Paraskupina Calcium a tvrdý zátah u Netína v červnu 1944

Počátkem dubna 1944 přistála na Chrudimsku z Británie vyslaná skupina Calcium, velitel Jaroslav Odstrčil, členové Josef Gemrot, František Široký a Karel Niemczyk. Rozdělili se do dvojic a ukrývali se, kde se dalo. Široký a Niemczyk hlavně v Proseči, Otevřel a Gemrot i v Březí u Bohdalova, odkud se stěhovali začátkem května k Netínu na hájenku. Přivedl je tam Štainer-Veselý. Hajný Pavlas připravil několik úkrytů, především v seníku v nedalekém lese, kam jim nosil zásoby. Parašutisté zatloukli dvířka do krmelce hřebíky a malý vchod s ukrytou pojistkou si vytvořili z opačné strany. Kdyby bylo nejhůře, byly v okolí Netína už od minulého podzimu připraveny dva bunkry v lese. Dřevěné desky byly maskovány mechem a jehličím, nikdo nepovolaný nemohl zemljanky odhalit. Oba odbojáři se snažili zprovoznit vysílačku Jarču. Když se to nedařilo, domluvili se s kamarády v Proseči, že druzí dva parašutisté přijdou za nimi s náhradními součástkami. A Štainer chtěl přepravit do Netína i vysílačku Miladu, zdvojit spojení s Londýnem a udělat tam velkou schůzku partyzánů.

Hlavně Niemczykovi se moc stěhovat nechce, protestuje, že není mechanik, ale radista a že poslední dva náhradní krystaly sám potřebuje. Stejně nemají druhý klíč ani druhého pořádného radistu, a pokud budou všichni pohromadě, gestapo je spíše vybere. Ale Štainer je důrazný: „Jestli nevyplníš rozkaz, půjdeš po válce před vojenský soud!“

I pplk. Svatoň, jeden z velitelů R 3, mu domlouvá, ať se do Netína aspoň vypraví a prozkoumá situaci na místě. Hledá tedy v Proseči kolo pro sebe i svůj doprovod, kterým bude Josef Kábele, bývalý důstojník, jenž odešel do ilegality se Svatoněm. Svatoň-Doubek kulhá, ale na kole si také troufá. Schází se s Širokým na Koníkově a shánějí kola na cestu k Netínu. Obě dvojice se po obědě 23. června dávají na cestu, každá zvlášť. „Mají přijít i nějací odbojáři z Meziříčí, tam bude hotový partyzánský karneval!“ směje se Kábele.

Den před smluvenou schůzkou, 22. června 1944, zvoní na brněnském gestapu telefon. Komisař Schauschütz přijímá zvláštní informaci: „V Netíně, v chatě u Jebavých, se dějí věci, které by vás měly zajímat!“ Volající žena pípne, že je Julie a zavěsí. Volající se jmenuje ve skutečnosti Marie. Jako Marie Černá se provdala za letce Josefa Brykse. Ten v lednu 1940 uprchl za hranice. Dcerka manželům zemřela dva dny po porodu a Marie zůstala nešťastná a opuštěná. Bez dítěte i bez manžela! Pohledná žena tedy nechá manželství anulovat a znovu se provdá. Teď je Marie Sladká! Pracuje v Olomouci na okresním úřadu, ale nyní se objevuje na Velkomeziříčsku, kde měla od počátku okupace dost známých i řadu ctitelů v čele s bývalým kapitánem Moravanským. Pátrá snad po bývalém muži. Každého se vyptává, zda tu nebyl Josef vysazen. Měli by tu přece být parašutisté, ne? Zpovzdálí ji doprovázel muž, který byl později identifikován jako konfident gestapa Růžička. Kráčel opravdu smrtihlav v patách krásné ženy?

Známá pozvala Marii na chatu v Netíně. Dozvěděla se o veselých večírcích u Jebavých, kteří tu měli úplnou dřevěnou vilu s balkónem a dvěma ložnicemi s francouzskými okny. Také se konečně sešla s Janem Moravanským, vyhlášeným sukničkářem. Právě on jí asi nevědomky potvrdil, že se v okolí zdržují parašutisté. Že by tedy i její Josef? Zatím zavolala na gestapo jen náznak informace o večírcích. Proč by si měli někteří tak debužírovat?

Komisař Schauschütz poslal hned večer dva referenty, ať vyzvednou ve Velkém Meziříčí četníka Schneidera a společně zjistí na četnické stanici v Radostíně místní situaci. Náčrtek oblasti, polohu chat a příjezdové cesty. Učinili tak, četníci poté informovali hajného, ale žádná opatření se neprovedla. Komisař Schauschütz rozhodl hlídat Jebavého chatu a legitimovat přítomné. Osobně se rozjel k Netínu už odpoledne 23. června v doprovodu svých referentů Königa, Richtera, Pribyla a Dufka. Chtěl vidět na vlastní oči všechny důležité objekty z plánků. Netínem projeli bez zastávky, objeli i velký rybník. Už jsou na hrázi, tady na břehu vpravo je hájenka a jen o nějakých osmdesát metrů dále stojí po levé straně Jebavého výstavní chata. Schauschütz si vše ukládá do paměti a poroučí přidat plyn. Jedou rovně až k sousední vesnici s názvem Závist. U první křižovatky poručí zastavit. V autě zůstává šofér Krumholz, pět zbývajících vystoupí, obrátí se zpět k Netínu a přes pole míří doprava k lesíku. Tam budou skryti a odtud dojdou nenápadně k chatě. Podle náčrtků se zde dobře orientovali a hbitě kráčeli po lesní cestičce.

Hajný Pavlas zrovna toho dne upozornil ukrývané, že se v lesní chatě u Jebavých sjíždějí uzenáři z Brna a z Prahy, ať se jich nebojí. A tak se hoši procházeli bezstarostně po lese. Gestapáci kráčeli husím pochodem pěšinou lesem, když proti nim vykročil parašutista Gemrot. V čele skupiny šli Pribyl a Schauschütz, který pokynul zbývajícím, ať se schovají v houští vedle stezky. Josef šel klidně dál, na ruce nesl gumový plášť a skupinku před sebou měl za uzenáře. Jenže oni s ním snad chtějí špásovat! Někteří vnikli do houští a chtějí jej zadržet. Než jim stačil legrácku oplatit, zazněl německý povel: „Halt! Hände hoch!“

Josef Gemrot udělal opak. Nezastavil, dal se na útěk. Hned za ním zazněl výstřel. Kulka mu proletěla rukávem. Prchal dále a druhá rána padla zrovna ve chvíli, kdy se mu gumový plášť zachytil o stromek a strhl Gemrota doprava. Díky tomu nebyl zasažen do srdce, ale střela šla šikmo pod levou lopatku a vyšla svalem na levé paži. Všech pět Němců za ním střílelo, ale Gemrot odhodil plášť i klobouk a unikl. Skryl se v nedaleké zemljance, kde zjistil, že krev má až v botě. Provizorně se obvazuje a vyčkává. Gestapáci jej přestali stíhat, počkají na vycvičené psy, a pak zkusí uprchlíka vystopovat. Zatím přešli louku a vnikli do dalšího cípu lesa. Rozdělili se, urazili několik set metrů a náhle slyší český povel Dufka: „Stůj, nebo střelím!“ a výstřel.

To Jaroslav Odstrčil šel klidně po cestě k chatě a neznámého před sebou měl také za uzenáře. Jenže ten na něj zamířil a nepřesně vystřelil! Společně s palbou po Gemrotovi už měl vystřílený celý zásobník a marně teď mačkal spoušť. Odstrčil se přiblížil a skočil po něm. S výjimkou Pribyla se však seběhli všichni zbývající gestapáci a pustili se do neznámého. Čtyři proti jednomu! Urostlý a vycvičený doktor práv Jaroslav Odstrčil se s nimi rval dlouhé minuty! Nechtěl se dát! Po marném boji vystřelil Richter a zasáhl parašutistu do zad. Odstrčil byl okamžitě mrtev! Komisař zaklel.

Odtáhli mrtvého na kraj louky a prohledali. Našli legitimaci na jméno Jaroslav Ocelka. Přikryli ho jeho pláštěm a komisař odmítl hlídat mrtvé tělo. Kdoví kolik těch banditů tady ještě bude! Zrychleným krokem se ženou přes pole k autu a odjíždějí. Ještě když se skláněli nad mrtvým, sledoval je zpoza rázu dřeva hajný Pavlas. Po odjezdu gestapáků se šel podívat, kdo leží pod pláštěm. Jaroslav! Utíkal honem k hájence a akorát spatřil, jak na kole odjíždí Moravanský, který s oběma parašutisty sdílel úkryt v seníku. Pavlas si vzal nějaké jídlo a pár drobností, instruoval manželku, ať veškerou vinu svede na něho a utíkal do skrýše.

Když se kolem 18. hodiny sjeli hosté do Jebavého chaty, neměli o předešlých událostech ani tušení. Nikdo je neinformoval. Někteří ještě odjeli něco zařídit, zbývajících šest mužů povečeřelo. Krátce po 19. hodině však přijelo do oblasti přepadové komando, asi čtyřicet dobře vyzbrojených mužů. Zrovna v tu chvíli vyšli před chatu tři uzenáři, majitel Jebavý, jeho bratr a velkouzenář Šereda
z Brna. „Ruce vzhůru!“ zazněl jasný povel.

Všichni tři bleskově poslechli. Ale Šereda má srdeční vadu a ruce nahoře mu nedělají dobře. Dá je tedy dolů a chce sáhnout do zadní kapsy pro legitimaci. Prásk! Je trefen z pušky do hlavy. Sahal přece pro zbraň! V chatě se nic zajímavého nenajde, ale brzy je v tom nejdelším cípu lesa nalezena a prohledána lesní bouda, do níž se ukládá krmení pro zvěř. Ovšem místní zvěř musí mít nějaké zvláštní chutě! Gestapáci nalézají bundu a další britskou výstroj a také aktovku plnou zápisků! To zde Moravanský nechal hotovou zprávu o odboji pro Štainera, dále mapy, adresy a také místa a termíny schůzek! Tohle může být pro gestapo poklad! Z adres je zaujme i ta k řídícímu učiteli Malouškovi do Kadolce. Brzy jej seberou a pan řídící výslech nepřežije!

Obsadí také hájenku, Pavlasová je i s dcerou Hedvikou a brzy i synem Josefem zatčena, zbývající čtyři malé děti budou z hájenky vyhnány a čeká se na hajného. Marně! Vrací se jen Moravanský, jde však zezadu lesem a po jakési podivné výmluvě jej gestapák propouští. Moravanský upaluje do Meziříčí a varuje pár lidí, ať na schůzku do Netína nechodí. Gestapo obkličuje celé okolí. A od Radostína se po osmé hodině večerní zrovna blíží po silnici na kolech Niemczyk a Kábele. V Zahradištích je zastavuje protektorátní četník s lesním praktikantem a zajímá se, kam jedou. Niemczyk odpoví, že za hajným Pavlasem shánět letní byt. Když chce vzít svoji legitimaci zpět, nemůže ji četníkovi vyrvat. Ten ji drží vší silou, mhouří oči a nakonec prohlásí: „Pánové, buďte opatrní…“

Oba váhají! Netuší, co dělat. Netín už je hned za kopečkem, snad tam ještě dojedou. Támhle v polích se prochází nějaký civilista, že by tajný policista? Silnice se ztrácí v lese, už se pomalu šeří, když před sebou uslyší auto jedoucí na plný plyn. Seskočí i s koly do hlubokého příkopu a nechají jej projet po silnici. Nebyli to gestapáci? Z domácích lidí jezdí autem málokdo. Už se konečně stmívá, když je o půl kilometru dále překvapí další vůz. Jede totiž bez motoru a se ztlumenými světly. Mine je a za nimi prudce zabrzdí. Je plně obsazen chlapy se samopaly. Co teď?

„Ruce vzhůru,“ zazní povel, hned jak tři muži vyskočí z auta. Samopaly ale nechávají ve voze a kontrolují bližšího Kábeleho. Niemczyk pochopil, že ho četník tím držením legitimace chtěl varovat. Teď už je pozdě! Položí kolo a ve zdvižené ruce skrývá pistoli. Není ještě pozdě! Začne po všech třech střílet. Toho prostředního zasáhl tak, že Němec upadl. Zbývající se vracejí k autu pro samopaly. Niemczyk vystřílel zásobník a okamžitě mizí v lese. Do úst si vkládá pilulku s kyanidem. Obal by se měl za pět minut rozpustit, smrt bude poté rychlá!

I gestapáci mizí v lese a na scéně zůstává jediný Kábele. Rozjíždí se pomalu na kole, jede klikatě ze strany na stranu. Střelba zarachotí a Kábele je zraněn na noze. Jde jen o škrábnutí! Kola se zbaví v lánu obilí a skočí také do lesa. Němci střílejí, ale k pronásledování se neodhodlají. Střelbu uslyšeli Široký a Svatoň, kteří se blížili k Netínu z jiné strany. Opatrně se rozhlížejí, když před sebou spatří hlídku. Dají se tedy na útěk zrovna k místům odpoledních přestřelek. Naprostou náhodou se zastaví přímo u bunkru, v němž vyčkává postřelený Gemrot. Vtom oba uslyší hlasy a psí štěkot.

„Gestapo! Honem pryč!“ zasyčí Svatoň a kulhá pod hráz rybníka. Široký jej rychle předbíhá a oba spěchají do vysokého obilí. Vzápětí k bunkru přiběhne několik gestapáků s dvěma policejními psy. Ti je vedou rovnou za Gemrotem, ale nyní zavětří čerstvou stopu. Se štěkotem se pouštějí pod hráz a psovody táhnou do vysokého žita. Ale oba uprchlíci jsou už pryč, stopa vede dále do lánu, a tam po chvíli gestapáci zadrží psy a vracejí se zpět k bunkru. V parašutistovi je malá dušička, když se za malou skulinkou míhají stíny. V ruce svírá zbraň a je připraven kdykoliv zahájit palbu. Bunkr však odhalen není, Gemrot si oddychne.

V půl jedenácté zvedá kryt a opatrně se blíží tmou k okraji lesa. Chce do seníku pro své osobní věci. Hned na kraji lesa mu pod nohou hlasitě praskla suchá větev. Okamžitě sebou plácl na zem a vzápětí nad tím přejel rozsvícený reflektor. Sotva padesát metrů od něj stál pátrač a reflektorem prohlížel terén asi deset minut. Poté se Gemrot opatrně vydal dále přes louku a menší lesík až k silnici, když se několik set metrů od něj zase rozštěkala střelba. Po uklidnění situace se ještě jednou pokouší dostat k boudě, ale ta je dobře střežena. Josef se musel dát na ústup. Ukryl se v obilí, pak ještě málem vrazil do dvojice českých četníků a naprosto dezorientován se podle kompasu vydal na sever. Až za tři noci dorazil k Dvořákům do Březí u Bohdalova. Cestou za celou tu dobu snědl pouze jeden syrový hřib, k tomu pil vodu z potoka.

Svatoň a Široký se také prodírali vysokým žitem až do úplného setmění, pak otáčejí pěšky zpět! Ze schůzky Calcia nic nebude, musí zpátky na Koníkov. Dorazili tam až v neděli 25. června ráno po šesté hodině. Svatoň už vůbec nemohl, svalnatý Široký jej podpíral, vlekl a nakonec i nesl na zádech.

Stejně na tom byl lehce zraněný Kábele, také už postarší důstojník. Horší než zranění byla jeho slabá kondice. Prchal s Niemczykem, který byl rád, že kyanid nakonec nepoužil. Pro jistotu utíkali potokem, pak pochodovali celou noc a den strávili ve vysokém obilí. Až po setmění zase vyrazili dále. Kábele však po několika hodinách odmítal jít, jen by ležel a odpočíval.

„Zastřelím tě, když nepůjdeš!“ nutí ho Niemczyk, který chce být do rána na Studnicích u Cyrila Musila. Nezastřelil, ale profackoval! Pomohlo to na chvíli, Kábele ale brzy zase ulehl na zem. Nakonec posbíral poslední síly a ještě nějaké tři kilometry urazil. Poté zůstal definitivně ležet a žádné násilí na něj neplatilo. Jeho druh zašel pro Cyrila, který zničeného odbojáře odvezl traktorem do penzionu.

Až v Litomyšli je v neděli zatčen Moravanský. Nechal totiž v aktovce litomyšlskou adresu své manželky… Ještě toho dne prozradí zemljanky u Netína. Gestapu slíbí na oko spolupráci, především jim sežene Štainera a také Grňu, jehož tu nedávno navštívil konfident Ryšánek. Moravanský dostane šaty, peníze a přidělené číslo 83. A je propuštěn! Varuje přátele a jakmile to jde, ztratí se do konce války. Jenže Štainer mu nedůvěřuje a nechce ho do své organizace. Odchází proto k Litomyšli. Otazník stíhá otazník. Po válce o Moravanském gestapáci potvrdí, že byl jejich opravdovým konfidentem. I hajný Pavlas je o tom přesvědčen! Stejně se mluví o udavačce Marii… Moravanský je však dvakrát soudem osvobozen pro nedostatek důkazů, stane se dokonce velitelem vojenské posádky v Litomyšli a vzápětí umírá při autonehodě cestou z Pardubic. Stane se 29. září 1947. Marie Sladká je otrávena už na konci války, den před svým plánovaným zatčením. Prý sebevražda… Převoz do olomoucké nemocnice už ji nezachrání. Hajného bratr Antonín Pavlas byl utlučen gestapem a syn Josef zemře v koncentračním táboře krátce po skončení války.

Na Studnicích odbojáři pookřáli a za pár dnů se vracejí do Proseče. Niemczyk, Široký i Kábele společně přemýšlejí nad smutným koncem Jardy Otevřela. Obviňují Štainera-Veselého a ztrácejí k němu až do konce války důvěru. Josef Kábele je natolik fyzicky a hlavně nervově vyčerpán, že opouští zdejší odboj. Za pár dnů se přichází Gemrot léčit do penzionu na Studnice, Cyril jej přivádí polní cestou domů. Současně mizí do ilegality Eda Soška. Němci sebrali jeho příbuzné, bratra Václava pošlou do koncentráku, ale Eda byl včas varován. I další lidé jsou zatčeni. Odboj není žádná selanka…

Literatura:

Jurman, H.: Martyrium. Zubří země, Štěpánov 2017

Foto: Hynek Jurman