Svérázné poúnorové básně. Měli Kléma Gottwald a František Halas pod čepicí?

„Copak Kléma ten má pod čepicí

No jo náš Kléma

A to je nad všecky oslavné verše

nad parády pocty honosivé

a proto

kapely hrajte

a pěkně od podlahy,“ napsal František Halas v básni Kapely hrajte. Naštěstí jindy psal František Halas většinou něco úplně jiného. Tyhle verše mu však nikdy neodpustil kritik Václav Černý. V roce 1937 Halas do svých veršů pro sborník k 20. výročí VŘSR zabalil i Lenina:

„Slovem

na kuráž pošoupnutým

jak čepice Leninova…“

Těsně po válce psal Halas verše plné lásky k Sovětskému Svazu a Leninovi (Lenin, Sedmý listopad, Moskvě k narozeninám, SSSR). Vyšly společně ve sbírce V řadě (1948). Vzhledem k době jejich vzniku snad ani nelze mnoho namítat, jiní psali ještě oddaněji… Jenže po odhalení krvavých sovětských zločinů, které nezačal Stalin, ale právě už Lenin, zní mnohé Halasovy verše nechtěně ironicky („Zlato zlatníka najde / Lenina chudí / Lenina spravedliví / …Čas jal se rubáš stříhat na plínky / a pro smrt místa nebylo“)!!!

Když Halas zveřejnil v roce 1948 článek Leninova tvář, napsal mu Jan Zahradníček: „Jak můžeš v sousedství tak strašného hrdlořezství, tak obludného připravovatele všech heydrichiád mluvit o absolutní spravedlnosti, která je predikátem samého Boha a totožná s láskou?“

Jedním z projektů, ve kterých básníkovi zabránila smrt, byl i epos o Leninovi! Ale František Halas o jeho zločinech ještě možná nevěděl, byl přetlakován levicovými ideály, napsal také úplně jiné verše a stal se po právu jedním z našich nejoblíbenějších básníků. Kléma měl tedy mít podle Halase pod čepicí. Ptejme se však jinak. Měl František Halas pod čepicí?

František Halas byl hned po válce zavalen neuvěřitelným množstvím funkcí. Stal se předsedou Syndikátu spisovatelů, sekčním šéfem publikačního odboru na ministerstvu informací, členem představenstva Orbisu, členem správní rady Máje, poslancem Národního shromáždění atd… Profesor Václav Černý mu vytýkal, že všechny tyto funkce jsou placené a že tedy vyžadují celého muže. Halasovo neštěstí bylo podle něj v tom, že uvízl v osidlech Státní bezpečnosti. Ta měla zajistit básně plné oddanosti k Němcům, které Halas úmyslně napsal snad během heydrichiády a nastražil ve svém stole v Orbisu, když se obával prohlídek gestapa. Po Únoru za to zaplatil a musel jen mlčky přihlížet, jak jsou jeho kamarádi a druhové umlčováni a zavíráni. I když se zastal počátkem roku 1949 Vladimíra Holana a Jaroslava Seiferta, příliš si dovolovat nemohl. Sám pak s oblibou tlumočil Tomanův verš: „MLČÍME A POHRDÁME“, jak připomínal profesor Černý.

Citovaný verš je však v rozporu s dřívější tvorbou samotného Halase. Jen si najděme jeho báseň Vídeň 1934, která končí strofou:

„Zas nářek výkřik střídá

zní zvony mrtvých těl

zas jenom hlad a bída

kdo mlčí je nepřítel.“

Po roce 1948 ale mlčel i Halas. „Svým mlčením se František stával souručitelem, brzo i nevolky spolutvůrcem těch poměrů,“ napsal Václav Černý. Někteří pamětníci (např. spisovatel Zd. Vyhlídal) dodnes nemohou zapomenout, že právě za Halasovy funkcionářské éry bylo přikročeno k tragickému vybíjení našich knihoven. Černého soud je zřejmě příliš příkrý, což byl i názor Ludvíka Kundery, snad největšího znalce Halasova díla i života. Podle něj vzal básník všechny ty funkce z pouhého budovatelského nadšení a určitě si nic nenahrabal. To nadšení rázem vyprchalo na podzim 1947, kdy se mu při návštěvě SSSR oči otevřely, takže básník „prožíval otřesnou krizi“.

Halas napsal také budovatelský šlágr Do práce! o vyhrnutých rukávech: „Teď když máme, co jsme chtěli / do rachoty zvesela / …“, dále texty příznačných názvů Budujeme a Buduj vlast, posílíš mír!, kde se zalykal „klenbou historického říjnového výročí“ a desítkami příšerných frází. Gottwalda oslavil už zmíněnou skladbou Kapely hrajte. Napsal ji v září 1946, vyšla v Tvorbě a současně ve sborníku ke Gottwaldovým padesátinám, další přetisk se dával jako vzácný dar delegátům IX. sjezdu KSČ v květnu 1949. Pět Halasových textů (Do práce!, Pod prapory, Bdělá stráž, My! a Národ muzikantů) zhudebnil Václav Dobiáš a vydal je v roce 1949 v albu Písničky našich dnů. Dobiáš tehdy pracoval na ministerstvu pod Halasem, kancelář však měl přímo nad ním a soustavným obtěžováním básníka k textům donutil. „Hit“ Do práce! vyšel i ve sborníku Gottwald je s námi v roce 1953. Všechny tyto Halasovy texty z let 1945–1947 se dají omluvit jeho slepým nadšením a politickou naivitou, některé jeho rýmovačky však nebyly hodny jména úžasného básníka. Snad nejtrapněji vyznívá závěr jeho písňového textu pro film o stavbě mládeže (1947): „…my jsme zítřků otěže / sláva stavbě mládeže“.

Sám básník se už naštěstí horších konců nedožil, jako těžce nemocný hledal povzbuzení v Kunštátu, Boskovicích a ve Sněžném a zemřel koncem října 1949. Alespoň po smrti byl tedy odsouzen a zavržen, mimo jiné i Vítězslavem Nezvalem. Halas nebyl zdaleka jediným petičním umělcem. Po umělcích se pořád chce, aby něco podepisovali. Někteří doyenové naší kultury sice už nestihli podepsat Manifest spisovatelů v roce 1917, ale klidně najdete podpis stejných lidí pod peticí Věrni zůstaneme, pak pod tryznou za Heydricha, stejní podpořili petičně Gottwaldovu vládu, pak obrodný proces, protest proti bolševickým tankům i antichartu, Několik vět a leccos dalšího. Umělci se prostě musí umět ohánět a pro svoji práci potřebují klid…

Podpis Františka Halase najdete z těch jmenovaných jen pod peticí Věrni zůstaneme z roku 1938 a pak pod dokumentem S kým jdete, mistři kultury? z února 1948, kdy básník podpořil Gottwaldovu vládu. Více už podepsat nestačil…

A měl tedy František Halas pod čepicí? Třeba text Buduj vlast, posílíš mír! myslel určitě vážně, dnes se však s vážnou tváří číst nedá. Poválečné nadšení pro budování bylo tehdy asi běžné, a proto dnešní čtenář nepochopí Halasovu agitku V botách sedmimílových završenou už citovanými slovy: „…my jsme zítřků otěže / sláva stavbě mládeže“! Na první pohled se zdá, že nemohl mít Halas všech pět pohromadě, pokud tvořil podobná díla a pokud napsal o Klémovi, že tento pod čepicí má. Budeme-li však důslední, dojdeme k opačnému pólu. Kléma byl sice hodně primitivní, ale věděl moc dobře, jak na to, jak bez uzardění a bez ohledu na mrtvoly uchvátit moc. Kléma měl svým způsobem opravdu pod čepicí! To nejhorší, co tam lze mít…

Halas to věděl, měl tedy také pod čepicí. Jen asi nevěděl, jak s těmi znalostmi naložit. Ale kdo to mohl tehdy vědět?

Literatura:

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.

Černý, V.: Paměti III. Atlantis, Brno 1992.

Foto: Hynek Jurman a Wikimedia commons – volné dílo.