Pistoli měl na Němce i komunisty

Měl za sebou boj proti dvěma totalitám a život neskutečně pohnutý a dramatický.

Proti Hitlerovi. Vincenc Koutník se narodil 19. 7. 1911 na samotě Jalovčí u Dolní Rožínky a s rodinou se brzy stěhoval do nedalekých Rozsoch. Byl vychován v masarykovském duchu, odmala cvičil v Sokole a vyrostl v odvážného muže. Mnichovskou dohodu a okupaci nesl nelibě! Dvakrát se mu nepodařilo přejít hranice, tak kývl na nabídku sokolského náčelníka, učitele Kadlece. Tento první odpor skončil velkým zatýkáním sokolů v říjnu 1941 a Kadlecovým úmrtím v Osvětimi. Vincenc postižen nebyl a v roce 1943 potkal partyzána Procházku.

Rudolf Procházka (1913–1973), zvaný Malý Pepek, přišel z Moskvy, ale u 15 komunistů byl odmítnut s prosbou o pomoc. Uchýlil se tedy na Vysočinu, kde potkal Koutníka. Ten sehnal bezpečný úkryt u Holečků v Albrechticích. Odtud Procházka navázal spojení s Kujbyševem. Vysílal tak ze zapadlého kraje „strategicky důležité zprávy“. Třikrát dostal pokyny změnit pobyt, dobu vysílání i frekvenci. Svěřil se s tím Koutníkovi, který vyhledal nové útočiště u Houdků v Divišově, Procházka však odchod odkládal.

U Holečků se pálila samohonka, jídla bylo dost a občas se sešla větší společnost. Procházka byl po všech stránkách spokojený… Koutník na něj vzpomínal: „Byl to bezohledný člověk. Neopatrný, na lidech mu vůbec nezáleželo. Dobrodruh!“

V noci na 15. 7. 1944 provedlo přepad zaměřené stanice brněnské gestapo vedené komisařem Schauschützem. Podle obecní kroniky Albrechtic přijelo 8 gestapáků. Statek byl obklíčen a Procházka překvapen přímo při vysílání. Vyrazil dveře z chléva a začal střílet po přikrčených postavách. Ty se stáhly, Procházka přeběhl do blízkého lesa. Ztratil přitom svoji jedinou pistoli. Na půdě se našla vysílačka, náhradní díly, šifrovací klíč, korespondence, zápisník se jmény spolupracovníků, depeše i falešné doklady na jméno Josef Čermák.

Unikl ještě mladý Josef Holeček, ale jeho čtyři blízcí zemřeli v plynové komoře. Otec Josef, matka Marie, sestra Ludmila i manželka Růžena. Stejný osud čekal i Aloise Koukala, který vystavil falešnou legitimaci. Zanedlouho přivede Procházka na smrt ještě tři členy rodiny Štěrbovy. Nakonec kolem sebe zorganizuje fiktivní partyzánskou skupinu, která až po válce ponese název Prokop Holý.

Koutník s výjimkou krutých zim odmítal spávat u lidí, pobýval raději v lese. V létě pořád a i v zimě se často zavrtal se spacákem do sněhu. Z toho důvodu chyběl v kritické době u Holečků, přestože nebyl daleko. I on si brzy zastřílí…

Společně s mladým učitelem Jaromírem Mrkosem si zřídil malý bunkr v lese Zvoláku, maskoval jej smrčkem, ale toto útočiště bylo při honu počátkem zimy objeveno lovci. Kolem Vánoc 1944, zřejmě přímo na Štědrý den, našli oba azyl v Jiříkovicích u Králů. Jiříkovice leží v dolíku nedaleko Nového Města na Moravě, stranou od hlavní silnice, a tak se pobyt zdál bezpečný. Za Mrkosem chodil do úkrytu Alois Prokop z Fryšavy a Mrkos vybídl svého druha, ať spojku také využije. Koutník tedy po ní poslal korespondenci své milé Marii Zelinkové do Maloměřic. S dívkou, dcerou stavitele, se chtěl po válce oženit.

Shodou okolností však byl gestapem sledován její bratr Jan, kterého zapojil do odboje právě Procházka. Zelinka byl zatčen během návštěvy v Kundraticích i s kamarádem Jaroslavem Křenkem. Vzápětí došlo na Marii Zelinkovou, u níž našli Němci lístek od Vincence. Brutální výslech prozradil kurýrní cestu přes Prokopa a následný výslech této spojky vedl k obklíčení Jiříkovic 9. ledna 1945.

Koutníka a Mrkose vzbudil na výměnku u Králů nad ránem podezřelý ruch. Stavení bylo obklíčeno, ale v uličce za komorou nikdo nehlídkoval. Koutník se po hlavě vysoukal malým okénkem ven. Pistoli držel v zubech. Mrkos se pustil za ním. Seskočili do úzké uličky a přeběhli do vedlejší usedlosti. Hlídka je však spatřila a přemísťovala se za nimi. Koutníkovi kamarád zmizel, našel ho ukrytého v harampádí za vozy a sáněmi. Byl bledý, vyděšený, nepromluvil ani slovo. Koutník ho navedl, že musí německy křičet: „Jděte pryč, jste sami obklíčeni!“ Sám odrazil závoru a vystřelil. Všichni Němci skutečně utekli za roh, pouze jeden naslepo vypálil. Bázlivý Mrkos se svezl se na zem a celý se rozklepal. Koutník jej zvedl za límec a vlekl uličkou pryč. Mrkos naštěstí nebyl raněný, jen upadl. Po humnech doběhli k velké stodole a od ní do svahu nad Jiříkovicemi. Za nimi hvízdaly kulky a rozhazovaly sníh na všechny strany. Oba muži se štěstím unikli.

V Jiříkovicích však zůstali domácí! Zatčen byl Jan Král se svými syny Jaroslavem, Janem a Františkem a všichni skončili s posledním transportem KL III. v Mauthausenu. Zde 10. dubna 1945 zahynuli. S nimi i Prokop, Křenek, Zelinka. I Marie Zelinková, Vincencova nevěsta. Koutník na ni dlouho myslel a oženil se až ve svých 85 letech…

Ještě jednou z obklíčení. Po šťastném útěku vstoupil v polovině ledna do oddílu Doktor Miroslav Tyrš, kde se stal kulometčíkem 2. družstva a k ruce dostal Mrkose. S oddílem padl 8. února 1945 do dalšího obklíčení. Při třicetistupňových mrazech se doplahočili hlubokým sněhem do zapadlé vísky Koníkov a rozdělili se do chalup v dědince i ve dvou sousedících. Koutník se dostal s ruskými příslušníky Začupejkem a zdravotnicí Rufou Krasavinovou do chalupy Eduarda Zobače. Toho rána se v Koníkově objevila šestice mužů a vydávala se za partyzány. Držela v zajetí některé místní obyvatele a zjistila pobyt partyzánů právě u Zobačů. Po setmění obstoupili usedlost a bouchali na dveře. Zadržený občan Slonek musel volat, aby se partyzáni vzdali.

Zatím se Krasavinová skryla v malé komůrce za skříň a nechtěla místnost opustit. Koutník ji tahal pryč i se skříní! Nakonec přece jen oba muže následovala přes žudr na zahradu, kde se ukryli za ráz dřeva. Samopal měl jediný Začupejko, ostatní vytáhli pistole. Koutník poručil Začupejkovi, ať se připlíží k zasněženému plotu a automatem je kryje. Slávek však odmítl a půjčit zbraň také nechtěl. Na adresu svých druhů ze Zobačovy chalupy promluvil později Koutník otevřeně: „Oba se báli, oba byli k ničemu! Jaké sem posílali lidi, to byla hrůza!“

Nakonec se k plotu vydal Koutník jen s pistolí, sjel do závěje a palbou kryl ústup svých druhů. Dočkal se však jenom Začupejka, protože Rufa ustoupit odmítla. Zklamaná z nedávného potratu i ze smrti svého milého Bachmutského netoužila po návratu do Sovětského svazu. Devatenáctiletá Rufa během pár týdnů vystřízlivěla z komunistických frází i milostného poblouznění. Vystřílela celý zásobník, dva falešné partyzány zranila a poslední osmý náboj si nechala pro sebe. Zbývající partyzáni na Koníkově se neobtěžovali pomoci svým spolubojovníkům, ač měli dvojnásobnou přesilu.

Protože si partyzáni nemohli náhlé obklíčení vysvětlit, rozhodli bez jakéhokoliv důkazu o vině rodiny Pospíšilové, která žila samotářsky a odboji nepomáhala. A tak 21. 4. 1945 provedli ortel na nevinných. Zastřelili sedmdesátiletou babičku, její dceru Marii, desetiletou vnučku Květu a syna Františka. Za tři dny pak ještě popravili v Líšné další dceru s manželem.

Zbytek oddílu se po náročném ústupu ukryl v evangelickém kostele ve Veselí, kde byl 10. 2. 1945 málem objeven. Při prohlídce celé vesnice už farář odemykal dveře, německý velitel stál krok od prahu, ale mávl rukou a akci ukončil. Koutník se pak s oddílem prokazatelně zúčastnil několika destrukcí na železniční trati a vykolejení vojenského vlaku u Rovného. Oddíl Dr. Miroslav Tyrš se dočkal konce války na Bystřicku, kdy zbytečně ztratil své dva členy 7. května při přepadu německého lazaretu. Koutník tehdy kryl své druhy střelbou z lehkého kulometu. Vzpomínal, že cestou do akce byla osádka vozidla tak opilá, že chlapi sotva mleli jazyky.

Na falešné hranici. Po válce se vypravil do Bystřice na ustavující schůzi odbojářů. Ač skutečných bojovníků byla jenom hrstka, najednou přicházely desítky a desítky zájemců. Žádného z nich z odboje neznal, ale ze všech koutů slyšel šeptat: „Soudruhu, soudruhu, soudruhu!“

„Řekl jsem si, tady nemáš, Vindo, co dělat a nikdy jsem do organizace nevstoupil,“ vzpomínal do konce života. Současně odmítl od Procházky dobré místo na ministerstvu vnitra a po únoru 1948 si řekl s kamarády, že tohle přece nechtěli. Společně s Rudolfem Hájkem a svým bratrem Josefem založili místní protikomunistickou skupinu Doktor Hřebík v létě 1948. Už v prosinci však došlo k velkému zatýkání a v únoru 1949 byl dopaden i Hájek, který však nepozornému esenbákovi utekl. Četným uprchlíkům pomáhal za hranice Koutníkův bratr František, jenž byl členem SNB v Hranicích u Aše.

Hájek a Koutník navázali styk s tišnovskou sokolskou skupinou. Tu však měla pod dozorem brněnská Státní bezpečnost, která v rámci provokační akce „Pernštýn“ přichystala pro oba past. Půlnoční schůzky se konaly v romantickém údolí Bobrůvky. Z jedné strany přicházeli ilegalisté, z druhého břehu provokatéři a všichni chrastili samopaly. Falešní odbojáři „Mirek“ a „Olda“ nabídli stíhaným možnost odejít elegantně do zahraničí. Šlo však o léčku, známou akci Kámen. „Přechod“ se uskutečnil 16. září 1949. Na smluveném místě skutečně přistavili diplomatickou limuzínu a prchající v ní dojeli z Vysočiny až na Šumavu do oblasti Tří Seker, kde je čekal převaděč.

Za údajnou hranicí stála budka, kde postávali dva muži v německých uniformách. Koutník musel odevzdat pistoli a dva granáty. Potom se jim zvedla závora a jeden chlap česky oznámil, že je odvezou na americkou strážnici. Zde je vyslýchal jednotlivě muž v americké uniformě s tlumočníkem. I stráž měla americkou uniformu a zdi byly polepeny plakáty s anglickým textem a fotografií amerického prezidenta Trumana. Po důkladném výslechu přijal Hájek sklenici koňaku a pořádně se probral až v Brně v Pisárkách.

Koutník přípitek třikrát odmítl, a tak byl „Američany“ odvezen zpět na fingovaný přechod s odůvodněním, že získali zprávu, podle níž jsou Koutník i Hájek vrazi a zloději. Na falešné hranici byl zbit „Němci“ v uniformách a pak předán české uniformě, která ho jménem zákona zatkla a také hned zbila. Deskou mu vyrazili několik zubů. U soudu bylo později zapsáno, že oba uprchlíci byli vydáni německými celními úřady! Koutník byl odvezen také do Pisárek a zde vyslýchán. Tři měsíce mu nesundali pouta, tři měsíce se neumýval, jedl s pouty, i na záchod chodil s pouty. Hájek si však pořád myslel, že je u skutečných Američanů a řekl vše, co věděl. Dokonce ještě nadsazoval nadšení zúčastněných osob pro odboj. Koutníkovi pak ukázali jeho výpovědi a převezli ho do Znojma, kde strávil celý rok. Až do soudu si rodina myslela, že utekl do Německa.

Inscenovaný proces proběhl 3. až 6. října 1950 v Brně. Byla tam uspořádána výstavka zbraní, tisk dehonestoval obžalované a prokurátor navrhoval pro Hájka i Koutníka trest smrti. Za velezradu a špionáž. Nakonec dostali doživotí, Koutníkův bratr Josef 22 roky, bratr František stačil emigrovat. Následovaly tresty dalším členům skupiny. Koutník byl zbaven statutu partyzána a při domovní prohlídce mu byly sebrány všechny dekrety a vyznamenání. Čs. válečný kříž 1939, medaile Za chrabrost a Velká partyzánská medaile.

Po odsouzení putoval po trase Bory, Vojna, Leopoldov, Rovnost, Vykmanov, Valdice. Z 80 kg zhubl na 50. Dral peří, ale především fáral. Při práci v dílnách patřil mezi nejzručnější pracovníky. Jako „organizátora nebezpečné protistátní skupiny“ jej amnestie míjely. Propuštěn byl až v dubnu 1964, spolupráci s StB i propouštěcí protokol odmítl podepsat. V kriminále si odseděl 14,5 roku a o své odbojové činnosti za války neměl jediný doklad.

U prezidenta republiky. Živil se jako nástrojář v novoměstské Chiraně až do důchodu v roce 1973. Byl šikovným zámečníkem, odjakživa spravoval kola, po válce předělával pro kamarády vojenské pušky na lovecké kulovnice a ještě ve stáří spravil každé hodinky. O jeho statečných kouscích se nesmělo mluvit ani psát. Přišel o vojenská vyznamenání a z historie oddílu byl vymazán.

Naštěstí totalita skončila a Vincenc Koutník byl v roce 1990 rehabilitován. V Rozsochách jej zvolili místostarostou, pomáhal obnovit činnost Sokola a v 85 letech se oženil s o 34 let mladší přítelkyní Jitkou Fárkovou.

V roce 2001 se statečný člověk Koutník dožil devadesátky a byl radnicí v Bystřici n. P. navržen na státní vyznamenání. Je zarážející, že proti se okamžitě postavili zrovna členové ČSBS! Za argument si vzali tvrzení, že Koutník zavinil smrt čtyř členů rodiny Královy z Jiříkovic, ač od něj stopa nepocházela. O zdůvodnění státního vyznamenání se tak postaral Bořivoj Nebojsa, kterého vedení ČSBS označuje za hanobitele partyzánů! To jsou paradoxy! Podařilo se, 28. října 2002 si jel Vincenc Koutník do Prahy za prezidentem pro Medaili Za hrdinství. Před cestou do Prahy říkal: „Jestli tam budu stát vedle nějakých komunistů, tak bych tam radši nebyl!“

„Tam vám byl obrovský stůl plný jídla a pití. Lidé se na to vrhali, jakoby umírali hladem. Jak kdyby nejedli bůhví jak dlouho!“ líčil po návratu z Hradu, kde hovořil krátce s prezidentem Havlem.

Vincenc Koutník sice neměl úředně doložený charakter partyzána, měl však charakter dobrého člověka. Prakticky všechny peníze, tedy odškodné za věznění i dar od bratra z USA, věnoval na sociální programy, např. do stacionáře Zdislava v Novém Městě na Moravě ve prospěch postižených dětí.

Na konci života dostal 6. 9. 2006 Čestné občanství Města Bystřice nad Pernštejnem. Poděkoval, ale když byl v dalším roce projednáván návrh na udělení stejného titulu i celoživotnímu komunistovi a členu prověrkových komisí Ing. Kořistovi, šel své Čestné občanství vrátit.

Při rozhlasovém natáčení 17. 6. 2002 mluvil nekompromisní Vincenc Koutník po svých zkušenostech o lidech statečných, ale i o těch ostatních: „V naší zemi je také hodně zbabělců a zlodějů!“ V politické orientaci měl vždycky jasno. Vincenc Koutník zemřel 21. 7. 2007 v Jimramově. Jeho odvaha, zásadovost a štědrost by neměly být zapomenuty…

Foto: Jiří Plieštik, Hynek Jurman, archiv autora

Literatura:

Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Ing. Hynek Jurman, Štěpánov 2022.

Nebojsa, B.: Zlatá léta padesátá. Ing. Hynek Jurman, Štěpánov 2023.