Článek
Téměř 80 let většina našich občanů nepochybovala o důležité roli Rudé armády při našem osvobození. Nějak se to tak tradovalo. Až s přihlédnutím k současné agresi na Ukrajině začali mnozí vidět trochu jinak. A letos se roztrhl pytel s články kritizující postup a hlavně činy Rudé armády. Líbil se mi jeden čtenářský ohlas. Jednoduchý, proto výstižný! Že osvoboditel osvobodí a odejde. Přesné! Rudoarmějci odejít nechtěli a Rusko si na nás činí nároky dodnes. Osobně tyhle názory publikuji od roku 1995, hodně čtenářů mě pochválilo, ale od jiných jsem si užil své. Čas mi ovšem dává za pravdu. Ano, Němci byli vyhnáni a poraženi a Rudá armáda se o to hodně přičinila, to ano. Ale byli jsme skutečně osvobozeni? Proč tedy bombardovali osvoboditelé naše města, okrádali a znásilňovali naše lidi a mnohé odvlékali na Sibiř do gulagů? Dělá snad tohle osvoboditel? Proč nás Sověti okamžitě připravili o Podkarpatskou Rus? Jako jediní ze strany vítězných států jsme z války vyšli s menším územím, než jsme měli dříve.
V knize Pravomil Raichl má Jaroslav Čvančara podkapitolku: Osvobození, nebo vyhánění čerta ďáblem? A autor se společně s válečným hrdinou a poté politickým vězněm Raichlem ptá, jak by mohl SSSR někoho osvobodit, pokud byl svou podstatou nesvobodný a od základu prolhaný. Přesně tak, to je prostě logika věci. Tohle by měli všichni ti Foldynové a další podporovatelé Nočních vlků pochopit. Je to opravdu tak těžká úvaha?
Od roku 2022 Rusové na Ukrajině znásilňují civilisty, ale stejně se chovali i na jaře 1945 v Polsku, Německu (asi 2 miliony znásilněných německých žen), ale i u nás. Vraždili a znásilňovali vlastní spojence, naše občany. Radomír Luža tomu ovšem říkal s humorem sobě vlastním „svádění“. V memoárech píše doslovně: „Sověti si mysleli, že je to svádění, dívky to považovaly za znásilnění… prudce svedli všechny ženské v domě včetně babičky.“
Nejhorší na tom je, že sovětské straně o naše osvobození vůbec nešlo. Vždyť jejich výsadky k nám začaly přicházet v době, kdy byl osud Německa zpečetěn a kdy jeho konec byl jen otázkou krátkého času. Však se také četné výsadky netajily skutečností, že jim o boj ani tak nejde, že jejich práce je především politická. Pich-Tůma byl krásným příkladem takového bojovníka! Nešlo mu o boj s Němci, bylo jen potřeba připravit půdu k nástupu komunismu. Šlo o to, obsadit co nejvíce území a nastolit na něm vládu oddanou Moskvě. Na oběti se nehledělo, o skutečné osvobození nešlo a až na výjimky mohli vojáci drancovat, znásilňovat a krást. Jen někdy to už bylo pro velitele příliš a pachatele zastřelili.
Jaroslav Pospíšil píše v knize Hyeny o komunistech a partyzánech, kteří likvidovali své možné poválečné politické protivníky tím, že je udávali gestapu. Partyzán Josef Serinek vypověděl: „Před Vánocemi 1944 se u nás zapisovalo, kdo je komunista. Do té doby se na to nehledělo.“
Už dříve jsem psal o Nikolaji Alexejeviči Šustovovi, členu brigády Mistr Jan Hus. Po jeho dopadení ve Světnově bylo zadrženo na 40 partyzánských spolupracovníků z okolí Vepřové. Vesnice byla obklíčena a na jejím okraji umístěny dva kulomety. Osm partyzánů se ve vsi zdržovalo a při jejich odchodu spustili Němci střelbu. Jeden partyzán padl na místě, dva zranění zemřeli zanedlouho a jejich těla byla nalezena v lesích. Na návsi ve Vepřové zůstal také raněný kapitán Maslov, který okamžitě spáchal sebevraždu granátem. Občané Vepřové však neměli s partyzány nejlepší zkušenosti, protože jim kradli jídlo, hodinky, černé šaty a věci z kůže. Také paže mrtvého kapitána Maslova byla celá pokrytá naloupenými hodinkami. Padlí byli po válce pochováni na náměstí v Přibyslavi u památníku osvobození. Vlevo od něj odpočívají Klim Kočegura a Vladimír Fomin, kteří se zabili na motorce u přibyslavského zámku dne 25. 6. 1945. Pohřeb proběhl 28. června a 27. října byli ještě pochováni vpravo od pomníku kapitán Maslov a jeho 3 padlí druhové z Vepřové. Památník byl ochuzen o sochu rudoarmějce po Putinově útoku na Ukrajinu v únoru 2022. Podobné sochy a památníky mizí i jinde.
Na samém konci války zahynula řada lidí naprosto zbytečně a komunistická propaganda je téměř 50 let vydávala za oběti nacistické zvůle. Přitom se stali obětí sovětských „osvoboditelů“ a také našich občanů, kteří se jich z osobních důvodů potřebovali zbavit. Mnozí si chtěli na poslední chvíli vylepšit špatný posudek a svědomí z válečných let. Problematika údajných zrádců nebyla jednoznačná a po válce se v ní raději příliš nešťouralo. Dodnes se neprokázalo jediné udání Miloše Vlčka, přesto ho partyzáni bez milosti zastřelili. Nebylo ale celkem divu, Vlček škodil nevědomky a mnohé opravdu přivedl do neštěstí. Proč však zavraždili též jeho milenku, zcela nevinnou sestru i oba rodiče? Smrti se dočkala také Marta Raková, která původně působila v Murzinově oddíle Jan Žižka. Časem varovala civilní německé obyvatelstvo před přepady a nakonec avizovala chystané násilnosti přímo gestapu. To ji nasadilo do skupiny provokatérů na Náměšťsku. Marta však prozradila svou úlohou Otu Mrhačovi a partyzány sama varovala. Rusové ji přesto zajali a odvlekli do bunkru u Šmelcovny, kde ji Loňka Kalčuk několik dní zneužíval, ačkoliv byla těhotná. Až se jí nabažil, tak ji odvedl do katastru Lažánek a tam ji v noci na 31. 3. 1945 zastřelil a nechal ležet na cestě. Přitom podle sdělení předsedy HDK KV SPB Ludvíka Kubíčka „Raková pravděpodobně konfidentskou službu vůbec nedělala, protože byla v jiném stavu.“
Pro její zastřelení ovšem horoval i Radomír Luža, jenž ve svých nevěrohodných memoárech pochválil její „vzedmutá oblá prsa a pěkný zadeček“ a „na základě svých rozsáhlých nezkušeností jsem usoudil, že není těhotná“. Opravdový odborník!
Ve Svratce se zastřelili dva ruští osvoboditelé po důkladné konzumaci alkoholu navzájem. U Peršíkova se také zastřelili dva Rusové samopaly. Příčinou jejich sporu byla pastva pro koně, konkrétně jetel. Jiný ruský voják zastřelil u Vepřové svého kolegu kvůli naloupeným věcem, které posílal domů. Počátkem července 1945 zemřel František Novotný, jediný komunista z Vepřové. Vyháněl Rusa ze svého pozemku a ten ho zastřelil.
V Sobíňově zase hodil ruský voják neopatrně granát a zranil svého druha, jenž vyjel na koni zpoza rohu stavení. Zraněný kozák nezaváhal a původce nehody zastřelil. Při jiné nehodě vypil viník mazací olej a zemřel v křečích. Poručík Rudé armády Sergej Iljuchin zase lovil 18. května 1945 v Olešničce u Štěpánova granátem ryby. Odjistil si několik granátů v ruce, jeden už nestačil odhodit a po výbuchu zemřel. Ani v případě jeho smrti se o přesné příčině úmrtí nikdy nepsalo a podobných případů bylo více. Sovětských obětí přibývalo často zbytečně.
Spisovatel Vladimír Körner označil 2. ukrajinský front Malinovského za „příchod drancovací armády“. Snad nejotřesněji líčí příchod Rudé armády na Brněnsko Zdena Kaprálová ve své vzpomínkové knize Zítra bude líp. Její manžel si chtěl osvoboditele vyfotit, ale důstojník mu aparát okamžitě ukradl. Přitom se ukázalo, že má na ruce více než tucet drahých hodinek. Poté jeho mužstvo vyrabovalo hostinec v Říčkách u Ochoze a zcela opilé vedlo s Němci boj takovým způsobem, že ohrožovalo civilní obyvatelstvo i malé děti. Poručík hrál během přestřelky na balalajku, obsluha polního děla nepustila z ruky láhev vodky a svým raněným opilci vůbec nevěnovali pozornost. Také jich v Říčkách u Brna padlo na 250!
Obálka knihy Zdeny Kaprálové.
„Ničevó, nas mnógo,“ halasili přitom. Po skončení přestřelky zcela vyrabovali a zničili dům manželů Kaprálových, jejich pomocnici Aničku řada vojáků opakovaně znásilnila a stejné provedli s manželkou brněnského policisty, která se sem přišla ukrýt. Ta pak skončila na psychiatrii. Rusové kradli i prádlo ze šňůr, hodinky zalévali do cukru a posílali je do vlasti, budíků měli nasbíraný celý pytel, záchodové mísy z neznalosti zacpávali botami, aby voda neodtékala a v ordinaci doktora Poláčka vypili nejen všechen líh, ale přes varování i jedovatý chemický roztok. Obdobný případ se stal v Humpolci, kde osvoboditelé vytáhli v místní škole z lihu devítimetrovou tasemnici spisovatele Kuděje a náplň poté vypili… Básník Miloš Doležal napsal po půlstoletí verš: „Válka pro ně skončila v biologickém kabinetu.“ Jiný Rus vypil dokonce vodní sklo z naložených vajec, jak dokládal historik Vl. Schildberger.
Pan Rudolf Požár mohl v květnu 1999 na stránkách Velkomeziříčska zavzpomínat na 10. květen 1945 ve Velkém Meziříčí, kdy z jejich domu „zmizeli vojáci a s nimi veškerý cenný majetek – peníze, peřiny, hodinky, hodiny, budík, šatstvo, nádobí i teploměr. Jsme tedy osvobozeni zcela a nadobro. Nechť tedy každý ví, že tyto jednotky nerozdávaly dětem čokoládu, ani hladovějícímu obyvatelstvu potraviny, ale všude jen kradly a rekvírovaly, tj. odnímaly soukromý majetek všeho druhu.“
Václav Fiša z Bystřice n. P. ve svých pamětech popsal rabování Rumunů i Rusů a shrnul: „Když Rusové odjeli, všichni jsme si oddechli. Jak jsme je toužebně očekávali, tak jsme byli rádi, že byli pryč. Dojem zanechali za sebou špatný, …to osvobození přišlo nás draze.“
Bedřichu Jelínkovi ze Sobíňova utrhl rudoarmějec hodinky i s řetězem, srazil ho pak z vozu a střílel do vzduchu. „Davaj mašinku, davaj časy, davaj vodku, davaj děvušku, davaj žínku!“ ozývalo se halasně i na Chotěbořsku. V Oudoleni se jedna dívka zachránila útěkem před znásilněním. Zhrzený Rus ji však střelil do nohy, která jí musela být amputována. I budoucí herečka Květa Fialová byla jako patnáctiletá znásilněna dvěma sovětskými vojáky.
Jimramovský kronikář Pavelka zapsal o rudoarmějcích: „…neznali cenu cizího majetku a s místním obyvatelstvem jednali jako s poraženým a nikoliv jako s bratry. Vyžadovali od obyvatelstva mnoho úsluh, mnohdy nesmyslných.“
Ano, příjezd Rudé armády nebyl pro obyvatelstvo často nejveselejší. „Rus si v mém bytě počínal jako nepřítel. Kořistili a dělali násilnosti. V noci neodolaly opilým vojákům ani zamčené dveře,“ vzpomínal na osvobozování Letovic Josef Stahl. Před šestou ranní vítal Rusy, přesně v šest už jeho nadšení vychladlo. A vypočítává ukradené hodinky, šatstvo, prádlo, bicykly. Spisovatel Stanislav Vodička zase popsal sovětské namlouvání v Tasově. Rudoarmějec namířil automat a zavelel: „Davaj žínku!“
Nelze se pak divit prohlášením svědků: „Jestli tohle jsou přátelé, tak žádné nepřátele ani nepotřebujeme!“
„Mám dojem, že na tohle osvobození každý z nás pěkně doplatil,“ naznal jiný očitý svědek.
Bohužel jsme se sami přičinili o ztrátu historické paměti. Obecní kroniky jsou totiž plné hrůzných činů tzv. osvoboditelů. Desetiletí se zamlčovaly a překrucovaly, nehodily se. A výtvarníci tvořili jeden kýč za druhým, nejčastěji zachytili vášnivé objetí našeho partyzána a rudoarmějce. Pumový masakr v Hrotovicích, Mladé Boleslavi, Velkém Meziříčí a jinde se sváděl na Němce, ačkoliv nás nesmyslně bombardovali Sověti. Dnes už nikdo nic netají. Opravdu neškodí nový pohled na nedávné dějiny. Práce tu pro historiky čeká ještě mnoho, ale uvažovat a hodnotit může každý z nás!
Podobné výtvarné kýče mizí z expozic a veřejných prostranství. Dvůr HG v Novém Městě na Moravě.
Každopádně nejsou Rusové za otloukánky, jak tvrdí Václav Klaus. Naopak, sami otloukají všechny kolem sebe! Byli jsme tedy opravdu osvobozeni? A proč nás za pár let některé poražené národy předhonily v kvalitě života? Jak jsme zírali, když se otevřely hranice do Rakouska! Kam nás tedy to osvobození přivedlo?
Literatura:
Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.
Kaprálová, Z.: Zítra bude líp. Sursum, Tišnov 1992.
Luža, R.: V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje. Torst, Praha 2006.
Foto: Hynek Jurman
