Článek
V Dosoudilově chatě u Všechovic se uskutečnilo 15. května 1943 přípravné setkání tišnovské mládeže v čele s Mirošem Habrovcem a zástupců okolních obcí. Tím byla ideově založena pozdější skaličská partyzánská skupina. Její jádro utvořili chlapci, kteří odjeli z Brna 20. 11. 1942 na nucené práce, aby uprchli koncem srpna 1944 z nasazení ve Vídni. Velel jim Milan Genserek. Dne 8. září 1944 byla v chatě u Skaličky složena přísaha a tím fakticky založena místní odbojová organizace. Někteří chlapci se ukryli ve Skaličce, jiní v Lomničce i jinde a brzy se začalo s budováním bunkru.
Název skupiny „Třetí čs. úderná rota“ byl symbolicky převzat z knihy J. Kopty Třetí rota na magistrále, popisující osudy našich legionářů v Rusku. Po smrti generála Luži byl název rozšířen na „Třetí čs. úderná rota gen. Luži“. Protože se nedostávalo zbraní, přepadávala skupina hájovny. Podařilo se jim to v Šerkovicích, Lomnici, Štěpánovicích, ale také až v Žebětíně. Kromě brokovnic získali tímto způsobem i 11 kulovnic.
S těmito puškami si po Novém roce 1945 troufli na četnické stanice v Lysicích a v Lipůvce, čímž svůj arzenál rozšířili o četnické pušky a pistole. Ke skupině se připojilo devět ruských uprchlíků, takže v lednu 1945 ji tvořilo už asi 30 členů. Byli napojeni na organizaci R 3 a tvořili vlastně 3. rotu.
Dne 18. ledna 1945 se rota vypravila do Hodonína na Blanensku, aby zde odzbrojila četnickou stanici. Chlapci vnikli nejdříve do Schwarzova hostince, kde chtěli přerušit telefonní spojení. Tři četníci však místo na stanici seděli právě v hospodě! Nastala přestřelka a v ní jeden četník padl, další byl postřelen a poslední utekl. Genserek nezahálel a 29. ledna 1945 přepadl se svými muži četnickou stanici v Dolní Rožínce. Zajímavostí bylo, že si na cestu stopli auto. Tentokrát se však nekonal dost obvyklý scénář, kdy se četníci ochotně vzdávali a vydávali zbraně. Rožínečtí se počali bránit, a protože bylo útočníků nejméně osmnáct (někdy se mluvilo a psalo dokonce o třiceti), nastala do té doby největší přestřelka na Vysočině. Četníci byli celkem dobře opevněni, pálili z vikýřů a brzy bylo šest partyzánů lehce zraněno. Jeden z útočníků, Stevan Mihajlovič, chtěl hodit do okna granát, nevšiml si ale zavřené vnitřní okenice. Granát se odrazil a těžce Srba zranil. Stevan Mihajlovič 2. února zemřel ve mlýně ve Skaličce a byl pochován v lese poblíž zemljanky. Četníci se mu stali osudem, právě on zastřelil 18. 1. 1945 v hostinci v Hodoníně strážmistra Bruno Schultze.
Následoval prozrazený výskyt partyzánů 7. února 1945 v Petrově u Kunštátu, a zátah na ně. Partyzán Max padl, Nikolaj Melnik byl raněn a začal vypovídat. Stal se spolupracovníkem gestapa, prozradil spolehlivé základny, čímž přivedl do neštěstí partyzány i civilní spolupracovníky. Hned za několik dní byl přepaden Porčův mlýn ve Zbraslavci. Partyzánům se odtud sice podařilo uniknout, ale manželé Porčovi byli zatčeni a zemřeli 10. dubna 1945 v Mauthausenu.
Mezi partyzány nastalo období strachu a nedůvěry. Projevilo se i při tragických událostech v Osikách. V této zapadlé vesničce na úpatí Sýkoře měli své podporovatele členové Jermaku. Navíc sem v noci na 17. únor dorazili až z Liptálu na Vsetínsku členové skupiny Luč-Paprsek. Přijal je Alois Zeman z č. 39 a sehnal jim kontakt na jermakovce u Jana Beneše v č. 14. Domluvili společné setkání u Benešů na večer 17. února. Z obou stran měli přijít dva neozbrojení muži.
Ke schůzce skutečně došlo a jejím výsledkem byla smrt tří sovětských bojovníků. V minulosti hojně publikovaná verze hovořila o tom, že se za Luč dostavili partyzáni Kalinov a Zubčenko, za Jermak Jaška a další partyzán neznámého jména. V sousední kůlně na nářadí však jermakovce zajišťovali samopalníci! Sotva schůzka započala, vešel prý náhodou do stavení sovětský běženec Voloďa od Benešů z č. 30, tím porušil rovnováhu a jermakovci pak všechny tři smetli samopalem.
Tato verze v sobě ovšem skrývá řadu otazníků. Vypravil jsem se proto do Osik. „Partyzáni? Ti se tady postříleli navzájem,“ řekl posměšně mladší muž v hostinci. Událost mohl znát jenom z doslechu. Stejně tak i důchodce, jehož jsem jako prvního potkal na návsi. Do Osik se přiženil až po válce a řekl mi: „Partyzáni byli ožralí a postříleli se mezi sebou.“ Během hovoru jsme sešli na spodní část obce k partyzánskému památníku. Navrhl jej sochař Čelikovský a text na vsazené desce jako by chtěl podsouvat návštěvníkovi domněnku, že zde partyzáni padli v boji. Zní doslova takto: „17. února 1945 položili v naší obci své životy parašutisté sovětské armády kpt. Anatolij Kalinskij, vel. zprav. skupiny LUČ, npr. Nikolaj Zubčenko, zást. vel. skupiny LUČ a neznámý spolubojovník. Čest jejich památce.“
Památník pod návsí připomíná tři zbytečné oběti
Faktem je, že zde všichni tři své životy položili, že obec na jejich oběť nezapomněla a že do Osik po válce několikrát přijeli příbuzní obětí. Byl však rozumný důvod pro tuto nejvyšší oběť? Při své návštěvě jsem našel očitého svědka události. Marie Benešová byla doma v době střelby a i ve svých 82 letech si na vše dobře pamatovala. Řekla i větu: „Mnozí se dali k partyzánům, jen aby brali lidem dobytek a okrádali lidi!“ Také o abstinenci partyzánů si nedělala iluze, přesto podíl alkoholu v tragédii ve svém domě nehledala.
Toho dne, podle vyprávění Marie Benešové, přišli na schůzku první jermakovci a v kuchyni se posadili ke stolu hned vlevo za dveřmi. Poručili si kávu a během její přípravy ten hovornější prohlásil: „Když přijdou dva, nic se nestane. Když přijdou tři, tak budu střílet!“ Očitá svědkyně neznala jeho jméno. Zatímco na většinu jiných vzpomínala v dobrém jako na celkem slušné lidi, tento jí sympatický nebyl. Mezi lidmi se vyprávělo, že právě tento muž padl o devět dní později v Šerkovicích. Byl to snad velitel Dmitrijev? Nebo Ždanov či Železňak? Někdy se mluví o Kolomijcovi. Rus to ale zřejmě nebyl.
Spíše Henek. Číšník Josef Henek z Boskovic (partyzány přezdívaný Černý Pepek) byl pro krádež peněz eskortován k soudu do Brna. Cestou však četníkovi utekl, od srpna 1944 se skrýval a po příchodu sovětských partyzánů se spojil s Jakovem Kolomijcem z Jermaku, jenž se netěšil nikdy dobré pověsti. O Henkovi se má za to, že uprchl v režii gestapa a pak pro ně pracoval. Jeho mnohé akce jsou skutečně podezřelé, Henek mnohokrát vyváznul podezřele z obklíčení. Svědci dokládají, že kam přišel Henek, přišlo vzápětí gestapo. Henek se spojil se skupinou dr. Čípka a přibral ještě další muže včetně Kolomijce. Od počátku roku 1945 byla tato skupina Svoboda začleněna do Jermaku a až v polovině dubna se začala samostatně aktivovat. V revolučních dnech se dostal Henek do konfliktu se skupinou Juraj a táhl s oddílem k Lysicím. Po válce sestavoval přehnané zprávy o činnosti své skupiny (to už ji přejmenoval na Generál Svoboda) a pyšnil se i činy, kterých se prokazatelně neúčastnil, např. útoku na četnickou stanici v Dolní Rožínce. I František Čípek se později rozpomene na to, že skupinu Svoboda svolal už počátkem září 1944 a stal se prvním velitelem.
Henkova skupina má štěstí a podezřele vyvázne ze tří obklíčení: v Porčově mlýně u Zbraslavce (12. února), u Černovic (13. února) a u Tasovic (15. února), aby se v sobotu 17. února dostala do Osik. V domku č. 14 v Osikách, hned nad kapličkou, žili v tu dobu Jan Beneš s manželkou Marií, jejich tři malé dcery a starý dědoušek. Spávali ve světnici vedle kuchyně, jen prostřední dcerka měla postýlku v kuchyni. Toho večera si však ani za nic do ní lehnout nechtěla.
Jermakovci, podle nových poznatků řekněme Josef Henek a Vlastimír Šmatla, seděli nad kávou, když vešli dva muži z druhé skupiny. Víme už, že to byl Kalinskij a Zubčenko. Sedli si vpravo na lavici. Hovor se ještě ani nezapředl, když vešel ještě jeden partyzán v četnické uniformě. Podle paní Benešové prodléval i on u Zemanů. Tento se postavil mezi obě skupiny a opřel se o dětskou postýlku.
Méně sympatický partyzán z první dvojice se okamžitě postavil mezi dveře a v jeho rukou se objevila zbraň. Jako jediný ze všech přítomných tím porušil dohodu. Pokynul paní Benešové, ať zmizí do vedlejší světnice. Ta uposlechla a další už slyšela jenom skrze dveře. Její muž však stál celou dobu za zády ozbrojeného muže.
Ten vyzval přítomné: „Ruce vzhůru!“
Ti ho poslechli, načež je ozbrojenec rozstřílel na maděru. Nepokusil se o rozhovor, nevyslýchal, neprohledával. Jak šílený jen mačkal spoušť. Výsledkem byly tři rozstřílené mrtvoly v malé kuchyňce.
„Vypálil pětasedmdesát ran, byla tu úplná tma z omítky! Rámus to byl, jako by se chalupa bořila!“ vzpomínala Marie Benešová. „Všechno bylo rozstřílené. Okno, dětská postýlka, lavice, kamna. Všechno jsme mohli vyhodit. A té krve co tu bylo!“
Střelec, podle posledního šetření zveřejněného i v televizi jím byl Josef Henek, pak prohledal mrtvá těla, obral je o nějaké dokumenty i peníze a se svým druhem je oloupil o vše potřebné. Nakonec je svlékli do naha, zuli jim boty a část kořisti nabízeli Benešům, kteří ji však odmítli. Po střelbě se objevili další kumpáni ukrytí v kolně. Benešovi přikázali, ať mrtvoly odveze na voze do lesa. Ten se bránil, že takovou událost nelze utajit a nakonec mu bylo dovoleno odjet se Zemanem nahlásit vše četníkům v Lomnici. V kolně však partyzáni zůstali pro případ, že by došlo k zatčení Benešových. V tom případě chtěli střílet. Marie Benešová odhadla jejich počet na čtyřicet! Jan Beneš je však po návratu z Lomnice přece jen přesvědčil k odchodu. Kolomijec s Henkem se tedy přemístili do Újezda k Henkově sestře.
Henek po válce sestavil podrobný soupis činnosti své skupiny Svoboda, ovšem dychtivý čtenář tam vůbec datum 17. 2. 1945 nenajde. Henek píše o zrazené partyzánské schůzce 15. února u Tasovic a pak až o navázání kontaktu se skupinou Delta 18. února. Mezitím nic! Z korespondence Václava Horáka, člena skupiny LUČ, jenž v době střelby hlídkoval venku, je však dokázáno, že v Osikách vraždil a loupil právě Henek. Tyto dopisy znali už dávno někteří oficiální historikové, ale nikdy je nepoužili…
K masakru v Osikách došlo někdy mezi 20. až 21. hodinou a byl oznámen poměrně brzy. Četníci se však do Osik báli přijet, a tak až ve dvě hodiny v noci dorazil plný autobus uniforem z Lysic. Vedl je probuzený starosta Osik a výslech tlumočil četník Vantuch z Lomnice. Nastalo složité vyšetřování, při němž Vantuch zachránil domácí obyvatele před zatčením. Sám označil příchod partyzánů za náhodný, neboť Benešovo stavení tehdy stálo na kraji vesnice a do lesa nebylo daleko. Nakonec bylo vyšetřování skončeno a občan Pařízek dostal příkaz odvézt mrtvé do hasičky v Lomnici.
Benešovi museli vytřít zkrvavenou podlahu drtinami a pak se pustili pomalu do obnovy domku. Partyzánského důchodu či nějakého odškodnění nedostali nikdy ani korunu. Tím se napakovali mnozí jiní, kteří často ani u žádné střelby nebyli a nikoho nepohostili…
Literatura:
Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022
Výpověď Marie Benešové autorovi
Foto: H. Jurman
