Článek
Přátelé, opravdu jsem měl to štěstí a potkal jsem poslance Vomáčku!
Já už ho znal dávno, ale to ještě nebyl poslancem. Spravoval tehdy vlastivědné muzeum, které jsem rád navštěvoval. Sehnal mi dokonce pár starých vlastivěd a k nahlédnutí půjčil všelijaké písemnosti. Na pivo jsme zašli jen málokdy, na pití měl lepšího kumpána, trampa Boba.
Během kulatých oslav ukončení II. světové války se s ním opil do té míry, že se nechal v hospodě okrást a včas nezjistil ztrátu peněženky. Pak neměl čím zaplatit a z hospody byl vyhozen. Naštěstí si věděl rady, neboť ten výčep sousedil s muzeem a v muzeu byl zrovna na výstavce instalován i lehký kulomet. Pro oba opilce, Vomáčku a Boba, bylo hračkou přepadnout lokál s lehkým kulometem v náručí. Rozruch tím vzbudili značný, bez nábojů však ničeho nedosáhli. Dostali nepočítaných do kožichu a vyhozeni byli tentokrát i s kulometem. Zalehli s ním tedy u kostela a děsili aspoň kolemjdoucí.
„Spaste duše, zas přitáhli partyzáni!“ varoval halasně jistý pamětník máje pětačtyřicátého.
Hned po vystřízlivění však změnil přítel Vomáčka strategii. Odložil zbraň a sdělovacími prostředky se začal tlačit do politiky. Přes populistickou sociální stranu to bylo nejjistější. Když lidem všechno slíbíš ze státního rozpočtu, zvolí tě, i když jsi naprostou nulou. Jak se rok s rokem sešel, jezdil po širokém okolí s trabantem, na který umístil velký nápis: „VOLTE VOMÁČKU!“ Lidé uvěřili trabantu, dostali chuť na Vomáčku a skutečně jej zvolili poslancem. Ani jsem se jim nedivil, neboť kandidát měl verbálně utříděno, do čeho jde. Dalo se čekat, že nejdříve udělá pořádek ve své levicové straně, a pak v celé naší politice. Pryč budou prázdná gesta, arogance, sliby a pohrdání voliči!
Jezdil trabantem
Na prvním zasedání parlamentu jsem spatřil Vomáčku v televizi. Od té doby jsem ho téměř rok a půl neviděl. S žádnou interpelací nikdy nevystoupil, nic rozumného nenavrhl, v ničem pořádek nedělal. Pokud v roli správce muzea kritizoval vysoké platy poslanců, nyní při jejich zvyšování o 60 % mlčel a souhlasil. Byl pro! Je to potřeba! Politikové a soudci musí mít platy královské, jinak by přece nebyli nezávislí! Vomáčka se stal jedním z nich a já na něj zapomněl.
Po roce mě pozvali na tiskovou konferenci ohledně problematiky výherních automatů. Na pozvánce bylo avizováno vystoupení poslance Vomáčky. Proč ne, když se akce týkala města, v němž bydlí! Jaké však bylo moje zklamání, když se poslanec neobjevil. Bylo řečeno, že je omluven, důvod však zůstal veřejnosti utajen. Prohlásil jsem tehdy neprozřetelně cosi o tom, že by se poslanci měli více věnovat svému volebnímu obvodu i po volbách. Před nimi o ně člověk zakopával a jen těžko se vyhýbal jejich trabantům, dnes je tu však po nich pusto.
Utekly další čtyři měsíce a já měl to štěstí, že jsem konečně potkal poslance Vomáčku. U benzinového čerpadla. Dokonce jsem ho předběhl u stojanu.
„Tak tys mě pomlouval na tiskovce o automatech!“ slyším za sebou pobouřeně. Uskočil jsem jako uštknutý. Považte, živý poslanec vedle vás! Tak vzácný tovar po volbách!
„Žádná pomluva, své výhrady jsem řekl veřejně,“ bránil jsem se.
„Tak to musíš říkat jinde. My totiž měli poslanecký klub!“
„Aha a lidi tě volili pro tvůj poslanecký klub, to se povedlo. Nemyslíš, že tě volili kvůli problémům ve svém okolí? Politika je…,“ přestal jsem se málem ovládat, ale včas zabrzdil. „Dá se jí však dobře živit!“
Vomáčka se naculoval tak vehementně, že už jen jeho výraz dosvědčoval tu výtečnou obživu. Vida levičáka, jak rychle zapomněl na sociální program a spoustu horlivých předvolebních prohlášení. Za peníze, o kterých se nám ani nezdálo, se vozil v politickém voze, občas zaremcal směrem k řidiči, ale volantu se ani netkl. Strany v Čechách tomu říkají opozice. Vomáčka se však ještě stačil vyjádřit k mým posledním větám:
„Tak ty si pozdravuj zase poezii a hory! To máš lepší!“
Měl jsem chuť utrhnout hadici od čerpadla, ale pak jsem mávl rukou. Pan poslanec si natankoval a já se vrátil ke svým horám a své poezii. Bylo mi tam docela dobře a ze všeho nejméně jsem si přál potkat poslance. Následný Vomáčkův politický vývoj a skandály, kdy po jedné tragické nehodě dokonce účelově ztratil paměť, mi ostatně daly za pravdu… Jenže pan Vomáčka měl smůlu, že díky předčasným volbám bral královský plat jenom dva roky. Při další volbě jej přeskočil jeho dosavadní asistent Karel Červený. A vystřídal jej na židličce v parlamentu. Veřejnost však změnu nepoznala, protože i Červený razil zásadu na vše kývat a nikde nevyčnívat. A tak za dlouhá léta ve sněmovně vůbec nepromluvil, jen občas broukl „pro návrh“ nebo „proti návrhu“. Dlouhá léta vyhrával anketu o nejméně mluvícího poslance. Jeho jméno Karel Červený neznali ani ostatní poslanci. Znali jej ale pod přezdívkami Mlčoch, Animuk, někdy byl ironicky označován jako Mluvka! Jeho rodiče dříve ovládali komunistický pouliční výbor, řádně kádrovali své sousedy, ale Karel už se rudé kariéry nedočkal. Kolo dějin se pootočilo. Přestal se tedy stýkat s Miroslavem Grebeníčkem a stal se sociálním demokratem.
Nikdy žádný zákon a nic potřebného pro republiku nenavrhl a neudělal, ale to ani nechtěl. Jeho doménou bylo porcování medvěda! Sháněl peníze pro hasiče, myslivce a jiné skupiny voličů ze svého obvodu. Ti mu na oplátku házeli každé čtyři roky své hlasy, a tak strávil v parlamentu celých 20 let. Právě mám před sebou novinový výstřižek z roku 2014, to už byl Animuk za polovinou své poslanecké kariéry. Tehdy bral jako poslanec a místopředseda výboru 73 900 korun, za telefon a internet fakturoval jen přes 27 000.- a celkové náhrady za rok 2014 fakturoval 1 412 001.- Kč. Což není moc, takový Slávek Sobotka se přiznal, že si za náhrady postavil barák. I tak nás všechny přišel pan Červený asi na 1,5 milionu, za 20 let tedy na nějakých 30 milionů. To je slušná láce za mlčení, že?
A kdo jej nejvíce kritizoval? Jeho předchůdce Vomáčka!
„Karel je absolutně neschopný, za 17 let ve sněmovně promluvil všeho všudy jednou a sám se proto na volebních lístcích ani neoznačuje za politika, ale jako povolání uvádí „český spisovatel“! Což je nehoráznost nejhrubšího zrna, protože ještě nevydal jedinou vlastní myšlenku, historici z Brna z něho mají jenom srandu! Dělá několikastránkové kompiláty o poštovních známkách, historických pohlednicích a spisky o odbojářích jen opisuje z jiných děl. S prvotinou mu pomáhal předseda komunistů a syn věznitele Grebeníček. Místo aby pracoval na zákonech, tak si takhle spisovateluje.“
Ovšem „český spisovatel“ Červený si liboval i v dalších neoprávněných titulech. Nechával si na různých shromážděních říkat pan doktor, pan inženýr, historik.
„Jak si může takhle nechat říkat, když má vystudovaný jenom gympl? Vystudoval ho za šest let jen díky komunistovi Pickovi! Nemůže tedy být historikem. Nemá oprávnění na užívání akademických titulů, přesto se jimi nechá věnčit. A teď je tedy ještě tím spisovatelem,“ vztekal se Vomáčka, který historii naopak vystudoval, ale nepraktikoval…
Vyhýbal se svému spolustraníkovi, pomlouval jej, kudy chodil a tvrdil, že poslanců by stačilo jenom dvacet, protože zbývajících 180 stejně nikdy nevystoupí a jen pochlebují svým užvaněným šéfům! V čemž byl Karel opravdu přeborníkem. Když mu měl předat nějaké stranické papíry, poslal Vomáčka dokonce mě, notorického nestraníka, abych tu službu vykonal. Ale nakonec se bývalí kamarádi přece jenom sešli. Populisty ze sociální demokracie totiž předskočil populista ještě větší a i Mluvka Červený přišel o mandát. A jako „český spisovatel“ se dal dohromady s ředitelem muzea Vomáčkou.
A já zase po létech potkal poslance. Vlastně už exposlance, ale hned dva. Drželi se kolem krku a smáli se na plné kolo. Vydávají teď knižně soubory historických pohlednic. Animuk Červený dělá redakci a Vomáčka mu dodává pohlednice ze sbírek muzea. A tohle podepisují vlastními jmény! Přišli jsme sice o dva poslance, ale máme teď dva české spisovatele! Tak na lepší časy v literatuře!
Literatura:
Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
