Malíř vytušil Coronavirus. Jubileum Jiřího Štourače

Jiří Štourač, nenápadný chlapec ze Švařce v údolí Svratky, dostal dar vnímání, přemýšlení a především výtvarný talent. Své okolí překvapoval, když u babičky v Písečném pomaloval stovky papírů, které potom naložil na trakař a za vesnicí spálil. Škoda, kousek takového papíru by mohl mít dneska slušnou cenu. Jiří Štourač totiž vykročil důrazně do výtvarného světa. Z posledních akcí jmenujme cenu Památníku národního písemnictví za nejkrásnější knihu roku v oboru autorská kniha a bibliofilie za ilustrace k Moru Alberta Camuse, výstavu na zámku v Litomyšli v létě 2022 v rámci Smetanovy Litomyšle, výstavu z léta a podzimu 2023 v pražském Belvederu i instalaci křížové cesty v ambitech kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou v květnu 2024.

Tématem Štouračových děl jsou především figury, často zasazené do tajemného prostoru, dále zátiší a prázdné interiéry sakrálních staveb s velkým důrazem na práci se světlem a jeho duchovním významem. Obrazy mají promyšlenou kompozici a perspektivu. Je vnímán jako umělec-solitér, který nepodléhá módním trendům či technikám a tvoří pomalu a disciplinovaně. Je zastoupen v celé řadě českých galerií (Národní galerie v Praze, Galerie Klatovy/Klenová, Horácká galerie aj.) a jen výjimečně se dostanou jeho díla na trh. Poslední prázdninový den se Jiří Štourač dožívá 65 let. Člověku neskutečně mladému by je nikdo nehádal.

Tvoje první cesta do Itálie v roce 1980 za hlubokého komunismu byla pro Tebe velmi důležitá. Vracíš se tam? Je to pro tebe stále důležité?

Od pádu komunismu jsem jezdil do Itálie opakovaně, bylo to již možné. Nejvíce do oblasti San Sepolcra a Arezza. To je rodný kraj malíře Piero della Francesca (1416-1492). Na podzim 2001 jsem byl s kamarádem dva měsíce v Sansepolcru, kde jsme měli půjčený dům stojící pár kroků od Pierova rodného domu. Jedenáctého září jsme navštívili oblast La Bastia, kam se malíř uchýlil v době morové rány. Bylo krásné slunečné ráno, klid a ticho. Odpoledne jsem maloval venku v krajině, nedaleko Monterchi, kde je slavná Pierova freska Madona v naději. Večer jsme se setkali v blízkém městečku na náměstí a jedna paní nám vzrušeně vyprávěla, co se právě stalo v Americe. Na nádraží v Sansepolcru jsme potom v televizi sledovali záběry letadel narážejících do mrakodrapů. Těžko si představit větší kontrast. Mír a ticho podzimního dne v toskánské krajině a děsivé zlo, které se valilo ze záběrů v televizi.

V poslední době jezdím spíše do Říma. To je velké téma, nedá se plně pochopit snad do konce života. Poslouchám přednášky o umění a dějinách tohoto města. Jít přes Gianicolo do Trastevere, zastavit se u Americké akademie, kde v 50. létech působil Bohuslav Martinů a sejít do baziliky Santa Marie in Trastevere, kde je na průčelí zobrazen sv. Václav, mě naplňuje vděčností, že něco takového mohu prožít.

Nad knihou Mor jsi kdysi vzpomínal: „Vybavuji si živě tu atmosféru raných 80. let, kdy jsem knihu četl. Byl to takový souzvuk dramatického románu, osobní zjitřené situace a šedé doby. Podvědomě jsem možná cítil, že jsme také žili v uzavřeném městě, beznadějném prostoru. Jako lidé v Camusově uzamčeném Oranu. Ale nemoc, která tížila nás, se tehdy jmenovala komunismus.“ Jak ses vlastně dostal k ilustrování Camusova Moru? Není to jediná kniha, kterou jsi ilustroval.

Někdy před polovinou osmdesátých let jsem o prázdninách na statku svého strýce Nečase v Písečném četl Mor A. Camuse. Již tehdy jsem měl chuť jej ilustrovat, ale nenašel jsem odvahu. Uplynula spousta let, než jsem se k tomu dostal. Mezitím jsem ilustroval např. Kytici K. J. Erbena, ale jak víš také Tvoji knihu Ve znamení zubří hlavy a jiné. Když jsem pak kreslil uhlem Mor a někdy v roce 2018 jej dokončil, nakladatelství Arbor vitae ji vydalo s krátkými texty v češtině a francouzštině jako autorskou knihu. Ta vyšla na konci roku 2019, zrovna když přicházely z Číny první zprávy o jakési šířící se nové nemoci, z čehož se vyvinul následně covid. Sledoval jsem jednou večer, televizní noviny, jak v italském Bergamu odvážejí zemřelé na nákladních vozech do krematorií. Snímáno z výšky, pohledem na domy a pomalu se pohybující auta ve večerně osvětleném městě. Bylo to podobné jedné z mých ilustrací ke Camusově Moru, která ale byla již asi tři roky hotová. Dosti mě to zaskočilo.

A co Tě přivedlo k ilustrování Erbenovy Kytice

To byl můj první větší ilustrační celek. Na počátku byla jedna ilustrace na přebalu malého sborníku textů, který doprovázel divadelní přestavení, k němuž jsem navrhoval scénografii. Potom následovaly další ilustrace, až vznikla kniha, kterou nakonec vydalo nakladatelství Triáda v roce 2000. Kytice má již více než 70 různých ilustračních doprovodů. Když jsem na ilustracích pracoval, bydlel jsem tehdy na Vinohradech nedaleko Olšanských hřbitovů, kde je K. J. Erben pochován a hledal jsem podobu a formu, jak celé téma uchopit.

Byla výstava v Belvederu před dvěma roky pro Tebe přelomová?

Nabídka na výstavu v Belvederu přišla na konci února 2023, tedy měsíc po zvolení nového prezidenta. Měli jsme na přípravu tři měsíce, což je velmi málo času. Když jsme vstoupili do prostor Belvederu, nenalezli jsme příliš utěšený stav. V horním sále opadával vápenný nátěr ze stropu, v hlavním sále byly těžké tmavé panely z předchozí výstavy, zatemněná okna a ve sklepě byl uložen podnikatelský stan Zemanova kancléře Mynáře. Asi také jako reakce na tento neutěšený stav pojali kurátor výstavy Norbert Schmidt a architekt Josef Pleskot myšlenku prezentovat zde malíře, který se vztahuje k italské malbě v prostoru této zaalpské, ale přeci jenom v podstatě italské architektury. Tedy otevřít okna do krásných zahrad kolem letohrádku, spolehnout se pouze na přirozené denní světlo, posílené stávajícími lustry v sálech bez galerijního nasvícení. Otevřít pro návštěvníky také terasu, která byla dlouhodobě uzavřena. Dát do souvislosti obrazy a architekturu, nevytvářet umělý galerijní prostor, ale přiznat přirozené prostředí této renesanční architektury. To vše určilo atmosféru a výraz výstavy, která byla pro mě velmi důležitá.

Na Zelené hoře od loňského května visí v ambitech čtrnáct zastavení křížové cesty, které jsi namaloval.

Dlouho jsem se živil restaurováním nástěnných maleb. Pracoval jsem ve Ždáře především dole v bazilice, v samotném kostele na Zelené hoře jsem dělal jen takovou drobnost, hvězdice za svícny v interiéru. Nabídce namalovat křížovou cestu jsem se nejdříve obával a cuknul jsem. Zelená hora je taková Mona Lisa architektury. Všichni ji obdivují a vyjadřují se k ní. Je to místo příliš známé a příliš na očích. Když jsem tedy nakonec tento úkol přijal, zvolil jsem techniku akrylu na plechu. Malba je opatřena ochranným lakem, aby vzdorovala nepříznivým klimatickým podmínkám, které na Zelené hoře panují. Je to vlastně takový poloexteriér. Měl jsem s touto technikou zkušenosti z různých oprav lidových maleb na plechu po Vysočině. Když letos v lednu uhodily silné námrazy, jel jsem se podívat, jak malby vzdorují. Byly skutečně pokryty vrstvou ledových výkvětů, asi tak jako když zamrzne okno. Potom vše roztálo a malbám se nic nestalo. Doufám, že to tak bude pokračovat i nadále.

Prvního září to bude již padesát let, co jsi nastoupil na gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem. Jak vzpomínáš na tu dobu?

Ano, prvního září to bude již padesát let. Učila tam tehdy skupina profesorů, kteří byli silné osobnosti. Procházka, Urbánková, Robotkovi a další. Někteří z nich to měli pošramocené s tehdejším režimem, ale snažili se nás formovat navzdory utaženosti šroubů a svázanosti rámce, ve kterém se mohli pohybovat. My si jich za to vážili. Když jsem v roce 1979 maturoval, nikdo jsme nevěřili, že prožijeme život v jiných podmínkách, než jaké tehdy panovaly. Za 10 let na to přišel zázrak svobody. Kdo chtěl, nadechl se, využil ji a byl za ni vděčný. Je žalostné sledovat, jak někteří lidé touží vrátit se zpět do chlívku, sice se zlevněným šrotem, ale se lží a nenávistí všude kolem.

Svým malováním oslovil Jiří Štourač již mnohé lidi a udělal jim radost. Tak, Jiří, všechno nejlepší!

Zdroje:

Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.

Rozhovor s Jiřím Štouračem.

Foto: Petr Neubert, Pavel Opálka a Robert Portel.