Článek
Všichni víme, který román začíná větou: „Tak nám zabili Ferdinanda.“ V Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka najdeme i mariášníka, jenž při zabíjení žaludského krále kulovou sedmou trumfů zvolal: „Sedum kulí jako v Sarajevu!“ A skončil za to na policejním ředitelství. Mimochodem, ty koule padly ve skutečnosti jenom dvě. A obě zabily…
O atentátu v Sarajevu se napsalo a natočilo mnoho děl. Každý autor knih z historie Habsburků, a co jich bylo a bude, o Sarajevo minimálně zavadí. Totéž každý tvůrce děl o atentátech. Atentáty na Hitlera, Heydricha, Kennedyho a Františka Ferdinanda patří k těm nejfrekventovanějším.
Sarajevským atentátem končí i životopisný román Ludwiga Windera Následník trůnu. Mnohokrát tato událost a její vyústění ve čtyřletý vražedný konflikt přivábila historiky, spisovatele, filmaře. Také mi to nedalo a sarajevská kapitolka mi vyplavala v knize o něčem naprosto jiném. Ale vlastně také o atentátu. Kniha V zatáčkách pojednává nejvíce o Heydrichovi, Čurdovi a pohnutých událostech roku 1942. Jako perličku tu tedy uvádím exkurz do Sarajeva v červnu 1914. Vypravěčův tatínek prostě přitahoval dějinné události, často jim osobně svědčil a někdy k tomu přibral celou svoji rodinu. Kniha vyšla v roce 2003 a dokonale ji ilustroval Libor Balák.
V zatáčkách
Sarajevský atentát
Blížil se mi pátý rok a rodiče se dohadovali, co bude dál. Tatínek váhal, zda se v Bašce neusadit. Pravidelný příjem měl, živobytí nás nic nestálo, pořádnou zimu bychom tu nepoznali, co nám tedy chybělo?
„Chlapec půjde za rok do školy a já ho chci dát do české u nás,“ mínila máma.
„Ještě je ve hře to Rusko,“ připomenul tatínek. „Od září bych tam měl mít místo. Čekám už jen na nějaký lejstra a můžeme jet!“
Než se však naši stačili domluvit, dostaly události rychlý spád. Táta se rozjel na pár dní do vlasti a přivezl potřebné listiny. Vše bylo domluvené, mohli jsme do rodiny jakéhosi knížete Jusupova. Otec dovezl ještě další novinu:
„V Bosně začnou manévry a sám arcivévoda Ferdinand na ně dohlédne. Mohl bych ho tam navštívit.“
A co si umínil, to také provedl. Pobláznil továrníka Lipovského, který měl na Krku automobil, a přesvědčil ho, že Sarajevo není daleko. Továrník sice nejdříve prohlásil, že na toho habsburského syčáka, co honí ze svých lesů babky s klestím a na každého jenom řve, není zvědavý, ale tatínek ho přesvědčil, že Ferdinand to myslí dobře, že zavede federaci pro Rakušáky, Maďary, Čechy i Jihoslovany a že už s ním o tom mluvil. Kasal se dále, že následník trůnu je jeho dobrým známým a že je oba určitě v Sarajevu přijme.
„Víte, jakou bude mít radost, až nás spolu uvidí v tom Sarajevu,“ mával tatínek rukama kolem uší a tím továrníka přesvědčil. Domluvili se, že z Rijeky nechají vůz přepravit buď lodí, nebo po železnici a ušetří mu tím pořádný kus cesty, aby pak do bosenského hlavního města vjeli jako hrdinové. Chudák Lipovský si asi myslel, že sklidí podobné ovace jako arcivévoda. A tak opravdu oba dva vjeli to nedělní ráno, 28. června 1914, do Sarajeva.
„To vám byla krása,“ vyprávěl po návratu Lipovský. „Jen jsme se tam ukázali, hned střílely kanóny z pevnosti a obyčejní lidé poklekali a smekali čepice. Někteří křičeli: Živió!“
Továrník to vyprávěl s nadšením, jako by všechny ty ovace opravdu patřily jen jemu a tatínkovi, ale můj předek vše uvedl na pravou míru.
„S autem nás na hlavní trasu nepustili, a tak jsme se aspoň protlačili do špalíru na nábřeží. Za chvíli vidím kolonu šesti aut a v otevřeným kabrioletu vidím paní vévodkyni Žofinku celou v bílým a vedle ní Ferdinanda v generálské uniformě. Na hlavě měl zelenej chochol a moc mu to slušelo. Mávám na něho, křičím: Ferdíku!, ale von mě neviděl. A najednou tam na mostě vyskočil takovej velkej pacholek a hodil po tom autě bombu. Ta naštěstí spadla pod další automobil, zranila v něm nějaký pány a také hodně diváků kolem. Ten ničema, co tu bombu hodil, skočil do vyschlé řeky, ale hned ho chytli policajti a důstojníci. My tady s továrníkem byli celí rozčílení, pomalu jsme došli k Latinskému mostu a uvažujeme, kde teď našeho Ferdinanda najdeme. Ale než se nadějeme, jede kolona zpátky, hrabě Harrach stojí na stupátku a zavazí nám, protože cloní arcivévodovi a ten nás nemůže vidět. Ale najednou naproti nám vytáhne takovej černej darebák revolver, párkrát ho zmáčkl a zastřelil Ferdinanda i s Žofinkou. Už nebudu mít známého císaře,“ řekl tatínek, jako by právě v tom spočívala největší tragédie v Sarajevu.
„Že tam vůbec jezdil,“ divil se strýc Emil. „Všichni věděli, že ho chce Černá ruka zabít.“
„A chytili toho ničemu?“ zajímali se posluchači.
„No samozřejmě! Se šavlemi se na něj vrhli a zle ho posekali. On se chtěl zastřelit, ale to mu nedovolili. Dávil se a zvracel. To asi spolkl nějakej jed, kterej však špatně působil. A všichni kolem ho odsuzovali. I Srbové! Tisíce dojatých lidí se pak loučily s mrtvými.“
Následník trůnu
Celé dny se pak nemluvilo o ničem jiném než o atentátu a o válce, která určitě musí vypuknout. A skutečně vypukla. Rakousko ji vyhlásilo Srbsku, okamžitě se připojilo Německo na jedné straně a Rusko na druhé, pak se přidávaly Francie, Belgie, Anglie, Černá Hora a do konce prázdnin i Japonsko. Všichni sice nejdříve odhadovali válku tak na dva týdny, ale po zapojení Ruska a dalších zemí už to vypadalo složitěji. Jakási chorvatská kartářka tvrdila strýci Geistlichovi, že se válka protáhne na čtyři roky! Bylo po míru, bylo po klidu. I na jaderském pobřeží. Ale to už jsme tam nebyli my, protože tatínek tentokrát maminku přesvědčil okamžitě.
„Je nejvyšší čas odjet do Ruska. Na Moravu se raději ani vracet nebudeme. Vše potřebné mám u sebe, zítra vyrazíme.“
Maminka tehdy souhlasila. Z domova nepřicházely dobré zprávy a tady jí co chvíli vadila nějaká ta Mária, Sněžena, Jasmína, Slavica. Bylo třeba zase tatínka přesadit. Balili jsme. Dodnes opatruji jako vzpomínku na ty časy jeden Geistlichův prospekt. Je na něm i skupinová fotografie Geistlicha, Čermákové, tatínka a ještě jednoho zaměstnance. Emil majestátně stojí v pozadí, paní doktorka sedí na židli, na hlavě má veliký klobouk a zpod něj hledí její podmanivé oči. Vedle sedící tatínek se tváří vážně, má oblečené sako, bílou košili s motýlkem a placatou čepici se štítkem. Jeho knír je lehce nakroucený a z tváře vyzařuje vážnost správcovského úřadu.
Letní pohádka však skončila, a i já, hoch právě pětiletý, jsem se ocitl v Rusku.
Zdroj:
Hynek Jurman: V zatáčkách. ZZ, Štěpánov 2003.
Obrázek: Wikimedia Commons/volné dílo
Ilustrace Libor Balák, autor práv H. Jurman
