Článek
Dne 2. října 1944 byli v hostinci v Hřišti u Přibyslavi zastřeleni za tragických a dodnes ne zcela vyjasněných detailů odbojáři Josef Koreš a generál v. v. Vojtěch Boris Luža. Událost byla už mnohokrát probírána ze všech stran, nikdo se však zatím nezabýval otázkou, na koho z padlých střílel každý z trojice četníků Mečíř, Navrátil a Kunderka. Syn padlého, Radomír Luža, byl vždy přesvědčen, že jeho otce zastřelil četník Navrátil. Měl prý se to dozvědět z výslechů četníků před jejich exekucí 26. října 1944 a často tenhle poznatek uváděl. Na prahu smrti to mohli ostatní na nepřítomného Navrátila svádět, to je možné. Ale byla to pravda?
Střelbu v Hřišti 2. 10. 1944 zahájil sám generál Luža. Vypálil bez varování veliteli Mečířovi do brašny a další náboj se mu vzpříčil v hlavni. Předtím střílel na člověka naposledy jako legionář. Ani Koreš dobře nemířil, jeho výstřel jen roztrhl Navrátilovi levý nárameník. Četník mnohokrát své rodině uvedl, že až potom použil sám zbraň proti člověku, aby si zachránil život. O totožnosti neznámých nevěděl a opakovaně prohlásil, že sám na toho staršího (dle dokladů Musil, ve skutečnosti ovšem Luža) nemířil. Pravdou je, že četníci neměli nejmenší tušení, na koho v sebeobraně stříleli, totožnost zastřelených byla zjištěna až později.
Když přišli partyzáni do Přibyslavi pomstít padlé, chyběl na služebně ten, na kterém Radomíru Lužovi nejvíce záleželo. „…Chyběl Josef Navrátil, z jehož pistole vyšla smrtící rána. Byl zatím přeložen na jinou stanici s pochvalným uznáním i s peněžitou odměnou, která ostatně neminula ani hříšťského starostu… Věděli, o koho asi běží, už když šli zakročovati,“ zapsal doslovně kronikář Vodička Lužova slova do městské kroniky. Nic z toho nebyla pravda, Navrátil zatím přeložen nebyl a ani totožnost generála předem známa nebyla.
Radomír Luža ale po válce šířil tvrzení, že četníci věděli na koho jdou a koho zastřelili. Třeba časopis Partyzán 20. 6. 1947 proto zcela nepravdivě vysvětluje, jak to vlastně bylo: „Četnická stanice v Přibyslavi vypátrala pobyt generála Luži. Třebaže četníci věděli, kdo je generál Luža a jaký význam má v odbojovém hnutí, vydali se do jeho úkrytu a chladnokrevně ho i s jeho pobočníkem zastřelili.“ Nebo Rovnostze dne 3. 6. 1945: „Věděli o koho asi běží, už když šli zakročovat.“ Úplně stejnou větu řekl přibyslavskému kronikáři Radomír Luža. Křivě tak obvinil četníky! Věta v Rovnosti pocházela od něj!
Měl prý to při výslechu před svou smrtí prozradit vrchní strážmistr Mečíř. Nebyla to ale pravda. Nakonec Luža otočil po 58 letech sám, když do Občasníku 1/2003 o četnících napsal: „Nevěděli, koho zastřelili a ani zde jsme nikde neřekli, že oba zastřelení muži byli čs. důstojníky.“ Od počátku až do své smrti tedy Radomír Luža balamutil, vymýšlel si, někdy nesprávně domýšlel, jindy záměrně lhal.
Například obhajoval vyvraždění četníků i tím, že stanice měla v širokém okolí špatnou pověst. Převzali to po něm mnozí autoři, ale žádný z nich to neověřoval. Já navštívil Přibyslav mnohokrát, měl jsem tam i besedu, hovořil jsem s mnoha pamětníky a všichni do jednoho četníky chválili. Že pomáhali svým sousedům, přivírali oči, varovali uprchlíky z totálního nasazení, o plánovaných prohlídkách informovali den předem, sami poslouchali zahraniční rozhlas a přáli si konec Hitlera. Ale samozřejmě sloužili, v tom je nehodlám omlouvat! Jen uvádím, že ta špatná pověst nebyla pravdivá. Nakonec i svědek přestřelky Votava ve své kronice četníky chválí…
Jeden ze zasahujících četníků, Stanislav Kunderka
Nesmyslem je také údajně jediná pistole, kterou měli mít mstitelé ve výbavě. V roce 1995 to uváděl Petr Kopečný, a ten čerpával zásadně od prof. Luži. Ve skutečnosti vzpomínal Serinek, že měli pět pistolí, čtyři granáty, dvě četnické uniformy… Stejně nic moc výzbroj, souhlasím, ale proč se i v tomhle musela uvádět nepravda? Totéž platí o údajném svědomí Radomíra Luži, jenž měl po létech litovat usmrcení četníků, kteří se na smrti jeho otce vůbec nepodíleli. Od roku 1945 drahný čas jejich vraždu obhajoval a snášel si k tomu své důvody. Až po nějakých 50 letech začal litovat četníka Sojku; „mívám výčitky,“ napsal. Ale hned své svědomí chlácholil, že by Sojka jistě způsobil poplach. Ještě v roce 1999 na tiskové konferenci obvinil Luža Bořivoje Nebojsu, že si vymýšlí jména četníků, že „tam žádný Ondřej ani Otevřel“ nesloužil. Až si poté zjistil, že má Nebojsa pravdu, tak do české verze svých memoárů Otevřela dopsal a jeho zastřelení omlouval formulací, že by ho snad nechal žít, že by těžko odmítl, kdyby Otevřel chtěl jít s nimi. Což se prý nestalo! Jenže pravda je opačná, Otevřel své síly odboji nabízel, po válce to dosvědčili Bedřich Vokurka a Jiří Hörner. Přesto byl utracen. Takže zase velká lež ex post…
Po incidentu v Hřišti uvádí 4. 10. 1944 ve zprávě velitel četnického oddělení v Novém Městě na Moravě št. kapitán Rejda, že četníci použili zbraně podle předpisu a v sebeobraně. Že Mečíř vypálil tři rány, Navrátil a Kunderka po čtyřech. Tedy jedenáct kulek. Osm jich schytal generál (stále uváděn jako Václav Musil, narozený 23. 4. 1890 v Jabloňově), dvě Koreš, jedna cíl minula. Postup a zákrok četnické hlídky odpovídal svérázným pokynům ve zvláštním rozkaze vyššího velitele SS a policie pro Čechy a Moravu K. H. Franka ze dne 17. 7. 1944, St. M 375b/44 a použití střelné zbraně bylo odůvodněno podle § 13 bod 1.
Z výpovědí četníků štábní kapitán Rejda vyšetřil, že Mečíř a Kunderka stříleli na staršího, tedy Lužu, a Navrátil na druhého, který střílel zase na něj. Z Rejdova šetření a hlášení ze dne 4. 10. 1944 vyplývá, že Navrátil postřelil Koreše, ale že nestřílel na Lužu. Generála měly zastřelit kulky ze zbraní Mečíře a Kunderky. Kdo z těch dvou vyslal smrtící výstřely se tehdy balisticky nezjišťovalo. Tohle bylo zveřejněno v řadě publikací, které o událostech vyšly.
Víme však, že Mečíř vystřelil třikrát a Kunderka čtyřikrát. Ovšem Luža měl v těle osm zásahů! I kdyby Navrátil byl tím, kdo dvakrát zasáhl Koreše a jednou jej minul, když se rozběhl ven z hostince, ještě musela někam zalétnout jeho čtvrtá rána. Je to ta zbývající v těle generálově. I náčrtek pořízený Rejdou podle svědectví Jana Votavy neprokazuje jednoznačně, kdo s kým měl vést boj o život. Četníci totiž stáli v jakémsi půlkruhu, Mečíř to měl nejblíže k Lužovi a Kunderka ke Korešovi. Navrátil stál zády ke kuchyni, blíže ke Korešovi, ale v přímé linii k Lužovi. Jednoduchou matematikou však dojdeme k závěru, že generála Vojtěcha Borise Lužu zasáhly v Hřišti (Spieldorfu) kulky všech tří přibyslavských četníků. Nic na věci nemění Navrátilovo tvrzení, že na Lužu nemířil. Protože mu první ranou natrhl Koreš nárameník, pálil asi nejdříve po něm. Mečíř po inkasovaném zásahu do služební brašny asi vysypal tři své kulky do Luži. Pak se přidali ostatní, v lokále nebylo pro kouř a přítmí vidět, Koreš mezitím vyběhl ven a Luža schytal kulky od všech tří střelců…
Rejdův náčrtek situace při střelbě v hostinci
Je to jen drobnost, marginálie pro badatele, kteří chtějí mít vše do puntíku. Každopádně první vystřelil Luža na Mečíře, kterého zachovala při životě jenom náhoda. Ne nadlouho, 26. říjen se blížil…
Foto: Hynek Jurman, archiv autora, Archiv Muzea PČR
Literatura:
Jurman, H.: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.
Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.
Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.
Archiv Muzea Policie ČR
