Článek
Dnešní válečníci s oblibou zaminují dobytá území, a když pak válka skončí, není radno do těch končin vůbec vstupovat. Co práce jenom dalo vyčistit taková Plitvická jezera! Nastražené i pohozené zbraně zabíjejí ještě desítky let po válce. Bylo tak tomu už po II. světové válce i na Vysočině. Válka dokáže nečekaně zatroubit svými strašnými dozvuky. Poslechněte si jako výzvu k obezřetnosti několik případů zpracovaných podle záznamů kronikářů a matrik.
Kříž na památku kamarádů v Olešnici
Kronikář z Olešnice měl opravdu o čem psát! Při manipulaci s pancéřovou pěstí byl zabit František Kleveta z Olešnice. Stalo se to 9. května ve Štěpánkově lese za Lamberkem. Dne 31. května 1945 si pak navečer hrálo několik chlapců z Olešnice za Vorbachovou cihelnou s granátem. Úderem na kámen granát explodoval a zabil jedenáctileté kamarády Jaroslava Vázlera a Františka Svojanovského. Několik dalších chlapců bylo lehce zraněno, jeden byl těsně předtím odvolán domů. Místo neštěstí je označeno křížem. Později přišel o život v Ostrém Kameni u Svitav při rozdělávání granátu olešnický příslušník Karel Vrbka. Byl pochován na hřbitově v Olešnici. Při neopatrném zacházení se zbraní byl kamarádem smrtelně zraněn také Vilém Neděla z nedaleké Lhoty. Tento zemřel v Olešnici v ordinaci doktora Výlety. V nedalekém Trpíně byla z neopatrnosti zastřelena svým bratrem dvaadvacetiletá Františka Marečková. Proto bylo nařízeno všechny zbraně a náboje odevzdat a rezavé výbušniny zničit.
V Kundraticích u Rozsoch našli v srpnu 1945 na pastvě nevybuchlou munici 14letý Jaroslav Svoboda a 11letý František Ludvík. Explodovala jim v rukou a způsobila smrtelná zranění oběma. V Drahoníně byl zraněn granátem šestiletý Jiří Kučera. U cihelny v Borači byly také složeny třaskaviny a chlapci si brali na památku různé věci. Výbuchem byl roztrhán devatenáctiletý hoch Pařil. Dne 17. 4. 1946 byl v Boru zraněn granátem a v nemocnici zemřel chlapec J. Hájek. Osmiletý Václav Ostrý z Lískovce našel granát ještě tři roky po válce během pastvy za vsí a zkoušel, co zbraň dokáže. A pokus zaplatil 30. 9. 1948 životem.
Neskutečná hrůza čekala po skončení války na Žofii Jančíkovou z Rovečného. Po alkoholovém selhání partyzánů Chluda a Čursina, kteří útočili ve Víru na německého továrníka Ehma s výsledkem jeden mrtvý plus jeden vážně zraněný partyzán a Ehm bez škrábnutí, posbírali Němci mnohá rukojmí z Víru a z Rovečného. Z Víru se Leopold Kraus a Miroslav Coural už živí nevrátili. Samotná Žofie Jančíková byla se synem Josefem vězněna v Brně, ale válku tam přežili. Zato její manžel Josef (1905) a syn Jiří (1928) byli odvezeni posledním transportem do Mauthausenu.
Žofie Jančíková se s Josefem po osvobození vrátila domů a toužebně čekala jejich návrat. Do toho přišla první rána, syn Miroslav (1931) našel na poli u silnice do Olešnice minu a zvědavost jej stála 9. května 1945 život. Celé jeho tělo bylo rozmetáno výbuchem. Zdrcená matka čekala na návrat svých dalších drahých, ale nedočkala se. Byli popraveni 10. 4. 1945. Až v červnu 1946 je oba prohlásili za mrtvé a „10. 4. 1945 za den jehož nepřežili“.
I kolem Bukova na Bystřicku byly v té době silniční příkopy zaházeny nejrůznější municí a zbraněmi. Další střelivo zanechala rumunská armáda v místě zvaném Za Stodolami. Nejvíce munice se našlo v Šikulově zmoli u Stříteže, bylo tam plno bedýnek z vysypaného náklaďáku. Lidé vše navozili nejdříve na dvůr hospody Na Bukovské k Horymíru Navrátilovi a čekali, až se dostaví pyrotechnik. Když se nemohli dočkat, tak vedení obce 22. května rozhodlo, že tyto pozůstatky války budou za pomoci koňského povozu raději odklizeny.
Pomník Václava Ostrého v Lískovci
„To je moje záležitost jako důstojníka a frontového vojáka!“ přerušil dohady Adolf Juřík. Měl bojové zkušenosti z I. světové války, a potom sloužil u četnictva. Bylo mu tedy vyhověno a svěřeno vedení toho choulostivého úkolu. Juřík si vybral tři schopné pomocníky, kteří byli všichni svobodní. Antonín Lukas měl jet s povozem a Josef Balák i Julius Dvořáček měli s Juříkem třaskaviny nakládat. Podle pamětníků však ti vybraní nešli dobrovolně, ale doslova pod pistolí. Prý je to občanská povinnost, tvrdil jim učitel z Rožné v roli vedoucího revoluční gardy. Balák zrovna kolébal dítě na kolenou a musel jít. Sundal dítě a šel si pro smrt…
Termín akce stanovil Juřík na 24. květen. To zrovna slavil 58. narozeniny.
Brzy dojde k tragédii a někteří z jmenovaných jí neuniknou. Jiní se do ní připletou na poslední chvíli, další naopak vyváznou s odřenýma ušima. Jako první Josef Havlík, jenž měl původně munici odvážet. Juřík si místo něj vyžádal Lukase, ale i tomu bude štěstí nakloněno. Od jiných se odvrátí. Všichni vybraní se v daný termín sešli a velice opatrně munici nakládali na vůz. Zvládli to bez problémů a když byl vůz plný, vydali se s nákladem k lesu Boroviny.
„Takovou fůru tam ten jeden koník nevytáhne,“ zamračil se velitel akce. Hned však našel řešení. Proti nim se vracel s prázdným povozem Eduard Navrátil, jenž vozil hnůj na své pole. Juřík ho zastavil a požádal, ať jejich náklad odtáhne Navrátil svým spřežením. Došlo tedy k přepřáhnutí a Lukas se mohl vrátit domů. Opouštěl nebezpečné jeviště, na které vstupovali noví aktéři…
Náklad byl bez potíží dopraven do Zmole nedaleko potoka a tam opatrně složen. Juřík stále nabádal k opatrnosti. Chlapi teď byli přesvědčeni, že nejhorší už mají za sebou a Dvořáček zatoužil po rozptýlení. „Půjčte mi pušku. Mám dva náboje, vystřelím si,“ požádal Juříka.
Ten odmítá a na jeho stranu se staví i Navrátil: „Také jsem nikdy nestřílel a žiju si!“
Nedaleko v lese dobývá pařezy další postava tohoto příběhu, Bohumil Blaha. V něm vstupuje na jeviště postava tragická. Zaslechne hlasitou debatu, nechá práce a jde za chlapy. V tu chvíli svolí Juřík Dvořáčkovi a odchází s ním do bezpečné vzdálenosti od munice. Navrátil sice nikdy nestřílel, ale teď se chce alespoň podívat. Předává opratě Balákovi a jde za střílejícími. Na místě zůstává Balák s Blahou.
„To by bylo na trhání mých pařezů!“ ťukne se do hlavy Blaha a začne přehrabovat hromadu nábojů a třaskavin. V duchu si představuje, jak by si mohl těžkou práci ulehčit. Dvořáček zatím vystřelí své dva náboje a vyloudí na Juříkovi třetí. Začne nabíjet a vtom velitel akce spatří Blahu u munice. „Na nic nesahej!“ křičí a běží k němu. Blaha však neposlouchá a odmotává drát z jakési krabice. Zřejmě objevil minu. Balák stojí vedle něj a Juřík se zastavuje na opačné straně vozu. S ním přibíhá i Navrátil, jenž rychle sundává opratě z klanice. Koně jsou neklidní a hned vyrážejí vpřed. Urazí asi padesát metrů, když se ozve ohlušující rána. Navrátil se otáčí a ke své hrůze vidí letět vzduchem zčernalé tělo bez bot. Padá směrem k Dvořáčkovi, jenž právě vystřeluje svou třetí ránu. Potrhané tělo patří Juříkovi. Dvořáček se opatrně plazí k místu výbuchu a nachází mrtvého Baláka. Jeho tělo nemá hlavu a leží asi třicet metrů od výbuchu. Blahu nikde nevidí.
Dvořáček zůstává na místě hrůzy a k němu přibíhají z nedalekého pole Josef Havlík a František Musil. Navrátil zatím ujíždí s nemilou novinou do Bukova. Blahu se najít nepodařilo. Byl roztrhán minou na malé kousky a jen část jeho páteře visela na borovici. Skončil tak místo svých pařezů… Pozůstatky Josefa Baláka (33 let), Bohumila Blahy (39 let) a Adolfa Juříka (58 let) jsou pochovány na bukovském hřbitově. Na místě výbuchu byl v květnu 1947 zbudován žulový pomník se jmény obětí. Balákův bratr zazdil zezadu do pomníku pouzdro s přesným popisem událostí. Dolík na místě výbuchu je znatelný ještě dnes.
Pořádnou hromadu munice v tu dobu sesbírali také ve Věchnově. Na hromadu u hasičky jsou dány náboje, granáty, pancéřové pěsti. Píše se 27. květen 1945, od hrůzné události v nedalekém Bukově uplynuly pouhé tři dny. Tragédie je i tady živá, ale děti na ni příliš nemyslí. Raději se zajímají o munici. Ty lesklé věcičky je podmanivě přitahují. Větší kluci dokonce hází střelivo do rybníka. „Jděte od takových nebezpečných hraček!“ odhání je učitel Sadecký. Činí tak v nejvyšší čas. Za okamžik i tady dochází k tragédii.
Krátce po sobě se ozývají dva rychlé výbuchy granátů a pancéřových pěstí. Detonace je tak silná, že v nedaleké škole vytluče 142 okenních tabulí. Napáchá i další škody na majetku. A také na životech! Na místě zůstává mrtev velitel hasičů Arnošt Bednář (33 let). Bohumil Pokorný (19 let) podstupuje operaci žaludku, ale ještě téhož dne umírá. Jaroslavu Rychlému (16 let) je dvakrát amputována noha, ale za šest týdnů i on zemře. Šest mrtvých zůstává na dvou místech, která spojuje vzdušnou čarou vzdálenost pouhých šesti kilometrů. Další mladí umírají všude kolem. Válka stále cení své nenasytné zuby! Její pozůstatky vraždí dál. A vybízejí k opatrnosti.
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Foto: Hynek Jurman a Jitka Čechová, s povolením autorky.
