Kdo měl pobírat partyzánský důchod? Proč se hlásili ti, kteří nebojovali?

Člověk by se naivně domníval, že skutečný hrdina nebude shánět potvrzení, důchod a uznání. Pro vlast má každý člověk učinit vše, co je v jeho silách. A neptat se, co za to! Mnozí odbojáři se přesto ptali, co dostanou. Organizovali se, dosvědčovali si, lpěli na odměně. Byli pro ni schopni udělat ledacos. Samozřejmě ne všichni, některým by byla hanba jít někam pro groš. Jenže více bylo těch prvních! A jejich skutečný přínos? Samý otazník a vykřičník!

V roce 1996 poukázal Jaroslav Pospíšil v knize Hyeny, jak partyzáni na jedné straně koketovali s agenty gestapa a na straně druhé stříleli nevinné lidi. „Nakolik se partyzáni při svých akcích chovali odvážně, nemohu posoudit,“ říká nadlesní Nevřala v Pospíšilově knize, „uměli však loupit a znásilňovat ženy. Sebrali nám poslední jídlo a také cennosti… Na lidi na samotách si troufli, krást u bohatých německých rodin v Čeladné se báli.“

I já se dopídil podobných závěrů. „Moje matka se v roce 1943 vdala na Odranec - Věcov. Tak byla svědkem partyzánské skupiny, která tam byla. Podle jejího vyprávění nikdo nevěděl, jaký význam ta skupina měla. Zabíjelo se tajně u Kovářů, aby měli co jíst. Ve dne byli v lesích a na noc se vraceli do dědiny najíst. Musela pro ně vařit a bála se jich. Chtěli ženy a alkohol. Na vsi je pomník partyzána. Ten byl však zastřelen svým druhem pod vlivem alkoholu. Nikdo však o tom nesměl mluvit. Na to všechno vzpomínala moje maminka, ta by s vámi určitě souhlasila,“ napsala mi Dana Karmazínová.

Dopátral jsem se svědectví ještě děsivějších, ani je tu nechci rozvádět. Dejme slovo skutečným partyzánům a odbojářům. Uvidíme, že partyzánské osvědčení mohl dostat i ten, kdo nikdy v odboji nepracoval a naopak skuteční bojovníci přijati být nemuseli. „Nevhodným“ nebyl zase problém členství zrušit. Některé odbojáře vyzpovídal Karel Janáček, jiné já sám.

Josef Král v roce 1967: „Tady už jich bylo! Zrovna na tom místě co sedíte, všichni chtěli vědět pravdu a pak to napsali jinak… Spousta si jich navěšela metály a za války strachem neviděli. Pořád se houfují, shánějí další partyzány, píšou na sebe posudky, aby dostali vyšší důchody. Když vidím, kdo se dneska hlásí k odbojářům, vzal bych klacek… Ti, co pomáhali a přežili, jako pro výsměch po válce dostali nálepku nespolehlivých…“

Zdeněk Šrámek v roce 1978: „Promiňte mi, ale nemám chuť o té partyzánské činnosti vyprávět. Když slyším slovo partyzán, obrací se mi žaludek. Pisálkové a jim podobní z toho všeho nadělali legendy. Představte si, že dneska k jedné protiněmecké akci se hlásí několik skupin. Všichni se snaží stáhnout zásluhy na sebe. Pomlouvají se navzájem. Pomalu ani my už nevíme, co je pravda. Ti, co něco opravdu udělali pro vlast, raději mlčí. Byl jsem napřed u Tůmovy skupiny, věřte, že kdybych s několika druhy od něj nezběhl, tak jsem tady asi nebyl. Ten člověk hazardoval s lidskými životy.“

K. N. v roce 1978: „Je mi z toho nanic. Byl bys překvapen, jací lidé se nám hlásí do odbočky Svazu bojovníků za svobodu. Nikdy jsem o nich ani o jejich činnosti za okupace neslyšel, až dnes, když mají jít do důchodu, vypráví, co všechno udělali pro vlast.“

František Jílek v roce 1988: „Jestliže mohli být Kaldové členy vaší organizace SPB, pak považuji za úplně správné, že jsou voleni i na místa funkcionářů a když si zkratku SPB přečtu jako Svaz Pohádkářů a Báchorkářů, potom Jindřich Kalda je jako předseda na správném místě. Po 40 letech se udávané legendy o hrdinských činech Jindřicha Kaldy pěkně čtou a poslouchají a čerta na tom záleží, jestli jsou pravdivé!“

Plk. Ing. Miloslav John v roce 1995: „Není daleká doba, kdy třídenní „lesní partyzán“, či dokonce jen doma pobývající a jen občas v lese působící spolupracovník, stál na komunisty stanoveném žebříčku mnohem výše, než český letec po 6 let na frontě efektivně bojující proti nacistům či voják-nekomunista prošlý peklem Dukly.“

Leopold Färber v roce 2001: „Sehnat pro mne formulář na odbojářské výhody bylo přímo nemožné. Prostějovští odbojáři určovali, kdo může či nesmí být přijat a taky samozřejmě vyloučen. Přitom se funkcionáři ČSBS podíleli na prověrkách z let 1948 a 1970. Někteří získali 255 víc za budování KSČ a u soudruhů se do odboje započítával i poslech Moskvy. Odbojářské vyznamenání přednostně dostávali dlouholetí sluhové jedné strany a to třeba i za sběr sena, prodej novin a politickou angažovanost. My odepsaní odbojáři nemohli být navrženi třeba právě pro výhrady ke vstupu spřátelených armád. Když vidím, jak se vyznamenávají svazovými metály lidé, co s odbojem neměli nic společného, je mi zle.“

Vojta Kovařík: „Člověk by zvracel, když vidí, jak se někteří z odbojářské organizace dovedou přizpůsobovat době. Zapomněli na rezoluce žádající potrestání mých spolubojovníků Dudíka, Hamaly, Kopky, Knolla a dalších. Znám mnohé, co přežili několik převleků a je mi velmi smutno.“

Vincenc Koutník v roce 2001: „Je spousta lidí, kteří se partyzánských bojů nikdy nezúčastnili a dostali partyzánské osvědčení za láhev kořalky a za to, že vstoupili do strany. Procházka to tak zrovna dělal.“

Jak to bylo s oceňováním odbojářů? Tři svědci stačili k udělení Osvědčení o odbojové činnosti podle zákona č. 255/46 Sb. Vůbec nešlo o to, jestli opravdu bojoval, podstatní byli ti tři svědci! Nebo později snad dokonce jenom dva, jak uvidíme z citací… Původně měl být partyzánem jenom ten, kdo bojoval se zbraní. Josef Grňa považoval za partyzána toho, kdo dva měsíce bojoval se zbraní v ruce. Rudolf Slánský však změnil zákon a nechal na veliteli skupiny, ať si rozhodne, komu titul partyzán přísluší. Toto kritizoval i Pich-Tůma.

A tak se dal po válce partyzánský metál koupit za peníze i za alkohol. Korupce kvetla a partyzánů přibývalo. Je plno partyzánských osvědčení, v nichž se potvrzuje, že dotyčný byl partyzánem od 7. 5. 1945. Válka skončila pár hodin poté. Kolik fašistů na sebe takový odbojář musel vázat, když si o tom nechal vystavit potvrzení? Když přijížděli sovětští bojovníci na oslavy, nestačili se divit, jak se naši partyzáni rozmnožují.

Copak nejvyšší funkcionáři nevěděli to, čím se netajila třeba paní Marie Hrabová z Lázní Bohdaneč? „Byl rozhodně rozdíl, zapojiti se do odboje ke konci války, nebo pomáhat v odboji v době největších úspěchů německých armád, které získávaly na všech frontách,“ napsala žena, jež pomáhala s úkrytem telegrafisty Potůčka s vysílačkou Libuší. Její bratr byl za to popraven a manžel umučen v Osvětimi…

Na druhé straně byli skuteční bojovníci osvědčení zbavováni, pokud se postavili komunistické straně. Třeba Leopold Hamala, Josef Knoll, Vincenc Koutník a mnozí jiní. Například též babická oběť, Antonín Plichta. MNO zaslalo na MNV v Šebkovicích v září 1959 přípis: „Ministerstvo národnej obrany oznamuje, že zrušilo charakter čsl. partizána priznaný Antonínovi Plichtovi…“ Podepsán plukovník Josef Drápela. Hotovo! Od června 1944 do května 1945 činný partyzán ze skupiny Lenka-jih náhle přestal partyzánem být. Vůbec tedy nešlo o účast v odboji, ale o tom, kdo bude nadále partyzánem, se rozhodovalo politicky!

Jak to chodilo s vyřizováním partyzánského důchodu, ukáži citací několika dopisů mezi Josefem z Liberce a Standou z Děčína. Stranou nechávám fakt, zda oba byli či nebyli skutečnými odbojáři, zda si ocenění zasloužili, nebo nikoliv. Podstatnější je mechanismus, podle kterého se osvědčení získávalo a také zmiňovaný počet žádostí stojí za citaci. Je z něj vidět, že se 25 let po válce urodilo hodně nových partyzánů!

Josef se stal odběratelem partyzánského důchodu a napadlo ho, že stejné požitky může brát i jeho přítel Standa. A tak mu 22. července 1970 píše:

„…Potřebuji vědět, zda jsi se znal např. se Šedinou, co dělal u Holcmana sedláře. K žádosti totiž budeš potřebovat potvrzení od dvou, kteří o Tvé činnosti vědí a mají osvědčení podle zák. číslo 255/46. Jedno Ti dám já a druhé musíme sehnat. Mohl by Ti ho dát i jiný, např. Roček, Mirek Hlávka a další. Adresu na Šedinu a Hlávku mám, na Ročka ne. Kdybys chtěl si to opatřit sám, tak napiš. Možná, že by to stačilo také od Břízové, jako vdovy po Frantovi. Jak by mělo toto potvrzení vypadat, to bych Ti ještě napsal, případně vypracoval a ty bys ho nechal jenom podepsat dotyčnému (podpis musí být ověřený MNV v místě bydliště toho, kdo to potvrdí). Dále bys mohl si připravit ověřený opis osvědčení o odznaku, které Ti vracím. Někdo by Ti ho mohl opsat na stroji a tento opis si necháš ověřit u soudu v Děčíně. Musíš předložit originál a zaplatíš 2 Kč za kolek. To se dělá na počkání.

Tak ještě jednou: Napiš, zda chceš si obstarat potvrzení od některého z odbojářů sám, anebo jestli mám si vyžádat potvrzení od Šediny. V tom případě mi sděl, zda se se Šedinou znáš. Žádost o osvědčení, až budeme mít pohromadě potvrzení, Ti vypracuji sám a Ty si to odešleš přes OV Svazu protifaš. boj. v Děčíně na Min. nár. obrany. Škoda, že jsme s tím nezačali dřív. Ale to nic, uvidíš, že i tak na dálku to všechno dobře dopadne!“

Protože se věc asi příliš nepohnula, píše nezištný Josef z Liberce 26. listopadu 1970:

„…Standa Šedina mi sdělil, že to už nejde jen tak nějaké potvrzení, ale že musí mít patřičné náležitosti. Říkal, že vyjde v „Hlasu revoluce“ přesný vzor, jak to má vypadat. Zřejmě se to všechno zpřísňuje. Ale to nevadí, už jsem vyhotovil podle vzoru potvrzení a odeslal ho Šedinovi. Snad to teď nebude dlouho trvat a budu Ti ho moci odevzdat i s mým. Samozřejmě, že se Šedina omlouval také tím, že měl moc práce s akcí v Leškovicích. To ovšem potvrzuji, měl s tím hodně práce. Jsem rád, že se konečně naše brigáda dostala na úroveň ostatních brigád. Dalo to prý hodně práce, protože byla velmi zkompromitována…“

Konečně 16. prosince 1970 může Josef s radostí napsat:

„Milý Stando s rodinou! Dostal jsem milý dopis a dnes mohu už s definitivní platností Ti poslat, co potřebuješ v naší rozdělané věci. Škoda, že to trvalo tak dlouho, ale nic si z toho nedělej a hlavně se obrň trpělivostí, kdyby snad ještě nebylo všechno v pořádku, anebo při čekání na vyřízení této žádosti, kterých je na MNO asi 80 000…

…Nyní ještě menší instruktáž:

1. Originály potvrzení ode mne a od Šediny si nech na notářství ověřit (kolky na ověření Ti vracím) a se žádostí odešli kopie a originály si ponech.

2. Nech si také ověřit opis dekretu o part. odznaku M. J. Hus a přilož zase opis ověřený notářem k žádosti.

3. Na Okresním výboru Svazu protifašistických bojovníků v Děčíně si kup ještě dva formuláře žádosti a vyplň je nejlépe strojem dvojmo. Jak tato žádost má vypadat jsem udělal na tiskopise, který jsi mi poslal.

4. Až to všechno budeš mít pohromadě, musíš zajít na OV SPB (tam kde budeš kupovat tiskopisy), oni to prohlédnou a pošlou na MNO.

5. MNO Ti zašle za nějaký čas kartičku, na které bude uvedeno, na kterém čísle je u nich Tvoje žádost. Tu si dobře schovej.

Budeš-li mít potíže, napiš. Kdybys mluvil s Medem, tak mu řekni, ať udělá totéž jako Ty – je to škoda a nejen to, člověk má alespoň o svých zásluhách jasno – i to stojí za to, že si člověk může říct, že přispěl k osvobození a že válku jen tak nepřečkal a nepromlčel a neprobál se.“

K tomuto dopisu bylo přiloženo svědecké prohlášení pana Josefa ze dne 3. 12. 1970, v němž potvrzoval, že Standa byl účastníkem národního odboje od 3. února do 5. května 1945 v brigádě M. J. Hus a dále potvrzení Stanislava Šediny, že soudruh Stanislav byl pomocníkem partyzánů brigády M. J. Hus od 3. února roku 1945. Co na tom, že se Standa a Šedina nikdy neviděli…

Tím snad papírová válka skončila. Ono to výše uvedené ověřování asi dalo zabrat více než samotný boj s Němci před 25 lety! Zase jsme měli o partyzána více. Tolik pro ilustraci, kopie všech citovaných dopisů mám ve svém archivu.

Literatura:

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.

Janáček, K.: Historie, o které se nemohlo mluvit. Bohumil Černík, Česká Rybná 1999.

Foto: Archiv autora, věnoval ing. Vl. Vondra