Článek
Kdo byl někdy na pořádném fotbale a viděl skvostnou podívanou v podání nejlepších hráčů, nikdy na ni nezapomene. A kdo sám nikdy nehrál fotbal alespoň na té nejnižší úrovni, jako by nebyl. I já jej kdysi miloval, ale moje postava mě předurčovala spíše k bojům pod koši. Proto jsem hrál basketbal 15 let závodně na krajské úrovni a hraji jej pro radost dodnes. Ze zakládajících hráčů jsem zůstal dodnes aktivním už jenom já sám. Hraji ovšem jenom pro žízeň i s kluky o 50 let mladšími, můj pohyb je dosti žalostný, ale střelba se někdy povede. To je vám opojný pocit, když trefíte čistý koš a síťka za míčem nenapodobitelně mlaskne. No úžasné!
Pak sedíte nad půllitrem a rozebíráte to. Jednou před léty jsem se takhle posadil vedle Mirka Vázlerů, toho ovšem košíková nezajímala, a tak začal o fotbale. Zrovna končila kariéra Jana Kollera a Míra mi říká: „Když vidím Kollera, vždycky si vzpomenu na Tebe! Jak’s byl nemotornej a co’s dával gólů.“
Chvilku jsem ztratil řeč, ale vždyť je to vlastně veliká pochvala! Že si při spatření kanonýra vzpomene na mě. I když bych se po nějaké té sklenici hádal o tu nemotornost. Vyrostl jsem na plácku a s míčem na noze jsem si docela poradil. Měl jsem i bekhendovou přihrávku, jak říkal Jarda Sodomka, a třeba pravou podrážkou a patou jsem si dovedl posunout míč vlevo kolem těla dopředu. Horší to bylo na velkém place, tam jsem neměl přesné pasy a ani to zpracování za moc nestálo. Než jsem míč zkrotil, už tu byl soupeř. Já potřeboval míč u nohy. Že jsem se u toho dost klátil, to má asi Míra pravdu. Ale jo, góly jsem dával, hlavně za dorost.
Musím předeslat, že jsem hrál jenom okres a ještě měl štěstí, že v mé nejpovedenější sezóně zavedl okresní svaz poprvé soutěž kanonýrů. Já tehdy skóroval skoro v každém zápase, někdy jsem dal i tři góly, také čtyři se mi povedly. Byl jsem takový tank na hrotě, co se dalo, to jsem nasměroval do brány. Z velkého vápna jsem dal za ten rok snad jen jedinou pumelici, dost jsem toho natrkal hlavou a hodně dotlačil ze skrumáží. Psaly o mně okresní noviny, občas i krajská Rovnost. Tu soutěž jsem tehdy vyhrál, a protože mezi muži byl nejlepší Jindra Ostrýžů, měli jsme v kabinách vystavené diplomy hned dva. Byly tam tak dlouho, až úplně zežloutly.
Mohl jsem hrát za dorost ještě jeden rok a plánoval jsem tak další střelecké rekordy. Jenže mužů bylo málo, hned mě z dorostu stáhli. Po dva roky jsem pak hrál vedle jednou tak starého legendárního Jindry, čehož jsem si považoval. Nějaké góly jsem také dal, ale proti dorostu to byl slabý odvar, a tak jsem pomáhal v záloze, časem i v obraně a nakonec v bráně! Až jsem definitivně utekl k basketu. Zlobila mě záda a časem zůstaly jen vzpomínky. A krásné hrabalovské vyprávění…
Když přišel Míra s tím Kollerem, tak jsem dopil, objednal si, a pak se mu pochlubil svým nejpovedenějším zápasem! Nemohl jej znát, přišel během vojny.
„Tý jo, tak to nedokázal ani Bican! Ani Pelé a Eusébio,“ rozzářil se Míra a já se při té vzpomínce také smál. Jak se neskutečné stalo skutkem…
Pár týdnů po státnicích jsem narukoval na rok do Plzně, ale hned druhého dne jsem se s ostatními absolventy stěhoval do Nepomuku. Plných šestnáct dní tam do nás hustili vojenský dril. Žili jsme přímo na zámku a chodili ve stopách černých baronů. Gula na věži opravdu chyběla, i lípy byly popíleny, jak to Švandrlík popisoval. Manželka jednoho lampasáka nám tehdy nedostupnou knihu půjčila a my ji tam za těch 16 dnů skoro všichni přečetli! Mezi třiceti čtenáři byl i vytáhlý kluk mluvící ryze pražským přízvukem. Když se nám představil, byli jsme si jistí, že žertuje. Takové jméno by se hodilo do nějaké komedie Vlasty Buriana. Prý Fridolín Špatenka! Ale on nežertoval, měl to jméno ve vojenské knížce.
Když jsme zrovna nečetli, hrál se ve volných chvílích fotbal. Nakonec jsme domluvili prestižní utkání s místními záklaďáky. Došlo tak k zápasu Nepomuk–Plzeň a já v něm získal neuvěřitelnou bilanci. Oprášil jsem své kanonýrské schopnosti a za stavu 5:5 jsem byl autorem osmi branek! Uznejte, to nedokázal ani Pepi Bican a další slovutní kanonýři…
Nežertuji, je to pravda stejná jako s tím jménem. A zavinil to právě Fridolín, říkali jsme mu Freda. S míčem dokázal kouzla, měl jej snad na noze přilepený, prošel vždy přes všechny obránce, navázal na sebe drtivou většinu soupeřů, a pak mi přistrčil míč do strany. A já jen doklepával do branky. Protože mi to tak šlo a sbíral jsem smetanu, urputně jsem se i vracel, abych se kolektivu odvděčil. Tím mým vděkem byly ovšem tři vlastní góly, když jsem si pokaždé mičudu srazil do naší sítě. Nikdy jindy jsem si vlastní gól nedal, jenom toho dne. A hned třikrát!
Nakonec jsme vyhráli 7:5, když zbývající góly zařídil sám Špatenka. Jen tak mimochodem jsem se od něj dozvěděl, že od žáků po dorost kopal za Duklu Praha s Křížem, Váňou a dalšími tehdy ligovými hráči. Teď že už hrává jen jakousi pouliční soutěž se starými ligisty.
V Plzni jsme přetrpěli zelený rok, dočkali se civilu, a pak jsem jednoho dne našel v novinách Fredovo jméno. Byl jedním z deseti reprezentantů, co hájili naše barvy na mistrovství Evropy v Římě v malé kopané. Medaili nepřivezl, ale lepidlo na kopačkách tam měl určitě. Nikdy jsem na vlastní oči neviděl takové kousky, jaké nám předváděl Freda v Nepomuku a v Plzni…
Na to jaký jsem byl mizerný hráč, jsem měl vlastně veliké fotbalové štěstí! Minimálně dvakrát. Tehdy v tom Nepomuku s Fredou, protože nebýt jeho a i těch vlastenců, tak nenastal důvod k legendě. A tím druhým štěstím bylo osobní setkání s Pepi Bicanem, když k nám přijel v létě 1988 se starou gardou Slávie. Byli jsme oba vedoucími mužstev a já se mu věnoval. Po chvíli mě požádal o doušek piva, celé nechtěl. Šli jsme tedy do výčepu a já požádal o pivo pro pana Bicana. Pepi smočil rty a půllitr mi hned předal.
„Je moc teplé, toho bych se nenapil ani na poušti!“
Tušíte, jak se v osmaosmdesátém chladilo ve venkovských kabinách pivo! Jenom pramínkem vody. Pronesl to rezolutně, a já to musel dopít. Pil jsem tedy z jednoho půllitru s kanonýrem všech kanonýrů… Komu jinému se to povedlo?
Ale nakonec si muž, jenž sjezdil s mičudou celý svět, otřel zpocené čelo, pohledem se pokochal po okolních kopcích a zasněně pronesl:
„Tady je nádherně! Jako v Tyrolích!“
To ještě vládli komunisté, s nimiž Pepi také udělal jen ty nejhorší zkušenosti. Tyroly byly pro obyčejného člověka zapovězené. Dostal jsem se tam až za čtyři roky jako průvodce turistů a na Pepiho si vzpomněl. Opravdu, stejně rázovité kopce jako u nás, jen ještě o něco vyšší a se sněhovými vrcholky v pozadí. Kdykoliv dnes vylezu nad dědinu a těším se výhledy do údolí Svratky, vidím zase Tyroly.
Když se Pepiho fotbalové srdce zastavilo, odešel snad nejlepší fotbalista světa, jehož dnes nemají někteří ligoví kanonýři příliš rádi. Tvrdí, že by se už neprosadil. Já jsem přesvědčen, že by jim všem utekl, všemi by prokličkoval a z deseti šancí by využil deset. Možná i jedenáct… Současní kanonýři překopnou prázdnou branku z malého vápna, proto ubylo branek a do statistik se píší rohy a dokonce střely na branku i mimo! Tomu by se Bican dneska smál, jak ten fotbal upadl, že nestačí výkaz branek…
A já? Ač od šestapadesátého Sparťan, tak po očku sleduji i Duklu Praha. Letos se totiž v sestavě objevil Filip Špatenka, dal dokonce v 1. podzimním kole gól Plzni a nedávno nastoupil za reprezentaci do 20 let. Mohl by to být Fredův vnuk…
Literatura:
Jurman, H.: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.
Je to ještě pravda?
