Článek
Vážení, chcete-li psát do novin, na Médium či kamkoliv jinam, kde si váš text může kdokoliv přečíst, volte uvážlivě témata svého příspěvku. Mohu vám sdělit své zkušenosti.
Až donedávna jsem psal nejraději o současných a zcela nedávných problémech a událostech a zásadně vždy o lidech. Člověk má být na prvním místě, myslel jsem si bláhově! Psal jsem tedy o sporných místech v nedávné minulosti, konkrétně o partyzánských odvetách a vůbec o významu partyzánského odboje. K tomu jsem přidal několik křiklavých zločinů členů StB, SNB a Pohraniční stráže. Pak jsem ukázal na profesora, jenž v dobách normalizace řval hystericky: „Reagan je šašek a Thatcherová stvůra. Stvůra!“ Přišel však malý převrat, profesor v. v. hned horoval pro USA a Velkou Británii, soptil na kubánského Fidela a já si o tom všem dovolil psát. Dále jsem se zmohl na veřejnou kritiku kochánovských myslivců, kteří se během plesu uvedli do takového stavu, že popletli kabáty v šatně a jeden kožich zcela ztratili. V tom článku jsem dokonce vybídl hosty, ať si místo drahých kožichů berou příště vaťáky. Také fotbalovým fanouškům ze Lhoty jsem dal co proto, když natřeli rozhodčího vápnem a zahnali ho do řeky.
Výsledek mých literárních pokusů? Penzionovaný profesor mě při každé příležitosti vláčí tiskem už druhým rokem, jeden člen StB na mou osobu právě podal druhou žalobu, nekritičtí příznivci partyzánů a vůbec komunistů mi už dlouhá léta vyhrožují, bývalí pohraničníci ještě více! Podávat vysvětlení na policii chodím každou chvíli a nějaký soud už také proběhl. Myslivci mě na ples nepustili, dokud jsem jednu zimu nepřišel skutečně ve vaťáku a fanoušci ve Lhotě loni nabílili vápnem mě. A mimo to se nadávky valily proudem po celou dobu ze všech stran.
Pan Pospíšil, varhaník a slušný člověk, zůstal jedním z posledních věrných čtenářů, kteří mi zbyli. Nenadával, dokonce žádal pomoc. Zda bych se literárně neangažoval v jeho letitých sporech s Názvoslovnou komisí, která mrší většinu vydávaných map neskutečnými novotami, libovolně překládá prameny řek, Zelenou horu označí klidně názvem Černý les, z lomu Štenice udělá Štěnici atd.
Pan Pospíšil byl milý staromilec, jenže na jeho obor jsem si netroufl.
„Zkuste odborníka,“ poradil jsem mu a přidal adresu doc. RNDr. Nováka, DRSc., známého badatele a autora četných vlastivěd. Pan Pospíšil se toho chytil jak pověstného stébla. V dlouhém dopise se představil a navrhl, že by pan docent mohl váhou své osobnosti prosadit, aby se udělal pořádek v pramenech řek. Hlavně Sázava ležela varhaníkovi na srdci. Ať docent určí, že hlavním pramenem je ten, který je nejdelší, případně má největší mohutnost na soutoku. A ne to popisovat v mapách bez rozmyslu.
Pan docent Novák však Pospíšilovy návrhy odmítl.
„Víte, milý pane,“ argumentoval, „váha mé osobnosti zase není taková, abych tohle mohl navrhnout. Až do konce života bych musel vést polemiky, a na to já nemám čas. Raději budu odborně psát o vrásnění, které probíhalo před 20 miliony let. Tohle vím totiž naprosto přesně a nikdo po mně nevyskočí!“
Tím skončila nejen naivní naděje pana Pospíšila, ale tím se též podstatně změnilo moje psaní. Rázem jsem prohlédl a přestal psát o současnosti a o lidech nedávno aktivních. Žádní partyzáni a estébáci, už ne ten vrtkavý Dubček, zbabělý Fučík a obojetný Ludvík Svoboda. Žádné hodnocení přibyslavských četníků, které ve sklepě postříleli partyzáni bez roztřídění. Žádný zrádný a násilnický Pich-Tůma, Horáková, Slánský, babické vraždy, číhošťský zázrak a podobně. Ani Emil Zátopek se svými odpornými prohlášeními. Nic takového už nepíšu.
Minulý týden mi vyšel článek o kostele ze 13. století a o roubené lávce ze století sedmnáctého. Poprvé mi nikdo nenadával. O prvém příspěvku se zmínil dokonce pochvalně i pan jáhen v kázání. Farníci projevili zájem o noviny a hleděli na mě poprvé uctivě.
„Ty seš nabitej, tolik letopočtů a faktů! Opravdovej borec,“ hladil mou duši pro změnu kamarád Rudolf na pánském záchodku naší restaurace. A hostinský mi donesl pivo s dobrou mírou!
Zcela jsem pochopil docenta Nováka a chystám seriál článků z pravěku, možná i něco o vzniku vesmíru. Na ples půjdu bez obav, estébákům hrdě pokynu a snad ani profesor v. v. mě už nevyzve na duel.
A toto chci poradit všem. Pokud nemusíte, nikdy nic nikam nepište. Pokud z jakýchkoliv vážných důvodů musíte, jedině dle vzoru doc. Nováka. Čím starší téma, tím lépe a bez obav! Přidám se asi k jeho popisu vrásnění hornin.
Howgh!
Literatura:
Jurman, H.: Kde hledat poklad. Zubří země, Štěpánov 2001.
Foto: Ilustrativní skica, ideogram.ai
