Před 80 lety zastřelili čeští četníci generála Lužu

Generál Vojtěch Boris Luža byl nekritickým přívržencem vojenské spolupráce se SSSR. Po 15. březnu 1939 se uchýlil do ústraní, do odboje se zpočátku nezapojil a o dva roky později je penzionován. Udržuje však styky s ministerským předsedou Eliášem a po jeho zatčení raději odchází 29. září 1941 do ilegality.

Prostřednictvím Karla Štainera-Veselého a Josefa Robotky se v říjnu 1942 zapojuje do odboje. Dne 5. ledna 1943 se na schůzce v Kadolci u řídícího učitele Malouška domlouvají s profesorem Josefem Grňou a Štainerem-Veselým na organizaci odbojové skupiny. Stává se čelním představitelem vojenského odboje na Moravě. V zakládané organizaci s pozdějším názvem R 3 byl pověřen funkcí vojenského velitele, zatímco Grňa měl rozhodovat o otázkách politických.

O Lužových schopnostech praktického života Štainer zaznamenal: „Dříve si nebyl schopen obstarat ani nejmenší maličkost denní potřeby, vše žádal pro sebe i rodinu od nás, nyní se osamostatňoval.“ Mínil tím jeho sblížení s konfidentem Ryšánkem. Luža jednal totiž za jejich zády a „prozradil Ryšánkovi svůj úkryt, který nikdy neřekl ani mně“. Důležité shrnutí Štainera: „Luža nám byl kromě jména jen na obtíž…“ Hodnocení jistě subjektivní, věrohodnější byl jiný poznatek: „Gen. Luža měl naprosto zkreslenou představu o vedení partyzánského boje…“ Lužu nakonec obvinil z úmyslu nejtemnějšího: „…umlouvání se Luži a Ryšánka na mém zastřelení, protože jsem nechtěl, aby se Luža zmocnil autoritativně vedení jednotek…“

Lužovu manželku skrývali odbojáři v netínské a v košíkovské hájence jako „tetičku z Blanska“, ale ona trvala na oslovování paní generálová, žádala si k ruce služku. Eda Soška jí musel shánět parfémy a podobné důležité věci. Luža zabředával stále hlouběji do volavčí sítě gestapa, naštěstí se svědomí hnulo v Karlu Paprskáři, jenž v nouzi nejvyšší slíbil gestapu spolupráci. Dne 20. května 1944 ale Robotku sám v Brně vyhledal a varoval jej, že Ryšánek a Jizera jsou zrádci a přiblížil mu důmyslné metody gestapa. Robotka hned upozornil Lužu na nebezpečí a ten zmizel i s bytným Janem Secem a jeho rodinou. Na brněnské konfidenty pak upozornil londýnský rozhlas v relacích 15. a 22. června 1944.

Krátce nato, 17. července 1944, došlo v Bohdalově k založení odbojové organizace R 3. Přesně je to popsáno v zaprotokolovaných výpovědích Josefa Císaře a Jana Pliczky. Smutné je, že tyto výpovědi byly pořízeny až v komunistickém žaláři. V noci na 18. července odjel Luža ze Světlé nad Sázavou vlakem do Čech. „Poseděli jsme v družné zábavě na faře do 23 a tři čtvrtě…“ vzpomínal Císař. Potom vyšli k čekajícímu mlékárenskému autu. Nastoupil Luža, za ním Císař a nakonec Dráb. Luža měl legitimaci na jméno Václav Musil. Majitel auta Peřina z Bohdalova nevěděl, koho veze a dostal za to 2 000 korun. Po hodině a půl přijeli do Světlé nad Sázavou. Peřina se hned vracel, protože musel do práce, ostatní čekali na vlak do 5:10 hodin. Ptali se na vlaky ku Praze a na Čerčany. Císař s Lužou se procházeli, kouřili, došli až do další stanice Josefodolu a zpět. V půl páté se vrátili na nádraží a procházeli se po peróně „jako nimrodi po ukojení lovecké vášně, měli jsme hubertusy, pumpky, sportovní boty. Lovecké klobouky, tlumoky a pušku v pouzdře na rameni, Luža bez pušky, domluveno, že pušku nechal u hajného, jak se to někdy dělává.“ Tolik výpověď Josefa Císaře. Tonda Dráb koupil lístky a jeli pak celkem 4 hodiny. Vlak byl slabě obsazen.

Luža se zřejmě ještě jednou nakrátko na Vysočinu vrátil, ale organizaci měl řídit z Čech. Jenže kolem Říčan i v Praze vypuklo v polovině září velké zatýkání a při akci proti Císařovi byl v jeho obsazeném pražském bytě 13. září 1944 zastřelen Josef Ouředník, v jehož dokumentech byla nalezena i fotografie Josefa Koreše. Právě toho dostal Luža za pobočníka a ochránce. Téhož dne byl zatčen štábní kapitán František Jiříkovský, jeden z nejbližších Lužových spolupracovníků. Gestapo vědělo, že Koreš (1917–1944) je na útěku, má u sebe vysílačku i spojení na Lužu a Štainera. Tehdy se rozhodl Luža vrátit na Vysočinu.

Z Říčanska neprchal podle historika Tesaře jen před gestapem, ale především se nemohl se zdejšími ilegalisty domluvit ideologicky. Odmítal totiž Štainerovu koncepci partyzánské války, „několikačlenné lesní party s ustavičnými loupežnickými sklony mu byly cílem nicotným a nedůstojným“. Ale uvědomil si, že budovaná síť tolik kritizovaným Štainerem je mnohem dál a mnohem bezpečnější, než teď viděl v Čechách. O nějakých základnách v Posázaví si mohl nechat jenom zdát! Vždyť v Čechách mu ani nedokázali zajistit bezpečné ubytování, natož zajištěný ústup na Vysočinu.

Zklamán a otřesen podmínkami na Říčansku spěchá tedy generál s pobočníkem proti toku Sázavy na Vysočinu. Bohužel tentokrát nejede vlakem. Dne 2. října 1944 krátce po poledni dorazí s poručíkem Josefem Korešem v psím počasí do malé vesničky Hřiště (Spieldorf) u Přibyslavi. Zde byli oba důstojníci zastřeleni, tragédie byla už mnohokrát popsána, ale vždycky dost odlišně. Na základě prostudování nejrůznější literatury, policejních hlášení četnických stanic, soukromé kroniky Josefa Votavy, kroniky města Přibyslavi i vzpomínek očitých svědků se celá událost odehrála zřejmě následovně.

Oba promoklí a prochladlí odbojáři jsou na cestě z Babic u Říčan už pátý den. Vyšli z lesa od Žižkova Pole, na zádech nesli batůžky a zčernalé ešusy. Generál měl na sobě kabát, klobouk a vysoké šněrovací boty, Koreš šel v polobotkách. Pan Glozl z Dobré pracoval zrovna s rodinou na svém pozemku, i v dešti přeorával bramborové pole a neznámí ho upoutali. S těmi ešusy byli strašně nápadní, hospodář je okamžitě měl za nějaké uprchlíky a divil se, že jdou za bílého dne tak veřejně a bez obav. Oslovil je proto rusky, ale oni kupodivu odvětili dobrou češtinou a ptali se na cestu do Hřiště. Pan Glozl jim poradil a ještě doporučil, aby se vyhnuli letišti.

Po příchodu do Hřiště hledají přístřeší nejdříve v nejbližším stavení č. 14 u Kateřiny Matějové. Ta přijala Koreše zpočátku v dobrém a dovolila, aby přivedl svého druha. Luža se jí však na první pohled vůbec nezamlouval. Je opálený, zdá se jí cizokrajný. Selce a především její tchýni Aloisii Matějové připadá chování hostů podezřelé. Nedávno slyšely o možných provokatérech, proto jim nedovolí, aby se usušili. Poslaly je k starostovi, o němž prohlásily, že je dobrým Čechem. Ve statku č. 11 s cedulí Obecní úřad se zrovna mlátí a hosté se tu necítí dobře, i když jsou vlídně přijati. Starosta Honza se přesvědčí, že mají v pořádku doklady a ptá se, jestli nejsou od hospodářské kontroly. Cizinci to popřou a svěřují se, že jsou jako bývalí důstojníci na útěku před gestapem. Luža má podle přibyslavské kroniky dodat: „Přece se nenecháme na poslední chvíli od gestapa utlouci!“

Koreš se ještě vyptává na to blízké vojenské letiště. Jaroslav Honza je posílá do hostince Marie Němcové v č. 55, kde mohou po vyplnění policejní přihlášky i přespat. Otec hostinské, téměř 77letý Jan Votava (1868–1962), roztopil kamna a oba pocestní se suší. Hosté se chovají neobyčejně slušně a za každou maličkost Votavovi děkují. Ptají se na cestu do Olešné (dnes Olešenka u Přibyslavi), kam prý jdou za aprovizací. V teple se jim líbí a opravdu uvažují o přespání v hospodě. Marii Němcové, která jim vaří čaj, se zatím neznámí sami přiznávají, že jsou oficíři na útěku a že jdou získat nějaké potraviny. Když se do výčepu vrátil Votava, byl už zpraven dcerou, že jde o české důstojníky. Napadají ho divné myšlenky. Co když jde o provokatéry? Ten velký vypadá hrubě a má bázlivý výraz v obličeji. Tento svůj dojem zapíše hostinský brzy do kroniky. A mluví s nimi už dost opatrně.

Zatím navštěvuje Aloisie Matějová starostu a ptá se na ty divné lidi, z nichž prý šla hrůza. Selka se celá třese a starosta přemítá, proč se mu ti cizinci hned svěřovali, že utíkají před gestapem. Kámen úrazu je v tom, že byl předevčírem okresním hejtmanem Lacinou v Novém Městě na Moravě upozorněn na možný výskyt provokatérů. A nyní, pouhé dva dny po varování, se ve vsi ukáží dva podezřelí. A vyptávali se na letiště! Před provokatéry přece varuje i londýnský rozhlas. Starosta dostal strach a rozhodne se zajít do hostince a dát jim vyplnit policejní přihlášky. Listonoši je pak může svěřit se zpožděním a sám tak bude krytý. Radí se ještě s rolníkem Krejčím, co má podniknout, aby nikomu neuškodil.

Pak mu dcera zvěstuje, že do vsi přišel pro mléko četník Navrátil a starosta se s ním jde neúředně poradit. Josef Navrátil je sice dobrý Čech, ale současně i horlivý četník. Okamžitě chce cizince legitimovat. Starosta ho zadrží zprávou, že legitimace viděl a že jsou v pořádku. Navrátil však chce přesto do hostince zajít. Po chvilce si to rozmyslí, vrací se ke starostovi a volá od něj na přibyslavskou stanici, kde žádá vrchního strážmistra Bohuslava Mečíře o posilu. Podle přibyslavského kronikáře Jindřicha Vodičky do telefonu řekne, že jde o bývalé československé důstojníky. Tuto informaci může mít pouze od starosty. A ten si ji jistě nevymyslel.

Vrchní strážmistr Mečíř měl po celou válku mezi sousedy dobré jméno. Po obdržení zprávy vyrazil do Hřiště i s četníkem Kunderkou. Cestou potkali Navrátila a k hostinci Marie Němcové došli společně pět minut po 17. hodině. Generál Luža seděl v té chvíli na lavici bosý a jenom v podvlékačkách. Koreš seděl na židli u kamen, košili měl polosvlečenou a na rukou ji sušil nad kamny. Vtom vešli četníci a Mečíř pronesl: „To je venku psí počasí, pánové.“ Na to nikdo nic neřekl, jen Votava pozdravil. Mečíř vytáhl revolver a vyzval přítomné: „Ruce vzhůru, předložte průkazy!“ Ve Votavově kronice je výzva zachycena nepatrně jinak. Kontrola měla být zahájena v souladu s četnickou služební instrukcí tehdy předepsaným povelem: „Kontrola, ruce vzhůru!“ Mečíř se postavil proti Lužovi, Kunderka proti Korešovi a Navrátil zády ke dveřím do kuchyně

Luža s Korešem byli ozbrojení a hned také sáhli po pistolích, ačkoliv měli naoko platné doklady. Koreš měl vlastní legitimaci, Luža dokonalý padělek na jméno Musil. Doklady nepředložili, generál se rozhodl pro něco jiného. Koreš se díky košili na rukou opozdil, ale Luža vyskočil z lavice, sáhl po revolveru (dle Votavy, ale zřejmě šlo o pistoli) a okamžitě vypálil. Rána uvízla v Mečířově služební brašně a další náboj se zasekl v hlavni. Na oplátku padlo několik ran od všech tří četníků, takže Luža, jehož pravou totožnost přímo po střetu nikdo nezjistil, byl na místě mrtev. Na náčrtku vzniklém dva dny po události je stále veden jako Václav Musil. Obvinění Radomíra Luži, že četníci věděli, proti komu jdou zakročovat, je samozřejmě nepravdivé!

Stařeček Votava měl štěstí. Jedna odražená kulka ryla po stole proti němu a zastavila se pár centimetrů od jeho břicha. Hned se raději skryl pod vedlejší stůl a hlasitě naříkal. Dostal třasavku a tři dny nemohl spát ani jíst. Korešovi zatím nikdo nevěnuje pozornost, četníci hledí vyděšeně na mrtvolu a celí se chvějí. Mečíř dokonce úpí, že už třicet let slouží a ještě na člověka nevystřelil. V hostinci není pro kouř téměř vidět a zraněnému poručíkovi se podaří vyběhnout hlavním vchodem na silnici. Na dveřích po něm zůstala jenom krvavá šmouha.

Cestář Josef Dostál vidí oknem neznámého, jak pozpátku ustupuje od hostince a pistolí míří na dveře. Pak seběhl lípovou alejí, přeběhl silnici právě proti jejich domku, odbočil na polní cestu, překročil nízký plot a asi sto metrů od hospody padl a vzápětí se sám zastřelil. Přes zavřené okno neslyšel Dostál žádné volání, i když se bude tradovat, že měl Koreš křičet: „To vám kamarádi za nás oplatí!“

Mečíř zatím telefonuje z kanceláře obecního úřadu na četnickou stanici a žádá strážmistra Hörnera, aby do hostince vyslal soudní komisi, že jsou tam dva zastřelení cizinci. Četníci komisi obstarali. Bylo zjištěno, že četníci vystřelili celkem 11 ran ráže 9 mm a jen jednou minuli cíl. MUDr. Liška našel v Lužově těle osm zásahů, z nichž dva trefily srdeční krajinu, navíc mrtvý utrpěl průstřel jater a plic. Průstřely měl také v obou rukou a jeden náboj uvízl v hodinkách v kapse kalhot. Koreš měl jednu kulku v prsou, druhou v noze a navíc svůj vlastní smrtelný zásah v pravém spánku. Z četníků nikdo zraněn nebyl. Hlášení štábního kapitána Rejdy ze dne 4. 10. 1944 i poválečný soudní protokol uvádějí, že Koreš měl obě rány v hrudním koši.

Doktor Liška, jenž byl zapojen do odboje a v roce 1942 jednal osobně s Josefem Valčíkem, provedl v přítomnosti četníků kontrolu mrtvých. U Luži našel kromě sedmi tisíc korun dvě pistole, půl kila nábojů, jednu občanskou legitimaci na jméno Musil, druhou na jméno Marek. Také prázdnou pracovní knížku bez razítek, mapy generálního štábu, překlad z francouzštiny a torzo nějakého článku o partyzánské válce. Padlý Koreš měl pistoli, několik stokorun a kapesní album s fotografiemi. Než přijelo gestapo, naznačil dr. Vorlíček, že by se měl stopit Lužův zápisník v červených deskách, jenž byl plný adres, čísel a šifer. Našli jej v kapse mrtvého generála. Doktor Liška jej opravdu vzal a ukryl doma do zubařského křesla a později nechal spálit. „Pane doktore, co jsme měli dělat, když oni šli tak jako s bubnem na vrabce, jak jsme té věci mohli zabránit?“ hájil se zdrcený Mečíř. A nabádá přítomné, aby nevyzradili, že se oba padlí vydávali za bývalé důstojníky.

Pak přijelo asi o půl desáté gestapo z Jihlavy a gestapáci se chovali docela slušně. Pouze česky mluvící šofér hlasitě nadával všem Čechům a partyzánům. Nepietně upustil generálovu mrtvolu a mluvil něco o sviních. Osobní věci obětí byly odneseny do auta. Vzali i prostřelené zlaté hodinky. Ve výčepu zůstala Korešova čepice, sako, pulovr a dlouhý plášť. Po Lužovi boty, klobouk, hůl a kabátek. „To vám nechám na památku,“ řekl gestapák Votavovi. Ale jeden Němec se z auta stejně vrátil pro boty a odnesl je s poznámkou: „Budou mi pasovat.“

S časovým odstupem lze konstatovat, že za celou tragédií bylo především podezřelé chování obou důstojníků, násobené přílišnou sdílností. Šli neopatrně, na první pohled vypadali podezřele. Jejich příchod v době očekávaného výskytu provokatérů a především sdílení každému na potkání, že jsou důstojníky na útěku, k tomu horlivost četníka Navrátila a jeho napjaté vztahy s velitelem Mečířem přivodily dvojnásobnou smrt. Navrátil přece od starosty věděl, že jde o naše důstojníky na útěku a že legitimace mají v pořádku. Kdyby provedl jen kontrolu průkazů, nemuselo ke střelbě dojít. Právě on musel Mečířovi vylíčit situaci natolik vážně, že se velitel rozhodl vejít do hostince rázně a se zbraní v ruce. Kdyby však Luža hned nesáhl po pistoli, mohlo se najít mírnější řešení. Kdyby jsou však chyby…

Generálovu naivitu a neopatrnost se snažil zaretušovat jeho syn Radomír a jeho pravá ruka, Petr Kopečný. Povedlo se jim to na desítky let, ale ne navždy. Příběh měl pokračovat partyzánskou odvetou.

Foto: Hynek Jurman a archiv autora

Literatura:

Černý, V.-Kopečný, P.-Vašek, F.: Legenda bez legend. Ryšavý, Brno 2004.

Jelínek, Z.: Smrt generála Luži. Přibyslavský občasník 1992, č. 26.

Luža, R.: V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje. Torst, Praha 2006.

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.

Jurman, H.: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Tesař, Jan: Česká cikánská rapsodie. Triáda, Praha 2016.

ABS 305_762_1, výpověď Karla Veselého-Štainera o odbojovém hnutí. Výpověď z 20. 9. 1952 s. 42 a výpověď z 3. 11. 1952 s. 44.

Kronika města Přibyslavi.

Soukromá kronika Jana Votavy z Hřiště.