I po hlavě jsem padal! Sport, vlastivěda, radost aneb 100 000 km na kole

Jezdit na kole, v tom je kus sportu, ale i zábavy, kultury, možnosti poznávání krajiny a lidí. Jezdím, abych něco viděl a zažil. Těch zběsile pádících, kteří jsou sice rychlí, ale za celý den vidí jenom asfalt, je mi líto. Za komunistů nebylo k sehnání skoro nic, já první pořádné kolo sehnal až na Slovensku. Koupil jsem je v mimořádně zásobovaných Jaslovských Bohunicích 12. 3. 1986, mělo stříbrnou metalízu a stálo 1 350 korun. V letech 1988–1989 jsem důkladně projezdil Žďárské vrchy, v srpnu 1990 dojel se 3 kamarády do Vídně na Dunaji a zpět, v červenci 1991 jsme projeli celou republiku až na Folmavu, svezli se Německem a šlapali zase domů. A od těch časů jsem šlapat nepřestal. Jet na kole do Vídně byla taková rarita, že moji reportáž otiskl jeden deník na prestižním místě. Dnes už by to nestálo za povšimnutí…

Od července 1991 eviduji kilometry do notýsku a sbírám razítka. První jsem dostal 2. 7. 1991 v Dubu nad Moravou a zatím poslední 14. 5. 2025 v Doubravníku, Nedvědici a Štěpánově. Notýsků s razítky a podpisy slavných osobností jsem zaplnil 19, od září 2024 plním dvacátý. V zimě zásadně nejezdím, takže roční plán 3 000 km plním a přeplňuji vždy tak za 6 měsíců. Loni jsem ujel 4 037 km. Evidovaných kilometrů jsem měl do konce roku 2024 99 213, najetých ve skutečnosti mnohem více. Drobné jsem nikdy neevidoval. Dne 14. 5. 2025 jsem o 4 kilometry překonal metu 100 000 evidovaných km!

Když jsem začínal, mnoho velomateriálu k sehnání nebylo. V Třebíči jsem sehnal bavlněný dres, ten jsem měl na léta. K tomu krátké elasťáky, v chladném počasí golfky. Jakékoliv kecky, kamarád Petr uřezal z kopaček špunty. Na rukavice, brýle, čepku jsem první roky ani nevzpomenul. Cyklistu jsem téměř nepotkal, jen kluci se proháněli po návsích a babky šlapaly k obchodu. Při vzácných setkáních s podobnými šílenci jsme se vždy hlasitě zdravili. To trvalo řadu let, než se objevili burani v zářivých dresech, kteří se spíše předváděli a pozdravit neuměli. Dnes už to ani není možné, to bychom se zcela uzdravili! Navíc hrozí nebezpečí, že pozdravíte motorkáře, tedy někoho na elektrokole, které ve skutečnosti kolem není!!! Ale ti pravověrní cyklisté si aspoň pokynou. Když jsem na zhruba jednom kilometru mezi Sloupem a Punkevními jeskyněmi napočítal 112 protijedoucích, pochopil jsem, že idylické časy pravých zapálených cyklistů jsou pryč. A ti trapní elektromotorkáři tomu dnes dávají zcela na frak!

Mnohá dobrodružství čekala na cestách, viděl jsem krásná města, hrady, zámky, dívky, řeky, potkal jsem parádní lidi, ale přišly též defekty, nepřízeň počasí i nějaký pád. Díky díře ve stěžníku jsem se v Polné zřítil po hlavě k rybníku Peklo, v Olomouci mě zase sundalo auto. Jednou jsem píchl dokonce o šneka. Objel jsem Svět (rybník) a pravidelně navštěvoval Ameriku (Velkou, jednou i Malou). Je rozdíl jet po „cyklodálnici“ z Libice nad Cidlinou přes Poděbrady do Nymburka, nebo trpět v kopcích Křivoklátska a v kraji Oty Pavla, kudy jsem se prodíral už 15krát. Šlapat rovinou Třeboňska (tam jsem byl 10krát), nebo se pustit z domu až do Hostýnských vrchů. Dojel jsem pod vrcholové skalisko Devíti skal a jindy jsem se pustil z Karlštejna do Svatého Jana pod Skalou s těžkým báglem přes Bubovické vodopády. Přijel jsem k hrobu Jana Palacha ve Všetatech i k soutoku v Mělníku, opačným směrem jsem jel od břehu Svratky na Valašsko, jindy třeba do Olomouce (tehdy mi do šedesátky chybělo pár měsíců).

Na svých 100 000 ujetých cyklokilometrech jsem potkal desítky a desítky významných osobností, které se mi podepsaly do notýsků. Malíře Jirku Štourače, Zdenka Macháčka, Emanuela Raného, Jaromíru Knoblochovou, ale i Vendu Truhlářovou, Jindřicha Hegra, Aleše Lamra a další. Ze spisovatelů mám zapsané Ludvíka Kunderu, Jiřího Jobánka, Karla Švestku, Jiřího Kuběnu, Zdeňka Vyhlídala, Miloše Doležala, Ivana Martina Jirouse a mnohé písmáky.

Herců, těch na mých cestách bylo! Radovana Lukavského jsem navštěvoval na chalupě pravidelně, u Tomáše Hanáka se v Nižboru stavuji také každoročně, zato Karla Rodena jsem potkal v cyklistické prodejně v Berouně náhodou. Za Vojtěchem Jasným jsem jezdil do Bystrého, Jana Kačera a Ninu Divíškovou zase potkával v okolí třeboňských lázní. V Kersku jsem hovořil s Josefem Somrem, ale byli tu i další z hrabalovských filmů – Neckář, Urbánková, Zelenohorská, Brukner, Menzel. Všechny je mám v notýsku! Nechybí ani Molavcová, Strejček a další…

Narazil jsem na zpěváky Mertu, Dobeše, Redla, Dvořáčka, Ivu Bittovou, Idu Kellarovou, na olympijského vítěze Jaroslava Kulhavého, dvacetinásobného mistra světa Jindru Pospíšila či fotbalového brankáře Ivo Viktora. Na kole jsem našel Vlastu Roupcovou, jejíž manžel byl zastřelen v Babicích, dojel jsem i do Želiva, kde mě v klášteře ubytoval opat Vít Bohumil Tajovský. Od řady výtvarníků mám v notýsku malá výtvarná dílka!

Když psal brněnský básník Jindřich Uher doslov k mé básnické sbírce, na moji adresu uvedl: „…nejen projezdil na kole, ale především procítil svůj rodný kraj, a to s houževnatostí, která mi byla rovněž sympatická, protože kdo nevidí nic za plotem, marně se plaví přes oceán.“ Jenže to bylo už v roce 1991. Dnes by se Jindra divil, co jsem najezdil od té doby. Skoro všechno…

Ano, i díky cyklistice jsem získával poznatky pro své knihy. Třeba dvakrát vyprodané Ozvěny Vysočiny vznikaly z valné části v cyklistickém sedle. Kolu zdaleka nedávám všechen volný čas, dělám plno jiných věcí, člověk se nemá soustředit jen na jednu činnost! Jezdím pro radost a jen když je hezky. Není moc lepších pohybových aktivit. Elektrokolu se bráním a hlásám dvě nutné podmínky, kdy by si je mohl člověk dovolit: věk alespoň 70 let a 100 000 najetých kilometrů na kole. První podmínce se blížím, druhou jsem právě splnil. A řeknu vám, kolo je někdy dřina, ale vždycky nádhera! Mohu doporučit…

Zdroje: 20 cyklistických notýsků a paměť.

Foto: Hynek Jurman a jeho kamarádi.