Po Heydrichovi. Kostel v Resslově ulici a kolik bojovníků v něm?

Byl Valčík u atentátu na Heydricha? Většina ho tam vidí se zrcátkem, ale nebyl. Ani profesor Vaněk a další z odboje. Zažité legendy se těžce vymazávají z povědomí. Zeptám se jinak, kolik chlapů se skrývalo v kostele v Resslově ulici? Ano, všichni budete počítat do sedmi. Ale je to pravda? Kdysi mi vyprávěl zajímavý muž něco jiného. Až v loňském roce jsem jeho povídání zapsal. Kousek z toho vám sem teď šoupnu. Celá povídka by pro tento prostor byla dlouhá, má 17 stránek. Zájemcům, kteří si napíší, pošlu text celý. Nebo to mám dávat na pokračování? Tady jsou aspoň první čtyři stránky a pak úplný závěr.

BYLO NÁS OSM

Bylo nás tam osm! Jako krysy jsme se schovávali pod zemí! Co taky jiného? Toho dne jsem si ale řekl, že končím, že vypadnu. Že už toho bylo dost! Skoro tři týdny v díře. To není život! Raději se poperu s těmi hrdlořezy nahoře, než tady živořit. Bylo sedmnáctého června…

Vzít pistoli, nebo ne? Kardinální otázka. Na obranu by byla potřeba, ale co když mě kvůli ní zadrží? Třeba bez ní proklouznu. Nebo bude šance se prostřílet? Asi sotva. Tady od svých kamarádů jsem dostal dvě věci. Pistoli a jed! Jako chlap bez pistole nepůjdu. Možná mi naposledy poslouží. Vlastně současně i poprvé, vždyť já z ní ještě nevystřelil…

A tak jsem se rozhodl, půjdu! Půjdu s pistolí! Večer nastupovali službu Dolfa, Jenda a Pepek. Jdu s nimi pookřát na kůr. V prvních dnech držela hlídku jenom dvojice z nás, ale k ní se stále někdo připojoval, protože na kůru bylo lépe než v kryptě. Teplo, volno, jinak se dýchalo! Po pár dnech Dolfa rozhodl, že se hlídka rozšíří na tři muže a dost. Nemohou všichni neustále šplhat nahoru a dolů. Takže trojice a k ní se mohl připojit někdo už jenom výjimečně. Dneska večer zrovna já. Protože podezřele kašlu…

Nehrtouním sice tolik jako Valčík, ten už je chudák úplně na hrnci! Já spíše kašel předstírám, i když mi ta vlhká krypta také dává zabrat. Ven se chodí naprosto výjimečně, ale zrovna včera se Jenda tajně toulal po Praze a jistě navštívil svoji Marii… Jistě se milovali. Za chvilku zmizím já, i když nemám žádnou slečnu v Praze ani jinde. Ale na čerstvý vzduch fakt už musím.

Odmalička jsem nesnášel uzavřené prostory. Měl jsem z nich hrůzu, ale současně mě lákaly. Přitahovaly! Třeba ten sklípek u babičky. Maličký, vylámaný ve skále, s okýnkem jako dlaň nad vchodem. Jak mě ta sluj lákala a jak jsem se v ní bál! Ale vlézt jsem do ní musel. A rychle zase ven! To samé v seně, kde jsme s bráchou provrtávali chodby, prolézali je, ale po chvilce jsem musel na vzduch a na světlo, pokud nějaké na půdě bylo. Nebo v těch štolách ve stráni! Úzkým vchodem jsem se tam plazil často po břiše, dychtivě se rozhlížel v podzemí, ale jak jsem si pak vydechnul venku! V posledních týdnech se mi tohle všechno vracelo, protože jsem zase vězel v díře, i když tato nebyla vůbec malá. Ale ponurá, vlhká, studená s kukaněmi pro nebožtíky! Brrr! Už musím odtud, proto jdu s hlídkou na kůr.

Pepek a Josef, Jenda a Honza, Dolfa, Jarek i ten slovenský Jožka, to jsou samí frajeři a kamarádi, používají i krycí jména a je na ně spolehnutí. Tady v té krysí díře jsme si řekli všichni pravá jména a kluci prozradili mnoho ze svých životů! Úžasná důvěra zde vykvetla! Ale stejně jim nic neřeknu! Bude to tak pro všechny lepší. Vyklouznu nenápadně, ztratím se. Stejně považuji za pitomost, že jsme zalezli všichni do jedné jámy. Pokud nás vyberou, tak neunikne nikdo. A to není chytré ani trochu. Měli jsme všichni hned po atentátu z Prahy odjet. Jak začali před polednem uzavírat všechny výpadovky a vlaky, už to asi nešlo. Nádražní haly prý až do rána praskaly ve švech, nikdo nikam nesměl. Jediný Čurda snad dokázal vyklouznout!

Parta osmi chlapů si navzájem dodávala síly v prvních dnech, soudržnost byla dobrá, to jo. A pořád jsme něco společně probírali. Jenže v půlce června už si jdeme na nervy. Asi to musí být venku peklo, že pro nás nikdo nic neudělá! Že nás tu nechávají. V té naší díře je tedy zdánlivě opravdu klid, ale to jen pro nezasvěcené. Necítíme se tu dobře, každý by chtěl utéct na venkov a nadechnout se svěžího vzduchu. Hádáme se! Už je toho fakt moc, venku rozhlas hlásí stále další mrtvé, tlak narůstá a pojišťovací ventil není!

Nejvíce se bavím s Pepkem a s Josefem. Oba jsou slušní, pobožní kluci a napomínají ostatní. Josef pochází od Valašských Klobouků, narodil se tam v malé dědině v kovárně. Má v té vsi a v okolí plno příbuzných, a tak mi kladl na srdce, že bych u nich našel vždycky pomoc. Pepek, říkáme mu tak kvůli rozlišení od Josefa Valčíka a Jožky Gabčíka, tak tento Pepek měl být farářem! Ale chová se normálně, nekáže, nezpovídá. Jen těm dvěma z Antropoidu rozmlouvá i s Valčíkem to střídaní holek. Jenže oni riskovali nejvíce, proto i rychle žijí. Pepek prošel mezi prvními výcvikem, kleje jako všichni ostatní a se zbraní táhne na Němčoury. To je aspoň farář! Tedy málem… A teď je jediným, komu šeptám svůj plán. Že si odskočím do kostelníkova bytu a tajně odtud prchnu oknem. Už jsme preventivně odšroubovali mříž, dá se vyskočit na dvorek a vyběhnout průjezdem na svobodu!

Pepek Bublík chvíli kroutil hlavou, můj nápad se mu moc nelíbil, měl bych to říct veliteli. Já mu oponuji, že nemám hlídku, že nezběhnu, ale odejdu ve svém volnu. Jako včera Kubiš! Nakonec mi poradil: „V noci tě hned chytnou, je tam policejní hodina brzy večer a taky povinný zamykání baráků. Možná i zákaz vycházení. Na každým rohu určitě někdo vartuje.“

To má pravdu, na to jsem úplně zapomněl. Půjdu tedy až nad ránem. Jakmile se trochu zaplní pražské ulice, určitě se v nich ztratím. Hlavně pryč z pohřební krypty.

Preventivně pokašlávám a klábosím s Pepkem. Nenápadně svlékám svetr a strkám mu jej pod nos. Bude jeho, v kryptě na sebe každý navléká, co má! Nebo jej může dát chudákovi Valčíkovi. Dolfa Opálků a Jenda Kubišů zatím pokuřují u pootevřeného okna a Adolf s troškou lítosti potichu vykládá, že mohl zůstat v Africe u černochů. Byl by náčelníkem v teple a mohl mít ženských, kolik by jen zatoužil. Všude je klid, jako by ulicemi už delší dobu nepádila smrtka, která vysmýčí každý kout a nikoho nenechá v klidu ani dýchat. Natož něco dělat, pomýšlet na odpor. Všemu živému šmátrá po hrdle a zatíná do něj své kostnaté pařáty.

Prohlížím svůj zevnějšek a až na uválené kalhoty to ujde. Snad nebudu venku nápadný! I kravatu mám pod sakem. Minula půlnoc.

„Už je vosumnáctýho, výročí Napoleonovy poslední bitvy,“ šeptne Pepek.

„Jako to Waterloo?“ zeptám se překvapeně a Bublík přikývne.

Je osmnáctý červen 1942, já se před pár hodinami vyhrabal z nory a teď prchnu z tohoto kostela. Dny jsou nyní nejdelší, na rozbřesk déle čekat nebudu. Jsem celý nervózní! Chvilku se někde venku v zákoutích přikrčím, a pak vyrazím. Snad konečně uvidím slunko. Po takové době! Blíží se čtvrtá hodina. Mrknu na Pepka, který mi pokyne, chvíli se protahuji, a potom slezu po schodišti a mířím k chodbičce do kostelníkova bytu. Nikdo mě nezdržuje.

Honem k oknu a jsem venku! Dávám se temnou boční uličkou a hlava se mi točí. Konečně na vzduchu! Po chvilce sedám na zídku a v hlavě rovnám myšlenky. Mimoděk se spokojeně usmívám, je to opravdu radost, být zase venku. Jenže také starost. Kam jít, kam se obrátit? Určitě chci odjet z Prahy, ale nejdříve se stavím pro informace u některých přátel z odboje. Nejblíže mě napadají Svatošovi. Bydlí kousek pod Václavákem, to není daleko, tím si jsem jist. Já vlastně Prahu ani pořádně neznám, nikdy jsem tu nebyl ve svobodných časech. Zažil jsem zde jen ty protektorátní, kdy jde člověk ulicemi s bušícím srdcem a neustále se pokoutně rozhlíží a hledá možné nebezpečí. Já blázen se přišel do Prahy skrývat před gestapem! Pardubičtí to poradili v březnu Valčíkovi. On na chvilku obcházel své příbuzné, a pak se v mém doprovodu vydal právě do Prahy. Nikdy jsem tu nechodil sám, pokaždé s některým z kamarádů. A tak znám trochu střed města a cestu k několika pomocníkům. Nic více. Svatošovi mě napadají na prvním místě! Bydlí u Železných vrat, dá se k nim do průjezdu dostat ze dvou ulic a zrovna tak utéct. Do Michalské, nebo Melantrichovy.

Do širokých bulvárů se nechci pouštět, držím se stále boční uličky, míjím bývalý klášter a zahýbám doprava. Stále ještě temná ulice vypadá liduprázdně, přesto jdu opatrně nalepený na zeď. Vtom slyším nějaký šum a vzápětí slabé kovové údery. Něco se přede mnou děje! A už vidím temné stíny! Někdo se blíží. Nemám se vrátit tryskem do bezpečí kostela? Ještě bych to stihl. Mávnu rukou a mizím hluboko v proluce a nakonec lehám do jakéhosi křoví.

Zvuky se blíží, ulicí jde více lidí. Vůbec nemám ponětí, co to může být, ale jako bych zaslechl tlumené povely. Po chvilce není pochyb, blíží se nějaká jednotka. Teď už slyším německé rozkazy docela zřetelně. Zavrtávám se do chabého křoviska, z ulice sem však nikdo neodbočil. Jdou jak poutní procesí přímo ke kostelu!

Nemohu tušit, že se kolem chrámu scházejí jednotky z více stran. Dvěma kruhy obkličují okolí. U toho vnějšího jsem těsně uvízl, ale nikdo to tu neprohledává. Cíl je jinde a já vyvázl jen o nějakou minutu. Neskutečné! Stále nevím, o co jde. Nehýbám se a hlava mi třeští.

Tma se nenápadně prosvětluje, rodí se nový den. Osmnáctý červen! Waterloo! Waterloo mých kamarádů v kostele. Jsou obklíčeni a první nepřátelé se plíží dovnitř. Za pár okamžiků štěknou pistole a v odpověď zavyjí automaty. Není pochyb, na posvátném místě začala přestřelka.

Opatrně vykouknu na ulici a při zdi se chci šourat pryč odtud. Za chvilku bych byl na Karláku a tam se dá přečkat zbytek noci v parku! Jenže v té polotmě stále někdo číhá! Mají to posichrovaný, aby někdo neutekl. Vracím se k houštině a celý roztřesený lehám na zem. Vtom mě napadá děsná myšlenka. Vždyť to vypadá, že jsem vyklouzl a přivedl wehrmacht či gestapo nebo co to je. Že jsem zrádce! Já! Nenapadlo to Pepka Bublíka a další kluky na kůru? Ti dole pod podlahou nemohou tušit vůbec nic, nevědí, co se děje, ale co ti nahoře? Je mi špatně od žaludku, hlava brní, celý se chvěji. Střelba nabírá na síle a zní celé hodiny.

Až snad kolem sedmé je na chvíli klid. První odvážlivci nakukují do ulic a vnější kordon je zrušen. Mizím přes Karlák a potkávám samé vyděšené lidi, kteří raději otáčejí své kroky. Pryč z té hrůzy! Hlavně ne dolů do Resslovky! Ostatně by je tam ani nepustili. Jako ve snách jdu automaticky stále dál a trochu se probírám až v Melantrichově ulici. Naštěstí kráčím po levé straně, a tak jen koutkem oka zahlédnu kožené kabáty v průjezdu ke Svatošovým. Trhnu sebou a kráčím honem dál. Ne tam nemohu, asi je vybrali! Kdybych přecházel ulici z protější strany, měli by mě jako na dlani. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to celé udal jeden z nás, parašutista! A že ho Svatošovi ještě pohostili předtím, než se z jejich bytu vypravil rovnou na gestapo do Pečkárny a udal i je. Se zatajeným dechem pokračuji. Ale kam? Mám to risknout na nádraží a sednout do nějakého vlaku?

Vůbec nevím, co mám dělat a střelbu už je zase slyšet. Chudáci kluci! Drží se! Jednou jsem hledal pomoc i u varhaníka Jandy od svatého Víta, ale přece zrovna dnes nepoběžím do katedrály! Přímo na Hrad! Tam se asi dějí věci… Napadá mě Biskupcova ulice, tam máme vedle sebe hned dvě želízka. Chodili jsme tam i přes Olšany, snad ještě trefím. Povedlo se, konečně jsem na Žižkově a hned zkraje ulice bydlí vpravo Hajský a o pár kroků dále vlevo teta Moravcová. Tady jsem se prvně potkal s Gabčíkem a také se sokolským velitelem Jindrou, který chtěl atentát odvolat. Ke komu se dám?

Zaváhám, přešlapuji na rohu.

„Bacha, včera tu byl zátah,“ šeptá jakýsi kolemjdoucí a zrychluje krok.

Okamžitě chápu, nervy pracují, přesto si přikazuji nepanikařit a neutíkat. Zvolna přecházím vozovku a na druhé straně se otáčím zpět do centra. Teď už musím na vlak.

Opouštím konečně Prahu, která se stále otřásá výbuchy a střelbou. Přestávky sice občas zavládnou, ale hned se zase pálí. Možná dostali kluky na kůru a teď objevili ty dole. Nevím, možností je víc a já ani nechci podrobnosti znát, protože tam nečeká nikoho nic dobrého. Vlak se rytmicky pohupuje a já pomaličku hledám klid. Pistoli svírám křečovitě v kapse a v druhé ruce ampuli s jedem. Přemítám, zda se zbraně nezbavit. Stejně mám jen jeden rezervní zásobník a s tím tu válku nevyhraju! Zapudím malomyslnou myšlenku a jsem rozhodnut vyskočit z nedalekých dveří, kdyby se ve vagóně kdokoliv podezřelý objevil.

Naštěstí je celkem klid a já si mohu rovnat myšlenky. Takže Svatošovi, Moravcovi i Hajský jsou vybráni, přišli na ně! Někdo musel promluvit, udat je. Ale kdo? Co se všechno stalo? Tetka Moravcová i řídící Hajský znali kostelní úkryt. Řídící to tam vlastně domlouval a tetka nám neustále nosila potraviny. Jednou přišli společně! To když Heydrich dokapal! To byla velká sláva v chrámové lodi, jedli se řízky a pilo dobré víno. Hajský měl i slivovici. Všichni se veselili a Kubiš s Gabčíkem úplně rozkvetli. Do té doby se hádali a vyčítali si, že jeden z nich nedokázal ani pořádně sestavit stengun a vystřelit a druhý nedovedl hodit bombu do vozu. Jen kamsi k blatníku. Zfušovali to, hádali se. Ale najednou slyší, že to zvíře Heydrich natáhl brka a je od něj pokoj. Na konec té oslavy se ještě dostavila naposledy doktorka, která ošetřovala Kubiše.

Tak to byla euforie, která trvala několik dní, dokud neslyšeli z rozhlasu o Lidicích. Rázem všem spadla brada a Jenda s Jožkou uvažovali, jak vraždění zastavit. V kostele se snad dvakrát objevil Jindra a radil jim, ať napíší přiznání, sednou si s ním v parku na lavičku a otráví se.

„Nebo vás zastřelí moji lidé, když nemáte odvahu!“ nabízel se ten lump nezištně.

Byl hlavou sokolské organizace, ale najednou protestoval proti atentátu a teď přišel s tímto! Nebyl mi sympatický od první chvilky. Divně odulý malý chlapík se směšně mohutným knírem. Od podívání k smíchu, hodil by se do starých grotesek. Opálka ho hnal svinským krokem, ale kluci nad tím přece jen přemýšleli. Možná by se skutečně Němci přestali mstít, kdyby se oni dva udali a zabili. Všichni jsme jim to rozmlouvali, že by ničemu nepomohli, že germánská msta bude stejně bezbřehá a půjde za všechny myslitelné hroby. Jenže bylo po náladě, zvenku hlásily seznamy popravených a mezi nimi občas i povědomá jména. V několika případech šlo o rodiny kluků, které ostatní znali z výcviku. Třeba o Pechalovy, Mikšovy či Kolaříkovy. Děs a hrůza! Výčitky a apatie padly do hrobky a všichni už tam zase jenom živořili. A tehdy jsem se právě rozhodl pro únik. Vždyť to nikde nemůže být horší! Půjdu, i kdyby mě měli nahoře chytit a zaživa ze mě stáhnout kůži jako z Marsya.

Moravcová a Hajský znali úkryt, z těch to museli vytlouct. A proto to noční obklíčení. A já teď vypadám jako zrádce! Ví o mém odchodu někdo? Jenom ti kluci na kůru a ty asi živé nedostali. Měli kvéry a jed. Mám se z toho radovat? Šílené myšlenky, zvedal se mi žaludek. Ještě že jsem z Prahy venku a neslyším už tu hroznou střelbu.

Podrobnosti jsem zjistil později z novin a rozhlasu, samozřejmě jen oficiální verzi. Především to, že nikdo z mých kamarádů, z těch údajných banditů a padákových agentů, zátah nepřežil. Ale chvilku to trvalo, protože jsem zmizel na venkov a tam chodily informace se zpožděním, ani noviny každý neměl. Natož mapu, jak jsem zjistil na Valašsku.

Když jsme ještě v kostele diskutovali, kde se nejlépe schovat, dost jsme se hádali. Nakonec to vyhrál venkov. Kupodivu! Protože předtím všichni ti chytří radili, že se nejlépe ztratíme v Praze. Že na dědinách se lidi znají a jak se objeví někdo nový, hned se všichni zajímají. Ve městech prý je to lepší. Jenže jsme teď v Praze jako v pasti! Skoro každý nyní hlasoval pro venkov. A každý doporučoval to svoje. Opálka s Kubišem Vysočinu, Valčík Valašsko a Beskydy. Někdo chtěl za každou cenu za hranice, dalšímu to bylo jedno. Hlavně prý nechodit domů, tam vás budou hledat nejdříve. Já si zapamatoval tu Vysočinu a Valašsko a po dvou týdnech plahočení se po lesích a senících jsem teď dal na radu Josefa Valčíka. Dostal jsem se až do Valašských Klobouků a zaklepal na faře. Zkusil jsem to vabank! Komu bych měl věřit, když ne farářovi? Sluha boží byl slušný člověk a vzal mě nakonec na nocleh. Ale déle jsem u něj pobývat nemohl. A tak jsem chtěl k Valčíkům.

„Tady v nedaleké dědině žil můj kamarád. Ale nemohu si vzpomenout na název. Máte mapu?“ požádal jsem ho. Ne, ani farář neměl doma mapu! Ale chtěl slyšet jméno toho kamaráda.

„Valčík? Ten Valčík?“ zarazil se. „Valčíků je nejvíce ve Smolině, to je tady hned vedle. Vlastně bylo… Říká se tam U Kovářů, protože měli kovárnu. Tam se ten Josef narodil…“

O jeho konci se už vědělo, farář ho znal osobně a teď mu rázem zvlhly oči. Na dlouhou chvíli se odmlčel, poté mě ale varoval:

„Učil se tu koželuhem… Tak tam určitě nechoď! Všechny je odvezli, celou širokou rodinu. Rodiče a sedm sourozenců. Z nich pět manželskej párů. Těch sirotků, co po nich zbude! Jako jejich farář jsem z toho nešťastnej! Před zatčením se přišli vyzpovídat a poradit… Už se chystali na smrt! A samotnýho Valčíka jsem zpovídal o Velikonocích!“

Děs! Kam mám zmizet? Farář mi nemůže poradit, sám je s rozumem v koncích a vůbec netuší, jak to do konce války přečkat bez úhony. Musím odtud. Naštěstí už odvolali stanné právo, snad mě teď spíš někdo vezme na noc a schová.

……................

Krátce nato Vaněk zemřel. A šest let po něm Ivanov. Ve Skryjích na hřbitově má mramorový náhrobek od Preclíka. Ve mně to zemřelo už dávno, i když fyzicky stále žiji. Pochopil jsem, co lidí se umí pružně přizpůsobit. A co jich ještě bude!

V těch knihách Ivanova mě zaujal jeden citát. Nějaký biskup Bossuet měl v 17. století charakterizovat kacíře: „Kacíř je ten, kdo má názor. Co to znamená, že někdo má názor? Že se řídí vlastními myšlenkami, vlastním názorem. Ale katolík je katolický, čili univerzální, nemá osobní názor a bez váhání následuje církev.“

Podle tohoto katolíci převažují, je jich všude plno, i mezi evangelíky a ateisty. Sice se jmenují jinak, ale celý svět je v tomhle smyslu katolický a bez přemýšlení a váhání následuje takzvanou církev, tedy i stranu, hnutí, třídu, tlupu, partu…

Jen málo lidí přemýšlí. A z toho mála přemýšlejících většina stejně ukročí a následuje něco/někoho, aby se měla lépe. Tu Ivanov, tu Vaněk, tam Čurda a další. Gabčík s Kubišem to pěkně pohnojili a zvrzli. Ale neukročili, šli za svým přesvědčením a rozkazem. Náhodou jim to nakonec vyšlo…

Navždy jsem hodil za hlavu odboj a válečná léta. Jsem kacíř! Mám svůj názor! Mám ještě stále Hátu, mám děti, vnuky i pravnuky. Nemůže být větší štěstí! Jen se mi občas vrací jeden sen. Skrývám se v kostele se sedmi kamarády, chvilku jsme v podzemí, jindy na kůru. Ale nedojde to až ke střelbě dole ve vodě. Já se v tom snu v noci jako zloděj plížím ke kostelníkovi a oknem vylézám ven. Dezertuji! Po chvíli proti mně tlumeně šramotí armáda, já zalézám do křovin a ozbrojenci obstoupí kostel. Zarachotí střelba a já se v tu chvíli vždycky probudím. Naštěstí…

Nevím, jak to bylo dále. Nevím, jestli se to někdy stalo a jak to dopadlo.

Byla to skutečnost? Byl to sen?

Nevím. Jsem Nemo, jsem Nikdo. Nic si nepamatuji.

Statečných bylo jenom sedm!

Zdroj: autorský článek

Foto: Hynek Jurman, ilustrace Libor Balák