Jiráska inspirovalo k Lucerně okolí Svratky

Jiráskova Lucerna, to je klasika! Trochu pohádka, trochu lidová hra o mlynáři, Haničce a paní kněžně, o vodnících i hejkalovi, o lípě a především o robotní povinnosti s lucernou. Jirásek ji donesl do Národního divadla bez názvu, Schmoranz navrhoval název Naše lípa, ale Jaroslav Kvapil prosadil Lucernu. Premiéru měla v Národním divadle 17. 11. 1905, mlynáře hrál Vojan, ze známých herců se objevili třeba Želenský, Mošna, Hübnerová či Hašler. Za 120 let si v této hře zahrály generace předních umělců, dočkali jsme se filmových zpracování, Vítězslav Novák složil stejnojmennou operu a navzdory dnešním trendům jde stále o vděčnou hru pro ochotníky. Mohu potvrdit, v roli mušketýra jsem kdysi nesl mandát ze zámku. Jenže dávno tomu bylo to těsně před mojí maturitou.

Běžně se můžete dočíst, že Alois Jirásek byl k divadelní hře Lucerna inspirován v Litomyšli a snad ještě mlýnem v rodném Hronově. Tečka. Důvodně se však domnívám, a nejsem první, že to bylo trochu složitější. A že celý příběh rozkvetl zase na Vysočině.

Pod pernštejnským zámkem v Litomyšli prožil Jirásek skutečně krásných čtrnáct let, oženil se tu a též zde načerpal látku k celé řadě svých děl. Získal tu opravdu i první impulz pro sepsání Lucerny, neboť v soupisu robot zdejšího panství zjistil, že se poddaní museli starat také o světlo pro svoji vrchnost.

To byl tedy důležitý námět, ale předlohu pro divadelní kulisy pak našel Alois Jirásek na Vysočině, konkrétně v okolí Moravské Cikánky, která je dnes součástí města Svratky. Zde, v rodišti zakladatele Slavína Petra Fischera (1809–1892), měl mlýn mlynář Ignác Kunc. Jeho synovec František Kunc (1870–1924) psal vlastivědné články a byl řídícím učitelem v nedalekých Březinách. Právě on se přátelil s Jiráskem a přivedl jej do strýcova roubeného domku v Cikánce. Hned naproti stál mlýn, který postavil v roce 1810 praděd Jiří Kunc. A zrovna zde Jirásek připadl na řadu podrobností pro hru, na níž již dávno pracoval. Vždyť už v roce 1893 měl hotový rozvrh hry a dokonce i předehru, kterou nakonec nepoužil.

Myšlenky se vracely, hraniční řeka Svratka a mlýn ho ovlivňovaly natolik, že psal podle skutečných kulis kolem sebe, na stavidle si jistě domyslel vodníka a děj stále rozvíjel o nové detaily.

Tohle kdysi napsal František Kunc do menšího článku, ten však dávno upadl v zapomenutí, samotný řídící učitel už století leží na hřbitůvku v Březinách. Jen kousek od nešťastného buditele Josefa Václava Justina Michla, zvaného Drašar. U jeho hrobu byla k románu inspirována Teréza Nováková. Tento malý hřbitůvek kdysi očaroval Jiřího Ortena, věnoval mu báseň Krajina („Natáhnu dlaň a ihned hřbitůvek se pohne, uplývá jak Svratka. Ne, já nic nevím, jsem tu poprvé, já nevím nic, to asi jinovatka.“)

Náhrobní deska Františka Kunce už zmizela a málokdo o těchto souvislostech věděl. Snad jedině bystřický písmák Josef Pavelka (1912–1992), který mi vše vyprávěl. Když jsem pak nad Lucernou dále přemýšlel, napadly mne ještě další podrobnosti a připadl jsem na myšlenku, že jedině dutá Zpívající lípa v Telecím mohla být vzorem pro úkryt mlynářovy schovanky. Podle pověstí zde Český bratr Jiroušek tajně přepisoval Nový zákon a přitom si zpíval, pověst zapsal třeba Miloslav Bureš a v roce 2021 se lípa stala Stromem roku. Při té velké slávě přijel i Jiří Pavlica a pózoval v dutině lípy v roli písmáka Jirouška. Vše nafotil můj kamarád Michal Mašek a fotografie mi poskytl. A vyfotil i nedaleký rokokový zámeček Karlštejn nad Svratkou, který byl podle mě ideální předlohou pro zámek v divadelní hře. Tady to vše musel mít Jirásek jako na dlani! Několikrát jsem o těchto záležitostech drobně publikoval a dočkal jsem se čtenářského přitakání zdejší Jiráskově inspiraci.

Od zámečku Karlštejn se dá seběhnout do Čachnova, kde měl chalupu můj starý přítel Radovan Lukavský. Moc jsem si jej vážil! Na hodně stará kolena mi nabízel vstupenky do Národního divadla a říkal přitom, že už je rád za každou maličkou roli. Mám dojem, že si tehdy zahrál i starého vodníka v Lucerně. Ale zcela jistě si v roce 1967 ve filmovém zpracování zahrál učitelského mládence Zajíčka. Babičku v tom nastudování hrála téměř stoletá Leopolda Dostalová, o níž jsem tehdy netušil, že měla rodové kořeny zapuštěné v našem městečku. Jednalo se už o 4. filmové zpracování Lucerny, první bylo němé z roku 1925, další zvukové pak z let 1938 a 1955.

V Lucerně jsem si také ochotnicky zahrál a byly to krásné večery v kolektivu hned tří ochotnických generací. Byl jsem za mušketýra, který kdysi na tureckých hranicích ležel, ale před hastrmanem utekl! S četbou Jiráskových historických románů už to bylo horší, ty mi nechutnaly a já se do nich nenutil. Jiných čtenářů však bylo habaděj a mnozí začali literaturu směšovat s historií, takže řada generací ztotožňovalo české dějiny právě s tím černobílým (a notně neobjektivním!) viděním Jiráskovým. Zde se asi dopustil starý profesor určité škody na vývoji národa.

Ale to není jen jeho chyba, neboť každý může přemýšlet, studovat a tříbit si svůj názor na dějiny a na vše kolem nás. A jeho Lucerna je stejně kouzelná. Navštivte vysočinský Karlštejn, Telecí, Cikánku a celé to krásné okolí. Stanete tam přímo na jevišti pohádky!

Foto: Michal Mašek, Hynek Jurman a archiv autora

Literatura:

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010

Jurman, H.: Spěte sladce! aneb Příběhy hřbitovů. Zubří země, Štěpánov 2014