Hlad spisovatelů a těžká cesta ke slávě

Karel Hynek Mácha nenašel na jednu z nejlepších básní našeho písemnictví nakladatele, proto vydal v roce 1836 svůj Máj vlastním nákladem v počtu 600 kusů. Dvacet zlatých si autor půjčil od přítele Eduarda Hindla. Útlá knížka vyšla podle údajů historiků 23. dubna, i když podle Máchova dopisu Hindlovi se sázela už 30. března. Sbírku autor inzeroval v Květech a nabízel ji především známým vlastencům na venkově. Protože se bál, že o báseň nebude zájem, nabízel Máj coby „veršovaný románek“. Jeho přátelé také v několika dnech 350 kusů rozebrali. V květnu 1836 měl Mácha starost, co si počne se zbývajícími 250 kusy. Část nákladu pak vyměnil u knihkupce za jinou literaturu. Některé takto získané knihy posílal Hindlovi jako splátku dluhu. Roztrpčení nad oficiální kritikou i vlažným přijetím mladou generací společně s hmotnými starostmi vyplnilo poslední půlrok života, který Máchovi ještě zbýval…

Čelakovský si v roce 1840 stěžoval, že se za 11 let prodalo jen 300 ks Ohlasů písní ruských. To jsme na tom dneska ještě dobře, říkám si často! Florián vydával svazky hodnotného Dobrého díla v nákladu pouhých 444 ks, na víc si netroufl. Takže dvoutisícové vlastní náklady knih Bořivoje Nebojsy na přelomu 20. a 21. věku stály za zaznamenání…

Když dokončila Němcová Babičku, marně ji nabízela nakladatelům. Napsala Šemberovi, že má novelu, kterou nemůže odbýt a že má hladu dost, že by šla do Vídně vzít třeba i domovnictví. V nouzi nejvyšší dokonce hledala zaměstnání v blázinci! Přes půl roku ležel rukopis v zásuvce. Nakladatel Jaroslav Pospíšil ji odmítl, že by na knize málo vydělal a raději znovu vydával její pohádky. Změnil názor, až Němcová snížila autorský honorář a až se dohodli na vydávání v sešitech na pokračování. Němcová nazvala nakladatele výrazem „špína chlap“.

Kniha vyšla na 346 stranách (173 × 111 mm) ve čtyřech sešitech, první se objevil v květnu 1855. Honorář činil 158 zl. 93,5 krejcarů. „Nakladatelé naši jsou ty pijavice,“ vyřkl později Vítězslav Hálek a spočítal, že by si Němcová více vydělala, kdyby Babičku jen opisovala. To však vyvrací údaj Jaroslavy Janáčkové, že opisovač právě u vydání Babičky stál 13 zlatých! Samozřejmě ale nejde srovnávat délku přepisování s délkou a námahou vlastní tvorby. Pro německé vydání Babičky ve třech časopiseckých pokračováních zkrátila Němcová text asi o třetinu. Vynechala 9. až 15. kapitolu a upravila i další místa. Může nám to připomenout dnešní tak časté úpravy děl dle požadavků nakladatelů či dramaturgů.

Své příjmy za 17 let literární činnosti pěkně vykázal Jiří Morava v závěru knihy Někdejší Betty. Nebýt podpory bank, vlády a literárních společností, prodělal by za tu dobu 294 023 šilinků. Díky podpoře však vykázal aktiva ve výši 406 924 šilinků, což je 23 936 šilinků na rok, 1 994 šilinků na měsíc a necelá pětistovka šilinků na týden. Kdyby prý nabídl uklízečce v Innsbrucku 100 šilinků na den, měla by ho za blázna. Ani jako hodinovou mzdu by to asi nevzala…

Za 30 krejcarů vyšli Broučci poprvé v r. 1876 anonymně a zapadli v zapomnění. Teprve po 17 letech na ně upozornil novinář Gustav Jaroš, jenž autora nazval českým Andersenem. Kniha začíná být často vydávána, ale teprve v roce 1912 (10. vydání) je poprvé uveden autor. Dnes je naší nejslavnější knihou pro děti, jméno Jana Karafiáta každý zná, ani on však ze své tvorby nezbohatl.

Své si užili bratři Mrštíkové se sousedy v Divákách. Vesničané neměli pro spisovatele nejmenší pochopení, psaní pro ně totiž nebyla žádná práce. „Všeci lidé na světě mohou churavět, jen literát nesmí být nemocnej. A je-li – není nemocen, ale nic nedělá, lenoší,“ napsal Vilém 8. 5. 1911 příteli Quisovi.

Jedinými zabezpečenými autory mohli být svého časy klasikové marxismu-leninismu. Nikdo je nečetl, ale náklady vycházely obrovské! I když ti největší byli vydáváni hlavně po své smrti. Kdo však jednoznačně zbohatnul ze své příšerné knihy, byl Adolf Hitler.

O tom, že literární úspěch může být nebezpečný, svědčí životní konec spisovatelky Virginie Woolfové (1882–1941). Její román Roky měl komerční úspěch, za honorář si koupila kožich. Dne 28. 3. 1941 ukončila svůj život tím, že si kožich oblékla, kapsy naplnila kameny a vstoupila do řeky Ousy. Kdyby román neměl úspěch, neměla by kožich a mohla žít dál. Nebo ne?

Ivan Binar jako předseda Obce spisovatelů kdysi razil zásadu, že by spisovatel měl dostat za svou práci zaplaceno. „Stejně jako truhlář nebo třeba obuvník. Nikdo nebude vyrábět boty jen tak, aniž by za to dostal peníze. Spisovatel „vyrábí“ knihy, jen to sviští, jednu za druhou, a nic za to nemá. To je velká chyba,“ řekl předseda organizace, která ročně prodělávala 1 600 000 korun, jak tehdy spočítal šéfredaktor Hostu.

V roce 2004 u nás vyšlo 15 749 knižních titulů a přibylo dalších 150 nakladatelství, takže jich existovalo 3 619. Knihu však v uvedeném roce vydalo jen 1 327 firem. Od té doby bilance nadále klesá. Ale píšeme, jen to sviští! Mácha nebyl za svého života uznán, takový Kafka nebyl ani pořádně tištěn.

„Mám hlad jako spisovatel,“ říká se zřejmě oprávněně a možná to bude platit dalších tisíc let…

Ilustrační foto: Hynek Jurman

Literatura:

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010

Morava, J.: Někdejší Betty. Český spisovatel, Praha 1996.