Místo slávy blázinec aneb Osud malířky Čermákové

Často trnitá bývá cesta umělců k úspěchu a uznání. V tomto případě se ta cesta klikatila mimořádně složitě. První úspěchy přišly spontánně bez většího úsilí, životní dílo vzniklo krátce po dvaadvacátých narozeninách, aby se pak nad ním zavřela voda na celých 70 let. A celá tvorba byla objevena a oceněna až na samém konci života a především po smrti… To je umělecký osud malířky Milady Schmidtové-Čermákové (1922–2015).

Narodila se 20. ledna 1922 v Domanínku u Bystřice nad Pernštejnem. Matkou byla pozdější naivní malířka Natálie Lavrentějovna Masliková–Schmidtová (1895–1981). Negramotná dívka, rodačka z ruské Dobrinky, která poznala válečného zajatce Schmidta, provdala se za něj a v roce 1919 jej následovala do Československa. Usadili se právě v Domanínku a brzy se stěhovali do Nového Dvoru, což býval panský dvůr již za hrabat Mitrovských.

Rodina odešla v roce 1938 do Zlína, kde dcera Milada dospívala v časech, které směřovaly k válečnému konfliktu. Již předtím vystudovala gymnázium v Tišnově (1935–1938), pak pokračovala na Baťově obchodní akademii ve Zlíně (1938–1942). Po studiu se živila doučováním cizích jazyků. Na zlínské Škole umění prošla pouze kurzem kreslení na podzim 1942 a ve stejné době začala sama tvořit. Přátelila se totiž s okruhem umělců této baťovské Školy umění (Šimorda, Chad, Hudeček, Rajlich, Beran, Kostlán, Kafka). Nejdříve randila s Miroslavem Šimordou, opustila jej však kvůli talentovanému malíři Chadovi, který se stal jejím blízkým přítelem.

Milada provokovala v černých i fialových punčochách, mluvila rusky i francouzsky, vášnivě diskutovala a jednání s ní byla „vždycky velmi náročná na psychiku“, uvedl malíř Otakar Hudeček. Podle Jana Rajlicha byla „svým intelektem, vzhledem i zvláštním chováním eroticky velmi přitažlivá“. Prostě pobláznila všechny, portrétovali ji Hudeček, Kostlán, Chad, možná i další mladí umělci. Z nich nejznámější jsou dva portréty od Chada, jeden je dnes v Moravské galerii v Brně a druhý v Galerii hlavního města Prahy.

Václav Chad (1923–1945) vystudoval Školu umění v roce 1943, pracoval v reklamním oddělení firmy Baťa, dále se vzdělával a byl naprosto ovlivněný surrealismem. Zapojil se do odbojové skupiny, která vydávala časopis Naše pravda. Jako spojka v ní působila právě i Milada Schmidtová. Skupina však byla v únoru 1945 odhalena. Chadovi se dostalo včas varování, přesto ze Zlína neutekl. Ráno 24. 2. 1945 byl zadržen gestapem a při vstupu na služebnu se vytrhl a utíkal k lesu. Pistolí jej zastřelil gestapák Lang. Jeho smrt a následná návštěva márnice začínající malířku nesmazatelně poznamenaly. Na psychické potíže bylo tehdy zaděláno.

Její raná tvorba byla ovlivněna modernou, silný vliv měl na ni pobyt v Paříži, kde se seznámila s osobou a dílem Picassovým. Věnovala se figurální malbě, především portrétům a autoportrétům, ale i krajinomalbě. V době úmrtí svého milého už měla Milada dokončený surrealistický Válečný cyklus kreseb, který je datován do roku 1944. Tohle dílo s válečnou tématikou je znalci řazeno do druhé vlny českého surrealismu z období válečných a těsně poválečných let. Podle kunsthistorika Davida Vody patří Válečný cyklus k nejvýznamnějším počinům druhé vlny evropského surrealismu. I samotná autorka si jej cenila z celé své tvorby nejvíce. Vstoupila nakrátko do KSČ, ale soudružská kariéra ji nečekala.

Rodina se v roce 1946 vrací na Bystřicko a na tři roky se stěhuje na dvůr Skály. Ale Milada sama odchází do Prahy, kde ale nebyla přijata na AVU. Krátce po skončení války navštívila jinou pozoruhodnou, o generaci starší ženu, malířku Toyen. Určitě si měly co říci… Milada byly zaměstnaná v divadle E. F. Buriana, tvořila kresby i texty do divadelních programů a také scénografické návrhy. V roce 1946 vystavila 15 prací na výstavě v Burianově D 46, kde nechyběly obrazy dalších zlínských přátel včetně Václava Chada. Úvodní slovo pronesl E. F. Burian. Ve stejné době vezla do Paříže svůj Válečný cyklus i obrazy své matky. S nimi kupodivu uspěla více a Natálie měla brzy v Paříži výstavu, kterou navštívil i Picasso. Sama se svým cyklem neprorazila a poté se nad ním nějakých 70 let zavřela voda. Milada ale prožila v Paříži čtyři inspirativní měsíce a vzpomínala na ně v Programu D47.

Realizovány byly v té době její nástěnné kresby v hotelu Internacionál v Brně a v bytě E. F. Buriana (1946). Po válce narostl do velkých rozměrů počet zájemců o studium na pražské Akademii výtvarných umění. Milada žádné konexe neměla, ale její talent byl nezpochybnitelný. Možná jen příliš vyčnívala svým zájmem o vše moderní. Každopádně přijata nebyla. Studovala tedy od roku 1950 na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde se spolužáky vystavovala v roce 1952. Odtud byla ale v roce 1954, těsně před dokončením studia, z kádrových důvodů vyloučena. Ze školy i z KSČ. Bude se tradovat, že kvůli holé zadnici dítěte na svém obraze, což je ovšem jenom legenda. Ve skutečnosti chtěla podpořit svého oblíbeného profesora Ludovíta Fullu a kvůli němu skončila. Byla pak omezována v další tvorbě i prezentaci.

Otec Hugo Schmidt po krátkém pobytu v Pohořelicích koupil starou hájenku u protržené hráze Domanínského rybníka. Hráz ležela v rozvalinách už od roku 1859 a na dokončení oprav si počkala do roku 1976. Rodina zde bydlela prakticky u bažin do roku 1961. Milada se sem do hájenky vrátila a pracovala jako včelařka u státních lesů. Na výtvarnou tvorbu asi nějaký čas zanevřela, až koncem 50. let se do toho zase pustila. I její osobní život se tehdy proměnil a v roce 1961 se provdala za geologa Ing. Bohumila Čermáka, který hledal na Bystřicku uran. S chutí tedy malovala portréty a rozšiřovala si svůj výtvarný rejstřík. Podle Daniela Balabána jí stál manžel téměř každý večer modelem. Ve stejné době, v roce 1961, organizuje stavbu dřevěného srubu na ruský způsob pro své rodiče. Buduje jej zhruba kilometr od hájenky, kulatinu zajišťuje opravdu až v samotném Rusku, kámen láme geolog Čermák.

Soužití manželů se ale nevyvíjelo příliš harmonicky a Čermák po čtyřech letech emigroval a časem se usadil v Kanadě. To vyhrotilo Miladiny psychické problémy. Žila pak sama v hájence, pilně kreslila a malovala, ovšem jenom pro sebe. Odborná veřejnost ani okolí neměly tušení, jaká díla se v hájence u lesa rodí. Paradoxně v té době prorazila její matka. Negramotná Natálie Lavrentějovna Masliková–Schmidtová začala malovat až téměř v 50 letech (1944), právě když se do malířství zasvěcovala dcera Milada. Naivní obrazy Natálie měly úspěchy na řadě výstav. V Paříži, Praze, Bagdádu i na Světové výstavě 1958 v Bruselu. Stala se tehdy světovou představitelkou naivního umění. Její díla jsou zastoupena v soukromých i veřejných sbírkách po celém světě, u nás však bývala málo připomínaná. Posledních 20 roků žila stále ve srubu nedaleko Domanínského rybníka, kde i zemřela. Její obrazy bývají občas předvedeny veřejnosti, např. v létě 2022 v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě.

Její dcera zatím pracovala v osamění. Byla svérázná, nekomunikativní. Ale jak už to bývá, pod zdánlivě tvrdou slupkou se skrývalo citlivé jádro opuštěného člověka. Občas půjčila obraz do Jihlavy či Nového Města na Moravě, ale samostatně nikdy nevystavovala. Uváděla, že nemá ani platný občanský průkaz, tak jak by mohla vystavovat!? V 60. a 70. letech pilně tvořila, úžasné práce se u ní doma válely po zemi. Poškozené, neutříděné, přemalovávané.

Vytvořila cyklus obrazů vlakových nádraží na staré trati od Tišnova po Žďár nad Sázavou.

Malovala ale nejvíce portréty blízkých lidí a autoportréty, cyklus pak nazvala Hlavy. Podobně vznikal jiný obsáhlý cyklus Postavy, v němž jsou zachyceni lidé z jejího nejbližšího okolí. Nikdo však ta díla neviděl a nikdo je nemohl docenit. Kresby často vytvářela neobvyklou technikou suchého uhlu smíseného s olejem, další pak černou lavírovanou tuší, případně kombinací obou technik. Stříbrnou medaili dostala za návrhy olympijských známek 1968, tehdy si trochu odskočila v tématice i v komunikaci.

Jinak žila pořád v ústraní a malovala opravdu jen pro sebe. Málokdy své obrazy datovala a pojmenovávala. Tradovalo se dokonce, že většinu díla zničila. Když v 70. létech darovala několik obrazů státnímu statku v Bystřici, papírně v Prudké a Klubu pracujících v Dolní Rožínce, nechala ji její sestra Eva, lékařka, zbavit částečné svéprávnosti. Na počátku 90. let odmítla uspořádání samostatné výstavy.

Až na samém konci života ji objevil sběratel umění Milan Kadlíček a snažil se ji zviditelnit. Přišlo stáří a nemoci, konkrétně schizofrenie, s níž ovšem bojovala už od 70. let. Její stav vystihuje pozoruhodný obraz bez názvu, který je složen ze dvou náměstí. V popředí obrazu běží vyděšená postava, v pozadí se doleva rozbíhá blok domů z náměstí v Novém Městě na Moravě, včetně základní školy a Štursovy sochy Raněného, vpravo pak vidíme náměstí v Bystřici nad Pernštejnem až po spořitelnu a kostel. Jasné rozdvojení osobnosti…

Na konci života tvořila Milada Schmidtová v psychiatrické léčebně kresby barevnými fixy, které také vystavila. V září 2012 proběhla k devadesátinám vernisáž jejích kreseb v kavárně Divadlo Na Kopečku. Milada Schmidtová–Čermáková ji už absolvovala v kolečkovém křesle. První samostatnou výstavu měla v Ostravě-Přívoze v roce 2013. Zemřela 14. 8. 2015 v Jihlavě. Pohřeb proběhl o čtyři dny později v kapli jihlavského hřbitova za účasti tří lidí. Urna pak byla zakopaná na pozemku u její hájenky.

Milada nevychodila žádnou uměleckou školu, nedočkala se pořádné samostatné výstavy a byla vlastně objevena až po své smrti. Stejně pozdě se našlo i její dílo literární. Teprve dva roky po její smrti byla uvedena první výstava z celoživotního díla pod názvem Chodkyně v mracích (2017) ve Zlíně. A v dalším roce v Jihlavě. Podle znalců to byla jedna z nejpřekvapivějších výstav, jaká kdy byla v Česku k vidění. Jde o zásadní příspěvek k poznání projevů českého umění po druhé světové válce. Podle odborníků si zasluhuje zápis do dějin českého umění. Následovala výstava Autoportréty a portréty, kterou připravila zlínská galerie nesoucí jméno jejího přítele Václava Chada.

Milada byla tetou akademického malíře Daniela Balabána i známého spisovatele Jana Balabána. Před dětmi zakrývala nebo ke zdi otáčela své obrazy s erotickými motivy. Totéž potkalo její obraz Sráč, na němž dřepící postava vykonává biologickou potřebu tváří v tvář kosmu, tedy měsíci v úplňku. Jan o své tetě píše v románu Černý beran jako o bláznivé malířce Johaně. Rodinné motivy najdeme i v jeho povídce Natálie.

V roce 2022 si obdivovatelé Milady Schmidtové sté výročí jejího narození připomenuli třemi výstavami v Jihlavě, Zlíně a Olomouci. Zlínská Galerie Václava Chada představila i Válečný cyklus. Tedy 21 tušových kreseb na tuhém papíře. Inspirován byl Picassem, tvořen surrealisticky, ale i symboly magického realismu. Autorka do něj promítla své vidění světa, pošlapané postavy mají často masky na obličejích, robustní nohy, mužská pohlaví jsou naroubovaná na ženská těla, nechybějí mrtví psi, loutky…

David Voda označuje cyklus za jeden z vrcholných projevů fenoménu zlínské válečné avantgardy. Cyklus vykoupil a zachránil Milan Kadlíček. Byl první, komu jej autorka celý ukázala od neúspěšné prezentace v Paříži. Sama věřila v jeho sílu a nechtěla se jej zbavit, i kdyby neměla co jíst. Poprvé byl kompletně vystaven ve Zlíně v roce 2017. Kunsthistorik David Voda přiznává, že „Válečný cyklus zůstane už asi navždycky hádankou. Hádankou schovanou uvnitř hádanky se jménem Milada Schmidtová.“

Foto: Hynek Jurman a archiv Milana Kadlíčka

Zdroje:

Katalog Chodkyně v mracích Milada Schmidtová Čermáková, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 2017.

Rozhovor s Milanem Kadlíčkem