Souboj pro lásku v Dobroutově

Nedaleko Polné, na dohled od lesa Březiny, kde o Velikonocích 1899 zavraždili Anežku Hrůzovou, leží v dolině vesnice Dobroutov. Na návsi vás upoutá pravoslavný kříž, jenž připomíná hrdinství rumunských osvoboditelů z let 1944–1945. Protéká tudy malý potůček a nedaleko můžete najít dva zajímavé kameny. Jeden má skoro přírodní podobu (rozměry: 76 × 135 × 90 cm) bez větších tvarových retuší, jen s negativním obrysem jetelového kříže. Nachází se v remízku nad Zhořským potokem, asi 30 metrů od domu čp. 2. Váže se k němu smutná událost z 60. let 20. století, kdy se ve Zhořském potoce utopil malý chlapec z nedalekého domu. Jeho bratr Jiří Fuit se vyučil kameníkem a vytesal pak do kamene křížek na jeho památku.

Druhý kámen je hranol s opracovaným maltézským křížem na násadě (kříž snad určený do procesí?). Jeho míry 75 × 55 × 18 cm nebyly dokonale ženské, kámen je přesto pěkný. Po přemístění ještě o něco povyrostl, dnes vyčnívá asi metr nad zemí. Dobroutovští vám vysvětlí, že tu zahynuli dva vojáci při souboji o dívku. Po souboji by měly zůstat dva kameny, že? Podobný kříž skutečně stával ještě nedaleko tohoto místa u transformátoru, dnes je však údajně zasypán. Při stavbě silnice prý byly pod jedním z kamenů nalezeny lidské kosterní ostatky. Měli se tu zastřelit dva vojáci. Znalec Polenska Jan Prchal slyšel vyprávět, že šlo o Francouze. Já zase vyslechl zmínku o Švédech, a takto jsem to s jistou literární licencí sepsal.

Johanka měla vážnou známost s mladým kovářem a ostatní děvčata jí záviděla. Hezký chlapík, černý a kudrnatý se uměl perlíkem nějak ohánět, sílu měl jako lev a z žádné rvačky neutekl. Každá dívka by o něj stála, měla ho však jenom Johanka. Ale někde se prořekla, že by v tom kovářském dobrotisku mohlo být trošku více ohně.

Pak přišla válka a všechno se změnilo. Tancovačky i hospodské rvačky se jaksi nekonaly, zato lidé více umírali a kovářský nestačil kovat koně postupujících armád. Ani na Johanku mu mnoho času nezbývalo. Té to však příliš nevadilo, protože zrovna přitáhli statní švédští junáci. A jeden z nich mohl na Johance oči nechat! Jmenoval se Björn, což prý znamená medvěd. Byl to hezký a něžný medvídek, který si Johanku okamžitě získal. Scházeli se každého večera za humny a vodili se spolu dlouho do noci. Domlouvali se jen těžko, ale vlastně ani slova příliš nepotřebovali. Jsou věci, které ani tisícem slov nevykreslíš!

Jednou přikázal velitel zatroubit a vojsko zformovat k dalšímu pochodu. Uplakané oči vyprovázely smutného švédského medvěda, zato v kovárně se trochu rozjasnilo. Jenže než bys koně okoval, bylo tu jiné vojsko a zase švédské. A s ním Peter, jehož plavé vlasy svítily stejně jasně jako nedávno vlasy Björnovy. Johanka si nemohla pomoci, zase tu byla láska na první pohled a s ní nové noční toulání za humny. Svět se zase prudčeji zatočil, když se skryla v Petrově náručí.

V tu dobu nemohl Björn snést další tažení bez Johanky, obrátil koně k Dobroutovu a dezertoval. Už se stmívalo, když dorazil na místo v myšlenkách tolikrát sladce vzpomínané. Však dnes mu to místo ztrpklo jako pelyněk! Načapal tu Johanku se svým krajanem! Vytasil šavli a oba chtěl zabít. Peter se však bránil, Johanka křičela a v nastalé vřavě přiběhli další vojáci.

„Ráno si to rozdáte podle pravidel,“ zakročil rázně velitel a ukončil zběsilou rvačku.

Sotva sluníčko dohlédlo do Dobroutova, sledovala strachy šílená Johanka příšerné divadlo. Krásný Björn, s vlasy barvy ovesné slámy, zalehl u potoka a krásný Peter, s přesně stejnou září ve vlasech, zalehl nad horní cestou. Namířili na sebe pušky a čekali na povel. Johanka se modlila o zázrak. Bože, ať z toho oba vyváznou, oba mám ráda… Přihlížející kovář prosil naopak o smrt pro oba.

Houkly dvě rány a dvě plavé hlavy poklesly navždy. Kovářovo přání se vyplnilo! Těla nešťastných mládenců byla pochována a jejich poslední stanoviště označena vytesanými kříži. Johanka se brzy provdala za černého kováře, který pak tím radostněji zvonil kladivy o kovadlinu. Netrvalo dlouho a narodila se jim dvojčata. Hlavičky obou chlapců svítily po ovesné slámě…

Za pár let Johanka s hrůzou poznala, že ze všeho nejraději si chlapci hrají na vojáky. Sedávali proti sobě na kamenech označených křížem a pálili po sobě z dřevěných pušek…

Literatura:

Jurman, H.: Smírčí kameny na Vysočině. Zubří země, Štěpánov 2010.

Foto: Jan Prchal

Kresba: H. Jurman