dostál i celá šestičlenná rodina Škrabalova z Tasovic: matka Marie, synové Bohuslav a Josef a dcery Jiřina, Jitka a Marta. Nejmladší Marta byla patnáctiletá. Tak se často platilo za pomoc lidem, kteří se dostali do nesnází neskutečnou lehkomyslností…

Počátkem února už mohl vyléčený Kozáček opustit zemljanku, zato Chludův stav se stále zhoršoval. Doktor Jiří Plch z Rovečného se proto rozhodl pro operaci a nařídil převoz pacienta do sucha a tepla. To se podařilo zajistit u učitelky Růženy Unčovské v Rovečném, doktor Plch zde bez narkózy raněného operoval a za půl hodiny mu vyndal z těla 36 granátových střepin. Několik jich ještě v těle zůstalo. Že nenašel jedinou střelu z údajného Ehmova kulometu či automatu? Další důkaz, že komunističtí historikové lhali. Potom se o Chluda starala Helena Zánová z Velkého Tresného, která ho dokonce v jednu chvíli musela ukrýt do prázdné hrobky Drdlových ve Víru. Na Červené pondělí už byl Roman docela zdráv, konec války ho zastihl na Odranci, poté se ještě léčil v Hlinsku a v Brně.

Správce vírské textilky Valentin Ehm se mohl z přežitého útoku těšit rovných šest neděl. Když se vracel 4. března i s manželkou Elfriedou od vdovy Heberhauerové z Věstína, byl podle původního scénáře přepaden nad Andulčiným kamenem nad Vírem. To nedělní odpoledne zburcoval Adolf Dobiáš z Věstínku partyzány Ilju a Zachara a sám jim dal písknutím signál, že protijdoucím je skutečně Ehm. Ilja továrníka z bezprostřední blízkosti zastřelil, ale Zachar jeho manželku pořádně netrefil a ta vyvázla jen lehce zraněna. Sama vystřílela po partyzánech celý zásobník, ale také nezasáhla.

Když pak vdova uprchla z Víru, vyloupili partyzáni sklep vily a odnesli několik ruksaků alkoholu. Náklad donesli k Šafaříkům do Lhoty, kde jej likvidovali. Vzpomínal na to Viktor Šafařík.

Ve Víru došlo při vyšetřování k zatčení 11 osob. Přímo u Krausů zatkli čtyři členy rodiny a přítomného poštmistra Šťastného. Všichni vírští muži nad 16 let byli sezváni do hospody a v jednu chvíli se počítalo se zastřelením každého desátého. Nakonec postačilo 11 rukojmí z Víru a 2 z Rovečného. Ovšem Leopold Kraus a Miroslav Coural se už živí nevrátili, s nimi Josef a Jiří Jančíkovi z Rovečného. Byli odvezeni posledním transportem do Mauthausenu a tam popraveni. Jeden z pozůstalých se ptal ještě po 56 letech: „Stál Ehmův život za ty čtyři životy našich lidí?“

Lednový útok na Ehmovu vilu měl špatné následky pro partyzány a hlavně jejich civilní pomocníky kvůli věcem, které opilí partyzáni na místě zanechali. U mrtvého Čursina se našly recepty vystavené jimramovským lékařem MUDr. Jaromírem Gregorem. Ten byl ještě téhož dne zatčen. Dále měl u sebe Nikolaj tobolku s fotografiemi, které byly pořízeny ve Veselí. Vírský četník Stanislav Straský je naštěstí uschoval a později zničil a ještě stačil partyzány varovat. Přesto Veselí návštěvě gestapa neuniklo. U padlého se totiž ještě našla břitva zabalená do novin. Bylo velkou nezodpovědností Čursina, že na novinách ponechal adresu Františka Vávry z Veselí. Gestapo hned 21. ledna do Veselí přijelo, pročesalo okolní lesy a zatklo rolníka Vávru i jeho služebnou Vlastu Kudovou. Naštěstí se domluvili na výpovědi, že jim byla v lese při práci ukradena svačina zabalená do těch novin. To jim zachránilo život.

A když už víme, že nebohý Ehm neměl ani kulomet, ani granáty, ani poplašné zařízení, jak to bylo s jeho seznamem lidí určených k zastřelení? Cituji z dopisu Ing. Vlastimila Vondry, který mi napsal z Brna 12. 12. 2000:

„Seznam evidovaných lidí z Víru neexistoval. Vymyslel si ho ředitel měšťanky Zezulák. 28. 10. 1945 zahajoval ochotnické divadelní představení v chatě u Šťastných. Při proslovu tvrdil, že má u sebe seznam 50 vírských občanů, které chtěla manželka Ehma popravit. Po představení jsem po něm požadoval, aby mně dal seznam k nahlédnutí. Přiznal, že si to vymyslel, aby posílil odpor k Němcům. Svědkem jeho přiznání byla paní Mičínová, která dosud žije a to lze u ní ověřit.“

Vidíme, že všechny národy a všechny režimy se k pravdě stavějí často podobně. Kulantně řečeno: dosti neochotně…

Roman Chlud válku přežil a rád se na Vysočinu vracel. Téměř každé kulaté výročí pobesedoval, přebíral květy a vzpomínal. A nikdy prý tu nepil! To jsou ale zase legendy! Paní Naděžda Dostálová-Dvořáková potvrdila, že při návštěvě v polovině osmdesátých let byl Chlud opilý v jednom kuse. Ještě v roce 1995 přijel tento bojovník do Bystřice nad Pernštejnem, kde poděkoval všem, kteří se o jeho záchranu zasloužili.

Na konfrontaci vždy připravený Ing. Vlastimil Vondra organizátorům vzkazoval: „Až zase Chlud bude říkat, že nepil, tak mi ho přiveďte, já mu to řeknu!“ Roman Chlud zpíval Červenou sukýnku a Včera jsem tě čekala, ale o tom, jak ke svým zraněním přišel, se po padesáti letech ani slovem nezmínil. Možná ani nevěděl, kolik nevinných životů stálo jeho uzdravení a celý ten ztřeštěný útok, z něhož tak rychle vystřízlivěl. Pozůstalí ten hloupý přepad nikdy nechválili…

Foto: H. Jurman, archiv autora, věnováno Ing. Vl. Vondrou

Literatura:

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022

Rozhovor a korespondence s manžely Vondrovými