Generál Luža se prozradil naivně sám

Radomír Luža byl vždy alergický na názor, že by se jeho otec před svou smrtí sám lehkomyslně prozradil. Na rozhlasový pořad z roku 2002 Smrt generála Luži aneb Partyzánská pomsta krev za krev zareagoval v Občasníku 1/2003, což byl vnitřní zpravodaj historické skupiny Rady tří, který vydával v Brně Petr Kopečný. Prof. Luža obvinil mnohé účastníky pořadu z neserióznosti, z ostouzení partyzánského hnutí a z uchylování se k výmyslům. Takto obvinil dokonce i dr. Eduarda Stehlíka, tehdy zástupce ředitele HÚ AČR. Ale nejvíce „nehistorika, který nechutným způsobem ostouzel partyzánské hnutí, p. H. Jurmana“. Popíral především skutečnost, že by se oba ilegalisté, gen. Luža a Josef Koreš, před svou smrtí dobrovolně přiznali k tomu, že jsou důstojníky na útěku. Podle Radomíra Luži se pořad snažil „z obou odbojářů udělat naivní hlupáčky“, jde prý o nehoráznou a nelogickou fantazii. Údajné přiznání důstojníků podle Luži ve Votavově kronice neexistuje a Luža se oháněl tím, že sám vlastní „vlastnoruční popis vraždy v tzv. kronice“. Píše doslovně: „Čtenář Votavovy kroniky ale tato tvrzení v kronice nenajde, poněvadž tam neexistují a jsou výmyslem H. Jurmana.“1 Úplně stejně argumentoval Radomír Luža již na „tiskové besedě“ s Bořivojem Nebojsou, autorem knihy Jak to bylo s partyzány, dne 6. 4. 1999 ve Žďáře nad Sázavou. Luža tehdy také spustil na autora zcela ve stylu komunistických historiků: „Důstojníci se nepřiznali, že jsou na útěku před gestapem, a prameny, které vy jste používal, jsou špatné prameny!“2

Jak to tedy bylo skutečně s údajným přiznáním? A co opravdu stojí v kronice Jana Votavy, jenž byl jediným očitým svědkem zastřelení Luži a Koreše v hostinci jeho dcery ve Hřišti? Luža tvrdil, že vlastní kopii kroniky a že tam o přiznání nic není. Měl pravdu? Vymyslel si to Jurman, který je nehistorikem, protože za komunistů mohl studovat pouze strojní fakultu, ale jako autodidakt bádá v novodobých dějinách a objevuje v nich spoustu nesrovnalostí? Pojďme si v kronice zalistovat.

Ještě předtím uveďme vzpomínku Františky Hánové z Dobré u Přibyslavi. Luža a Koreš vyšli kritického dne z lesa od Žižkova Pole, na zádech nesli batůžky a zčernalé ešusy. Pan Glozl pracoval zrovna s rodinou, tedy i s dcerou Františkou, provdanou Hánovou, na svém pozemku, i v dešti přeorával bramborové pole a neznámí ho upoutali. S těmi ešusy byli strašně nápadní, hospodář je okamžitě měl za nějaké uprchlíky a divil se, že jdou za bílého dne tak veřejně a bez obav. Oslovil je proto rusky, ale oni kupodivu odvětili dobrou češtinou a ptali se na cestu do Hřiště.3

V obci Hřiště u Přibyslavi žádali oba ilegalisté o přístřeší u Matějů, byli však odmítnuti, zdáli se být podezřelými. Navštívili tedy starostu Jaroslava Honzu, který je po krátkém rozhovoru poslal do hostince Marie Němcové. Přitom měli oba prozradit, kým vlastně jsou. Přiznání důstojníků v obci Hřiště dokládá Pamětní kniha města Přibyslavi. Dopisoval ji po válce městský tajemník Jindřich Vodička. Téměř tři strany věnoval tragédii ve Hřišti (tehdy psáno ještě ve tvaru Hříště) a nechybí tu věta: „Při dalším hovoru prý pan Koreš řekl Honzovi, že jsou bývalí důstojníci a utíkají a k tomu prý generál Luža dodal, že se na poslední chvíli nenechají od gestapa utlouci.“ Kronikář u toho nebyl, jistí se slůvkem „prý“. Na další straně cituje telefonický hovor četníka Navrátila s velitelem Mečířem: „Že ve Hříšti jsou dva neznámí muži, kteří říkají, že jsou bývalí čsl. důstojníci, a žádal posilu.“ 4

O svém setkání s neznámými vypověděl po válce u soudu starosta Hřiště Jaroslav Honza, jenž byl před dvěma dny varován před provokatéry! Zeptal se jich teď, jestli nejsou od hospodářské kontroly. Nesou přece napěchované aktovky! Cizinci to popřou a svěřují se mu hodně nečekaně: „Jsme bývalí důstojníci a utíkáme!“ Luža má ještě dodat: „Přece se nenecháme na poslední chvíli od gestapa utlouci!“ Honza to vypověděl po válce u soudu, a dokládá tedy totéž, co přibyslavská kronika.5

Stejné potvrdí ještě dva svědkové. Jednak rolník Antonín Krejčí, jemuž se starosta svěří se svými pochybnostmi hned po odchodu neznámých, a pak i telefonát četníka Navrátila na stanici pro posilu. Podle přibyslavského kronikáře Jindřicha Vodičky do telefonu Navrátil řekne, že jde o bývalé československé důstojníky. Či spíše, že se dva cizinci za důstojníky vydávají. Dalo by se možná pochopit, že si něco takového Honza vymyslí až po tragických důsledcích svých pochybností. Ale četníkův telefonát dokládá, že nešlo o dodatečný výmysl. Zrovna tak Krejčí u soudu potvrdil, že hned po odchodu podezřelých od starosty (tedy ještě před jejich zastřelením) mu tento svěřil, že se oba vydávali za důstojníky.6 Navrátil se soudu nedožije, ale předtím mluví také stejně. Honza si tedy nic dodatečně nevymyslel…

A nyní přikročme k Votavově kronice. Starý hostinský Jan Votava (1868–1962) měl špatný pravopis („promiňte my, jsem jen viučen z obecné školy, ovšem již dávno“), ale velmi dobrý sloh a pečlivě si zapisoval všechny pozoruhodné události. Popisoval vše, co přinášel válečný čas a na straně 193 přechází od polních prací k jinému tématu: „Dne 2. října odpoledne asi kolem čtvrté hodiny vstoupili dva páni do hostince…“ A hned dodává, že ten velký muž silné konstrukce měl černé brýle a na prsou dalekohled. Na str. 197 Votava líčí, kterak doma, kam odešel za poklidem, posvačil a že se zatím hostům věnovala jeho dcera Marie Němcová. A nyní doslovný citát ze s. 197 i s pravopisnými chybami: „Dala se snimy do hovoru a ty páni ji řekli že jsou Důstojnici že jdou za aprovisaci…“ A na konci stejné stránky stojí: „Dcera odešla do kuchyně a volala mě, řekla to jsou důstojníci?“ 7

A dále Votava píše, že mu to přiznání obou mužů bylo podezřelé, že měl obavu, zda nejde o provokatéry a že tedy s nimi mluvil dost opatrně. Venkovskému muži s minimálním vzděláním tedy připadly podezřelé okolnosti, nad nimiž se vysokoškolsky založený generál ani nepozastavil. Zde jsme asi u počátku tragédie, která se blížila mílovými kroky… Oba muži byli za krátký čas zastřeleni, Votava celý zásah četníků popisuje a na str. 207 jmenuje, koho potom přivolaní gestapáci vyslýchali. Sám přišel na řadu poslední: „Já jsem vipověděl všecko co jsem viděl a slyšel, jenom jsem neřekl, že mě ty páni řekli, že jsou důstojníci.“ 8

Jan Votava také popisuje, jak mu gestapáci ukázali Lužovy doklady na jméno Musil a potvrzuje, že Navrátil byl dobrý četník. A jak byl vrchní Mečíř moc rozumný a hodný a v celém okolí oblíbený. Ale to důstojnické přiznání najdeme v jeho kronice ještě do třetice. Pokud byl Radomír Luža špatným čtenářem kronik, postačilo by, kdyby si utřídil matčinu korespondenci. Na stranách 226 až 229 totiž Votava napsal dopis, jenž pak opsal a poslal paní Miladě Lužové, která chtěla znát podrobnosti o manželově smrti. Dne 1. 8. 1945 tedy pro ni Votava vše znovu podrobně sepsal v naprosté shodě s předešlým zněním své kroniky. Na konci str. 226 pro vdovu popisuje, jak se obou neznámých ptala jeho dcera, zda nejsou od hospodářské kontroly. „Oni řekli né! my jsme důstojníci, a jdem za aprovizaci.“ A hned na další straně opakuje, že mu dcera řekla „to jsou páni Důstojníci.“ 9

Votava navíc svědecky potvrdí u soudu po válce, že i jemu osobně se důstojníci přiznali. V soudním rozsudku Ls 512/46 Lidového soudu v Přibyslavi konaného ve dnech 19. a 20. 12. 1946 jsou zaznamenány výpovědi Jaroslava Honzy, Jana Votavy a Antonína Krejčího, které všechny dosvědčují, že se důstojníci sami přiznali postupně jak Jaroslavu Honzovi, tak Marii Němcové a nakonec i Janu Votavovi.10

Dalším pramenem při zodpovězení otázky, zda se důstojníci sami přiznali ke svému poslání, je sborník Památce divisního generála ing. Vojtěcha Luži, který vyšel ještě v roce 1945. Nadporučík dělostřelectva Rudolf Hrdlička zpracoval kapitolu Tragédie v Hříšti a na s. 52 má dialog: „Kdo jste, páni?“ ptá se starosta.

„Bývalí důstojníci. Jsme na útěku.“

A na s. 55: „Nejste od cenové kontroly?“ ptá se nesměle paní Němcová.

„Ne,“ odpověděl starší, „jsme důstojníci, ale jdeme za aprovisací.“

Či na s. 60 cituje telefonát Navrátila: „Ale v Hříšti jsou dva neznámí muži v hospodě. Říkají o sobě, že jsou bývalí důstojníci.“ 11

Hrdlička tedy ctil Votavovu kroniku, kterou měl od majitele zapůjčenou a kterou vrátil 27. 8. 1945, a také všechny známé podrobnosti, které se v té době mezi lidmi na Přibyslavsku stále dokola opakovaly. Jeho verze je také v naprostém souladu s městskou kronikou, i když ta byla dopsána o něco později.

Ze stejných pramenů vycházeli autoři mnoha novinových článků, kteří také připustili dobrovolné přiznání se důstojníků. Např. Kutnohorský kraj uveřejnil článek Přibyslavský případ ve světle úředních protokolů, v němž starosta Honza „vyslechl jejich sdělení, že jsou čs. důstojníci…“ 12 Zdeněk Jelínek vložil do úst Jana Votavy: „Mé dceři řekli, že jsou oficíři – jací však, nikoliv…“ 13 Nebo Drahoslav Holub v oficiálně ČSBS rozšiřovaném článku Smrt generála Luži doložil, že se oba důstojníci starostovi přiznali, že jsou na útěku.14

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, podle několika rozdílných pramenů a podle zaprotokolovaného svědectví nejméně čtyř osob, že se generál Luža a poručík Koreš v Hřišti dne 2. 10. 1944 sami, dobrovolně a opakovaně přiznali k tomu, že jsou důstojníky na útěku. Tento poznatek, na Přibyslavsku v období kolem konce války všeobecně známý, byl také několikrát publikován v tisku v různých obdobích, snad s výjimkou komunistické totality. Profesor Radomír Luža se až na přelomu tisíciletí zbytečně rozčiloval nad těmito svědectvími a zcela neoprávněně obviňoval některé aktéry rozhlasového pořadu, jmenovitě moji osobu, ze lži, nelogičnosti, nehorázné fantazie, diskreditace a ostouzení.15 Je také pozoruhodné, že dříve nikdo neprotestoval proti zcela tendenčnímu a nepravdivému vylíčení těchto událostí Františkem Ťopkem, Pichem-Tůmou, Anatolijem Ščerbakovem a dalšími autory.

Lze pochopit, že R. Lužovi vadila prokázaná otcova naivita. Bohužel k ní však došlo a syn tato fakta nezmění! Zkusme si ale odpovědět na otázku, zda Lužovo vystupování v jeho posledním dni v životě odpovídalo situaci v protektorátu.

„Když měli tak dobré doklady, proč nejeli vlakem?“ ptal se PhDr. Oldřich Málek z Přibyslavi. „Bylo by to méně podezřelé, než jít v dešti od vesnice k vesnici! A Lužovi visel na krku dalekohled! Copak takhle se chodí za války? To byla strašná naivita!“ 16

Skutečně. Dva muži jdou v nevlídném počasí od vsi ke vsi, řinčí ešusy, jeden neskrývá dalekohled (všimne si jej starosta Honza i hostinský Votava) a takřka na potkání sami přiznávají, že jsou důstojníky v ilegalitě. Že měl generál „perfektní falešné doklady“, přiznal i jeho syn.17 Tím zbytečnější tedy byla jeho reakce na výzvu předložit doklady…

„Zavraždění se skutečně podezřele chovali a museli na sebe upoutati pozornost,“ zaznamenal si hned po událostech MUDr. Miloslav Liška, když si soukromě vyslechl osoby, které zastřelené viděli či s nimi i hovořili.18

Je docela pravděpodobné, že oba důstojníci mohli žít, kdyby si zbytečně nepouštěli ústa na špacír. Nemuseli vyděsit selku Matějovou, nemuseli přivést Honzu i Votavu na myšlenku, zda nejde o provokatéry, nemuseli zprostředkovaně znepokojit četníka Navrátila a nemusela ani zasáhnout četnická hlídka. Jsou to samá kdyby, ale podzemní pracovníci se měli chovat úplně jinak! Jejich naivita byla přímo hrozivá. Nebýt jí, mohli válku přežít…

Poznámky:

1 Občasník 1/2003, 31.3.2003, s. 1 a 2.

2 Nahrávka Okresního rozhlasového studia Žďár n. S. z tiskové besedy ČSBS s Bořivojem Nebojsou dne 6.4.1999 ve Žďáře nad Sázavou. Srovnej Jurman, H.: Jak to bylo s Nebojsou, Štěpánov 2000, s.2.

3 Výpověď paní Františky Hánové-Gloslové ze dne 17.3.2002, která byla zařazena v rozhlasovém pořadu M. Doležala „Smrt generála Luži aneb Partyzánská pomsta krev za krev“, (1. díl, premiéra 8.9.2002). Srovnej Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány, Štěpánov 2002, s. 17.

4 Pamětní kniha města Přibyslavi, foliant 507  a) a 507 b). Srovnej Nebojsa, B., Jak to bylo s partyzány, Štěpánov 2002, s. 18.

5 Soudní rozsudek Ls 512/46 Lidového soudu v Přibyslavi konaného ve dnech 19.  a 20. 12.1946 (výpovědi Jaroslava Honzy, Jana Votavy a Antonína Krejčího). Srovnej Hladík, F.: Drama v Hřišti a Přibyslavi v roce 1944, Česká Rybná 2001, s.80 a 81.

6 Tamtéž.

7 Soukromá kronika Jana Votavy z Hřiště, s. 197.

8 Tamtéž, s.207.

9 Tamtéž, s.226 a 227.

10 Soudní rozsudek Ls 512/46 Lidového soudu v Přibyslavi konaného ve dnech 19.  a 20. 12.1946. Srovnej Hladík, F., Drama v Hřišti a Přibyslavi v roce 1944, Česká Rybná 2001, s.80 a 81.

11 Hrdlička, R.: Tragédie v Hříšti. In.:Památce divisního generála ing. Vojtěcha Luži. Sborník k 1. výročí jeho hrdinské smrti, Brno 1945.

12 Přibyslavský případ ve světle úředních protokolů, Kutnohorský kraj, 11.7.1947.

13 Jelínek, Z.: Smrt generála Luži, Hlas revoluce, přetištěno Přibyslavský občasník 1992, č. 26.

14 Holub, D.:, Smrt generála Luži, Dějiny a dnešek, 19.2.1999.

15 Viz poznámka 1.

16 Beseda s přibyslavskými pamětníky 20.9.2002 na radnici v Přibyslavi.

17 Švihálek, M.: Velitele odboje zabili na Vysočině čeští četníci, Vysočina, 14.2. 2004,s. IX. Totéž je v memoárech R. Luži.

18 Protokol z výslechu MUDr. Mil. Lišky, obvodního lékaře v Přibyslavi, ohledně ohledání mrtvol gen. Luži a por. Koreše, 195?. Kopie v držení autora