Podílel se na Rusalce a není zapomenut! Gustav Pfleger Moravský

Malá vesnička Karasín u Bystřice nad Pernštejnem je rodištěm zakladatele sociálního románu Gustava Pflegra Moravského. Dříve se o něm ve školách učilo, dnes si nejsem jist. Malý Gustav se narodil v Karasíně v myslivně 27. 7. 1833. Zemřel pak v Praze 20. 9. 1875, tedy před 150 lety. K tomuto výročí chystají Karasínští vzpomínku u pamětní desky a besedu nad spisovatelovým dílem i životem.

Gustav Pfleger byl nejmladším z devíti dětí zdejšího nadlesního. Otec Matyáš byl dán předčasně do penze pro nepřízeň vrchnosti, a od té doby bydlela rodina v Bystřici na rynku. Žili tam necelé tři roky, do požáru v roce 1841. Pak šli do Vojetína a na Skalský dvůr.

Když na jaře 1843 otec zemřel, opouští Gustav s matkou všechna ta místa, kde tak rád pobýval. Pfleger Moravský vzpomínal na své rodiště: „Vysoká planina, na níž Karasejn se vypínal, poskytovala mně již jako hošíkovi velikého potěšení, když mi byl ukazován v mlhavé prostoře krásný Moravec… Ještě podnes, po 20 létech, vidím vše v paměti uchováno, jako bych to byl viděl včera.“

V Praze ho čekalo ryze německé prostředí, takže mladý student veršoval německy. Pro plicní chorobu nedokončil gymnázium (učil ho i Klicpera) a pracuje jako úředník České spořitelny (od 1854). Chtěl se stát hercem, tuberkulóza mu však tento sen také zhatila. Po roce 1848 se zdokonaluje v češtině a za pár let už publikuje. V letech 1861–1862 je dramaturgem Novoměstského divadla, ale zase se vrací do spořitelny. Psát začal do časopisů, debutoval v Lumíru 1855. Po matčině smrti (1862) tvoří především dramata a romány, do nichž vnáší jako první autor i sociální náměty. Román Z malého světa je první českou sociální prózou, Pfleger v něm líčí i dělnickou vzpouru z r. 1844. Osmnáct jeho básní zhudebnil v r. 1865 Antonín Dvořák, bustu mu v r. 1883 zhotovil samotný Josef Václav Myslbek (spatříte ji v bystřickém muzeu) a Pflegrova díla si vážil jeho spolužák Jan Neruda. Za nejlepší Pflegrovu práci označuje kritika právě román Z malého světa, který snesl i soudobá světová měřítka.

Pfleger publikoval verše: Dumky (1857), Cypřiše (1861), veselohry: Ona mne miluje (1861), Telegram (1865), tragédie: Poslední Rožumberk (1862, vyšlo 1871), Boleslav Ryšavý (1862, vyšlo 1871) i romány: Ztracený život (1863), Z malého světa (1864), Paní fabrikantová (1873). Z pozdější cesty do rodného kraje chystal román Před březnem, v němž hodlal popsat i lidovou slavnost při svatbě hraběte Mitrovského v r. 1844, dílo však už nenapsal.

Karasín je nejvýše položenou obcí Bystřicka a poprvé se připomíná v roce 1494. Dne 7. září 1895 vyhořela s výjimkou dvou stavení celá obec. Oheň byl tak děsivý, že shořelo všechno, co nemizelo pod hladinou rybníka. Voda v něm prý vřela. Hrabě Mitrovský věnoval postiženým dřevo a komtesa Anna jim v myslivně vyvářela. Od roku 2002 dominuje vesničce zdejší rozhledna, jedno z nejnavštěvovanějších míst Vysočiny.

I myslivna byla po požáru docela v troskách. Celkem třikrát se zapsala do dějin literatury a hudby. Narodil se zde obrozenecký skladatel František Slavíček (1807–1881), později Gustav Pfleger Moravský a v přestavěné budově pak začal literárně tvořit Josef Věromír Pleva.

První známý rodák se prosadil hudebně. Když měl na pouť do Dalečína přijet hrabě Hornisch, zalekl se místní učitel a na muzicírování pozval kolegu Františka Slavíčka z vítochovské školy. Tomu pak pan hrabě řekl: ,,Zpíváte opravdu jako slavíček, nevzal byste místo učitele v Olešnici?“ František přikývl, hned v roce 1840 v Olešnici nastoupil a zůstal tam až do důchodu, téměř 33 let. Skládal čtyřzpěvy i chrámovou hudbu a založil v Olešnici slavné ochotnické divadlo. Do té doby se hrálo pravidelně divadlo jenom v Brně. Jedna z jeho písní se jmenuje Stráně olešnické. Složil, nacvičil a provedl vánoční mši Andělé a pastýři a o hudbě napsal knihu Fundament pro Maršového Františka. Obdarovaný František Mareš (1862 Křetín–1941 Brno) byl později ředitelem brněnské Vesny a byl také bratrancem MUDr. Františka Veselého z Bystřice, zakladatele slávy Luhačovic.

Josef Věromír Pleva (1899, Svratka–1985, Brno) se učil knihařem u mistra Bálka v rodné Svratce. Knihy pak vázal ve Frenštátě a v Moravských Budějovicích dokonce samotnému Březinovi. Spisovatel pocházel ze starého rychtářského rodu ze Skrýšova u Polné. Po třicetileté válce kázal polenský vikář: „Bůh oddělí kacíře jako bezcenné plevy od zrna…“ Sousedé pochopili, že naráží na rychtáře Víta. Jeho potomkům už zůstalo jména Pleva.

Od r. 1917 bojoval Josef Pleva na italské frontě, kde onemocněl úplavicí a později zápalem plic. Po válce pracoval jako knihař v Novém Městě a přitom dokončil měšťanskou školu. V r. 1920 nastupuje na učitelský ústav v Čáslavi a po absolvování (1924) učí v Novém Městě, Křižánkách, Bohuňově a Karasíně, kde právě v památné myslivně píše v r. 1927 svou první knihu Eskorta (vyšla 1929). Vzpomínal, jak s hotovým rukopisem pod kabátem utíkal pěšky do Jimramova, aby se pochlubil bratrovi. V Karasíně vznikly i první věty Malého Bobše, v němž „všechno je napsáno podle skutečnosti“. Malého Bobše však musel později Pleva upravit v duchu socialistického realismu, neboť mu soudruzi vytýkali smířlivý závěr a děj málo třídně vyhrocený…

Ale vraťme se ještě ke Gustavu Pflegru Moravskému. O rodném kraji psal jen výjimečně (např. balada Veský zvoník se odehrává v sousedních Ždánicích), zveršoval však zdejší pověst o Kobylí skále. V mládí si psal deník, z něhož čerpal Miroslav Ivanov zajímavé informace o Máchovi i Sabinovi. Pfleger zaznamenal vyprávění Máchova spolužáka o tom, jak Mácha omlouval svoji nepřítomnost v koleji. „Byl jsem na Mozartovu Rekviem, takové věci neslyší člověk vždycky!“ Jindy Mácha přiznal: „Byl jsem na popravě!“ Žádnou popravu neopomenul, hřbitovy a popraviště často navštěvoval.

Už 20. ledna 1859 si Pfleger zapsal, že jestli jsou pravdivé informace, kolující mezi lidmi, tak je Sabina hanebný podvodník a nezasluhuje žádné útrpnosti. Přitom byl Sabina kontaktován policií a získán pro spolupráci konfidenta až v červenci 1859. Právě Pflegrovy kontakty se Sabinou mohly ovlivnit vznik libreta k opeře Prodaná nevěsta. A píseň z jeho Cypřišů, zhudebněná Dvořákem, byla zase na startu opery Rusalka.

Co víme o Rusalce? Gustav Pfleger Moravský napsal básnickou sbírku Cypřiše, která vyšla tiskem v roce 1861. Verše zaujaly Antonína Dvořáka, který na ně mezi 10. a 27. červencem 1865 napsal 18 písní. Skladatel tehdy učil klavír v rodině pražského zlatníka Čermáka a beznadějně miloval jeho dceru Josefínu. Věnoval jí tyto písně, ale Josefína se mu vysmála. Dvořák doprovázel mladší sestru Annu Čermákovou, která sametovým altem zpívala jeho a Pflegrovo: „Mé srdce často v bolesti se teskně zadumá…“ Což je jedenáctá píseň ze zhudebněných Cypřišů. Podle Zdeňka Mahlera je tato jedenáctá píseň vlastně Rusalčinou árií o měsíčku. Dvořák si vzal Annu a Josefína hraběte Kounice. K Dvořákovi se hlásila, až když se proslavil. Pak se dokonce označovala za jeho inspirační zdroj! Skladatel se k Pflegrovým písním často vracel, upravoval je od roku 1871 do května 1887.

O Pflegrovu pamětní desku na myslivně v Karasíně se přičinili blízcí rodáci, spisovatel Josef Koněrza a MUDr. František Veselý, tehdy ještě medik. Oslav při odhalování desky v roce 1883 se zúčastnil i mladý Vilém Mrštík. Inspektor Josef Herzog zaznamenal v Pamětech, že nikdy neprojelo a neprošlo tolik lidí Ždánicemi jako onoho 27. července 1883. Ovšem oslava 23. července 1933 byla ještě mohutnější, na louce u myslivny se sešlo na 2 000 návštěvníků, což je dnes až k nevíře!

Během těchto oslav v červenci 1933 promluvil před myslivnou Arne Novák. Ocenil Pflegrovo dílo a jeho význam v naší literatuře. Za Kolo moravských spisovatelů pronesl zdravici spisovatel Jan Karník a nechyběly ani ukázky z tvorby karasínského jubilanta. V roce 2007 se zde sešli účastníci soutěže Pflegrův Karasín, což byla literární soutěž, jejíž vznik jsem v roce 2006 inicioval. U pamětní desky vedle mě tehdy promluvil především spisovatel Zdeněk Vyhlídal.

Na slavného rodáka obyvatelé Karasína dodnes nezapomněli, což je dobře! V sobotu 6. září 2025 se sejdou ve 13 hodin u pamětní desky a po krátké slavnosti bude v bývalé škole pokračovat beseda o spisovateli a dalších pozoruhodnostech Karasína a přilehlé části Vysočiny. Jsou zváni všichni milovníci literatury, historie, Vysočiny.

Literatura:

Hynek Jurman: Čítanka Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2009.

Hynek Jurman: Město na bystré vodě. Město Bystřice, Bystřice n. P. 2019.

Hynek Jurman: Ozvěny Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2017.

Foto: Hynek Jurman, archiv autora.