Článek
Julius Fučík ji podle odborníků začal psát 29. 3. (možná 1. 4., nejpozději však 4. 4.) a v psaní pokračoval do 9. června 1943. Text rozčlenil do 8 kapitol a hned v roce 1945 jej zdramatizoval Miroslav Horníček. Ten mi o tom osobně vyprávěl i s dovětkem, že se sám ještě v mládí v Plzni zamiloval do Fučíkovy sestry.
Lídu Plachou hrála v jeho dramatizaci Lída Plachá… Ve stejném roce napsal Jan Werich Gustě Fučíkové: „Julek napsal nejkrásnější knihu války…“ V době rozhovoru s Miroslavem Horníčkem jsem zřejmě jako poslední zdramatizoval Reportáž pro svůj vojenský divadelní soubor „Vánek“ v roce 1981 já. Text mě zaujal, přece jej mimořádně chválil i Bohumil Hrabal. Byl čtivý, bral za srdce, svěží jazyk líčil věrohodně dusnou atmosféru období kolem heydrichiády. Věrohodně?
Už od prvního zveřejnění vyvolávalo dílo mnohá podezření. Ta však mohla jen těžko proniknout k tomu, kdo podrobně neznal okolnosti Fučíkovy ilegální činnosti, jeho zatčení a věznění. Tím méně k člověku, který na vlastní kůži protektorát nezažil. Přesto i mě některé drobnosti už tehdy zarážely.
Třeba věta z první kapitoly, kdy měli gestapáci na Fučíka vybafnout: „Kdo je ještě členem ústředního výboru?“ Fučík totiž členem II. ilegálního výboru KSČ nebyl a fundovaný nepřítel to věděl. Souzen také nebyl jako člen ÚV, ale pouze jako jeho spojka! Autor Fučík chtěl být důležitější, okamžitě mě tehdy napadlo.
Až po roce 1989 mohly zaznít naplno kritické hlasy na autora Reportáže. První úplné vydání provedlo nakladatelství OREGO v roce 1994. O rok později mohlo vyjít kritické vydání knihy. V roce 2008 i první vydání faksimile rukopisu. Náhle byly venku drobné i větší podvody v textu.
Občas se Fučík mýlil nevědomky. Někdy o nic nešlo, třeba v nesprávně uvedené posloupnosti poprav Miloše Krásného a Vladislava Vančury. Jindy nechtěně ublížil. „Jeden z nejtíživějších Fučíkových omylů,“ napsali Al. Hájková a Fr. Janáček v komentáři ke kritickému vydání o Fučíkově tvrzení, že úkryt Jana Černého prozradila paní Pixová. Ve skutečnosti tak učinila Emilie Pikhartová a zemský poslanec Jaroslav Pixa i jeho syn Kamil, později ředitel Krátkého filmu, nepřestali jít až do konce života Fučíkově dílu po krku. Jaroslav pečlivě porovnal prvních 14 vydání a rozpoznal místa, kde se doplňovalo, měnilo, vynechávalo. Ostatně už ve 2. vydání bylo obvinění Pixové vypuštěno. Kamil Pixa ještě v roce 2008 v televizním filmu Uvnitř vnitra připomenul, že český bachař donesl po válce jeho otci Knihu příchodů a odchodů z Pankráce. A fakt, že příchod všech zainteresovaných a vzápětí postižených nastal až po Fučíkově výslechu, shrnul slovy: „Fučík mluvil. Prozradil všechno, co chtěli!“
I Jaroslav Pixa uznal, že Fučíkova kniha je psána „mistrným pérem“ a že ji autor napsal tak, jak si představoval, že by se měl hrdina chovat. Prokázal však mnohé Fučíkovy nepravdy. Od už zmiňovaného údajného členství v ÚV až třeba po větu o prozrazení své totožnosti: „Kdo jim to řekl? Jelínkovi? Frýdovi? /sic!/ Ti ani nevědí mé jméno.“
Riva však po válce potvrdila, že jak ona, tak i manželé Jelínkovi Fučíka znali a že také on věděl, že znají jeho pravé jméno. Fučík tedy lhal! Aby mohl očernit „Mirka“ Klecana a celou zradu hodit na něj. Jak píše Pixa, Fučík „všechna početná zatčení okolo svého případu strčil obratně v Reportáži do bot Klecanovi“. Lída Plachá byla u soudu svědkem toho, jak si Fučík s Klecanem vyčítali, kdo co shodil. Po válce řekla paní Javůrkové: „Četla jsi Reportáž? Představ si, že Julek tam udělal z Mirka úplného zrádce, ačkoliv ve skutečnosti vina Klecanova nebyla větší než vina Fučíkova.“
Pixa obvinil Fučíka i ze zatčení Bedřicha Václavka. Oba se scházeli každý čtvrtek v ateliéru sochaře Zdeňka Dvořáka na Letné a hned první čtvrtek po Fučíkově zatčení, 29. dubna 1942, přišlo místo Julka gestapo! Opravdu pozoruhodná shoda! Václavek zahynul 5. března 1943 v Osvětimi…
Emanuel Blahout bojoval s Klecanem ve Španělsku a byl s ním v Pečkárně mnohokrát konfrontován. Po vydání Reportáže také tvrdil, že se „Mirkovi“ stala velká křivda. „Po jeho zatčení tu zůstalo mnoho lidí a celé organizace, které Jarda znal a řídil a o nichž na gestapu nemluvil.“
Z rozsudku nad Lídou Plachou ostatně plyne, že ji Klecan chránil, jak jen mohl, a jen proto byla osvobozena. Kdyby řekl pravdu, nestalo by se tak… Přesto Fučík napsal, že „Klecan vydal Lídu gestapu“.
V 1. kapitole také autor popisuje, jak po příchodu k Jelínkům vytkl přítomným neopatrnost, že se jich tolik sešlo najednou: „Buď budete dodržovat pravidla konspirace, nebo přestanete pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné.“ Riva Friedová však potvrdila, že Fučík nic podobného neřekl. Chtěl v textu jenom zakrýt vlastní lehkomyslnost.
Kdyby zůstalo jen u výroby vlastního alibi, nešlo by o nic strašného. Horší však bylo, když začala prosakovat svědectví o těch, jimž Fučík svými výpověďmi hrdelně ublížil. Jako první se po válce ozval básník Sonnenschein.
Hugo Sonnenschein (1889 Kyjov–1953 Mírov) byl česko-rakouský židovský novinář, básník a anarchista, jenž skončil v Osvětimi, ale byl osvobozen Sověty a vrátil se z Moskvy s čs. vládou. Jako mladík byl spoluzakladatelem KSČ, ale v roce 1927 byl vyloučen coby trockista. Pracoval v odboji a netajil se domněnkou, že ho prozradil mučením oslabený Fučík, který dělal gestapu volavku. V roce 1945 Sonnenschein sepsal na žádost Slánského 12 stránek ospravedlnění o vztahu k Trockému. Dal tam i pět řádek o Fučíkově zradě. Jednalo se vůbec o první obžalobu Fučíka na papíře a její autor možná i proto nepřežil komunistický žalář na Mírově. Po 6 letech věznění tu zemřel na infarkt 20. 7. 1953.
Po válce komisař Böhm vypověděl (14. 12. 1946), že Sonnenschein byl konfidentem gestapa. V květnu 1945 vypovídal podobně komisař Leimer a v srpnu 1946 i Alois Hornischer. V roce 1965 totéž zaznamenal Nachtman. Už Václav Černý však označil výpovědi gestapáků za účelové, nelze prý je brát vážně.
Postižených však bylo daleko více. MUDr. Miloš Nedvěd stačil sdělit své manželce cestou do Terezína, „že se z toho mohl dostat, kdyby byl Fučík nemluvil“. Doc. dr. Fischer v motáku z Pankráce napsal, že „Fučík na gestapu příliš mnoho mluví a tím zavinil i smrt Vladislava Vančury a prof. Felbra“. Dášu Boršikovou usvědčil Fučík při konfrontaci, že se v jejím bytě scházel s jinými ilegalisty. Boršiková zapírala, a tak národní hrdina Fučík přesně popsal rozmístění nábytku v bytě, vysmál se jí do obličeje a obvinil ji, že je ruská židovka. Sekretariátu ÚV KSČ to po válce oznámila spoluvězeňkyně Boršikové Ludmila Linková, její oznámení se však ztratilo. Znovu tuto skutečnost vypověděla Linková až v roce 1968.
Zaměstnanec gestapa Václav Václavík zase varoval Jana Ziku, že Fučík mluví.
Jarmila Janovská-Potůčková, předsedkyně Komise stranické kontroly při ÚV KSČ, prožila otřes „nad prolhaným popisem chování „Mirka“ Klecana“. Znala už svědectví Rivy Friedové a Lídy Plaché. Byla při tom, když se Reportáž chystala do tisku, opravy tehdy vyráběli Bareš a Štoll.
Podle výpovědi komisaře Böhma svačil jednou s Fučíkem párky a během toho Fučík identifikoval Ziku. Jindy však stejnou výpověď změnil v tom smyslu, že „Fučík jeho osobu neidentifikoval, poněvadž gestapu bylo jeho skutečné jméno již známo“. V Böhmových výpovědích byla v některých bodech prokázána nepravda, zřejmě se snažil zachránit si krk každým způsobem, a proto mohl líčit i vztah s Fučíkem účelově. I když také připustil, že Fučík mluvil. Vypověděl však, že pravé Fučíkovo jméno prozradil Klecan, čemuž aktivní odbojář a spoluvězeň Vladimír Vrána a mnozí jiní nevěřili. Böhm si byl tak jistý svou pomocí vězňům, že se krátce po válce vrátil z Německa do Prahy. Jeho hlavní pojistkou byl právě Fučík. Přepočítal se však, byl popraven 2. května 1947… Pravda sdělená gestapákem se již tehdy vůbec nehodila.
O tom, že Fučík kouřil nad umírajícím člověkem na nosítkách a identifikoval ho jako Ziku, svědčila nepřímo i Marie Zápotocká. O Fučíkovi dále řekla: „Vím, že měl na Pankráci i v Pečkárně výsadní postavení. Sama jsem viděla, jak jedl párek a o podobném svědectví vím.“
Fučíkovou milenkou byla i herečka Elen Hájková, žena Zdeňka Štěpánka. Když odjel Štěpánek na natáčení Nezbedného bakaláře, Fučík se k ní bez zábran nastěhoval. I později se u ní skrýval a při zatčení měl u sebe její fotografii. Herečka musela proto také k výslechu a přátelům se svěřila: „Hrozné je, co se po Praze o Fučíkovi vypráví – prý vydal gestapu na šedesát lidí, svých bojových druhů.“ Tato informace se donesla až k Fučíkovi a reakcí pak bylo, podle Vladimíra Vrány, napsání textu o Mirkově zradě v květnu 1943 do Reportáže.
Fučík měl každopádně na gestapu mimořádné postavení, takové výhody Klecan a další neměli.
Fučíkovy výslechy skončily v rekordním čase a do dvou měsíců po zatčení se stal „hausarbeiterem“ (jakýmsi uklízečem na chodbě), což vykonávali méně nebezpeční nebo spolupracující vězni. Vydrželo mu to prakticky celý rok. A i to byl zřejmě důvod, proč spoluvězni začali mít Fučíka v podezření a vzájemně se před ním varovali. Na „čtyřstovce“ bavil gestapáky zpěvem ruských i jiných písní. Sestry mu mohly do Pečkárny přinést švestkové knedlíky. A nově přicházejícím vyšetřovancům zde radil, že při výsleších něco říct musí, jak dosvědčovala Miloslava Ponertová. I Lídu Plachou a Baxovy vyzýval, ať se k něčemu přiznají. Někteří vězni psali po válce do Ústavu dějin KSČ, že si nedovedou vysvětlit, proč gestapo zacházelo s Fučíkem zcela jinak než s ostatními.
Redaktor Václav Běhounek byl svědkem toho, jak se před jeho výslechem gestapáci s Fučíkem hlasitě bavili a smáli. Anežka Valová dosvědčila, že Fučík dostal od gestapáků lepší cigarety a pak se smál tomu, jak do ní kopali a řekl: „Však ona bude mluvit.“
Pixa posbíral svědectví, že jen díky Fučíkovým výpovědím mohli být mnozí lidé zatčeni, že jen díky jeho protokolu mohli vyřídit celý „Mánes“ a také celé ilegální vedení KSČ. Fučík si prý chodil z Pečkárny volně pro cigarety, s Böhmem chodil po Petříně, Václavském náměstí i do věže Svatého Víta a v Pečkárně se stýkal se svou manželkou. Böhm vypovídal o šesti až osmi výjezdech po Praze. Potvrdil, že Fučíka bral do cukrárny i do hospod.
Podle jednoho autora válečné literatury prý gestapo vodilo Fučíka jako volavku, protože získalo údaj, že je v Praze Šverma. Což by byl úlovek s mezinárodním věhlasem. Informace však nebyla správná, Šverma seděl v Moskvě a Fučík jej v pražských ulicích nenašel…
Když však shrneme všechna výše uvedená fakta, vychází nám: nedůstojné chování při zatčení, privilegované postavení ve věznici, výpovědi proti mnoha spolupracovníkům. Pokud nechceme volit silnější slova… Darem z nebes proto byla pro Fučíka tužka! Mohl napsat svoji verzi, mohl se ospravedlnit a zůstat hrdinou. Pokud Němci zvítězí, jeho text nebude mít po válce žádný význam, dějiny přece píší vítězové. Pokud však dopadne válka opačně, bude tu jeho svědectví! Strana se už postará o jeho proslulost. I proto si musí dát záležet, musí to mít formu! Jediný zádrhel viděl ve svých výslechových protokolech. Pokud se po válce najdou, budou v rozporu s jeho Reportáží. A pro tento případ musí něco bystrého vymyslet! V závěru díla tedy uvádí svoji verzi, proč vypovídal. Samozřejmě tím údajně nikomu neublížil, naopak…
(pokračování příště)
Foto H. Jurman
Literatura:
Černý, V.: Paměti III. Atlantis, Brno 1992.
Fučík, J.: Reportáž psaná na oprátce. První vydání faksimile rukopisu. Ottovo nakladatelství, Praha 2008.
Jurman, H.: Omyly tradované. Ing. Hynek Jurman, Štěpánov 2010.
Podhajský, F. A.: Julek Fučík věčně živý. Host, Brno 2010.
STŘEDNÍ EVROPA DOKUMENTY (Janovská, J.: Julius Fučík, Michalová M.: Kolínský nemlčel, Pixa, J.: Filosofie zrady, Pixa, J.: Hrdina zbavený kouzla, Vrána, V.: Dopisy o Fučíkovi, Záznam výpovědi komisaře Böhma, Filípková, M.: Moje causa). 1995.
