Článek
Desítky let ležela ta hrůza jenom v archivu, až v novém tisíciletí se o ní zase začalo více psát. Zmocnili se jí novináři i bulvár, za námět posloužila také filmařům. Děj si samozřejmě tvůrci upravují podle svých potřeb, ale inspirace pochází zcela jasně z Třebíče. Ta největší lidská spodina se tam sešla během Velké války ve mlýně v dnešní ulici Na Potoce. Dnes to tam vypadá úplně jinak, Stařečský potok byl sveden do podzemí a přes ulici je v provozu velké autobusové nádraží.
Úděsné věci se děly v někdejším Kohnově mlýně krátce po skončení první světové války. To osamělé stavení poskytlo tehdy město nemajetným občanům. Ti zde vytvořili pestrobarevnou společnost. Žil tu třeba Jan Fejta se syny Josefem a Janem, jenž byl označován za magora. Pak manželé Karel a Anna Dvořáčkovi, kteří společně přivedli na svět jednadvacet dětí. Ovšem žádné z nich se teď o rodiče nehodlalo postarat. Dále ve mlýně našli útočiště Josef Kunst, Josef Kment a Tomáš Mašek. A také dva židovští obchodníci z Haliče, bratři Poličtí. Matouš byl původně stolařem a Bartoloměj hodinářem, ale válka je zavála za obchodem až na Třebíčsko. Oba bratři však za záhadných okolností z mlýna zmizeli počátkem roku 1919.
Od třebíčské baziliky se naskýtá výhled do míst hrůzných událostí. Nakládalo se tam lidské maso.
Po válce nastala všeobecná bída a mnozí ani neměli co do úst. Zvláště, když nebyla práce. Z osazenstva bývalého mlýna pravidelně pracoval pouze řezník Mašek. Ostatní si přivydělávali jen příležitostně, hlavně spravovali boty. V těch těžkých časech výrazně stoupala zločinnost. Každý si pomáhal, jak dovedl. Ale napadlo by vás, že většina obyvatel Kohnova mlýna zabije a připraví k snědku zbývající dva? Že v Třebíči propukne kanibalismus? Skutečně se tak stalo!
Když jednou vstoupil slaboduchý Jan Fejta do mlýna, spatřil pět škopků s naloženým masem. Překvapeně se ptal bratra, co je to za maso. Odpovědí bylo, že koňské. „Ty hloupej! To maso je polskejch židů!“ začal se smát Dvořáček se svou ženou.
V noci pak Jenda spatřil bratra i ostatní, jak na zahradě vykopali jámu, vybrali z ní uřezané hlavy, nohy a další zbytky zavražděných, naložili je do pytlů a odnesli k řece. Trvalo však několik let, než se na vraždy přišlo. Četníci našli v mlýnské strouze dvě lebky. Prokázalo se, že patřily Polickým a že rány na nich vznikly ještě zaživa. Obyvatelé mlýna byli vyslýcháni, ale nějaký čas vzdorovali. Pouze Josef Fejta ostatní pomlouval:
„Mašek je sadista. Rozšlapal na kaši své kanárky a mně roztrhl na dva kusy hrdličku.“
Časem však právě Fejta a Dvořáček promluvili k daleko vážnějším činům. Dvořáček se celkem rychle přiznal k osmi vraždám: „Šlo o lidi, kteří přišli na návštěvu do mlejna. Ale jinak bych slepici nezabil!“
Ztracení židé.
Skutečně bylo prokázáno, že došlo k zavraždění bratrů Polických i dalších polských židů, kteří mlýn náhodou navštívili. Na podzim roku 1925 případ projednával jihlavský soud. Najevo vyšly věci opravdu hrůzné a skandální. Polické pozvali jejich sousedé na skleničku, hostili je čajem s rumem a až byli opilí, napadli je sekyrkami a klacky. Vraždili jednak kvůli masu, ale prodávali také šatstvo, boty a jiný skromný majetek zabitých. Těch bylo nakonec minimálně osm. Všichni účastníci se doznali, že vraždili, i když nejdříve házeli obvinění jeden na druhého. Činila se i Dvořáčková, o níž manžel vypověděl: „Ta je schopná všeho, je to baba necitelná!“
Fejta uvedl, že celkem zabili osm lidí a popsal detailně způsob odklízení jejich pozůstatků.
„Maso jsme udili, odváželi na nádraží a prodávali dál. Vždyť to byla tehdy pochoutka!“
Soudní proces budil oprávněný rozruch a síň praskala ve švech. Pachatelé byli obviněni z úkladných vražd minimálně osmi lidí, z podpory kanibalství a prodeje lidského masa. V tisku se objevovaly dlouhé seznamy pohřešovaných, kteří také mohli skončit v Kohnově mlýně. Někdejší kupci a konzumenti masa teď při vzpomínce na tu pochoutku zvraceli celé dny.
Kromě lebek obou bratří se však pozůstatky jiných Židů nenašly. Obvinění své původní výpovědi u soudu popřeli, a tak byli odsouzeni pouze oba Dvořáčkovi a Josef Fejta. Dostali doživotí, neboť mezi vraždami a procesem už byli souzeni za jiné trestné činy a podle tehdejších paragrafů nemohli dostat provaz. Otec Fejta si odseděl deset měsíců za podíl na loupeži a ostatní byli osvobozeni. Lidé byli znechuceni výrokem soudu, ale nic nenadělali. Hrůznému objektu se zdaleka vyhýbali a na událost zapomínali jen velmi pomalu…
Foto: Hynek Jurman. Ilustrace Libor Balák, autor práv H. Jurman a ilustrativní skica, ideogram.ai.
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
