Bylo to tužící, pravda o Havlíčkovi, Brixenu a komunismu

Pamatujete, jaké nepravdy jsme poslouchali ve škole za socialismu? Třeba že Karel Havlíček Borovský miloval Rusko a toužil po samostatném českém státě. Skutečnost byla úplně opačná! Rusko jej rozčarovalo jako téměř každého, kdo tam zavítal. Stejnou zkušenost udělal později i Vilém Mrštík. „S Poláky a Rusy nechci mít nic,… nejsou to naši bratři, ale jsou mnohem větší nepřátelé a nebezpečnější naší národnosti než Maďaři a Němci,“ razil názor Havlíček. V revolučním roce 1848 pak napsal: „Samostatnost úplná byla by pro Čechy holé neštěstí. Upřímně a srdečně dbejme o vznik rakouského císařství!“ Do čítanek se samozřejmě nemohl dostat ani Havlíčkův moudrý výrok z června 1850:

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího nebo horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Mýlil se však v tom, že takové učení „není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo.“ Havlíček dále psal, že se musí hájit jmění každého člověka a kdo do cizího jmění sahá, je komunistou! Že „jen majitel sám má právo se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus!“ Výrok zcela logický, ale u nás po roce 1948 byla tato pravda zcela ignorována!

V roce 1845 zkritizoval Karel Havlíček Borovský Tylův román Poslední Čech. I díky tomuto sporu se stal známým a koncem toho roku byl na Palackého doporučení přijat jako redaktor vládních Pražských novin a stal se nejvlivnějším českým žurnalistou. V září 1847 už mohl přijmout několik spolupracovníků, třeba i F. M. Klácela. Od dubna 1848 vydával Národní noviny a brzy se stal jejich majitelem. V revolučním roce byl členem Národního výboru a účastníkem Slovanského sjezdu. Po červnovém povstání se dostal do vězení, ale musel být propuštěn, neboť byl mezitím zvolen poslancem říšského sněmu a měl imunitu. V lednu 1850 byl jeho list úředně zastaven. Finančně výnosné vydávání Slovanu od května 1850 zastavil sám Havlíček v srpnu 1851. Vrátil se do Brodu a chtěl se věnovat literatuře i hospodaření. Jeho novinářská neústupnost se mu však měla stát osudnou.

Havlíček vyhrál soudní proces v dubnu 1849 i v listopadu 1851 v Kutné Hoře. Soudci na něj nemohli, své články si obhájil. A tak postupovala státní moc jinak. Samotný Bach prosazuje u císaře zvláštní nařízení o konfinování nebezpečných osob. První nebezpečnou osobou je samozřejmě Havlíček. V noci na 16. prosinec 1851 je v Německém Brodě zatčen a deportován dostavníkem č. 536 do Brixenu na tři a půl roku.

Havlíček byl vezen přes Batelov, Počátky a České Budějovice do rakouských zemí. Až ve Freistadtu se při večeři dozvěděl, kam přesně směřuje. Další noci strávil v Salzburgu a Innsbrucku. Za Brennerským průsmykem už čekal Brixen. Cestu popsal, samozřejmě s literární nadsázkou, v Tyrolských elegiích. Ve škole nás učili, že se Havlíček stal v Brixenu mučedníkem, že mu zdejší tvrdé podnebí podlomilo zdraví. Brixen ležel v rakouských Alpách, ale když se tam dnes vypravíte, musíte do Itálie. Hranice se zde po první světové válce posunula a místo v čarokrásných horách se dnes jmenuje italsky Bressanone. Při své návštěvě Brixenu jsem nebyl nijak překvapen zdejším zdravým povětřím, věděl jsem o něm už z knih Jiřího Moravy, který jako první vyvrátil řadu legend kolem „brixenského mučedníka“.

Tyrolské elegie zakončil Havlíček zmínkou o Sibérii a odtud se asi odvíjí zkazky o drsném alpském prostředí. Na ně si postěžoval opravdu jen ojediněle. Zřejmě pod dojmem postupující nemoci Julie jedinkrát zaznamenal, že rodině nesvědčilo „proměnlivé podnebí alpské“. Opak napsal mnohokrát. Ve skutečnosti byl Brixen horskými lázněmi, kam si bohatí jezdili prodlužovat život. Havlíček, ač rebelant, tu dostával ročně 500 zlatých, byl tedy placen stejně dobře jako úředník na místodržitelství, ten však musel od rána do večera pilně pracovat. Havlíček si jen psal, co chtěl (musel to však skrývat a posílat tajně do Čech, kde byla jeho tvorba opisována), stýskalo se mu sice po vlasti, ale zvýšené psychické vypětí po pár měsících polevilo, když za ním přijela manželka s dcerkou. A služka jim třikrát denně nosila jídlo z hotelu Elefant. Kvůli rodině si Havlíček pronajal domek s altánem a rodiny si užíval až do konce léta 1854. V Brixenu napsal svá největší satirická díla Tyrolské elegie (1852), Křest sv. Vladimíra (1854) a Král Lávra (1854). Takže spíše bohatě placená tvůrčí dovolená než vyhnanství!

Hned po svém příjezdu sem napsal Palackému, že nemá žádný nedostatek, neboť vláda všechno platí. Svému bratrovi s radostí vylíčil krásnou polohu Brixenu a zdejší zdravé podnebí. Tedy žádné nelidské podmínky a podlamování zdraví! Tuberkulózu mu však přivezla z Čech manželka Julie… Zpočátku se mu sice zajídal jednotvárný život, ale dr. Pinkasovi napsal, že „není život ani v Praze mnohem lepší než zde v Brixenu, ba alespoň zde mohu nosit klobouk, jaký chci a smím mít v domě zbraň, kdybych chtěl…“

Na podzim 1854 poslal rodinu domů. Očekával totiž každou chvílí své propuštění a bál se o nemocnou ženu, která by nemusela vydržet namáhavou cestu, pokud by k ní došlo v zimě. Po odjezdu rodiny znovu žádal o propuštění a zavázal se zanechat novinářské činnosti. Dne 4. 5. 1855 podepsal slib loajality a za dva dny se vydal na cestu domů, kde se však měl paradoxně mnohem hůře než v Brixenu. Julie mezitím 16. 4. 1855 zemřela (hlavně kvůli ní přitom podepsal ponižující slib!) a navíc mu byl vykázán nucený pobyt v Německém Brodě. Havlíček je rozčarován, neboť je vlastně opět konfinován, ale na rozdíl od Brixenu už nepobíral žádnou podporu od státu.

Léčí se v Chuchli a především v lázních Šternberk u Smečna, umírá v Praze. Jeho pohřeb 1. 8. 1856 je národní demonstrací, prostí lidé nesou až na Olšany jeho rakev. Ta je vyzdobena vavřínovým věncem s trním, který zhotovil syn Boženy Němcové. Dne 19. 8. 1862 je odhalena pamětní deska na jeho rodném domku v Borové, plamenný projev pronáší Karel Sladkovský, na zádušní mši hraje na varhany Bedřich Smetana. O zasazení pamětní desky v Brixenu se zasloužila sokolská jednota z dnešního Žďáru nad Sázavou.

Doma ve vlasti se Havlíček dožil jenom zklamání. O každou cestu z Brodu musel poníženě žádat. Ale ani za komunistů nebylo jinak, ještě v roce 1988 se musel přece Pavel Wonka také denně hlásit na VB a ke každé cestě mimo bydliště potřeboval povolení. Úřady Havlíčka šikanovaly více než ve vyhnanství, jeho dosavadní přátelé se od něj houfně odvraceli a mnozí se báli k němu jenom hlásit či jej pozdravit. A nemohl psát.

„Já tu Prahu nepoznávám. Vždyť to přede mnou všechno utíká, kamarádi uhýbají se na několik kroků,“ zapsal také. „Tak špatně jako nyní jsem se ještě nikdy necítil a netuším, jak a kdy se znovu seberu,“ píše Havlíček už v červnu 1855 svému příteli Hebrovi do Brixenu. Tehdy mohl náš velký novinář vzpomínat na léta prožitá v relativním klidu právě v Brixenu. Svému bratrovi odtud přece napsal: „Tak hezkou krajinu, jako je zde, jistě jsi ani neviděl… Jest již vidět, že zde budou Julie i Zdenka zesíleny a uzdraveny, neboť zde v horách je povětří zdravé, čerstvé a tužící.“

Michal Borovička se zamyslel nad tím, jak se vraceli během 50. let radikálové z pevností s podlomeným zdravím a došel k závěru, že proti tomu „byl Havlíčkův brixenský exil hotovou selankou.“ Masaryk jasnozřivě označil Havlíčka „mučedníkem českým, ne brixenským“. Česká televize v březnu 2008 mluvila o Havlíčkově pobytu v Brixenu jako o fešáckém kriminálu! Všechno tedy bylo zase trochu jinak. Složitější. Z mučednické legendy mnoho pravdy nezůstalo…

Foto: Hynek Jurman

Literatura:

Borovička, M.: Kauza K. H. Borovský. Baronet, Praha 1998.

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010

Morava, J.: C. k. disident Karel Havlíček. Panorama, Praha 1991