Jan Zrzavý byl nejen malířem. Vzorem i v houževnatosti

Na Vysočině existují dvě místa, kam se můžete rozjet za Janem Zrzavým. Jedním je městečko Krucemburk, druhým Okrouhlice. Krucemburk pokládal slavný malíř za své pravé rodiště, protože odtud jeho rod pocházel a městečko se mu vždycky velice líbilo. Tak moc, že si je Jan Zrzavý vybral za místo posledního odpočinku a náhrobek si sám navrhl.

Zrzavých tam kdysi žilo tolik, že se ještě rozlišovali přezdívkami. Tak třeba malířův praděd Jan Zrzavý řečený „Velkej“ vystavěl hostinec „Na Špici“ pro svého syna Jana Zrzavého „Krásného“. Ten byl malířovým dědem a jeho nejstarší syn Jan byl známý pod jménem „Hanuš“ (1856–1921). Z rozsáhlého rodu pocházeli i Hermann Zerzawy (1880–1976), tvůrce rodokmenu Kinských, Radeckých a Zrzavých, dále prof. MUDr. Josef Zrzavý (1907–1993) z čp. 179, jenž vydal oblíbenou Anatomii lidského těla pro výtvarníky, či Jan Zrzavý (1911) z čp. 82, který dovedl kroniku rodu Zerzawy-Zrzavý až k roku 1600.

Hermann Zerzavy doložil jako nejstarší členy svého rodu rytíře „ze Rzavého“ (podle tvrze ve vsi Rzavá u Tábora), kteří hráli od 14. století významnou roli v Čechách i na Moravě. Jeden z nich, Chval ze Rzavého (†1390), byl purkrabím vyšehradským a historikové jej označovali za milce krále Václava IV. Osm členů tohoto rodu podepsalo na Husovu podporu protestní dopis do Kostnice, mezi nimi i malířův přímý předek Jan Lapaczek von Zerzawy. V erbu měl tento rod štít s pruhem šikmo položeným a v klenotu chrta, sedícího na zlatém polštáři. Osobní jméno Chrt se dokonce v rodě vyskytovalo.

Že se ale nejednalo o rod zvláště bohatý, dokládá událost z roku 1545, kdy pražský mlynář Ondřej zbil a ochromil Jiříka Lapáčka ze Rzavého. Ve vězení se pak vymlouval, že „podle chatrných šatů nepoznal, že je to pán a dobrý člověk“. Jinak by prý čin nespáchal…

Rytíř Jan Lapaczek ze Rzavy uprchl po Bílé hoře z náboženských důvodů do Polska a zemřel v r. 1634 v Krakově. Jeho potomci se po třicetileté válce vrátili do Čech a nakonec se usadili až v Krucemburku, kde se jejich rod košatil.

Já však cestoval svého času za Janem Zrzavým kousek jinam, do Okrouhlice. Právě zde se člen tohoto pozoruhodného rodu, Jan „Hanuš“ Zrzavý, dočkal po nejstarším Vladimírovi ještě osmi dětí. Jako šestý se v okrouhlické škole narodil 5. 11. 1890 budoucí malíř Jan. V té době patřila škola katastrálně k obci Vadín, takže umělec udával jako místo narození obě obce, Vadín i Okrouhlici. Přesně po sto letech zde byla odhalena pamětní deska s bustou od sochařky Marty Jiráskové–Vichterlové (originál vznikl už 1927).

Ale já už samozřejmě nemohl jet za slavným malířem. V pondělí, 15. 12. 1997, jsem společně s ředitelkou SOA ve Žďáře a panem Šilhánkem navštívil v Okrouhlici stejnojmenného synovce Jana Zrzavého (19. 12. 1926– 4. 12. 2001). Jeho syn, také Jan Zrzavý, je publicistou. První zastávka byla samozřejmě u pamětní desky a pak jdeme do nedaleké vily, kde žil Jan Zrzavý, drobný, milý človíček, synovec malířův, od něhož šlo načerpat mnohé vzpomínky na umělce a jeho rod. Pan Zrzavý nás přijal ve své vile a ukázal nám strýčkovy obrazy. Z vystavených originálů mě upoutaly především dva akvarely Okrouhlice. Zrzavý je namaloval v 16 letech a ve stáří se je snažil získat zpět do svého majetku. Jedná se o realistickou krajinomalbu, která vůbec nedává tušit, že o pouhý rok později (1907) vytvoří její autor proslulý obraz Údolí smutku. Pozoruhodná je i kresba koryta Sázavy a zajímavá kompozice s kapličkou z Babic a návsí v Olešnici. Z reprodukcí zářil samozřejmě Krucemburk, Kleopatra a třeba i benátský chrám San Marko v noci. Rodný kraj inspiroval Zrzavého např. k obrazům Kostel v Krásné Hoře, Krucemburk, Okrouhlice, Žďár na Moravě, Lipnice, Kaplička v Babicích, Vadínská pazderna. Lipnici kdysi kreslil i šestnáctiletý skaut Jiří Wolker…

Jan Zrzavý vykročil za zářivou kariérou a světovým uznáním nenápadně a pro své okolí i nečekaně. Vždyť v mládí si s ním kluci nechtěli ani hrát, místo jejich společnosti trávil Jeník čas s panenkami. Strýc Rudolf Kaizl, akademický malíř, mu však dal první barvičky a naznačil jeho životní poslání. Jako student patřil Jan mezi nejhorší, takže postupně propadl na gymnáziu v  Německém Brodě a zrovna tak i na reálce v Kutné Hoře.

Z Uměleckoprůmyslové školy byl vyloučen pro špatnou docházku. Když k tomu připočteme vážnou chorobu ledvin, marnou snahu dostat se na Akademii a také nepochopení a odmítání svých prvních obrazů otcem i sourozenci, byl vlastně velikým outsiderem. I mezi nimi se však občas zrodí vítěz. Jan Zrzavý to dokázal!

V mládí uvažoval budoucí malíř o herecké kariéře a měl i literární ambice. Ze snu o herectví ho však vyvedl samotný Vojan, jenž mu po přezkoušení řekl: „Je tolik jiných pěkných věcí na světě.“ Jan psal později básně a vydal Jeníkovy pohádky (1920). Z popudu Zdenky Braunerové vystavuje poprvé na podzim 1918 v Topičově salónu. Svůj umělecký postoj formuluje ve Vyznání umělcově (1920) a jeho jedinečnou tvorbu lze interpretovat alespoň výčtem nejznámějších děl: Údolí smutku (1907), Rozkoš (1909), Zátiší s konvalinkami (1913), Biblická krajina (1913), Posedlost, Samaritán I., Melancholie, Meditace (1915), Kleopatra (kresba už 1912, později několik verzí), Přítelkyně (1919). Většinu obrazů maluje podle starších kreseb. Od roku 1920 maluje i důvěrně známé krajiny (Vadínská pazderna, Okrouhlice, Krucemburk) a k nim se zvláště přimyká od roku 1939 (V České Bělé, Z Babic, Lipnice I.), kdy zatrpkne po Mnichovu na Francii a raději jezdí tvořit na Vysočinu. Moderní galerie v Praze konečně zakupuje v roce 1928 první Zrzavého obraz, Kázání na hoře. Mimo to Zrzavý ilustruje naše přední klasiky: Máchův Máj (1924), Erbenovu Kytici (1926–1927), Březinovu Hudbu pramenů i jeho básně, dále Zeyera, Sovu, Rilka, Seiferta i Shakespearovy Sonety. Navrhuje též scénu pro Národní divadlo. V roce 1971 vychází kniha Jan Zrzavý vzpomíná na dětství, domov a mladá léta.

Za války si zamiluje Vodňany a o Vysočině dokonce prohlásí a později zapíše, „že hezká je, ale není malířská… Smutné je to všechno, je to tragická krajina.“ Osud to už ale zařídil tak, že Jan Zrzavý přijde v roce 1950 o milý byt ve Vodňanech, pak žije prakticky až do smrti u sochařky Vichterlové, sestry známého Akademika, v domě na nových Zámeckých schodech č. 6 a od roku 1960 je přitom vídán opět převážně ve svém rodišti.

Na Vysočině miloval mnohá místa a většinou je i namaloval: Okrouhlici, Krucemburk, Babice, Žďár, Lipnici, Vadín či kostel v Krásné Hoře. Ten si zachoval dodnes románské prvky a právě v něm byl Zrzavý pokřtěn. Kostel se mu vždycky velice líbil a dokonce ho chtěl vyzdobit vlastní nástěnnou malbou. Církevní tajemník to však nedovolil a připravil tím malou vesničku o pořádný klenot…

Zrzavý miloval obzvláště hrad Lipnici, která mu už od mládí trochu připomínala Jeruzalém a trochu Betlém. Na vlastní oči jsem viděl na zmiňované návštěvě pohlednici, na níž se malíř ptá na současné osudy zříceniny a její novou siluetu po zřícení věže. Posledních 17 let života trávil umělec převážně v rodné Okrouhlici. Sháněl zde byt a podmínku měl jedinou, výhled z okna na Lipnici. Nakonec se mu to poštěstilo v budově pošty, kde trávíval většinu každého roku. Jezdil sem dobrých 15 let kromě zimy a teprve zhruba poslední 2 roky svého života už dlel výhradně v Praze. I svůj náhrobek si Mistr navrhl sám. Posmrtně došlo k převozu těla do Vadína před rodnou školu a po rozloučení byl na noc malíř uložen v kostele v Krucemburku. Dopoledne dalšího dne měl rodinný církevní pohřeb za účasti opata Tajovského, světícího biskupa Lebedy, osobního zpovědníka jezuity Srubka a dalších celebrit.

Odkaz Jana Zrzavého je na Vysočině stále živý. V roce 1988 byla na zámku v Telči otevřena stálá expozice z jeho děl. V Krucemburku byla 16. října 1993 založena Společnost Jana Zrzavého. Abych se však vrátil k synovci slavného malíře. Pozval nás především kvůli mé knize o smírčích kamenech, dal mi další tipy, ale hovořili jsme skutečně hlavně o jeho předcích. S drobným pánem jsem se spřátelil a při dalších návštěvách jsme probrali i leccos jiného. Třeba mi vyprávěl o našich letcích v Anglii a navrhl, abych se touto problematikou také zabýval. Našel mi pak údaje o mém strýci Adolfovi, jenž tam létal jako navigátor u 311. bombardovací perutě. Ještě několikrát jsem zajel k němu do Okrouhlice a vídali jsme se častěji na výstavách.

„Moje sestřenice Venda Truhlářová maluje,“ prozradil mi jednou Jan Zrzavý. Já pak předal kontakt do bystřické galerie a brzy jsme se tam scházeli všichni. A paní Vendě jsme uspořádali hezkou výstavu.

Když tak probírám svůj neuspořádaný archiv, žasnu, kolik korespondence od pana Zrzavého mám. A dochází mi, že si mě ten pán docela oblíbil. Několikrát mi v dopisech vyčítal, že jsem se u něj neobjevil. Občas jsem to přece jen napravil. Pana Zrzavého jsem si tehdy vyfotil na zahradě. Na stejné zahradě se nechal jeho slavný strýc vyfotit v létě 1960 a právě jeho fotky mi můj přítel věnoval. A tak se zase vracím ke slavnému malíři.

Malíř Jan Zrzavý (5. 11. 1890–12. 10. 1977) je ctěn znalci umění, stal se výtvarným fenoménem. Stejně zajímavý však může být pro všechny obyčejné lidi, protože je báječným příkladem v pracovitosti, houževnatosti v síle a odhodlání jít si sveřepě za svým. Jeho rodiče byli doktorem varováni, ať na něj nevynakládají žádné prostředky, neboť se nedožije dvaceti let. Jan Zrzavý se nedal a dožil se 87 roků! Několikrát na studiích propadl či odešel ze zdravotních důvodů a čtyřikrát nebyl přijat na pražskou Akademii. Ani v tomto se nedal, studoval soukromě a stal se malířem světového jména…

Literatura:

Hynek Jurman: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.

Jan Zrzavý vzpomíná na dětství, domov a mladá léta. Svoboda, Praha 1971.

Setkání se Zrzavým, 2020.

Foto: Hynek Jurman, Jan Zrzavý ml., věnováno autorovi