Pomsta partyzánů za smrt generála aneb Poprava četníků v Přibyslavi

Zabití vojenského velitele generála Luži v Hřišti 2. 10. 1944 volalo po pomstě. O smrti pro četníky i starostu rozhodl Josef Svatoň. K akci použila Rada tří partyzánský oddíl Černý, pojmenovaný po veliteli, jímž byl cikán Josef Serinek. Oddíl byl fakticky součástí R 3. Jádro tvořili sovětští uprchlíci ukrývající se na Vysočině v čele s Nikolajem Bachmutskim. Až po válce dostane jednotka honosný titul Čapajev. Přísný trest konzultoval ještě Svatoň s Grňou a snad i se Štainerem. Měli být zastřeleni starosta a ti četníci, kteří se účastnili akce v Hřišti. Ostatní měli být odvedeni k Svatoňovi. Akce měla proběhnout pod vedením Serinka, kdyby byl střelen, měl velení převzít Bachmutskij. Generálův syn Radomír byl určen jen formálním vůdcem především během cesty.

Za hlavní viníky tragédie byli označováni strážmistr Navrátil a starosta Honza. Málomluvný Kunderka byl v Hřišti na své první obchůzce a nyní už nemluvil vůbec. Mečíř se nervově zhroutil a zastupoval ho Navrátil, jenž se stále hájil, že četníci pistole použili až po výstřelu Lužově. Mstitelé byli vyzbrojeni granáty, pěti pistolemi a dvěma četnickými uniformami. Dne 24. října se sešlo celé dvanáctičlenné komando, Jan Tesař spíše předpokládá účast deseti partyzánů. K Přibyslavi mířili čeští partyzáni Josef Serinek, Adolf Šedý, Jan Sec, Radomír Luža a sovětští uprchlíci, z nichž se někteří kdysi skrývali s Lužou v zemljance u Kadolce. Serinek měl ještě od Svatoně jeden tajný rozkaz, zastřelit případné raněné z vlastních řad! Na akci vyrazili 25. října večer a šli pěšky z Daňkovic přes Kadov, Fryšavu, Cikháj a Světnov k Račínu, kde v lese přečkali část dne. Pak nepozorovaně pokračovali přes Malou Losenici a Hřiště k Přibyslavi. Nesli i předem zhotovené varovné plakátky, které chtěli nalepit na dveře stanice. V úkrytu čekali až skoro do večera.

Na přibyslavském náměstí se partyzáni zamíchali do zástupů lidí před biografem a po půl hodině se vydali k četnické stanici na náměstí. Nejdříve zaklepali na dveře obchodníka Jana Vokurky a ověřili si, že v prvním patře skutečně sídlí četníci. V té době zde byli zařazeni vrch. strážm. Bohuslav Mečíř, št. strážm. Josef Navrátil a strážmistři Stanislav Kunderka, Ondřej Otevřel, Jiří Hörner a Josef Verner. Posledně jmenovaný konal kontrolní hospodářskou činnost a exekuce se ho nedotkla. Bez šrámu vyvázl paradoxně i Josef Navrátil, jeden z hlavních aktérů střelby v Hřišti. Kritický večer trávil ve svém domě a partyzáni se domnívali, že už byl kvůli možné odvetě přeložen a vystřídán Hörnerem. Štěstí naopak opustilo strážmistra v. v. Karla Sojku, jenž byl reaktivován k strážní službě u kárného pracovního oddílu v Mlatkově u Boskovic a domů jezdil ve stejnokroji na propustky. Na přibyslavskou stanici chodíval hrát karty a pobesedovat.

Kritického dne navštívil v poledne přibyslavskou stanici okresní velitel npor. Hubáček se št. kpt. Rejdou a nařídil uzamykání kanceláře i v denní dobu. Před 18. hodinou se vrátil Hörner z večeře a po jeho příchodu odešel Navrátil domů k rodině. Hörner za ním zamkl a otevřel až Kunderkovi, jenž sem přišel před 20. hodinou uložit brašnu, aby mohl jít také na večeři. Vzápětí vpadli do domu č. 9 partyzáni. Asi ve 20 hodin poslali Jana Vokurku zaklepat na četníky a stanici přepadli. Jediného přítomného četníka Hörnera odzbrojili a svázali mu ruce za zády telefonní šňůrou, kterou přeřízli. Serinek se ho hned zeptal jmenovitě na Mečíře, Navrátila a Kunderku. Četník uvedl, že Mečíř doma marodí a ostatní jsou ve službě, neboť i Navrátil chtěl ještě večer pátrat po městě. Když Hörner odpověděl záporně na dotaz, zda byl v Hřišti, uslyšel: „Tak tobě se nic nestane.“

Po chvíli přivedli dva muži Karla Sojku. „Jsem penzista a nepatřím sem,“ bránil se při vědomí nebezpečí, které mu hrozí. „Drž hubu!“ zněla odpověď. Partyzáni střežili Sojku i rodinu Vokurkovu a s Hörnerem vyšli na náměstí. Četník musel vylákat vrchního tvrzením, že přijeli nějací pánové z Jihlavy. Mečíř se dostavil za chvilku v civilním obleku a v bačkorách. Za malý okamžik byl zadržen Kunderka po návratu z večeře. Nakonec byl napaden v chodbě Otevřel, jenž měl službu v biografu a teď se vracel na stanici. Nastal výslech. Ke střelbě v Hřišti se přiznal jediný Stanislav Kunderka. Všichni prosili o milost, argumentovali, že jsou dobrými Čechy a vinu házeli na starostu Honzu. Marně prosil strážmistr Ondřej Otevřel, že má rodinu, že ve Hřišti nebyl a že se hned přidá k partyzánům.

„Při výslechu byli přibyslavští četníci přezíraví až arogantní,“ odůvodňoval jejich zastřelení Radomír Luža v roce 2003. „Seděli utrápení, srdce by ti změklo,“ uvedl naopak ve vzpomínkách Josef Serinek. Nejdříve byli do sklepa odvedeni Sojka a Hörner. Sešli několik betonových schodů a už zazněly výstřely! To Bachmutskij bez rozkazu vypálil zezadu na četníky a okamžitě se přidal Serinek. Hörner postřehl, jak Sojka škubl hlavou a padl na zem. Sám uhnul hlavou a také padl k zemi a v té chvíli ucítil úder pod levý spánek a už na zemi další ránu do zad. Zůstal ležet se zakrvavenou tváří a nehýbal se. Sklepem zaduněly minimálně čtyři výstřely. Po krátkém tichu byli strkáni po schodech Mečíř, Kunderka a Otevřel. Ti už věděli co je čeká, a tak se zoufale i se svázanýma rukama bránili. Otevřel měl ruce rozedřené od drátu, jímž byl spoután. Podle svědectví rodiny Vokurkovy marně nabízel své síly ve prospěch odboje. Opět zarachotily výstřely a Hörner na sobě ucítil váhu těl svých druhů. Podle Josefa Serinka: „Nikolaj vypálil dva zásobníky, já jeden a pak si ještě ostatní vystřelili.“

„A nemířili na hlavu. Kam se trefili, tam se trefili,“ vzpomínal Vokurka. Jan Sec zase vyprávěl svému domácímu panu Malému, že stříleli hlavně Rusáci: „Byli vožralí a postříleli všechny!“ Tak se stalo, že byl vykonán ortel i nad těmi, kteří nejen nebyli v Hřišti, ale i nad Sojkou, který na přibyslavskou stanici nepříslušel. Medik Čursin ve spěchu ještě každého dostřelil, těla ohledal a hlásil, že je vše v pořádku… „Leželo to tam jako klády, některému krev z huby, z hlavy, všechno nehybně přes sebe,“ vzpomínal Serinek. Uvádí i svůj původní záměr: „Já neměl úmysl je všechny střílet, měl jsem plán jiný.“

Partyzáni rychle zmizeli a raněný četník slyšel jen Mečířův chrapot, který brzy ustal. Pak ještě šoulavé kroky v chodbě a dvojí cvaknutí zámku u venkovních vrat. Po chvíli zavolal o pomoc, ale nikdo se neozval. Odvalil tedy ze sebe těla Mečíře a Otevřela a zpola vyskákal a zpola vylezl po kolenou ze sklepa. Vokurková se mu bála pomoci. Četník se doplazil do poschodí, zamkl za sebou dveře kanceláře, svázanýma rukama uvolnil zatemnění, otevřel okno a volal o pomoc. Byl dopraven do ordinace MUDr. Klímy, který přivolal sanitku z Nového Města na Moravě a sám zatím raněného ošetřil. Mezitím se do ordinace dostavili dr. Liška a starosta Klusáček s tím, že ve sklepě už nelze nikomu pomoci.

Na uhlí ležela mrtvá těla Mečíře, Otevřela, Kunderky a Sojky. Těžce zraněný Jiří Hörner měl zástřel pod levým spánkem, průstřel na levé straně prsou, průstřel pravého zápěstí a zástřel do páteře v krajině křížové, kde se střela dotýkala míchy. Byl převezen do nemocnice v Novém Městě na Moravě, kde byl podroben čtyřhodinové operaci, při níž mu byly vyjmuty střely z páteře. Časem se zcela vyléčil, popis pachatelů však neudal a o události nechtěl mluvit.

Do Hřiště na starostu už partyzáni nešli a mladý Luža nelogicky slíbil, že se tam vrátí dalšího dne, „aby taky něco za otce udělal“. Sověti trvali ihned na potrestání starosty, Luža jim to ostrou výměnou názorů rozmluvil. Serinek namítal, že má poslat o akci hlášení a Luža se nabídl, „že hlášení napíše sám, že to večer provede, ráno napíše a hned to vlastnoručně předá Doubkovi. Podal na to ruku, že to čestně udělá“. Luža však úkol se starostou nesplnil a po válce se na partyzánském srazu k Serinkovi neznal. Přitom nejkratší ústupová cesta vedla právě přes Hřiště k Račínu, ale Luža ve svých memoárech lhal, jako by obě vesnice ležely v opačných směrech. Ve skutečnosti své druhy oklamal, jak poznal Jan Tesař: „…úspěšně své spolubojovníky vodil za nos… jak se mu totéž daří se současnými „pozitivistickými“ historiky, neboť zcela správně předpokládá, že podívat se na mapu je pro ně námaha přespřílišná.“

Navrátil se zhroutil, byl přeložen do Kroměříže, pak do Tišnova, kde byl při bombardování 25. 4. 1945 zasažen střelnou zbraní a zemřel v nemocnici v Novém Městě následujícího dne. Hörner byl přeložen do Šaratic, na vlastní žádost se vrátil 10. 3. 1945 zpět do Přibyslavi, tam setrval v domácím ošetření a později žil v Kutné Hoře. Zemřel v červenci 1998. Jaroslav Honza se před možnou odplatou skryl a celou tragédii nesl velmi těžce. Po válce byl v prosinci 1946 lidovým soudem v Kutné Hoře uznán vinným, ale trest mu pro jeho nesporné zásluhy uložen nebyl. Při novém projednávání v červenci 1948 byl obvinění zproštěn. V roce 1947 byl žalován i Radomír Luža vdovami Sojkovou a Otevřelovou, což vyvolalo pozdvižení ve Svazu národní revoluce. Pohřeb četníků se konal za velké asistence bezpečnostního aparátu 30. října. Všechny čtyři rakve byly vystaveny před domem, v němž bydlel Mečíř, a tři pak odvezeny kočárem na nádraží a vlakem dále do rodných krajů. Jejich hroby nesměly být v komunistické éře označeny, takže třeba potomci po Otevřelovi dnes nevědí, kde přesně na hřbitově v Dědicích předek odpočívá.

O průběhu odvety měl sepsat obsáhlou zprávu Radomír Luža. Ručně psaný originál se nezachoval a je otázkou, zda vůbec kdy existoval. Historik Tesař o vzniku originálu docela pochybuje, čemuž nahrávají některá svědectví. Jakýsi strojopisný opis se objevil až v 80. letech, zčásti jej publikoval Zd. Jelínek. Luža posléze údajný obsah zprávy, v níž se označoval za velitele akce, zveřejnil ve svých memoárech. Nepotrestání starosty Honzy omlouval naprosto směšnými důvody a změnu rozkazu nechal na cikánu Serinkovi. Na to výstižně reagoval opět Jan Tesař: „Nakolik patří k vojenským ctnostem svádět nesplnění rozkazu na podřízeného… přenechám magistrům generálské elegance…“

Celou odvetnou akci není snadné hodnotit. Z přísně vojenského hlediska šlo o fiasko. Vždyť dva hlavní viníci potrestáni nebyli, naopak byli postiženi tři zcela nevinní. Při popravách vládl chaos a veřejné mínění je většinově odsoudilo. Přibyslavská odplata se zdála příliš krutá i mnohým partyzánským pomocníkům a sympatizantům. Jak ubíhal čas, stále častěji se aktéři přibyslavských vražd, především Radomír Luža, oháněli argumentem, že četníky museli vystřílet všechny s ohledem na svou bezpečnost. Několik členů popravčího komanda se konce války nedožilo. Nepadli však v hrdinném boji, ale vesměs platili daň alkoholu. Nikolaj Bachmutskij, medik Nikolaj Čursin i Michal Barjačnyj.

O licoměrnosti Radomíra Luži, omylech soudobého tisku i pozdějších autorů píšu v knize Stíny v nás (2006). Cituji lži Radomíra Luži, který netušil, že vlastním kopii Votavovy kroniky, a tak lhal i o jejím obsahu. Bránil otce, že by se nikdy nepřiznal, že je důstojníkem na útěku. Snadno však šlo doložit čtyřmi svědectvími, že tomu tak bylo. Tyto prokázané skutečnosti původně zaznamenali někteří novináři, historikové i přibyslavský kronikář Jindřich Vodička. Jan Tesař poznal důkladně Lužovy memoáry The Hitler Kiss (2002) i V Hitlerově objetí (2006): „O české verzi lze říci, že opětovné útoky na Grňu, a zejména Štainera tvoří snad sám cíl edice. Ještě před vydáním této práce dal Luža z pozice tehdy domnělého vítěze oficiálním historikům ideologickou direktivu, jak psát… Paměti Radomíra Luži nemohu považovat za nějak zvlášť cenný zdroj informací o historii odboje (za nějž je fámulové vydávají).“

Luža v knize chválí jen svého otce a sebe, všichni ostatní odbojáři byli podle něj neschopní, zbabělci, idioti, či dokonce „pomalí idioti“. Informace Radomíra Luži brával za bernou minci Petr Kopečný, i když nyní uvádí, že obsah jmenované knihy byl i na něj moc. V době vydání nad textem kroutili hlavou minimálně tři lidé: Jan Tesař ve Francii, Bořivoj Nebojsa na Moravě a Marian Pliczka v USA. Tento syn nedoceněného a persekvovaného odbojáře Jana Pliczky, napsal profesoru Radomíru Lužovi naprosto výstižně: „Vy jste zdiskreditoval hodně lidí, kteří bojovali proti Němcům, protože to vás dělá větším, než jakým jste byl. A vaše postavení úspěšného historika a profesora způsobí, že se vaše kniha bude číst jako historický fakt. To je důvod, proč jste čekal, až každý, kdo by mohl popírat fakta ve vaší knize, zemře? … Můj otec byl statečný, vlastenecký, dobrý a inteligentní člověk vysokých morálních standardů. Vaše kniha odhaluje ve vás velice nešťastné rysy české povahy, brát slávu na úkor ostatních.“ Ano, Radomír Luža dokázal obalamutit historiky, novináře i jednoho básníka…

Foto: Hynek Jurman, archiv autora, archiv Kateřiny Lancové.

Literatura:

Jelínek, Z.: Zpráva o přibyslavské exekuci. Národní Osvobození 1991, č. 13.

Jurman, H.: Stíny v nás. Zubří země, Štěpánov 2006.

Luža, R.: V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje. Torst, Praha 2006.

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.

Tesař, Jan: Česká cikánská rapsodie. Triáda, Praha 2016.

Kronika města Přibyslavi.