Článek
(dokončení)
Reportáž psaná na oprátce byla na světě a čekala. Na konec války, na své vykladače. Na dílo upozornil hned po válce ústřední výbor strany dozorce Kolínský. Rukopis se musel najít, proto Kolínského doprovázela při pátrání do Humpolce eskorta. Fučík sice připsal autorská práva tomuto dozorci, ale zbytečně, v prvních vydáních o něm chyběla jakákoliv zmínka. Protože byl německé národnosti, ač po celou válku vystupoval jako Čech. Kolínský vzpomínal: „Zacházeli se mnou jako s gestapákem… Chtěli mě zabít!“ Jeho byt byl vykraden a Kolínského zatýkal samotný Pich-Tůma. Ve vězení byl bit. Jeho bratr padl jako partyzán v Řecku a jeho žena-Němka, Kolínského švagrová, byla hned po válce v Praze utlučena zuřivým davem k smrti. Kolínského sestra byla odsunuta z Jihlavy do Bavor a její dítě během odsunu utopeno v nádrži.
Když Kolínský spatřil jemu připsané dílo vytištěné, byl překvapen. Reportáž obsahuje mnoho protimluv a holých nemožností, je sebeobhajobou autora a obžalobou jiných. V době pro národ kritické měl její autor ve vyšetřovací vazbě neobvyklé výhody. Zřejmě si Reportáží tišil svědomí z toho, že na gestapu mluvil. A navíc se text pro tisk dodatečně upravoval. Kolínský později poznamenal: „Nevím, kdo to dával dohromady, přepisoval a dopisoval, viděl jsem určitě v několika místech, že to bylo přepisováno, že to tak Fučík nenapsal, ale celou knihu si pamatovat nemohu.“
Rukopisu se hned po válce zmocnila Gusta Fučíková, která za svého života nikdy nedovolila do rukopisu nahlédnout nikomu cizímu. Víme už, že úpravy v textu prováděli Gustav Bareš a Ladislav Štoll, za změnami však stál především Slánský. Vědět o nich museli i Václav Kopecký a Klement Gottwald. A samozřejmě Gusta Fučíková, redaktorka všech vydání. V původním textu jsou provedeny škrty zelenou a černou tužkou. Kniha vychází stále dokola a v textech jednotlivých vydání jsou vynechávány nebo přidávány celé pasáže, odstavce, věty, jména či slova. Text Reportáže byl upravován tak, aby vznikl co nejpůsobivější obraz hrdiny, který nikdy při výslechu nepromluvil, a odolal všemu lákání i mučení. Některé pasáže „národní vdova“ nedovolí tisknout nikdy.
Klíčovými se staly 4 lístečky, které se nikdy nedostaly na veřejnost, a objevily se poprvé až v polovině 90. let. Z originálu textu vyplývá, že Fučík píše velice otevřeně, mimo jiné na sebe prozrazuje, že po jisté době (sedmi týdnů), začal na gestapu vypovídat a snažil se hrát dvojí hru, aby své vyslýchající uvedl na klamnou stopu a ochránil tak ostatní v odboji. Uvádí celkem 24 jmen lidí, která gestapu jmenoval, a to tak, že jmenuje již mrtvé, nebo dokonce konfidenty gestapa, aby proti nim obrátil podezření, a tím je zneškodnil. Jmenuje lidi, které se snažil zachránit – Nezval, Halas, Seifert, Neumann… Jmenuje i dva spolupracovníky, kterým svou výpovědí dokonce natolik prospěl, že byli z gestapa propuštěni (Jindřich Elbl a Božena Půlpánová). Přiznává, že sám neví vše. Píše, že jej zradil jeho spolupracovník „Mirek“ (Jaroslav Klecan), což, jak se potvrdilo později, nebyla pravda. Přesně uvádí dobu, po kterou mlčel, uvádí i dobu, od kdy začal vypovídat, i důvody, které jej k tomu vedly.
V roce 1995 tedy konečně vyšlo kritické vydání Reportáže psané na oprátce. Nechyběly v něm do té doby vynechané pasáže, které mluví docela zajímavě:
„Teď snad potřebuje vysvětlení, proč já sám po nějaké době začal postupovat poněkud jinak. Sedm neděl jsem nevypovídal… Ale Klecan mluvil… A přišlo stanné právo. Hromadné zatýkání a popravy…“ A Fučík pokračuje v mystifikacích. Prý chtěl zachránit S. K. Neumanna, Halase a Olbrachta, kteří upadli v podezření, že psali články do Rudého práva. Z toho důvodu začal Fučík mluvit. Kdyby ovšem chtělo gestapo jmenované umělce zlikvidovat, nic by mu v tom nezabránilo. Ani výpověď jakéhokoliv vězně! Fučík přesto pokračuje:
„Mohl jsem je zachránit svým mlčením? Mlčet dál znamenalo nevyužít této příležitosti… Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy. Slibovali si mnoho od mého mluvení. „Mluvil“ jsem tedy. Jak, najdete v mém protokolu. Výslechy byly dokonce lepší, než jsem předpokládal… Dali pokoj české inteligenci. Docílil jsem dodatečně i propuštění Půlpánové a Elbla… Obrátil jsem jejich pozornost docela jiným směrem. Získal jsem důvěru a pokračoval jsem… Mohl jsem pak i přímo zasahovat do případů, které se sem dostaly, a tyto zásahy „nezůstaly bez následků“… Že jsem tím oddálil svou smrt, že jsem tím získal čas, který by mě snad mohl pomoci, byla odměna, s níž jsem nepočítal…“
Ale nezapomněl náhodou Fučík, že se hned v 1. kapitole Reportáže dušoval: „Což kdybych mluvil… ne, nebojte se, nebudu, věřte.“ A že ve 4. kapitole odsuzuje ty, kteří promluvili: „Ubozí slabí! Jako by to byl ještě život, byl-li zaplacen životem kamaráda!“ A hned obviňuje Klecana, že pověděl vše o práci mezi inteligencí: „Prohrál. Zběhl ze slavné armády a vydal se opovržení i nejšpinavějšího z nepřátel.“
Ale najednou je všechno jinak, najednou Fučík sám mluvil! Jen hodně naivní člověk skočí na to, že výpověď vězně „dá pokoj české inteligenci“. A že řadový vězeň „může zasahovat do případů“! To je vyloučeno a Černý, Peroutka a další to věděli, neboť poznali stejný kriminál jako Fučík. Ten přeháněl a balamutil. Nebyl žádným řadovým vězněm!
Fučíka mohl obdivovat jen ten, kdo ho neznal, napsal Egon Hostovský a dodal: „Neumřel v nacistickém vězení za velkou myšlenku, protože velkou myšlenku nehlásal.“
Ti, kteří Fučíka znali, pochybovali o jeho vzornosti, jak by plynula z Reportáže. Rusko a Německo považoval za odstrkované země a jejich pakt za trvalý. Fučík byl totiž odchován stalinismem a Stalin přece uzavřel s Hitlerem pakt, aby získal odklad a vydal mu i německé soudruhy, kteří utekli na Rus. A Fučík (dle Pamětí V. Černého) jen mistra napodoboval, aby také získal odklad. Byl to stalinský postup, uzavřel vlastně s vězniteli stalinskou dohodu. Stal se tragickou obětí svého Vzoru!
Až patologicky zajímal Fučíka problém zrady, hlavně u Sabiny. Jaroslav Pixa připomenul, že právě krátce před svým zatčením napsal Fučík Studii o Karlu Sabinovi. Podle něj Sabina uvažoval, že „zahyne-li, nikomu tím nepomůže. Za několik prázdných, nic neříkajících raportů, jež po něm policie žádala, bude moci nejen žít, nýbrž i dál pracovat na díle, které všichni opustili…“
Shoda Sabiny a Fučíka je v tomhle dokonalá!
Václav Černý hned po vydání poznal v Reportáži sebeobhajobu, osobní omluvu autora. Ferdinand Peroutka věděl, že v roce 1943 vyklepávali vězni na Pankráci morseovkou: „Pozor na Fučíka!“ Zveřejnil to v knize Budeme pokračovat. Peroutka gestapu odolal, přesto byl po roce 1948 obžalován ze spolupráce s nacisty. Fučík s gestapem spolupracoval, ale stal se národním mýtem, připomíná Pavel Kosatík. Václav Černý srovnával své vlastní zkušenosti z protektorátního vězení s obsahem Fučíkovy knihy. A pochopil, že knihu někdo dodatečně redigoval.
Na jednu věc, pokud vím, ještě nikdo přede mnou neupozornil! Pozorný čtenář najde i v řádcích, které nikdo netajil, spoustu zmínek, které dosvědčují, že Fučík byl mimořádně postaveným vězněm, že dokonce musel být na jiné pozici, než je vězeň. Jak jinak by mohl téměř okamžitě znát osudy svých přátel a známých? Copak obyčejný vězeň, ba co víc, copak i obyčejný bachař a nižší úředník na gestapu je informován o dalších osudech svých bývalých vězňů? Určitě ne! Přesto Fučík v 5. kapitole Postavy a figurky píše (na jaře 1943!) o těch, kteří právě na jaře 1943 zahynuli (Jelínkovi, Vysušil). Přesně ví a napíše, že z Marie Jelínkové nic nevytloukli a že Pepa Jelínek nepromluvil ani svázaný do kozelce, dokud „jsem mu nemohl říci nebo alespoň pohledem naznačit, co vypovědět může nebo jak má vypovídat, abychom vyšetřování zavedli“.
Představujete si to, jak obyčejný vězeň napovídá ostatním, co mohou vypovídat? Ve stejné kapitole autor prozrazuje, že ví přesně, kdy byla dodatečně zatčena Marie Vysušilová a jak vypovídala. Že neřekla ani slova.
A hned v další kapitole Stanné právo 1942 píše: „Vracel jsem se na celu pravidelně pozdě.“ A spoluvězni Peškovi „pověděl jsem krátce, co je nového, kdo další padl včera v Kobylisích…“
Co dělal Fučík mimo celu, že se tohle dozvídal? Kdo se s ním byl ochoten vybavovat? Čím za to Fučík platil? Odpověď se nabízí snadno sama…
Kdo, proboha, informoval na jaře 1943 Fučíka o tom, že Miloš Nedvěd zahynul 23. 3. 1943 v Osvětimi? Představujete si také posla, který chvátá z Osvětimi, aby to řekl řadovému vězni Fučíkovi na Pankráci? A Fučík to v 7. kapitole Postavy a figurky II. zaznamenává! A v kapitole 8. Kousek historie Fučík prozrazuje, že věděl více než důvěřivý Stalin: „Při očekávaném útoku na SSSR…“ A Fučík zde dále uvádí:
„Honza Zika byl zatčen 27. května 1942… Nevěděli vůbec, koho to dostali do rukou. Teprve po 18 dnech zjistili jeho totožnost a umírajícího přivezli do Petschkova paláce k výslechu. Tak jsme se tam viděli naposled, když mě zavolali ke konfrontaci… Věděl jsem o jeho zatčení již 29. května.“ !!!
Vězeň, div ne přikurtovaný na kobce, ví o 16 dnů dříve než gestapo, že chytili Ziku. Je Fučík vševědoucí, má lepšího informátora na své kobce než komisaři v paláci, nebo jen plácá páté přes deváté? Z uvedeného plyne jednoznačně, že Fučík měl daleko do pozice řadového vězně, že jeho postavení na Pankráci bylo zcela výjimečné a že si tyhle výhody nemohl vydobýt ničím jiným než zradou! Žádný z těch, kteří prošli pečkárnou a dalším soukolím nacistických hrůz, nikdy nedostal ani jedinou podobnou informaci, jakých měl Fučík přehršli…
Když tohle pochopíme, bereme už další Fučíkova slova jen se shovívavým úsměvem: „Rok psal jsem si s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické.“
Ale své dílo plné sebeobhajoby napsal Julius Fučík opravdu dobře. Že i mě kdysi zaujalo a zkusil jsem je zdramatizovat. Konec vystavěl z pozoruhodných krátkých vět:
„Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život. A v životě není diváků. Opona se zvedá. Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!
9. 6. 1943“
Literatura:
Černý, V.: Paměti III. Atlantis, Brno 1992.
Fučík, J.: Reportáž psaná na oprátce. První vydání faksimile rukopisu. Ottovo nakladatelství, Praha 2008.
Jurman, H.: Omyly tradované. Ing. Hynek Jurman, Štěpánov 2010.
Nečas, J.: Adolf Kolínský. Český dozorce ve službách gestapa. Nakladatelství Academia, Praha 2017.
Podhajský, F. A.: Julek Fučík věčně živý. Host, Brno 2010.
STŘEDNÍ EVROPA DOKUMENTY (Janovská, J.: Julius Fučík, Michalová M.: Kolínský nemlčel, Pixa, J.: Filosofie zrady, Pixa, J.: Hrdina zbavený kouzla, Vrána, V.: Dopisy o Fučíkovi, Záznam výpovědi komisaře Böhma, Filípková, M.: Moje causa). 1995.
