Poručíka Josefa Šrámka zavraždili 10. 5. 1945 kozáci

Na samém konci války, resp. už těsně po ní, byl zbytečně obětován život poručíka Josefa Šrámka. Ukrýval se v malé obci Meziříčko nedaleko Jihlavy. V lidové tradici i v regionální publikaci je uložen jeho poslední příběh jednoduše: na konci války bránil ruským kozákům v krádeži koně. Tak ho ruští důstojníci odsoudili na smrt a v nedalekém lese 10. května 1945 zastřelili. Vyšetřování nakonec vedlo do ztracena, ale potvrdilo brutalitu těch květnových dnů, kdy ani osvoboditelé nejednali v rukavičkách, spíše naopak! Tehdy se dalo přijít o život velice snadno…

Josef Šrámek se narodil 21. 3. 1909 v Praze, ale život jej přivedl na Jihlavsko. Byl čs. důstojníkem a v době okupace bydlel u Jihlavy v Heleníně, kde pracoval jako úředník v textilce. Působil v protifašistickém odboji a prostřednictvím Josefa Zemana, mlynáře v Meziříčku č. 38, byl v kontaktu s generálem Lužou a jeho spolupracovníky z Rady tří. Po Zemanovi jim posílal situační zprávy z Vysočiny. Po válce Josef Zeman protokolárně potvrdil, že Šrámek byl velmi dobrý Čech a vlastenec. Jihlavské gestapo na něj vydalo zatykač, a tak se ukrýval střídavě v Hybrálci a v Meziříčku, kde od 8. května organizoval veřejný život. Bydlel tam u rolníka Jana Zemana č. 42, jenž byl bratrem mlynáře Josefa.

Josef Zeman se asi v březnu 1944 prostřednictvím Drápely z Pavlova seznámil s odbojářem škpt. Moravanským a poskytoval mu mouku i jiné potraviny pro partyzány. Ovšem Moravanský byl chycen po červnové přestřelce u Netína a prozradil, že má mouku od Zemana. Ještě v červnu se ukázal znovu ve mlýně a přiznal, že slíbil Němcům spolupráci a že vypověděl i o mlynáři. Že se však nezmínil o partyzánech, nýbrž tvrdil, že měl mouku pro svou rodinu. Ze spárů gestapa tehdy Moravanský unikl, ovšem čtyři dny po jeho odchodu byl Zeman 22. září 1944 zatčen! Rodina Zemanova si bůhvíproč myslela, že přičiněním řídícího Kostky. V březnu 1945 byl mlynář odsouzen na smrt, naštěstí jej vysvobodil konec války.

Rodina sdělila své podezření Šrámkovi. Ten se osobně obával tří lidí. Byli jimi Komzák, Kutek a zrovna Kostka. Proti řediteli textilky Komzákovi měl mít důkazy o jeho kolaboraci. Ředitelovým donašečem byl úředník Kutek (někdy psáno Kotek). Stýkal se s německou společností a zdravil nacistickým pozdravem. A konečně Karla Kostky se Šrámek obzvláště obával! Jako řídící učitel v Meziříčku za okupace pomáhal starostovi vydávat potravinové lístky. Bylo o něm známo, že je velice opatrný a nechce se do ničeho zapojit. Ve škole učil děti prokazatelně pozdravu Heil Hitler a o Benešovi se vyjádřil, co je to za lumpa. Podle šetření ministerstva vnitra datovaného v Brně 1. 3. 1946 to však nemělo nic společného se smrtí Šrámka. Ani se zatčením Zemana.

Mlynář Josef Zeman 4. 2. 1946 vypověděl, že měl v roce 1944 v lese na Novoměstsku informační schůzku s gen. Lužou a plk. Svatoněm. „…byli přítomní mně jménem neznámí dva parašutisté, kteří se mezi sebou oslovovali Ludvík a Antonín.“ Ti se ptali na řídícího v Meziříčku. Zeman řekl, že je to Kostka a že je dobrý Čech. Parašutista Antonín na to pravil, že jeli před dvěma dny autem od Prahy a na silnici z Jihlavy do Velkého Meziříčí vzali do auta muže, který se představil jako řídící učitel z Meziříčka. Cestou nadával na českou vládu v Londýně a na prezidenta Beneše. Parašutisté řekli, že si pro Kostku sami přijdou.

Podle svědectví Františka Klimeše, posluchače práv v Praze, byl Kostka podezřelý se spojením s gestapem, snažil se pak vetřít do přízně projíždějících ruských skupin a právě on jim měl udat Šrámka. Klimeš se bál, aby podobně neodstranil i Josefa Zemana, který se měl vrátit z vězení. Zeman i Šrámek byli podle Klimeše svědky Kostkovy spolupráce s gestapem. Dle Klimeše se partyzáni rozhodli celou rodinu řídícího učitele vystřílet, ale Šrámek prý to nedovolil.

Samotný Josef Zeman však uvedl, že s Kostkou měl až do svého zatčení dobré vztahy, řídící k nim dokonce chodil poslouchat zahraniční rozhlas a mluvit o politice. Nechtěl se však ničeho účastnit, byl velice opatrný. Ale nevinil jej ze svého zatčení. Až po návratu z vězení se Zeman dozvěděl, že Kostka zaujal nepřátelský postoj vůči jeho manželce a že rozhlašoval, že se dostal Zeman do vězení kvůli špinavé politice. „Kostka mohl mít prsty ve věci po mém zatčení, poněvadž mně manželka říkala, že vždycky věděl dříve než ona, co se se mnou stane, že budu eskortován do Brna nebo z Brna do Jihlavy.“

V myšlence na Kostku jej utvrzovalo to, že před ním varoval zrovna Šrámek, s nímž byl Zeman „dlouhou dobu ve spojení v podzemním hnutí“. Varoval Zemana, ať se Kostkovi s ničím nesvěřuje, že mu nevěří. V březnu 1945 se Šrámek svěřil, že kdyby se s ním něco stalo, aby ihned po osvobození zatkli Kostku.

V Meziříčku se poslední měsíc války děly nepřehledné věci. Asi 10. dubna byli ve vesnici ubytováni Ukrajinci zaměstnaní dosud v Horním Slezsku. Po dvou týdnech byl tento transport dirigován dále na západ, v Meziříčku však zůstali 2 muži, 4 ženy a malé dítě. Ubytovali se na radnici a pracovali u místních rolníků. Nějaký technický oddíl Němců dorazil 7. května a dalšího dne vojáci ničili zařízení dílen a házeli je do rybníka. Toho dne, 8. května 1945, přijela jiná německá kolona se zajatci. Ti mluvili rusky a později byli označeni za vlasovce. Někteří Němci nocovali v okolních domech a asi 6 zajatců ve školní místnosti. Za nimi tam přišli další Němci a všichni spali na slámě až do rána. Cyril Seknička dosvědčil, že čtyři německá nákladní auta zůstala v Meziříčku přes noc a Němci se ztratili až před příchodem ruského vojska. Lidé vybírali zásoby z aut, ale poručík Šrámek drancování zabránil. Zachránil i větší kus látky, kterou chtěl později rozdělit potřebným občanům. Tohle trvalo asi do 11. hodiny, kdy se přihnala ruská vojska.

Po odjezdu Němců zůstali jejich zajatci, tedy údajní vlasovci, v obci a uchýlili se na radnici mezi ubytované Ukrajince. Byli v podnapilém stavu a narušovali práci poručíka Šrámka. Zejména silný ramenatý zajatec ohrožoval projíždějící zbytky Němců. Nakonec přišel na radnici s automatem, dělal povyk a Šrámek jej dal odzbrojit za pomoci Antonína Zemana-Valy. Vtom už přijeli Rusové a zajatec běžel k nim. Jeden ruský major šel na radnici a Šrámek si stěžoval na toho opilce. Rusové mu tedy poručili, aby zmizel z obce.

K večeru se dostavil na radnici Šrámek a nařídil přestěhovat Ukrajince i vlasovce do hostince. Zajímal se, kdo rozstříhal látku proti jeho rozkazu! Kostka se vymlouval, že to provedl na příkaz nějakého ruského důstojníka, ale Šrámek se zlobil. Vydal pak rozkaz o 14 bodech, jeden zněl, že trikolóru mohou nosit jen členové ilegálního hnutí a registrovaní vojáci. Nato Kostka sundal červeno-bílou pásku a položil ji na stůl.

Ve čtvrtek 10. května přijeli do Meziříčka na koních ruští kozáci. U sedláků si brali koně pod záminkou, že jedou na germána. Na oplátku jim nechávali svá uštvaná zvířata, která ovšem posléze brali další Rusové, takže dědina zůstala bez koní. Lihovar naštěstí vypustil před dvěma dny správce do sudů, které ukryl u sedláků. Že lidi nepříjemně překvapilo chování osvoboditelů, dokládá O. Izdný v publikaci Meziříčko (1998). Popisuje, kterak Rusové kradli koně a s chutí popíjeli líh: „Lidé byli rozčarováni a báli se. Vojáci prošlí válkou a zvyklí jinému životu se dopouštěli surovostí a násilí. Ještě hodně dlouho lidé vzpomínali na jejich „davaj nemnožko spirtu“ a nebo „davaj časy“.“

Podle Františka Klimeše 10. května v 7 hodin ráno přišli do domu u Zemanů v Meziříčku č. 42 ruští důstojníci, major a podplukovník, s několika nižšími důstojníky. Šrámka, který se zde skrýval od vydání zatykače koncem roku 1944, obvinili jako skrytého Němce a jeho věci zčásti zničili, zčásti zabavili. Po jeho ujišťování a přímluvě majitelů domu uvěřili, že je dobrým Čechem a velitelem partyzánů. V dobrém odešli, ale za hodinu se vrátili, vtrhli znovu do domu, Šrámkovi strhli distinkce a prohlásili, že je oklamal a že je skrytým Němcem. Zacházeli s ním surově, jejich koním musel nanosit vodu a oves.

Ve výměnku byl Šrámek vyslýchán, a když vyšel na dvůr, vyslovil se, že ho zachránilo, že má styky s generálem Svobodou. Pak přišel tlumočník a Šrámek byl opět vyslýchán. Důstojník jej přesvědčoval, že je germán. Překladatel tvrdil opak, ale musel se za něj zaručit svým životem. Mezi řečí Šrámek nadhodil, že je příbuzným předsedy vlády v Londýně. Okolo 11. hodiny důstojníci vyšli na zápraží, Šrámkovi podali ruce a srdečně se s ním rozloučili. Osedlali koně a když se hnuli směrem k průjezdu, volali na Šrámka, aby šel s nimi. Než vyjeli, vrátil se malý kozák do stáje pro oba Zemanovy koně. Šrámek stál mezi kozáky a odmítl vsednout na koně, že půjde pěšky. Kočí František Klíma křičel, že starší kůň kulhá, tak jej kozáci odvázali a vrátili. „Mladšího koně však si odvedli a odjížděli i s npor. Šrámkem pryč. Kam nevím.“

Až za několik dnů se roznesla zpráva, že v nedalekém lesíku leží mrtvý Šrámek! Měl prostřelenou hlavu a řeznou ránu napříč čelem. Okolí bylo zdupáno koňskými kopyty a „činilo dojem zápasu“. Když se Viktor Ritter z Hybrálce dozvěděl, že Šrámek byl odveden kozáky a že v lese leží nějaký zabitý člověk, vypravil se tam. Už zdálky poznal Šrámka. „Šrámek ležel na znaku přes mírnou vyvýšeninu, ruce měl roztaženy, rozhalenou košili, s obnaženým příkopcem a byl bos, v punčochách, boty stály poblíže něho.“ Kolem byly rozházeny žiletky, zubní kartáček, rozbitá půllitrová láhev od piva a nábojnice odhadem asi 7,65 mm. Mrtvola měla na levém spánku sečnou nebo bodnou ránu a na pravém spánku vstřel projektilu, který u levého ucha na líci vyšel ven. Napříč čelem byla rána způsobená buď pažbou pušky, nebo skleněnou lahví, která tam ležela rozbitá. Zřetelné byly stopy drobných koňských kopyt, místo bylo celé rozdupané a činilo dojem zápasu. Ritter pak žádal na posádkovém velitelství v Jihlavě o převoz mrtvého. Potvrzení bylo vystaveno 14. 5., ale Ritter nemohl sehnat auto. Dalšího dne zjistil, že partyzáni již mrtvolu převezli. Vrátil se do Jihlavy, kde téhož dne stihl Šrámkův pohřeb.

Jakmile se student Klimeš dozvěděl o odvlečení a zabití Šrámka, prosadil zajištění řídícího učitele Kostky, který se tak dostal do vazby v Jihlavě. Argumentoval, že Šrámek měl Kostku za přisluhovače Němců a konfidenta gestapa. Navíc s ním měl spor o rozdělení zabavené látky a měl mu strhnout z rukávu trikolóru. Kostka byl tedy členy SNB odvezen do jihlavské věznice, nebylo mu však prokázáno, že by kozáky na Šrámka poslal.

Vyšetřování pachatele neodhalilo. Spis obsahuje 70 stránek výpovědí a několik příloh. Vyvstávají mnohé otázky. Mohli na Šrámka poslat kozáky rozzlobení „vlasovci“? Šrámek odmítl jet na koni, šel raději pěšky. Do Jihlavy to bylo 23 kilometrů, kozáci spěchali, nemohl z toho vzniknout spor? Měl rozepnutý poklopec, třeba požádal o zastávku na záchod a pokusil se o útěk. Místo bylo silně zdupáno, vykazovalo stopy zápasu a rozházené osobní věci svědčí o tom, že kozáci drancovali jeho zavazadlo. Boty stály vedle mrtvoly, byl jich tedy rutinně zbaven, ale zřejmě se nakonec nikomu nehodily…

Celé jeho osočování napovídá, že motivem bylo zbavení se nepohodlného svědka událostí z konce války. Proto musel Šrámek zemřít. Vykonavatelé byli Rusové, ale pokyn musel zaznít od někoho místního. Kdo znal místní poměry, kdo měl máslo na hlavě.

Josef Zeman byl po válce zvolen předsedou MNV a hlásil se ke straně lidové. Kostka po svém propuštění vstoupil ke komunistům, prohlásil se předsedou této strany a rušil provokacemi vykonávání Zemanovy funkce. Od jihlavské policie dostal povolení k nošení střelné zbraně, ač mu MNV v Meziříčku odmítl vydat potvrzení o státní spolehlivosti.

Je příznačné, že jakmile po válce vstoupil řídící Kostka do KSČ, výpovědi proti němu hned ztrácely na síle… Šrámek byl důstojníkem a v odboji se choval obezřetně. Proto jej dobře znali v Meziříčku jenom dvě rodiny Zemanovy, ostatní občané včetně starosty jej prakticky neznali. Což se mu nakonec také vymstilo. Nikdo se za něj nepřimluvil a jeho skuteční partyzáni byli daleko.

Odbojová činnost Josefa Šrámka byla doložena skupinou Jana Koziny a Šrámek byl navržen na titul partyzána in memoriam Svazem národní revoluce v Jihlavě. Ve výpovědích občanů je střídavě označován jako poručík i nadporučík. Povýšen byl posmrtně na štábního kapitána, což je uvedeno na jeho náhrobku v Jihlavě. Hodnost nadporučík je uvedena na pomníku, který byl v lese u Meziříčka postaven hned v srpnu 1945. Nese nápis: „Na tomto místě zahynul 10. 5. 1945 tragickou smrtí nadporučík Josef Šrámek. Bůh dej Ti lehké odpočinutí v Tvé české zemi, kterou jsi tolik miloval. Svému veliteli věnují Partyzáni.“

Dodat zbývá poválečný osud bratrů Zemanových. Oba byli vězněni komunistickým režimem a oba zemřeli krátce po propuštění. Josef 1. 6. 1962, Jan 26. 2. 1963. Podrobněji bude tento příběh rozebrán v knize dvojice Milan Kubín-Hynek Jurman Partyzánské otazníky aneb Co ukryla válka, která je v tisku.

Literatura:

Izdný, O.: Meziříčko. OÚ Meziříčko, Meziříčko 1998.

ABS ČR f. 305_120_2, zastřelení por. Josefa Šrámka

Foto: Hynek Jurman