Básník, kořalka aneb Kde hledat správný Samotín

V samotném srdci Žďárských vrchů, kousek od Sněžného, najdete vísku Samotín. Krásná obec s několika roubenými stavbami a se skálou Drátník či Dráteničky hned za humny. Na ní začínal s horolezectvím Radek Jaroš, dnes zde má kamenný památník. Nechybí lidová architektura, z blízkých lesů vykukuje řada krásných skal, za války zde našli úkryt partyzáni a k tvorbě zde byli zlákáni malíři Josef Jambor a Oldřich Blažíček i hudební skladatel Zdeněk Blažek. A také Emil Tlustoš, který tu maloval a navíc naléval svůj vyhlášený Samotínský vánek. V posledním roce jeho života jsem jej také stačil okoštovat…

Podle četné literatury se zde měl narodit Ladislav Fikar (1920–1975), básník, překladatel a divadelní kritik. A také šéfdramaturgem tvůrčí skupiny Čs. státního filmu v časech, kdy vznikal jeden pozoruhodný film za druhým! Jenže v tomhle Samotíně se Ladislav Fikar nenarodil!

Tento omyl se často traduje, dostal se až do literárního průvodce a dodnes jej ještě najdete na internetu, naštěstí už ne všude. Dr. Jaroslav Nečas totiž vydal v roce 1962 Literární průvodce pro turisty a vzpomněl v něm stručně právě i básníka Ladislava Fikara. Když si tam jeho jméno najdete v osobním rejstříku, budete odkázáni na stranu 103. Na ní však budete hledat Fikara zbytečně. Když jednou přemítnete, najdete jej na straně 101. Tahle drobná nepřesnost se občas stává, když se listy posunou při konečné výrobě knihy. A sama o sobě by nestála za řeč. Závažnější chyba je v tom heslu na s. 101.

„Samotín (část obce Krátká, u Nového Města na Moravě). N. 1920 Ladislav Fikar, básník a překladatel,“ zní kompletně to krátké heslo. Ale není pravdivé a pár zájemců o literaturu už popletlo. Sám jsem na počátku své publicistické dráhy po této falešné stopě také vyrazil, ale včas se zorientoval. Mnozí sebevědomí autoři tápají dodnes… Ten pravý Fikarův Samotín leží také na Vysočině, ale o kousek na západ, na Přibyslavsku. Nedaleko Žižkova Pole a Stříbrných Hor. Tak právě tam se Ladislav Fikar narodil, tam se rád vracel a po svém rodišti nazval i svou jedinou básnickou sbírku.

Jednou koncem prázdnin jsem na kole šlapal přes Bystřici, Žďár a Přibyslav až do Stříbrných Hor a odtud do Samotína. Byl jsem tam přijat básníkovým bratrem Miloslavem. Ze Stříbrných Hor jsem se probíjel polní cestou a přemýšlel, jestli tou samou chodíval i básník. Vzápětí mě jeho bratr ujistil, že ano, dvakrát denně na vlak a zase zpět, když dojížděl na měšťanku v Přibyslavi a později na gymnázium v Brodě. Protože nebyl přijat pro jednu slabší nohu do Baťovy školy. Dvakrát denně míjel dorůstající žita a z podzimku zase ostrá strniště, za zalesněným údolím Bělé tušil místo Žižkova skonu, zdravil čekanky u cesty a u velkého kříže pod lipou už byl skoro doma. Před ním Samotín a hned třetí zkraje rodné číslo 74. Každé léto a každé Vánoce si přál být jenom tady. Po milé návštěvě jsem se pustil kolem Zádušního mlýna do Žižkova Pole, kde je uložena básníkova urna.

Fikar vystudoval reálné gymnázium v Havlíčkově Brodě (maturita 1941), a pak byl pracovně nasazen. Po válce studoval filozofii a srovnávací literaturu na FF UK (1945–1948) a přitom už vedl divadelní rubriku Mladé fronty (1945–1947). Postupně pracoval jako redaktor, šéfredaktor a ředitel nakladatelství Čs. spisovatel (od 1947–1959, v počátcích se jednalo ještě o nakl. Borový). Byl i výtečným překladatelem především Ščipačova a dramat Čechovova. Jako ředitel Československého spisovatele pomáhal na svět sbírkám našich předních básníkům (Halas, Seifert a mnozí jiní).

Fikar zdramatizoval s M. Macháčkem pro Národní divadlo Graninův román Po svatbě. Uspořádal výbory z díla A. Sovy, J. Hory a V. Nezvala. Seifertovi poradil, ať jednu svou sbírku opatří titulem Maminka. Neopakovatelně překládal Ščipačova a jeho převod Slok lásky byl označen za nejúspěšnější český překlad po 2. světové válce, za „překlad až nebezpečně krásný“. Nevyšla už zamýšlená antologie z díla R. M. Rilka, ale zrovna tak ani řada Fikarových vlastních básní a jeho rýmovaná próza Snop jisker.

Poprvé musel opustit Československý spisovatel po skandálu se Škvoreckého Zbabělci, ale v polovině r. 1968 se vrátil zase jako ředitel. Jenže v r. 1970 se musel s nástupem normalizace opět poroučet. V r. 1973 odešel do invalidního důchodu, ale normalizaci ještě zažil naplno: byl odposlouchán, šikanován a nucen k emigraci.

Už v r. 1936 začal Fikar publikovat verše ve Studentském časopise (každoročně zde získával ocenění) a brzy v celé řadě dalších časopisů a deníků (např. Mladá fronta, My, Kritický měsíčník, Nový život, Lidové noviny, Kultura, Impuls atd.). Sám překládal verše a divadelní hry z ruštiny, němčiny a francouzštiny, s jazykovou pomocí i z čínštiny, angličtiny či norštiny. Škoda, že Ladislav Fikar nenašel více času a prostoru pro vlastní básnickou tvorbu. Knižně vydal pouze sbírku Samotín (1945, rozšířené vydání s doslovem Fr. Hrubína a ilustracemi J. Zrzavého 1967, vročeno 1966). Prvotinou Samotín totiž získal čtenáře i kritiky. Díky svému talentu tvořil Fikar už v mládí velmi zralé skladby, ale „obětoval přemíru sil na mnoho jiných závažných a užitečných úkolů,“ řečeno s Fr. Hrubínem. „Slavný debut a nevysvětlitelné zmlknutí,“ dodává Jiří Brabec.

Bylo proto nevysvětlitelné, že po slavném debutu mu až posmrtně vyšly básně z let 1969–1974 v ineditní edici Vl. Pistoria Krameriova expedice (Kámen na hrob, 1979). Báseň Vysočino vyšla jako bibliofilie (1957). Řada čísel zůstala v rukopise. V r. 1992 vyšel Samotín v souborném vydání. Byl rozšířen o Kámen na hrob a o básně z pozůstalosti. Výbor Pod čarou vyšel v r. 2005.

Autorův milovaný Samotín však figuruje v pěkné řádce básní, jednou dokonce i jako nové podstatné jméno (v básni Lampa: „Až jednou dostavíš ty teskné samotíny…“). Nakonec i já a také můj syn ten Samotín ve svých verších zmiňujeme…

A ještě k tomu Samotínu u Sněžného. Pan Tlustoš tam měl proslavenou hospůdku zaplavenou obrazy, které dokonce sám namaloval. Když můj syn Michal dorostl, vystudoval JAMU a začal pracovat v rozhlase a v televizi, přijel v mém doprovodu na Kuklík, do Cikháje, Samotína i do Sněžného natáčet další zajímavosti o Rýdlovi, Oldřichu Novém či o Petru Joklovi. Vznikl z toho rozhlasový pořad i kniha. V Samotíně jsme zaznamenali i repliku: „Na hospodu se ptáte všichni, ale kde je tady kostel, to se nezeptá nikdo!“

Místní sousedé na tu bývalou Tlustošovu hospodu nevzpomínali v nejlepším kvůli řevu opilců. Vánek, to byl jen takový patok míchaný v kbelíku z bylinné hořké, karpatské hořké a zelené. Bylo prý to slabé a tak místní chlapi měli říkat: „To je jen takový vánek…“ Ale Tlustoš byl spíše inspirován kdysi vyhlášeným Vírským vánkem, za to bych dal krk. Když jsme svědectví o smíchávání tří kořalek se synem natočili pro rozhlas (pořad Svízel vánků z Vysočiny), vyšel zrovna následující den rozhovor s Milošem Zemanem, také svérázným samotínem. Vzpomínal na Samotín a Tlustošův vánek, který byl podle něj lepší než becherovka. Ten člověk už nerozumí ani chlastu, pomyslel jsem si tehdy.

Horší je, když ještě před pár měsíci uvede jistá Koruna Vysočiny ve svém opakovaně rozesílaném článku, že Tlustoš louhoval byliny a vyráběl z nich likér. A už prý se tak nečiní, neboť po jeho smrti nikdo nezná recept. Nic takového ovšem Tlustoš nedělal a celý recept spočíval v tom, že primitivně míchal v kýblu tři kořalky. Pokud se někdo považuje za korunovaného znalce, měl by tohle vědět a neopisovat z povrchních zdrojů. Také by měl vědět více o problematice pramenů řek, o skutečné podpoře partyzánského odboje, o kvalitě soch na Vysočině a tak dále. Obyčejní služebníci Vysočiny tohle vědí, protože mají Vysočinu rádi, povrchně neopisují a pořád se po pravdě pídí…

Literatura:

Jurman, H.: Čítanka Vysočiny. Zubří země, Štěpánov 2009.

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.

Jurman, M.: Svízel vánků z Vysočiny. In.: Jurman, H.: Jak být bohatý. Zubří země, Štěpánov 2007.

Foto: Hynek Jurman a archiv autora, věnováno Miloslavem Fikarem.