Článek
Máme partu výletníků, kdysi jsme projezdili většinu Evropy se zájezdy. Kamarád Bojda založil cestovní kancelář a já úspěšně průvodcoval. Od loňského podzimu jezdíme jinak. Velkým autem a vyhledáváme pozoruhodná místa naší republiky. První červnovou sobotu došlo na zámek Zelená Hora u Nepomuku. Důvod byl jasný. Těch událostí, co se tam přihodilo! A právě z cisterciáckého kláštera u Nepomuku přikvačili mniši v roce 1252 až k nám do dnešního Žďáru nad Sázavou a místní kopec na památku svého původu přezvali na Zelenou horu. Nepomuk byl tedy mateřským konventem a my máme na té naší Zelené hoře u Žďáru unikátní kostel od Santiniho. Zasvěcený Janu Nepomuckému, rodáku z Nepomuku. Památku, kterou chrání UNESCO. K této jasné spojnici se ještě řadil můj osobní zájem. Před 45 lety jsem kousek své vojny trávil právě na zámku Zelená Hora a načerpal tam něco inspirace a zážitků!
Nepomukem, či původně Pomukem, tamním klášterem a samotnou Zelenou Horou šly překotné události jako málokde a mnohokrát se proto zapsaly do českých dějin. Jen považte! Svatý Vojtěch, bohatý klášter, Madona zelenohorská, svatý Jan Nepomucký, Jednota zelenohorská, Zelenohorský rukopis, Černí baroni, a nakonec i moje osobní zážitky!
Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Vojtěcha na Zelené Hoře.
Svatý Vojtěch zde našel zemi sužovanou suchem, údajně prokletou Vršovci, takže 6 let nepršelo. Vojtěch lidu kázal, modlil se a žehnal. Vzápětí se objevily mraky a přišel hojný déšť. Řeky zašuměly, vyprahlé stráně se zazelenaly. Hora proto dostala svůj název! A na balvanu zůstaly dodnes stopy Vojtěchových nohou. Kdo nevěří, musí tam do kostela, kámen je pořád u oltáře. Podobný otisk nechal sv. Vojtěch v Libiši u Neratovic, mají jej tam uprostřed kostela v ohrádce. A otisk svatého Ivana ve Svatém Janu pod Skalou je přece notoricky známý… U Nepomuku měl sv. Vojtěch ještě zadupat, poté hned vyrazil pramen svěží vody. Podle pověsti léčivé!
Cisterciácký klášter tu založil Vladislav II. už roku 1144 a osazen byl mnichy z německého Ebrachu. Díky těžbě stříbra a zlata se stal jedním z nejbohatším v zemi. Husité jej vypálili roku 1420, ale i v ruinách potom žili mniši až do 16. století. Zboží však patřilo světské vrchnosti na Zelené Hoře. Na místě kláštera vyrostla ves Klášter a románské stavby jsou dodnes začleněny do některých stavení. Je zde zachován i první gotický portál v Čechách.
Madona Zelenohorská měří zhruba půl druhého metru a stávala prý už na hlavním oltáři v klášteře pod Zelenou Horou. Právě u ní si měla matka Johánka z Pomuku vyprosit narození dítěte, pozdějšího významného světce. Jan Nepomucký se narodil kolem roku 1340 a jeho příběh až po mučednickou smrt je dobře známý. Je uctíván po celé Evropě a bývá označován za Čecha, jakého po světě potkáte nejčastěji. Lipová plastika měla přečkat vypálení kláštera husity a stěhovala se pak do kostelíku sv. Vojtěcha na Zelené Hoře. Hora se proto stala poutním místem. Socha byla často brána do bitev, kde napomáhala k vítězstvím. Podle umělecko-historického průzkumu je však datována až do 2. pol. 15. století, což ale neubírá na její ceně.
Nový oltář na Zelené Hoře
Ve druhé polovině 16. století bratři ze Šternberka vyznávali protestantskou víru a hodlali sošku spálit. Neshořela, ocitla prý se druhého dne neporušená zpět na hlavním oltáři. Dali tedy příkaz katovi, ať sochu rozseká. Zaťal sekyru do sochy, ale jeho ruka vzápětí zchromla a dřevěné topůrko se pokroutilo. Tím se stala Madona naprosto jedinečnou. Zlotřilí bratři ze Šternberka měli podle pověsti zemřít do jednoho nepřirozenou smrtí a nezanechali po sobě žádného potomka. Jediným katolíkem ze čtyř bratrů byl Ladislav, schopný vojevůdce a velitel císařských vojsk v Uhrách. Údajně si do boje bral zázračnou sošku, která mu vždy pomohla k vítězství. Tento Ladislav ze Šternberka však prohrál před klíčovou bitvou sochu v kartách s polským plukovníkem Petrem Turnoffským, jehož raněný kůň se zázračně uzdravil a donesl svého pána i se sochou až domů. Madona nakonec skončila v kostele svatého Jeronýma ve Vídni. Jen v letech 1628–1648 je zaznamenáno v souvislosti s ní na 308 zázraků. Pro schopnost ochránit město před požárem se stala patronkou Vídně. Její moc byla využívána pro léčení nemocných částí těla, poruch zraku, hlavy a při morových epidemiích. Historické knihy dokládají stovky zázraků s ní spojených. Této Madoně byla zasvěcena 36. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, kterou založili jezuité v letech 1674-1690.
V pobělohorské době chtěli obyvatelé Nepomuku a okolí získat sochu zpět, což se nezdařilo. Po dokončení zelenohorského chrámu zasvěceného Panně Marii Nanebevzaté a sv. Vojtěchovi (r. 1688) proto byla spolu s oltářem zhotovena její volná kopie řezbářem Filipem od sv. Heřmana ve Lnářích. Stalo se tak kolem roku 1711. Poté byla dotýkána ve Vídni soškou pravou a následně dopravena na Zelenou Horu. Opět neměla lehký osud a v roce 1952 musela být po příchodu armády převezena do kostela sv. Martina v Neurazech, spolu s oltářem a dalším vybavením kostela. V roce 2005 byl interiér tohoto kostela vyrabován, ale socha jako zázrakem nebyla zcizena. Na rozdíl od oltářní sochy sv. Jana Nepomuckého.
V zelenohorském kostele se 2. 8. 2014 konala po 66 letech zase mše svatá a poté byla pořízena nová kopie. Madonu nechal sochař Václav Česák tentokrát odlít do bronzu v norimberské dílně Lenz & Jahn, která v roce 1683 vytvořila i sochu svatého Jana Nepomuckého pro Karlův most, první sochu tohoto světce vůbec. V dílně vznikla i socha Karla IV. pro Křižovnické náměstí v Praze. V červnu 2015 bylo nové dílo dotýkáno ve Vídni svojí originální předlohou a její svatozář putovala do Říma k požehnání papeži. Slavnostní návrat sochy na Zelenou Horu proběhl dne 3. 7. 2015 na významné inaugurační slavnosti.
A v sobotu 25. června 2017 se uskutečnilo slavnostní odhalení nového oltáře. Je široký 2,4 metru, vysoký šest metrů a byl do něj zasazen základní kámen z kláštera v Ebrachu, odkud přišli první mniši cisterciáci. Materiálem je zrcadlový nerez, který podle slov autor Václava Česáka symbolizuje strom života a poznání. Nerez by měl také symbolizovat nezničitelnost víry. Součástí oltáře je nová Zelenohorská madona. Má v rameni zaseknutou sekyru, ale i další atributy: žezlo, svatozář s dvanácti hvězdami a na ruce Ježíška, jenž svírá jablko jako symbol vlády a druhou rukou žehná.
Na místě zámku Zelená Hora původně stával jen kostel z 2. poloviny 13. století. Kopec opevnil v roce 1419 Mikuláš z Husi a horu pojmenoval na Olivetskou. O rok později pevnost dobyl Bohuslav ze Švamberka. Pořádný gotický hrad tu postavil až po husitských válkách Hynek Krušina. Opozice proti Jiřímu z Poděbrad se zde sešla 28. listopadu 1465 a ustavila Zelenohorskou jednotu. Šlo o 16 nespokojených pánů. V čele stál Zdeněk ze Šternberka, dalších 15 účastníků bylo z předních katolických rodů: Rožmberka, Hazmburka, Švamberka, Rýzmburka ad. Za vzdorokrále si zvolili Matyáše Korvína a zemí tehdy zmítaly česko-uherské války. Z období majitelů Šternberků dodnes zůstaly stavby v předhradí, a především okrouhlá bašta. Šternberkové hrad přestavěli v závěru 17. století na barokní zámek, v areálu byl i poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Z dalších majitelů uveďme Martinice, Colloredo-Mansfeldy a Aueršperky.
Místo nálezu rukopisu
V roce 1817 měl nalézt důchodní Josef Kovář na zámku dva pergamenové dvojlisty, tzv. Rukopis zelenohorský, tedy zlomek básně Sněmy a báseň Libušin soud. V listopadu 1818 jej anonymně poslal hraběti Kolovratovi pro nové zřízené Vlastenecké muzeum v Čechách. Do roku 1859 byl znám pod názvem Libušin soud, teprve pak se zjistil jeho původ. Což hlásá i pamětní deska na místě nálezu. Hrabě Jeroným Colloredo-Mansfeld pak další vzácné rukopisy ze zámku na nádvoří spálil. Už Dobrovský odmítl rukopis jako falzum. Rozhořely se spory, které vlastně trvají dodnes. Převažuje názor, že jde o falza. Každopádně byl ale inspirací pro Smetanovu Libuši, i pro četné výtvarníky v čele s Ženíškem a Alšem a pro další umělce.
Za války na zámku sídlila německá armáda, v pětačtyřicátém krátce američtí vojáci. Do roku 1947 byly ještě přístupné zámecké sbírky, poté sem komunisté dislokovaly pomocný technický prapor, tzv. Černé barony. Většina mobiliáře skončila v kladrubském klášteře. Od roku 1953 zde sloužil i Miroslav Švandrlík, ovšem už v rámci technických praporů, kde měli vojáci sníženou zdravotní klasifikaci, ale nebyli většinou stíháni z politických důvodů. Švandrlík později napsal humoristický román Černí baroni (poprvé vyšel 1969) a řadu dalších pokračování. V roce 1992 byl právě i na Zelené Hoře natočen film Černí baroni (1992). Stejnojmenný seriál (2003) už vznikal na Moravě.
Legendární nádvoří zámku.
Vojáci odešli v roce 1990 a od roku 1992 patří zámek obci Klášter. Ta letos na jaře přiznala, že nemá finanční prostředky pro opravu a zámek nabídla do prodeje. Oprava by si vyžádala obrovské náklady, protože třípatrový zámek je rozměrný a hodně zdevastovaný. Běžně přístupný není, ale nám se podařilo komentovanou prohlídku domluvit. Dostal jsem se tak na místa, na která jsem 45 let jen vzpomínal. Vždyť jsem pochodoval po stejném nádvoří, jak ve filmu Černí baroni, běhal jsem po stejných schodech a při fotbalovém vojenském derby Nepomuk – Plzeň jsem byl za stavu 5:5 autorem osmi branek! To už se nikomu nepovedlo a nedá se na to zapomenout! Moc rád jsem tam zavítal…
Námi domluvené prohlídky využila i řádka místních občanů a děkovala nám. V prázdninových měsících mají být prohlídky zase umožněny, tak neváhejte! Zelená Hora u Nepomuku stojí za to!
Zachovalá bašta, kde měl Kefalín prasečí ráj.
Zdroje:
Josef Pavel: Pověsti českých hradů a zámků. Nakladatelství Jos. Hokr, Praha nedatováno
Foto: Hynek Jurman
