Na Valdštejně prý najdeme podobu Karla Hynka Máchy

Odpověď na otázku, jak asi vypadal pěvec Máje, lákala v minulosti mnohé, laiky i odborníky. Dnes už máme metody, které z lebky vytvoří hodně věrnou podobu. Především pomocí tzv. strukturální aproximace. Nedávno však byla takto vytvořena podoba Jana Žižka a okamžitě se strhla smršť nesouhlasných reakcí. Což lze pochopit, k dispozici byla jen horní část lebky, a ještě není stoprocentně doloženo, že je Žižkova. Ale pravděpodobně ano a obličejová část prý lze na základě určitých průměrných antropologických parametrů věrohodně domodelovat. Čemuž moc nevěřím. U Máchy ovšem máme lebku celou, dovedeme už zapojit i umělou inteligenci, ale konečný vzhled stejně záleží na autorovi. Především v otázce vlasů, zastřižení vousu, pohledu očí apod.

Donedávna se ve snaze namalovat Máchu předháněly desítky výtvarníků a každý viděl básníka jinak. Městská pražská knihovna provedla v roce 1936 sepsání a ocenění všech Máchových portrétů i ilustrací k jeho dílům. Miloslav Novotný vydal ve výročním roce 1936 fundovanou publikaci Portret Karla Hynka Máchy a než přistoupil k vyobrazením, pokusil se sestavit Máchův popis. Posloužil mu k tomu jeho cestovní pas, zmínky v autobiografických prózách, a především vzpomínky přátel. Vyšlo mu, že básník byl urostlý mladý muž, vysoké, štíhlé, přímé postavy, měl podlouhlý obličej, snad zakřivený nos, velká ústa, vysoké, klenuté čelo, modré oči, temně kaštanové vlasy, tváře bledé i snědé (snad podle ročních období?), jizvu, černé licousy, knír i bradu, oblek černý, později bílý plášť s červenou podšívkou a vyložením.

Dlouholetá legenda tvrdošíjně uváděla, že podobiznu Máchy vložil malíř František Mašek (1797–1862) do tváře Jana Křtitele na oltářním obraze v kapli na nádvoří hradu Valdštejna. Tato informace se objevovala v novinách, knihách a v roce 1942 vyšla i pohlednice s verši Svatopluka Čecha Na Valdštýně. S reprodukcí oltářního obrazu a údajem, že jde o podobiznu pěvce Máje K. Hynka Máchy. Mácha měl podle legendy stát Maškovi modelem, a proto byl podle obrazu rozšiřován Máchův portrét „se zasněnými tvářemi a hlubokýma, zadumanýma očima“. „Hle, tu pěvec Máje!“ měl ukázat na obraz průvodce, jenž doprovázel Svatopluka Čecha. Básník v dlouhé skladbě Na Valdštýně také napsal: „Toť, Hynku, pohled Tvůj! Opásán drsnou koží, Jan Křtitel pouště té, sníš divný sen tu boží.“

Uvedený nástěnný obraz v otevřené kapličce na nádvoří Valdštejna můžete spatřit dodnes, podoba světce se však liší od původního stavu vlivem restaurování. To provedl asi v roce 1893 malíř Jan Prousek, i když signaturu „F. Maschek“ a letopočet „1837“ zachoval.

Informace o údajné podobě pocházela od básníkova bratra Michala Máchy, jenž v prosinci 1857, když Májovci hledali Máchovu podobiznu pro titulní stranu svého chystaného almanachu, napsal J. V. Fričovi, že oltářní obraz na Valdštejně „má být bratrovi, když prý do extaze přišel, tak velmi podoben“. Řekl mu to jakýsi pan Hošek, bývalý barvíř v kosmonoské fabrice. Frič ve svých Pamětech (vyšly 1885–1887) ještě jmenuje klempíře Mencla, který ho za básníkovým bratrem poslal, když sháněl podobiznu. Májovci pak, podle Pamětí J. V. Friče, vyslali akademika Josefa Umana, jenž odjel na Valdštejn, kde tužkou a vodovými barvami zhotovil tři kopie obrazu. Bylo to o Velikonocích, dvě zachované podobizny jsou datované 7. a 8. dubna 1858 („čtvrtek po Velikonocích“, tj. osmého dubna), třetí skončila u litografa Farského. Tyto podobizny upravoval Uman podle pokynů Sabinových i jiných pamětníků, až prý se dílo Máchovi podobalo. Poznat ho měli herci Lapil a Kaška (ten však podobu nepřijal bez výhrad), důvěrný přítel Eduard Hindl však kromě čela žádnou podobu mezi Karlem Hynkem a obrazem neshledal.

„Žádné z dosavadních vyobrazení Máchy není pravé,“ nechala se slyšet básníkova snoubenka ještě v roce 1886. Odpůrci mínili, že světec nemohl mít všechny rysy Máchovy a že Lori příliš myslela na živého milence a skrytou podobu nepostřehla… A prý ji také spletly světcovy vousy. K tomu ale J. L. Turnovský v roce 1888 podotkl, že Lori bezvousého Máchu nikdy neviděla, že od roku 1834, kdy se seznámili, nosil vous až do smrti.

Upravovaná podoba pak skutečně vyšla na obálce almanachu Máj a Božena Němcová o ní napsala 25. 5. 1858 V. Č. Bendlovi: „Titulní obraz je podobizna Máchova, kterou obdělali ze sv. Jana Křtitele někde u Litoměřic nebo kde, jemuž byl Mácha modelem. Ale ta podobizna je nejpěknější ze všeho! Je to rázná, krásná tvář, zvlášť oko a čelo! –Škoda ho!“

O podobizně však napsaly hned po vydání almanachu Pražské noviny (17. 6. 1858): „Obraz… je pěkně vyveden, škoda jen, že to není podobizna Máchova, neboť kdo nebožtíka Máchu osobně dobře znali, praví, že nemá žádné podobnosti s živým a jasným výrazem podlouhlého obličeje Máchova.“

Máchovu podobu, jak vyšla v almanachu Máj, odmítli Rieger, Pfleger-Kopidlnský, Lori Siehová-Šomková (1817–1891), nakonec i herec Kaška či Josef Petera Třebihošťský. Posledně jmenovaný měl za to, že nejvíce se Máchovi podobá socha sv. Jana Nepomuckého v kapli Lázní miletínských. A tak autoři almanachu dávali vinu litografu Farskému a jeho „žalostnému převedení Umanovy kresby na kámen“.

Jiný odpůrce podoby z almanachu, J. L. Turnovský, se podivil, proč musel akademik Uman tak dlouho své kopie upravovat, když mělo jít o „věrnou podobu“ básníka a Jana Křtitele. O dva roky později, v roce 1860, vydal zdařilejší litografii podle stejné předlohy František Šír. Když malíř Adolf Pech, bratr Elišky Krásnohorské, obcházel s oběma litografiemi Máchovy přátele, slyšel od nich, že věrný je obraz Šírův pro vysoké čelo a zakulacený nos.

Antonín Pfleger-Kopidlnský psal: „…na obrazích jménem Máchovým označených ani té nepatrné stopy podoby není.“ Mácha tedy vypadal jinak a modelem k obrazu malíři Maškovi nestál. Maškova práce nese letopočet 1837, ale hlavu světce si skicoval už o rok dříve, kdy ještě Mácha žil. Na půdě v Turnově se našel Maškův olejový obraz Jana Křtitele shodný s obrazem na Valdštejně (plátno 46 × 50 cm). Ten mohl vzniknout už na podzim 1836 v Litoměřicích, kde malíř bydlel! O tom však nikdo z příbuzných nic netušil, ani básníkův bratr Michal. Nedá se však prý vyloučit, že si Máchu mohl Mašek naskicovat třeba bez básníkova vědomí…

Když zveřejnil Turnovský 27. 10. 1886 v Hlasu národa názor Eleonory Šomkové, že na vyobrazení Jana Křtitele žádnou podobnost s Máchou neshledává, reagoval článkem dne 2. 11. 1886 v témže listě Karel Vít Hof a vlastně se Lori nedivil. Uvedl, že Umana doprovázel na Valdštejn v dubnu 1858 Karel Sabina, jenž při spatření obrazu v kapličce zvolal: „Toť pravá podoba Máchy….“ Ale po vydání almanachu měl mluvit jinak: „To se dali napálit, ani té nejmenší podoby v tom není!“ Když přátelé vytýkali Sabinovi lehkomyslnost, bránil se, že s obrázkem, ať už jde o podobu Máchy či ne, se kniha lépe odbude. Podle autora Hofa šlo v literárních kruzích o veřejné tajemství, ale kvůli zájmům nakladatele se to nerozhlásilo.

Frič v Pamětech namítl, že Hof Máchu vůbec neznal, že však týden před svou smrtí Fričovi zopakoval, že Sabina skutečně dával historku s Umanem k lepšímu. Podle Friče by to bylo Sabinovi podobno, nic to však nemění na podobě litografie, neboť Umanovi neradil při úpravách jenom Sabina. Je fakt, že na Hofův článek už Sabina nemohl reagovat, byl po smrti. Fričova námitka však vůbec nevyvrací, že Sabina se skutečně mohl dopustit podvodu a že se tedy od počátku vycházelo od podoby smyšlené. Názory milenky a četných přátel by to dotvrzovaly.

Jaromír Wágner upozornil ještě na jednu komplikaci. Že není jisté, na kterou podobiznu sv. Jana na Valdštejně vlastně Michal Mácha upozornil. Kromě otevřené kaple sv. Jana Křtitele na nádvoří je totiž ještě na Valdštejně kaplička a v ní obraz sv. Jana Nepomuckého. Nepomukova tvář na obraze se přitom dost podobá četným Máchovým údajným portrétům a kupodivu má hodně společných znaků i s Máchou z almanachu Máj. Ovšem podobu pro almanach maloval Uman podle Jana Křtitele! Že by tedy za model k oběma svatým Janům posloužil stejný člověk? Wágnerovu komplikaci však vyvrací podrobné studium dokumentů. Michal Mácha píše 20. 12. 1857 Fričovi doslovně „jest to v kapli svatého Jána na zříceninách hradu Valštýna blíž Turnova; v té kapli jest hlavní oltář svth. Jána Křtitele, a ten má být bratrowy, když prý do extazu přišel tak velmi podoben“.

I Frič psal ve všech vzpomínkách konkrétně o Janu Křtitelovi, totéž i Josef Barák v přednášce 1. 5. 1878, stejně zapsal v památníku Za praporem sokolským z roku 1883 Ervín Špindler, že mu na sokolském výletě v roce 1867 cestou z Hrubé Skály na Valdštejn vyprávěl Sabina o podobě Máchy s Janem Křtitelem. A ke zmíněné kapličce Špindlera dovedl.

Omylu se zřejmě dopustil i Adolf Heyduk v pozdní vzpomínce z roku 1911. Sabina prý věděl o dvojníkovi, podle jehož fotografie (nikdo na ní ale Máchu nepoznával) učitel na umělecké akademii Petr Maixner upravoval obraz, který pak Farský litografoval. To nemůže být pravda, Farský litografoval kresbu Umana. Snad byl Heyduk mystifikován jinou historkou o dvojníkovi. Kateřina, dcera nakladatele Pospíšila a matka spisovatele Ignáta Herrmanna, totiž také odmítla valdštejnskou podobiznu za Máchovu a sama nabídla Máchova dvojníka. Byl jím Jaroslav Beran, vzdálený příbuzný Herrmannovy rodiny. Spisovatel Ignát měl dokonce jeho fotku v rodinném albu. František Krčma o tom napsal a fotku zveřejnil 13. 12. 1932 v časopise Letem světem. Od Herrmanna mohl vědět o dvojníkovi i Heyduk. Beranova fotografie bývá dodnes publikována v některých knihách o Máchovi.

Novotný považoval vždy za reálný základ Máchovy podoby valdštejnský vzor, který prý pokazil Farský, jenž „sebral mnoho osobitého z kresby Umanovy“. A cituje dopis z archivu fričovského, v němž píše v Radvanovicích 14. 7. 1888 Jaroslav Valkoun, že se jeho otec Jan před 22–25 lety seznámil v Hnanicích u Hrubé Skály s malířem, který mu řekl, že věrnou podobiznu Máchy najde na Valdštejně na obrazu „v kapli sv. Jana. Můj kolega obraz ten maloval a trefil se k tomu jeho přítel Mácha,“ pronesl malíř. A pisatel dopisu uzavírá: „Tenkrát se o tom nedělala ještě nikde zmínka a můj otec to již před 25 lety věděl.“

K dopisu lze vznést dvě vážné připomínky. Jednak Mácha s malířem Maškem určitě nebyli přátelé, nikde se o tom nezanechal doklad a není ani doloženo, že by se znali. A pokud výrok padl před 25 lety, tedy v roce 1863, už plných šest let se o tom „zmínka dělala“ a mohla se oklikou donést i k malířovi, jenž výrok pronesl…

Vznikaly ještě jiné portréty básníkovy, ale o tom někdy příště. Na hradě Valdštejně asi úplnou podobu Máchovu nenajdeme, ale lokalita stojí za návštěvu. Nádherný hrad a z Valdštejna je možná krásná procházka lesem kolem skal až na Hrubou Skálu. Prostě Český ráj…

Literatura:

Ivanov, M.: Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi. Čs. spisovatel, Praha 1977.

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.

Kovařík, P.: Literární mýty, záhady a aféry. NLN, Praha 2003.

Novák, A.: Karel Hynek Mácha. In: Album K. H. Máchy. Prometheus, Praha 1936.

Novotný, M.: Portret Karla Hynka Máchy. Vydavatelstvo Družstevní práce, Praha 1936.

Věčný Mácha. Čin, Praha 1940.

Wágner, J.: Karel Hynek Mácha v dějišti svých Cikánů. -END-, Česká Lípa 1996.