Článek
Kdo by neznal rozvědčíka Pavla Minaříka. V září 1968 odešel do fingované emigrace, vetřel se do redakce v Rádiu Svobodná Evropa a hodlal budovu vyhodit do vzduchu. Málokdo ví, že se na svoji důležitou zahraniční misi připravoval ve Veselí na Bystřicku. Asi nejvíce se tam s ním zapletl Miloš Barták (1927–2003). Tělesně postižený hoch, který špatně mluvil a jednu ruku měl ochrnutou. Ve Veselí si koupil na konci roku 1948 domek a žil tam od té doby sám, ani pořádného kamaráda neměl.
Minařík dojížděl do Veselí podle pamětníků v letech 1967 a 1968. Sehnal si tam k bydlení domek č. 18, ten měla v držení chalupářka Marie Konečná. Její nájemník, čerstvý ambiciózní estébák, se tu učil němčinu a připravoval se na odchod do Svobodné Evropy. Zapadlá vesnička mu vyhovovala. Dojížděl sem občas s kumpány a především se svojí přítelkyní Slažanou. Později se pro ni vrátí z Rakouska, estébáci mu ji dovezou až na hranici. Ale v emigraci ho Slažana stejně časem opustí. V té době pracoval Minařík v brněnském rozhlase a měl dost času na víkendové vyjížďky do Veselí. Potřeboval se tam s místními sžít, a tak začal u Miloše Bartáka. Ten jemu a jeho doprovodu napoprvé usmažil 20 vajec, s Pavlem se skamarádil a byl pyšný, že konečně i jeho někdo považuje za rovnocenného přítele.
Minařík byl společenský a kamarádský, dokázal si získat lidi. Ale byl i strašná držgrešle, rád chodil do hospody, ale nikdy nic neporučil. Chlubil se, že dělá v divadle a v rozhlase, jako důkaz zařídil odvysílání drobného rozhlasového pořadu o Veselí. V roce 1968 se tam vnutil na svatbu, kde se dostal do sporu a měl být zbit. V tu chvíli se prokázal průkazkou StB, takže se zachránil, ale před mnohými se tím odhalil.
Když se v lednu 1976 vrátil Minařík opět do vlasti, stal se slavnou celebritou a brzy vydal své vyprávěnky knižně v publikaci Návrat rozvědčíka. Z ní lze čerpat jeho verzi vlastního běhu života. Narodil se 29. 6. 1945 v Brně, kde chodil do školy. Vychovala ho babička, rád jezdil na kole, hrál fotbal, bavilo jej ochotnické divadlo. Tři roky se učil instalatérem, rok prý hrál v profesionálním Východočeském divadle v Hradci Králové (ve skutečnosti byl jen technikem), po konkurzu se stal hlasatelem Čs. rozhlasu. Po večerech vystudoval střední školu a v 19 letech, „možná o něco později“, šel na vojnu. Tam vstoupil do služeb čs. rozvědky. Následovalo školení a čtyřletý výcvik v přísném utajení po celou dobu, než odešel 5. 9. 1968 do zahraničí.
V září 1968 se mezi emigranty ve Vídni objevil mladý světlovlasý muž střední postavy. Vzápětí se ve Vídni setkal s J. Firtem. Minařík byl vybaven vhodnými materiály, Firt je koupil a domluvil schůzku s ředitelem čs. oddělení RSE Jaroslavem Pecháčkem. Ten přijel do Vídně a nabídl Minaříkovi práci. Musel ale projít uprchlickým táborem Zirndorf u Norimberku a dvěma výslechy – západoněmecké zpravodajské služby a CIA. Nastoupil jako redaktor, ale brzy se stal hlasatelem. Díky známostem s Firtem mohl proniknout do celého mechanismu RSE. Mohl zjistit i jména informátorů Svobodné Evropy. Dostal se k materiálům od Tigrida, Pachmana, Pelikána. Poznal Slávu Volného, Karla Jezdinského, Jiřího Dostála, Milana Schulze, Jana Schneidera i Karla Kryla.
Podle Minaříka byla čs. redakce v psychickém rozkladu, „emigranti nevěří tomu, co sami říkají, nevěří svým spolupracovníkům, nevěří americkému vedení… Není pro ně návratu… A tak zbývá alkohol, laciné zábavy. Je to obraz duševního marasmu.“ Sám se vyznával ze svého štěstí: „Byl jsem vyslán, abych svým podílem napomáhal věci obrany své vlasti. Jsem šťasten, že jsem mohl svůj úkol úspěšně splnit.“ Na otázku, co pro něj znamená členství v komunistické straně, měl odpověď pohotově: „Všechno! …Právě vědomí, že jsem komunista, mně pomáhalo překonat těch sedm dlouhých let.“ A jaké vlastnosti musí mít současný socialistický rozvědčík? „V první řadě musí mít naprosto pevné přesvědčení – přesvědčení komunisty.“
Dne 3. 1. 1976 seděl u mikrofonu naposledy, to už se chystal na cestu do Ameriky. Namluvil text, který se vysílal až 12. ledna. Z Mnichova odletěl 7. ledna a získal doporučující listy od Pejskara a dalších. Navštívil ústřednu RSE, vyřídil formality, pár dnů v USA pobyl a zase sedl do letadla. Ve druhé polovině ledna byl v Praze. Měl být stažen Státní bezpečností snad pro přílišnou horlivost v osnování pumových atentátů. Rozhodlo se o jeho prozrazení! A jeho působení ve „štvavé mnichovské vysílačce“ Svobodná Evropa se prodalo se vší parádou. „Materiály byly pochopitelně dávno předtím, než jsem se vrátil domů, už zde. Soudruzi již na nich pracovali.“
Dne 27. 1. 1976 vyťukávají dálnopisy, že se vrátil do vlasti důstojník čs. rozvědky, který pronikl do Rádia Svobodná Evropa. První tisková konference trvala dvě hodiny, proběhla 29. ledna 1976 a do sídla Svazu čs. novinářů v Praze se dostavilo 137 zpravodajů z 16 států. Mluvčí RSE si pospíšil s prohlášením, že Minařík neměl přístup k žádným tajným materiálům. Následovala smršť tiskových konferencí i samostatných pořadů. Statečný kapitán byl za hvězdu, a tak mu Josef Laufer věnoval opravdu skvostný popěvek, oslavnou propagandistickou píseň Dopis Svobodné Evropě.
Díky vám! Díky vám,
chlapíku statečný,
za vaši odvahu, rozum a sílu!
Vy jste náš kapitán
- oni jsou zbyteční!
Přidal jste blankytu
do křídel míru.
Mimochodem: kousek této písně zazní po letech ve filmu Pupendo jako opilecký popěvek…
Na všech tiskovkách tlumočil Minařík pořád to samé, v jeho knize se všechny údaje mnohokrát opakují. Na dvou místech, na s. 47 a s. 68, zmateně blábolí o člověku, kterého si mohl vymyslet a dát mu jméno svého přítele z Veselí. Minařík prý natočil rozhovor s Jánem Dolinským, který mu měl tvrdit: „Jednou přišel jistý Miloš Barťák, známý ve Valka lágru jako major Barťák“ a nutil prý jej opisovat na hřbitově ruská jména na pomnících, a pak to „prodali jako generální štáb Sovětské armády.“ Smyslu to příliš nedává, jen to jméno je zajímavé…
Kapitán Minařík si byl každopádně v době největších komunistických lží, kampaní a manipulací jistý: „Socialistické země se pravdy nebojí a v našich sdělovacích prostředcích se nepoužívá dezinformací.“
Fotografie věnovaná Bartákům
Bohaté tradici českých teroristů se věnoval Luděk Navara v MfD. Ruce měli v zavraždění manželky štrasburského prefekta (1957), na lodi Lidice pašovali 580 tun zbraní do Alžíru (1959), kryli teroristu Abú Daúda (vraždy na OH v Mnichově 1972), vyvezli 900 tun semtexu do Libye, chystali atentát na Svobodnou Evropu, aktivně rozsévali zlo a nenávist po celém světě. Minařík vypracoval čtyři různé plány jak položit nálože, aby způsobily požadovanou škodu. To měl být vděk těm, kteří se o něj jako o uprchlíka postarali…
O tom, že Pavel Minařík na kamaráda z Veselí nezapomněl, svědčí dopis psaný 6. dubna 1976, tedy hned poté, co největší vlna zájmu medií opadla: „Milý Miloši a Mařenko, děkuji za Váš dopis. Nezlobte se, že se ozývám až dnes. Jistě chápete, že mám hodně práce. Stejně tak se omlouvám, že jsem se neozval celá ta léta. Ale to je snad pochopitelné. Doufám, že se někdy dostanu do Vašeho kraje, který mám tak rád. S moji chalupou jsem se rozloučil již před roky. Tak teď budu hledat novou. Snad se mně podaří najít nějakou pěknou a pokud možno na samotě. Kdybys o něčem věděl, tak napiš.
Moc Vás zdravím a těším se opět jednou nashledanou. Zasílám svoji fotografii. Váš Pavel Minařík.“
Na vloženou fotografii připsal červeným fixem věnování: „Bartákům srdečně kpt. P. Minařík.“ Těžko říci, o jak upřímné kamarádství ze strany rozvědčíka šlo. Osudy obou mužů se ubíraly diametrálním směrem. Miloš Barták žil jako většina venkovanů, časem se přestěhoval do Jimramova, a tam zemřel ve věku 76 let 22. listopadu 2003. Miloš dělal v cukrovaru a navzdory svým hendikepům ušetřil plno peněz. Zbylo po něm téměř půl milionu korun. Pozůstalí z toho použili 30 000 na novou náhrobní desku a opravu pomníku ve Veselí. Zatím tam figurovalo jenom jméno zastřeleného bratra Jaroslava. Na tom novém jsou uvedeni další zemřelí muži, jako poslední právě Miloš Barták.
Dopis Pavla Minaříka
Invalida našetřil, statečný kapitán zkrachoval…
Ten byl od roku 1967 tajným spolupracovníkem StB s krycím jménem Ulyxes a později Play. V roce 1968 se stal pracovníkem Sboru národní bezpečnosti. Ta ho vyslala do Západního Německa, kde pracoval v Mnichově jako redaktor Rádia Svobodná Evropa až do svého návratu, aby byl využit pro diskreditační kampaň. Plánovaný výbuch náloží nakonec neuskutečnil, ale v dubnu 1981 se o ni pokusila tajná služba Securitate Nicolae Ceausesca, při čemž byli výbuchem zraněni čtyři lidé.
V letech 1976 až 1981 vystudoval Minařík ekonomii na Státní univerzitě v Kyjevě. Po návratu ze Sovětského svazu pracoval v časopise Signál, který vydávalo Ministerstvo vnitra. V roce 1985 se stal jeho šéfredaktorem. V roce 1986 získal hodnost plukovníka a v prosinci 1989 se stal členem širšího vedení Komunistické strany Československa.
O Pavlu Minaříkovi a jeho působení v Rádiu Svobodná Evropa vznikla už zmíněná oslavná píseň Bohuslava Myslíka Dopis Svobodné Evropě, kterou nazpíval Josef Laufer. Text písně bude už nejspíš vždy přičítán jejímu interpretovi, muzikálovému zpěvákovi a celebritě nejrůznějších večírků. Možná jej však napsal režimní veršotepec Václav Hons, v té době redaktor rozhlasové stanice Hvězda a člen tehdejších cenzurních orgánů. Kapitána Minaříka pod krycí zkratkou KaMin zmiňuje Karel Kryl ve své písni Synonymická:
A já jdu s nimi, nejsem outsider,
ač sedím v baru, piju tramín,
já získal profil jako Brettschneider
a dneska říkají mi KaMin.
Z pera komunistického kapitána StB Pavla Minaříka vzešlo dílo rozhovorů Návrat rozvědčíka. On sám pak napsal knihu Pohled za oponu (Nakladatelství Smena, 1987), která vyšla ve slovenštině. Coby šéfredaktor Signálu si pak ještě vydal brožurku Alasca House (Naše vojsko, 1988). Redaktorka Jana Soukupová je hodnotila s odstupem 30 let. Ve všech svých literárních výtvorech Minařík líčí jedno a totéž: svůj těžký, statečný, neochvějný a konspirativní boj proti imperialistickému nepříteli v zahraničním rádiu, jehož necenzurované zpravodajství poslouchali lidé v jinak takřka hermeticky uzavřené Československé socialistické republice druhé půle 20. století. Z dnešního pohledu jde o docela neuvěřitelné čtení, nejen prkenně i šroubovaně psané, jak bylo pro tehdejší politickou publicistiku zvykem, ale také plné očividné nenávisti i opravdového nesmiřitelného nepřátelství. Až se Soukupová nemůže ubránit myšlence, že některé knihy by měly být trestné, a to i po mnoha letech a nepromlčitelně.
V roce 1990 odešel Minařík z ministerstva vnitra a stal se soukromým podnikatelem. Založil bezpečnostní agenturu Mink, na niž mu několika sty tisíci korun přispěla Komunistická strana Československa. Později figuroval jako jednatel nebo společník ve firmách Invest Commercional Consulting a IGSL-CZ. V roce 1993 byl odsouzen ke čtyřem letům vězení za přípravu pumového atentátu v sídle Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Tento rozsudek však nenabyl právní moci. Nakonec se mu podařilo vyvléct ze všech činů proti RSE i z přípravy pumového útoku.
Minařík se po revoluci vrhl na podnikání, jenže v březnu 2009 byl odsouzen na čtyři a půl roku odnětí svobody za pojišťovací podvod spáchaný v roce 1996. Na pojišťovně požadoval vyplacení 40 milionů korun za náklad optického vlákna, které shořelo při údajné dopravní nehodě na Ukrajině. Soud však dospěl k závěru, že havárie byla fingovaná a náklad měl jen minimální hodnotu. Šest a půl milionu korun, které Minařík podvodem získal, měl vrátit pojišťovně Kooperativa. Minařík se na místě odvolal a Vrchní soud v Olomouci 29. září 2009 odsoudil Minaříka za podvod na šest let do vězení s ostrahou. Po 11 letech tahanic tak musel do basy.
Po propuštění z vězení ale Minaříka dostihly rodinné problémy. Kvůli nim se rozhodl sáhnout si na život. Dne 7. února 2017 se v médiích objevil divoký titulek: Bývalý agent Minařík půjde po nepovedené sebevraždě opět do vězení. Obsah zaváněl černým humorem.
Minařík musel i ve svých dvaasedmdesáti letech znovu do vězení. Za nepovolené ozbrojování ho tam na čtyři měsíce poslal brněnský městský soud. Minařík se totiž na konci roku 2015 pokusil o sebevraždu, jenže si k tomu vzal nelegálně drženou zbraň. Vzhledem k tomu, že byl v době, kdy zmáčkl spoušť, ve zkušební době po podmíněném propuštění za pojistný podvod, soudu nezbylo než mu uložit trest vězení.
Nelegální ozbrojení viděl rozvědčík po svém. „Na dveřích bytu jsem našel nejprve sáček s náboji, potom sáček s pistolí. Ztratil jsem nad sebou kontrolu. Řekl jsem si, že je to nějaký vzkaz, ale nevěděl jsem od koho. Je pravda, že jsem v životě poznal mnoho lidí, kteří by se mi chtěli mstít, “vysvětlil u soudu Minařík, kterak se dostal ke zbrani, již následně na jednom z brněnských hřbitovů obrátil proti sobě.
Soudce Ondřej Klusák neměl jinou možnost než Minaříka poslat do vězení. „Podmínka nepřipadala v úvahu, když byl zrovna v podmínce. Zvažoval jsem i peněžitý trest, ale vzhledem k tomu, že je starobním důchodcem a bydlí v bytě Červeného kříže, nepřipadalo to v úvahu. Nezbylo nic jiného než vězení,“ konstatoval soudce.
Pokutu by soud nevymohl, Minařík byl totiž opuštěný, nemajetný stařec, jehož příjmy stačily na živoření v sociálním bytě Červeného kříže.
Vzpomeňme, co kdysi tvrdil Minařík o jiných: „Není pro ně návratu… A tak zbývá alkohol, laciné zábavy. Je to obraz duševního marasmu.“
V marasmu skončil nakonec sám. Trochu nedůstojný konec rozvědčíka, chlapíka statečného, jehož sokové byli dle Laufera hnůj. Veselí jej zcela opustilo…
Literatura:
Jurman, H.: Rozvědčík a ti druzí… Zubří země, Štěpánov 2021.
Minařík, P.: Návrat rozvědčíka. Naše vojsko, Praha 1976.
Navara, L.: Krvavá pražská stopa. MfD, 28. 11. 2015, s. 15.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Mina%C5%99%C3%ADk
Foto: Hynek Jurman, archiv manželů Obořilových, věnováno autorovi
