Článek
Pan Odolen, majitel pevného hradu Zubštejna, brzy ovdověl a tím starostlivěji pak vychovával jedinou dceru Blaženku. Vyrostla z ní překrásná panna a každý z družiny na ní mohl oči nechat. Nejvíce se do ní zamiloval Zbraslav, syn sousedního zemana. Urostlý mládenec také nebyl Blažence lhostejný a brzy bez sebe neučinili ani krůček. Vodili se hlubokými lesy, z vysoké hlásky vyhlíželi do nádherné krajiny a společně snili o společné budoucnosti.
Ani ve snu je nenapadlo žít někde jinde, ale pan Odolen si přál, aby jeho dcera poznala mravy vznešené společnosti. Při jedné cestě do Brna vzal Blaženku s sebou mezi urozené panstvo. Děvče vlastně poprvé opustilo rodný hrad a hned zůstalo u vytržení z veselých večírků, z vybrané tabule i opojných nápojů. K tanci vyhrávali hudebníci na nástroje, které jaktěživa neslyšela a ve společnosti urozených dam, udatných rytířů a sličných jinochů se jí zalíbilo. Oči jí zářily štěstím. Zapomenut zůstal Zubštejn a celá ta pustá krajina na horním toku Švarcavy! Zde přece kolotá ten pravý život! Ve městě, kde se smích mísí s šumem vína a třeskem zbraní při turnajích, kde se jí dvoří tolik kavalírů. Vůbec si nepovšimla smutné tváře jednoho mládence v otcově družině…
Blažence se nejdříve dvořil jinoch z průvodu pana Žerotína, ale pak ji šťastná náhoda svedla s panem Oldřichem z Třebíče. Ten jí vyznal lásku a Blaženka zapomněla na přísahu danou Zbraslavovi. Oddávala se nové vášni a Zbraslav smutně počítal dny zbývající do konce brněnského pobytu.
Veselá společnost
I po návratu však hleděl na dívku s obavami. Blaženka jen zasmušile bloudila po hradbách, vzdychala a vzpomínala na pana Oldřicha. Marně se jí Zbraslav kořil a vrhal k nohám.
„Nemiluji tě již!“ vzkřikla zlostně, když jí připomínal daný slib. Odháněla ho jak nepříjemný hmyz.
Nešťastný Zbraslav se rozjel do lesů a celou noc bloudil hustými hvozdy. Až ráno se vrátil do hradu a Blaženku našel připravenou k odjezdu. Pochopil, že míří za panem Oldřichem a v srdci se mu rozhostilo naprosté pusto a beznaděj. Hlava mu ztěžkla, že ji sotva udržel v dlaních. Teprve skřípot hradní brány a klapot koňských podkov ho probraly z mrákot. Vyskočil na hradby a zlostně zvolal za zrádnou dívkou:
„Budiž prokleta, když jsi zapomněla na naši lásku. Ať tě proklíná lid a slzy nešťastných panen i kletby jinochů ať na tebe padají tíží balvanů! Ať ani tvůj duch nenajde pokoje!“
Strašná kletba Zbraslavova se opravdu vyplnila. Blaženka nikde štěstí nenalezla! Prožila sice pár hezkých chvilek s Oldřichem, ale ten ji brzy opustil, protože toužil po volnosti. Na nikoho se nechtěl trvale poutat! Blaženka našla brzy nového přítele, prožila s ním řadu hezkých dnů, ale opět zůstala sama. Ještě několikrát se zamilovala a mnohokrát byla zrazena! Nakonec zůstala opuštěná ve velkém městě a s pláčem vzpomínala na Zubštejn, na otce a na Zbraslava, jenž jediný ji měl asi opravdu rád.
Kajícně se vrátila na rodný hrad a v černých šatech, se zahalenou tváří se potulovala nádvořím. Zbraslav však na ni ani nepohlédl. Tím více se Blaženka trápila, soužila a utápěla ve vlastních výčitkách. Pak přestala vycházet a jednoho dne v tichosti skonala.
Otec ji nechal pochovat a teprve tehdy se Zbraslavovi v očích zaleskly slzy. Často pak chodil k jejímu hrobu a vzpomínal na nádhernou lásku, která ho potkala i na ukrutnou bolest, s níž ho opustila. Duch nešťastné Blaženky bloudí od té doby po zříceninách hradu, kde kdysi svou velkou lásku zradila.
Romantická krajina kolem Zubštejna vábí pořád milence. Kdykoliv si zde slibují lásku, vždy se ozývá z hradních trosek výsměšný smích. Žádná zde slibovaná láska či věrnost ještě nenašla svého naplnění a milenci se vždycky nakonec rozejdou. A proklínají Blaženku!
Ve chvíli, kdy se vzájemně zrazují a zapomínají jeden na druhého, v té chvíli se ozývá z hradu hrozné kvílení a nad zříceninou se zvedne malý bílý obláček. Je prý to duch nešťastné Blaženky.
Literatura:
Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.
Foto: Hynek Jurman
Ilustrace Stanislav Bělík, autor práv H. Jurman
