Poklady nedávají lidem spát! Ani ten na Zubštejně

Spousta podivných příběhů se váže k mohutné zřícenině hradu Zubštejn. Často se vzpomíná na tajnou hradní chodbu, do níž se pivonickému sedlákovi propadli koně, když oral na palouku před hradem. Zmizeli v temné hlubině a v okolí zazděného jícnu dodnes duní půda na každém kroku. V tajemném podzemí hradu se prý ukrývá ohromný poklad. Mají jej střežit zlí duchové a cesta k němu se otvírá, tak jako u všech podobných pokladů, jen na Velký pátek při čtení pašijí.

Jednou se pro poklad vypravila chudá žena z roztrhané pastoušky na kraji vesnice. S dítětem na rukou bloudila hradní zříceninou a hledala cestu k bohatství. V Bystřici se právě pustil kněz do čtení pašijí, když se před ženou skála otevřela! Vdova se pokřižovala, okamžik zaváhala, ale potom odhodlaně vstoupila do temné sluje. Brzy musela přivřít oči před třpytem zlata, perel a drahého kamení. Tolik pokladů se tu na hromadách povalovalo! Žena vykřikla, dítě odložila na zem a vrhla se na poklad.

Holýma rukama přehazovala hromady a smála se přitom jako šílená. Tolik štěstí ji potkalo! Nakonec si nabrala plnou zástěru zlaťáků a zamířila ven. Na malou dcerušku ani nevzpomněla! Až když za ní skála s rachotem zapadla, rozpomněla se. Pěstmi bušila do skály, plakala a naříkala a nic jí nevadilo, že všechny zlaťáky vytrousila do skalních rozsedlin. Cestu zpátky však nenašla.

Smutek a žal se usadil na celý rok v chudé pastoušce. Když přišel opět Velký pátek, vypravila se zoufalá vdova znovu na Zubštejn. Počkala si na pašije, našla otevřenou jeskyni a v ní své živé dítě. Hrálo si přesně tak, jak bylo před rokem opuštěno. S pláčem si ho přitiskla na hruď a utíkala ven ze sluje.

Na poklady ani nepohlédla, protože ten největší svírala v náručí. Na památku jí zůstal jediný penízek, který zrovna drželo děvčátko v ruce.

Jednou přišla do Pivonic žena až odkudsi z Uher a lesnímu tvrdila, že se jí zdálo o zubštejnském pokladu a že ví, kde má kopat. Lesní jí to rozmlouval, ale když nepřestávala prosit a slíbila část pokladu, svolil. Žena si najala kopáče, kteří řadu dní poctivě pracovali, ale nic nenašli. Pak ženě došly peníze a musela se vrátit domů s nepořízenou. Poklad od té doby nikdo nenašel.

Ale vypráví se ještě něco jiného. Pivoničtí se svého času pustili do stavby kapličky, jenže se jim nedostávalo peněz. Stavba se prodlužovala, a nakonec uvízla v polovici. Rychtář Pavelka byl z toho celý nešťastný a nevěděl, co si počít.

Jednou tak oral na poli pod Zubštejnem a opět mudroval, kde vzít peníze na kapli. Najednou se před ním zjevil neznámý muž a zajímal se, proč je oráč tolik zasmušilý. Rychtář mu vylíčil své trápení a neznámý se nabídl, že mu peníze půjčí pod podmínkou, že mu je do roka a do dne vrátí zpět. Pavelka ochotně slíbil, neznámý odběhl do zřícenin hradu a vrátil se s plnou čtvrtí stříbrňáků. Stačil se ještě zmínit, že se jmenuje Sláma, aby rychtář věděl, komu má dluh splatit. A pak zmizel, jako by ho země pohltila.

Teprve teď si Pavelka vzpomněl na vyprávění o zubštejnském pokladu, který prý hlídají zlí duchové. Až se zachvěl při pomyšlení, že právě takovému strážci se zadlužil. Ale co, hlavně že jsou peníze! Honem nechal oračky, stříbrňáky naložil na vůz a rozjel se domů.

Obec se znovu pustila do stavby a pivonická kaplička byla brzy dostavěna, protože peněz ze čtvrti neubývalo. Za rok a den naložil Pavelka stříbrňáky na vůz a jel na Zubštejn. Chodil po zřícenině a nebojácně volal:

„Slámo, Slámo, pojď si pro peníze!“

Nikdo se však neozýval. Když už rychtář volal potřetí, odpověděl mu ze sklepení hlas:

„Nevolej tu zbůhdarma! Slámu zabil Rachotil! Cos dostal, to si nech. My po sobě nedědíme!“

Pavelka se tedy otočil a i s penězi se vrátil domů. Od tohoto dne už začalo ze čtvrti ubývat, ale přesto si rychtář stačil zvelebit svůj statek a žít pak v blahobytu. Nějaké peníze prý pro jistotu také zakopal ve stodole! Časem kdesi zjistil, že pán ze Zubštejna někoho ošidil
o peníze a ani v hrobě proto neměl pokoj. Musel strašit do té doby, než dá peníze potřebnému. Právě Pavelka jím byl a často proto vzpomínal na ducha, který mu půjčil peníze a kterého potom zabil ve zříceninách blesk.

Jenže ani tohle ještě není všechno. Vypráví se ještě jiná pověst o zubštejnském dědictví. Prý se šel jednou chudý a zadlužený chalupník z Kobylnic ze zoufalství oběsit, vtom potkal Slámu a dostal půjčku. Neoběsil se tedy, splatil dluhy a také pak neměl komu dluh vrátit. Ale zachoval se ještě jeden příběh.

V dobách roboty plnil prapředek Pavelka v Pivonicích povinnosti drába, dohlížel na práce a měl trestat každého, kdo se vrchnosti znelíbil. Většinou takové nešťastníky vyplácel lískovou holí. Jednou měl stejným způsobem ztrestat vlastního bratra! Ten se totiž roznemohl a pro nemoc nepřišel na robotu.

„On by ten trest ani nepřežil,“ zastával se ho dráb. „Smilujou se, pane vrchní! Však on to bratr odpracuje, jen co se uzdraví!“

„Nebudeš-li trestat ty jeho, budeme trestat my tebe!“ nedal se obměkčit vrchní panství.

Se slzami v očích pokládal dráb nemocného bratra na lavici a začal ho vyplácet. Už při třetí ráně se však trestaný skutálel z lavice a zůstal ležet mrtvý. Dráb přišel domů celý zdrcený a rozhodl se, že takový úřad dále vykonávat nebude. Vždyť už na lavici vydechlo naposledy více chudáků. A teď dokonce i vlastní bratr!

Pavelka se od té doby začal za delikventy přimlouvat a nakonec je přímo odmítl trestat.

„Jak myslíš,“ smál se krutý vrchní. „To je rebélie a za ni tě čeká smrt! Pokud se nevykoupíš!“

Stanovenou sumu ovšem bývalý dráb nebyl schopen složit, a tak bloudil nešťastný po lesích a naříkal, že ho smrt jistě nemine. Došel až ke zřícenině Zubštejna. Zcela vysílený si sedl na pařez a plakal.

„Proč naříkáš?“ ozvalo se náhle nad ním.

Pavelka sebou trhl a uviděl neznámého myslivce. Neměl chuti do vysvětlování, a tak jen mávl rukou: „Není mi pomoci!“

Myslivec však chtěl znát příčinu jeho zármutku a slíbil poradit.

„Rada mi je málo platná. Jedině peníze mě mohou zachránit od smrti.“

„To je maličkost,“ usmál se myslivec. „Půjčím ti peněz, kolik chceš, ale do roka a do dne mi je vrátíš!“

A překvapenému Pavelkovi podává plnou díži peněz. Zoufalec je chvatně uchopil a bez poděkování se rozběhl k vrchnímu. Ten byl velice překvapen, domluvenou částku přijal a bývalého drába propustil. Pavelka si teprve teď uvědomil, že ani neví, kdo mu peníze půjčil. Rozběhl se proto k Zubštejnu a myslivce tam ještě zastihl.

„Za rok a den sem peníze dones a zavolej: Hromoděje, koloděje!“ řekl mu mládenec a v tu ránu zmizel.

Pavelka celý rok šetřil a s velkým sebezapřením potřebnou částku nastřádal. Ve stanovený den se odebral na domluvené místo, ale myslivce nikde neviděl.

„Hromoděje, koloděje!“ volal tedy z plných plic.

Po chvíli se zjevil jakýsi člověk a udiveně se zeptal: „Proč voláš mého bratra?“

Pavelka mu vysvětlil, že jde vracet dluh, ale neznámý smutně pravil:

„Mého bratra zabil blesk. A já peníze nepřijmu, my po sobě nedědíme. Nech si je.“

Pavelka se tak stal zámožným mužem, vykoupil se z roboty a měl největší grunt v Pivonicích. Jeho potomci na něm dobře hospodařili a z generace na generaci si vyprávěli příhodu o zbohatnutí jejich předka.

Tolik příběhů o pokladech na jednom místě, to jistě není jen tak. Co myslíte?

Literatura:

Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.

Foto: Hynek Jurman, Ilustrativní skica, ideogram.ai

Ilustrace: Stanislav Bělík