Proč nemá Karel Čurda pomník

Karel Čurda seskočil 28. března 1942 jako parašutista na území Protektorátu Čechy a Morava a už 16. června udal gestapu své kamarády, spolubojovníky a podporovatele. Zavinil smrt snad až stovek lidí a po válce skončil na šibenici. Tolik stručná fakta. Kolem jeho osoby se však dodnes šíří a často opakují mnohé omyly a nepravdy.

Jeho jméno se stalo symbolem zrady a zrádcům se většinou přišívají ty nejhorší povahové vlastnosti. Jako by se i statečný a do té doby slušný člověk nemohl náhle zlomit a podlehnout. A tak se o Čurdovi psalo, že byl zbabělec, který sotva prolezl výcvikem a s nímž nikdo nechtěl letět, že byl alkoholikem, sňatkovým podvodníkem a málem fašistou. Všichni autoři tohle opakovali, snad nejdůkladněji Miroslav Ivanov. Také jsem to bral svého času trochu za bernou minci. Jenže pravda je jiná a tuhle trosku udělali z Čurdy až autoři knihy Na západní frontě, která vyšla v roce 1963. Do té doby se vlastně o západních letcích a parašutistech u nás od komunistického puče nepsalo. A od té doby se už o Čurdovi zase psalo jenom takhle. Tato málo známá fakta připomněl např. na letošní přednášce v Ořechově přehledně historik Jiří Plachý. Tedy v místě, kde Čurda s Opálkou a Kolaříkem přistáli.

Jak žil a jaký byl tedy Čurda ve skutečnosti?

Rodák z Nové Hlíny v roce 1933 nastoupil základní vojenskou službu u 29. pluku v nedalekém Jindřichově Hradci. Sloužil u odloučeného III. praporu 12. roty v ještě bližší Třeboni. Byl povýšen na četaře a získal uznání elitního střelce. V armádě zůstal jako délesloužící, v červnu 1938 na vlastní žádost odešel a stal se dozorcem finanční stráže v Lošově u Olomouce. Koncem června roku 1939 odchází tajně do Polska, odtud do Francie, kde byl v srpnu přijat do cizinecké legie. Po vypuknutí války byl poslán zpět k tvořící se čs. armádě a zařazen k náhradnímu praporu. Bojů ve Francii se nezúčastnil a v červenci 1940 přeplul lodí do Anglie, kde sloužil u automobilové roty. V září roku 1941 byl poslán do kurzu útočného boje ve výcvikovém středisku Garramourve Skotsku. Absolvoval skoky padákem v Ringway u Manchesteru. V lednu 1942 byl vybrán pro plnění zvláštních úkolů ve vlasti. Po dalším zdokonalovacím výcviku je zařazen do skupiny OUT DISTANCE.

Urostlý chlap, který burcoval ostatní, že se ohrožená republika musí zachránit, měl vojenské vystupování a své nadřízené tedy upoutal natolik, že jej vybrali do skupiny pro plnění zvláštních úkolů. Výcvik zvládl s převážně pozitivním hodnocením, dobrý byl v boji zblízka, v tělocviku, ve střelbě, čtení z mapy, velmi dobrý v práci s výbušninami a ve spojení. Hodnocen byl sice také jako pomalý a méně inteligentní (ale jindy naopak jako inteligentní), ale spolehlivý. Veselý, bodré povahy, skrovný, odvážný, velmi zdatný, ukázněný a bystrý. Pro svoji bystrost „může být velmi nebezpečný“ a vypracovat se v dobrého vůdce. Dobře snášel lety a seskoky padákem. Dokládá to jeho výcvikový list a stejně to o něm zapsal už Jaroslav Andrejs v roce 1947 v první knize o atentátu Za Heydrichem stín. Ten měl tehdy jedinou neověřenou zápornou poznámku k Čurdovi, vše ostatní se objevilo až v 60. letech.

Hodnocení měl tedy převážně kladné, daleko lepší než mnozí další výsadkáři. To až po válce se objeví ojedinělá svědectví, že nebyl zcela spolehlivým a ostatní chlapci prý neměli Čurdu úplně rádi. Tyto výpovědi byly zřejmě ovlivněny až jeho prokázanou zradou…

Pro své dobré hodnocení byl Karel Čurda zařazen do skupiny Out distance a vysazen u Ořechova nedaleko Telče. Jediný z trojice zvládl přistání bez problému. Kolařík na místě přistání vytrousil doklady i s fotografií své dívky. Napsané věnování pak nasměrovalo gestapo a stíhaný Ivan Kolařík spáchá brzy sebevraždu. Velitel Opálka si zase při doskoku pochroumal nohu a vzápětí provádí první velitelskou chybu. Rozpouští skupinu a sám se belhá do rodných Rešic k léčení. Návštěva rodin přitom byla zakázána! Oba zbývající chlapci se proto také vypravili k domovu navzdory londýnským pokynům. Ale když mohl velitel…

Čurda tedy zamířil na Třeboňsko a přes Jarošov nad Nežárkou dorazil až do Hlíny. Pokud jde o jeho rodiště a rodinné poměry, dostáváme se do sporu s celou řadou knih a internetových stránek. Co se dá ve sdělovacích prostředcích dohledat o dětství Karla Čurdy? Že se narodil 10. či 11. října 1911 v Nové či Staré Hlíně u Třeboně v rodině lesního dělníka Františka Čurdy a jeho manželky Rozálie. Ta pracovala v domácnosti a Karel byl prý její páté dítě. V roce 2011 se psalo, že byl 4. dítětem, dnes převažuje údaj, že šestým. Ale ani to není pravda, jak mi pověděly matriky a dlouhé hledání v nich. U všech důležitých článků na internetu je dodnes špatné datum Čurdova narození a v řadě z nich i místa narození. Vychází se ze soudobého pramene, který zveřejnil až Čestmír Amort v knize Heydrichiáda (1965). Údaj převzal a mnohokrát publikoval Miroslav Ivanov a po něm mnozí další. Jde o dokument, který sepsala 20. 6. 1942 Hlavní úřadovna státní policie v Praze pro Himmlera a který se prostřednictvím Bormanna dostal i k Hitlerovi. A téměř autentický text poslal 25. 6. 1942 vedoucí tajné státní policie v Praze dr. Geschke pro Daluega a K. H. Franka. Píše se v obou, že 16. června 1942 přišel na vedoucí úřadovnu státní policie v Praze „Karel Čurda, narozený 10. října 1911 ve Staré Hlíně, pomocný dělník…“ První verze uvádí jeho poslední bydliště Starou Hlínu č. 12, ta druhá dokonce Třeboň č. 12. Vše špatně, což však v tu chvíli nebylo vůbec podstatné…

Od té doby až donedávna všichni psali, že se Čurda narodil 10. října 1911 ve Staré Hlíně. Je jedno, jak omyl vznikl, zda to popletl úředník gestapa či se zakoktal samotný Čurda. Tápe v tom už Jaroslav Andrejs a chyby přebírají Miroslav Ivanov, Jiří Šulc, Karel Sýs a třeba i Jaroslav Čvančara, který jinak odvedl veliký kus badatelské práce. A další. Omyly v datu a místu narození i v místě bydliště, někdy jen v něčem z toho… Trestuhodné je, že se žádný z četných autorů neobtěžoval nahlédnout do matriky či pátrat na místě. Já se vypravil na Třeboňsko poprvé v roce 2011 a od té doby ještě devětkrát. A matrikám jsem věnoval dlouhé hodiny.

Nejtrapnější je chyba v datu narození. Dnes už se občas najde 11. říjen, ale stále převažuje 10. říjen a jako místo Stará Hlína. Což byla jenom domovská příslušnost, byl tam obecní úřad a Karel chodil i se sourozenci do Staré Hlíny do školy. Jasno v tom asi neměl ani místní starosta Prokeš. Na domovském listu, vystaveném 20. 11. 1943 ve Staré Hlíně, je datum 11. října a jako rodiště Neulahm, tedy Nová Hlína. Ovšem stejný starosta vydal o osm let dříve, v červenci 1935, Čurdovi vysvědčení zachovalosti s uvedeným datem narození 10. října 1911 v Nové Hlíně.

Zjistil jsem na místě, a pak v matrikách, plno drobných zajímavostí a udělal si jasno v místopise. Chyby opisovali prakticky všichni spisovatelé a autoři jak na běžícím pásu. O tom však někdy příště. Dnes se držme toho nejdůležitějšího, co vedlo Karla Čurdu ke zhroucení a proč dnes nemá v Hlíně pomník. Z rodného kraje se dostal přes tiskaře Vojtíška z Lázní Bělohrad do Pardubic ke Krupkům. Odtud jej Aťa Moravec přivedl do Prahy. V Plzni se účastní zapálení signálních ohňů, všem jde o život, bombardování Škodovky se přesto nezdaří. Jinak je převážně v Praze, v kontaktu s Kubišem, Valčíkem, svým velitelem Opálkou i kamarádem z Anglie Gabčíkem. Stále však chybí Kolařík, a tak posílá Opálka Čurdu na Valašsko, aby o něm něco zjistil. Před kontrolou ve vlaku unikne Karel na perón, uteče četníkům a přespí v lese. Vrací se s nepořízenou, Ivan Kolařík už je stejně mrtvý.

To už se blíží 27. květen. Čurda není do přípravy atentátu přímo zasvěcen, stejně tak řada dalších parašutistů v Praze. Vždyť původně oba atentátníci neměli zasvěcovat nikoho a podle naivního přání Londýna měli útok provést i bez spolupráce s domácím odbojem. Taková sólo akce však byla vyloučena. Čurda si potřebuje zajet pro oblečení k sestře Marii do Kolína, proto žádá Opálku o dovolenou a ráno 27. května opouští Prahu. V 9 hodin vyjel vlakem směr Zálabí, předměstí Kolína. Vlak dorazil v 11:11 a Čurda spěchal zadem k nové škole, kde byl švagr školníkem. Po obědě se sestra ve škole doslechla o atentátu na Heydricha. Čurda hned ukončil návštěvu a spěchal na vlak. Ten přijel o půl páté do Libně, kde končil. Čurda prošel kontrolou na falešný průkaz Karel Vrbas a vrátil se do bytu v Nuslích, jak zněl Opálkův rozkaz. Pro noční razii se přemístil od Bautzových do sklepa a zahrabal se ve světlíku pod harampádí. Po odchodu gestapa se vrátil do bytu. Ale dalšího dne se Bautzová bála, a tak Čurda odjel z nádraží v 17:22 do Veselí, kde večer před 21. hodinou přesedl na osobák do Třeboně. Odtud spěchá pěšky kolem vodojemu Na Kopečku nejkratší cestou do Nové Hlíny.

Pražská nádraží byla přitom hermeticky uzavřená, ale Karel Čurda opět prošel kontrolou. Protože měl falešné doklady vyrobené stejným způsobem jako jeho kamarádi, prošli by zřejmě i oni. V rušném pohybu obyvatel prostě ani důkladní Němci neměli čas na stoprocentní prohlížení dokladů. Zbývající chlapci to nezkusili a po pár dnech se všichni v Praze přítomní parašutisté scházejí na jednom místě. V kryptě kostela v Resslově ulici. Jak se ukáže, bylo to nejhorší možné řešení. Jenže dneska těžko soudit. Doba byla zlá a bezpečné úkryty scházely…

Pokud si do té doby chválili pobyt ve velkoměstě, kde jsou méně nápadní, nyní se karty obracejí. Nekonečné razie, problém s ubytováním i se zásobováním! Najednou je v Praze těsno. Měli se rozdělit, měli opustit Prahu, určitě by alespoň někdo přežil. Takhle vlezli všichni do jedné pasti. Kdo to ale mohl vědět…

Heydrich na následky atentátu umírá a nacistický aparát běsní, vraždí, zatýká, vypaluje Lidice. Karel se vše dovídá na půdě snad nejkrásnějšího domku č. 12 v Nové Hlíně. Právě do něj se vdala ke Kostečkům jeho sestra Růžena (*1904), uchýlila se sem i matka Rozálie (1873–1956) a na půdu přibyl Karel. Nejstarší sestra Marie Mácová (1897–1951) žije s manželem v Kolíně. Bratr František (1902–1976) bydlí ale v Nové Hlíně jen o pár desítek metrů dále ve zděděném domku č. 26 a bratr Antonín (1907–1989) žije na Hvízdalkách v Palečkárně, tedy v rodném domě sourozenců Čurdových. V tu dobu tam už vlastně oba bratři zase nebydlí, protože někdo upozornil na předchozí Karlův pohyb v Hlíně a bratři František i Antonín jsou zatčeni.

Karel je zoufalý z nekončících poprav a masakrů. Dozvídá se i o popravách celých rodin Pechalových, Kolaříkových a Mikšových. S Pechalem a Kolaříkem letěl dokonce v jednom letadle. Bojí se, nechce aby stejně dopadla Čurdova rodina. Naléhá na něj matka, sestra Růžena i manželky zatčených bratrů. Vždy se uvádělo, že Čurda napsal 13. června na četníky do Benešova anonymní udání na Gabčíka a Kubiše. Že psaní zabalil do půlky roztržených novin a druhou si ponechal jako důkaz. Ale nové poznatky ukazují, že Čurda dopis nepsal. Byl psán těžkou rukou, zřejmě matčinou. Karel měl naopak rukopis vypsaný z doby služby u finanční stráže.

Četníci na dopis okamžitě nezareagovali. Beznadějná atmosféra ve stavení v Nové Hlíně houstne, když je zveřejněn nečekaný pardon. Kdo ohlásí stopu k atentátníkům, bude osvobozen s celou rodinou, i kdyby se sám na útoku podílel. Tahle nabídka zřejmě zapůsobila více než slibované miliony. Karel Čurda nemůže dospat a vyjíždí 16. června už ve 4:27 hodin vlakem z Třeboně do Prahy a kamarády hledá před polednem u Svatošů. Je nervózní, kouří, vyklání se z okna, ale nic se nedozví. Prý jsou ukryti v bezpečí.

A tak udělá neskutečný obrat, jde do Petschkova paláce a hlásí se na gestapu. Jmenuje Kubiše a Gabčíka a pozná i aktovku, kterou nechali na místě činu. Půjčili si ji od Svatošů…

Domníval se, že udáním obou útočníků jeho mise skončí. Ale to se spletl. V poválečné výpovědi Čurda uvádí, že na předložených fotografiích poznal všechny parašutisty (Pechal, Kolařík, Mikš, Gerik), ale nejdříve tvrdil, že je nezná. Zbili ho a oznámili, že mají Gerika a vědí toho už dost. Pak tedy Čurda přiznal, že je zná. Je zbit, je postrašen a pak zase chlácholen. Prý se mu nic i s rodinou nestane. A tak mluví… Jeho výslech trval od 12:50 až do 9:00 ráno. Pokusil se pak sáhnout do kapsy pro jed, ten mu ale gestapáci sebrali. Při nekončícím výslechu prozradil sítě spolupracovníků. Jmenuje kamarády, udá Vojtíška, Krupkovy, Moravcovy, Hajského a další pomocníky, také Svatošovy, od kterých před chvilkou přišel. Z neznámých důvodů zamlčí jen výsadkáře Šanderu a ušetří bývalého spolužáka Drobila z Jarošova a Mrvíka z Kolína, který mu daroval šatstvo. Tlumočníkovi na gestapu v nestřežené chvilce řekl: „Nemohl jsem se dívat na vraždění nevinných.“

Jeho matka a sestra jsou hned zatčeny, ale brzy zase propuštěny. Podobně i jeho další příbuzní. Sám dostává byt i novou identitu na jméno Karl Jerhot. Také knížku na pět milionů, z níž ale nesmí sám vybírat. Vždy jen v doprovodu gestapáka a jen jistou částku. Po zásahu v Resslovce identifikuje své bývalé kamarády. Styděl se, když stál nad tělem velitele. Zpátky však už cesta nevedla! Časem je nasazován i na další odbojáře. S popáleným Františkem Vrbkou, který jediný nakrátko přežil sestřelení letounu, se vrací z Mnichova do Prahy, ale nic už z něj nedostane. Jako provokatér se podílí na zatčení Františka Pospíšila ze skupiny Bivouac a na likvidaci skupiny Antimony. Holduje alkoholu a pro gestapo se stává čím dál méně použitelným.

V únoru 1944 se znovu ožení a už za týden, 28. 2. 1944, se mu narodí syn Karl Jerhot. Válka pro něj nedopadá dobře, přesouvá se do Manětína, kde má rodinu jeho žena. Zde se Čurda přihlásí 5. května na četnické stanici, prohlásí se za výsadkáře, odevzdá pistoli a žádá informovat Prahu. Tam ho za několik dní odveze kapitán Nechanský a na ministerstvu obrany mu vystaví plukovník Paleček potvrzení o účasti v odboji. Užívá si posledních dnů na svobodě, než je 17. května zatčen. Se čtyřmi uniformovanými strážníky prý bojoval deset minut. Nemohl tedy být alkoholem zničenou troskou, jak se traduje. Končí na Pankráci a v dubnu 1946 se s ním Marie Jerhotová rozvádí. Odjíždí do Rakouska, kde čeká na předání syna.

Karel Čurda je odsouzen a 29. dubna 1947 popraven. Navždy bude sklízet opovržení, ale chybělo málo a mohl býti za hrdinu. Třeba by mu v Nové Hlíně postavili pomník. Kdyby ho pomocníci atentátníků neodbyli a velitel Opálka jej neposlal v den atentátu pryč z Prahy, mohl najít také ukrýt v kryptě. Když už neopustili parašutisté hlavní město a šli společně do pasti, měli tam jít všichni. Do jednoho! To byla další Opálkova nedůslednost. Už Andrejs poukazoval, že Čurda potřeboval kontrolu, že neměl zůstat sám. Ale Opálka mu o atentátu ani neřekl a na 27. mu dal volno. Vůbec ho na situaci nepřipravil. A sám se o podřízeného přestal zajímat.

Čurda jej přece hledal po Praze, až pak šel na gestapo. A v kryptě by se asi zachoval stejně jako ostatních sedm. Vládla tam jistá euforie, málem i davová psychóza. Jeden podporoval druhého, nedalo se jinak… Těžko ten pocit pochopíme, bojovat do posledního náboje a ten pak zamířit na vlastní hlavu.

Karel na ně volal shora, ať se vzdají. I Němci je vyzývali, známe tu lámavou češtinu z filmu: „Fzdéjte se, nic se fám néstane!“

Ale co kdyby byl každý bojovník zvlášť? Co kdyby se ptali každého o samotě? Neřekl by si některý z nich, že na umírání má vždycky času dost, že to zkusí nějak s Němci uhrát? Neuhrál by, ale třeba by to zkusil. Ani Čurda neuhrál. Seděl sám na půdě, četl o Lidicích, bál se o příbuzné. Věřil, že udá dva chlapy a vraždění přestane. Podělal to ovšem a ztratil všechno…

Literatura:

Amort, Č.: Heydrichiáda. Naše vojsko, Praha 1965.

Andrejs J.: Smrt boha smrti. JOTA, Brno 2008.

Doležal, M.: Čurda z Hlíny. Host, Brno 2019.

Čvančara, J.: Antropoid. Příběh československých vlastenců. Centrum české historie, Praha 2016.

Ivanov, M.: Atentát na Reinharda Heydricha. Panorama, Praha 1987

Jurman, H,: Atentát na Heydricha, Čurda a kde jsem chtěl být. Štěpánov n. Svr., 2014.