Článek
V posledním měsíci války nabývá partyzánská činnost na živelnosti, začíná masový přísun českých „partyzánů“ a u původních sovětských výsadků se zase mění členská základna díky migraci členů. František Lukášek z Horního Čepí se ve svých vzpomínkách zmiňuje o podezřelé skupině téměř 40 mužů, kteří byli různě oblečeni a dobře vyzbrojeni. Po polovině března 1945 navštívili na Lhotkách dřevorubce Vladimíra Vaška, který je považoval za vlasovce. Později se ukázalo, že jde o zbytky několika partyzánských skupin, nejvíce členů bylo ze Zareva a Jana Koziny. Tato spojená brigáda se přemístila ze Samotína do oblasti Horního Čepí 19. března 1945. Vašek byl ve spojení jenom s Jermakem, proto nikoho z této tlupy nemohl znát. Brzy se však i s nimi spřátelil, neboť nové seskupení se utábořilo v lese na nedalekém Čepičkově vršku.
Do farní kroniky ve Štěpánově zaznamenal farář Pešek, že 22. 2. 1945 partyzáni vyrabovali mlýn a železárny. Přitom mlynář Kovařík i majitel Matoušek byli velkými vlastenci. O dva měsíce později, 21. dubna, vyhodili most u železáren, ale největší akci provedli partyzáni ve Štěpánově v polovině dubna, kdy se jim podařilo zlikvidovat maďarský štáb protiletadlového dělostřeleckého pluku.
Dopoledne 14. dubna 1945 se v Olešničce a ve Štěpánově ubytoval štáb i mužstvo tohoto pluku, jenž byl označen číslem 889 B. Ve vile Františky Simonové se ubytovalo pět důstojníků s jednou ženou, jeden důstojník bydlel v nedalekém domě Metoděje Hřebíčka, už v Olešničce, a jeden poručík a 26 členů mužstva se ubytovali v dalších domech v Olešničce. Velitelem byl generálmajor Zihaly Elek Matolzsy, který odjel se svou manželkou, synem a jedním kapitánem ve voze Ford de luxe do hájenky na Hodůnkách. Doprovázely ho dvě motohlídky. O ubytování štábu se dozvěděli od hajného Prokse partyzáni na Lhotkách a večer asi v půl deváté vyrazili do akce.
Hájenka Na Revíru, odkud byl odveden maďarský generálmajor.
Vedl je podle Františka Ťopka velitel Zareva Faustov-Fedorov, následovali jej z jeho oddílu Boris Žižko, Grigorij Pavlovskij, Dolja a Tacenko, z brigády Jana Koziny pak Nikolaj Chimič, Pavel Morjakov, Ivan Kniš a Suprun. Nechyběl Vladimír Vašek ze Lhotek a několik pomocníků ze Štěpánova. Nejdříve přepadnou důstojníky ve vile a odvádějí je z městečka. Maďarské hlídky ani nevystřelí, ani se nepohnou. Nechtějí už bojovat, ale to už nechce ani samotný štáb. Maďaři mají dost válčení na německé straně, celé týdny už vlastně jen prchají, manévrují a netouží po ničem jiném než po konci války. Pluk už dávno nebojuje, takže partyzánský přepad nemá žádný bojový efekt. Nejde o žádné oslabení protivníka, jak se později bude muset psávat. Jde tu o věc třpytivou a drahou, pro niž se už spáchalo plno podobných zločinů. Jde o maďarský válečný zlatý poklad, o němž se místní občané dozvěděli. Taková zpráva se rozšíří jako blesk. Čert vezmi důstojníky, ti se jen vyvedou do lesa a zamordují. Důležité jsou ty kufry se zlatem! A tak se zatýká, odvádí a odnáší!
Po odvedení Maďarů z vily zašli partyzáni pro dalšího důstojníka v Olešničce, a nakonec se vydali pro velitele. Jeho opuštěné auto bylo druhého dne nalezeno na Hodůnkách. Ze štábu se zachránil jedině poručík László Nagy (oblíbené maďarské jméno, v překladu Ladislav Veliký), který bydlel s mužstvem. Přepad se uskutečnil kolem deváté hodiny večerní. Žádná z maďarských hlídek nepodnikla nic na záchranu svých velitelů, kteří byli vedeni noční tmou kolem hájenky na Hodůnkách až k samotě na Lhotkách, kde bydleli Vladimír Vašek a František Dočekal s rodinami. Zde se konal partyzánský soud, o jehož výsledku nebylo předem pochyb.
Všichni přítomní byli odsouzeni na smrt a provazem uškrceni jako dobytčata. Velitele měl odpravit vlastnoručně Vladimír Vašek. Přezdívka Škrtič ještě dodnes v tomto kraji rezonuje… Těla nebohých byla jen nedbale zahrabána u kamenné hráze na Čepičkově vršku, kde se povalovaly kosti ještě dvacet let po válce. Tato vražda mužů i žen byla četnou literaturou vydávána za hrdinský čin, který oslabil bojeschopnost nepřítele. U důstojníků se údajně měly najít fotografie, které je usvědčovaly ze zvěrstev na východní frontě. To prý rozhodlo o jejich trestu. František Ťopek znal dokonce přesné datum uvedené na fotkách. Šlo o 17. květen 1942. František Ťopek však nakládal s fakty takovým způsobem, že se mu nedá věřit vůbec nic a jeho dílko stáhli z regálů samotní komunisté, ač bylo právě pro ně vytvořeno. A on sám při pozdějších soudních tahanicích prohlásil, že si měl raději ruce useknout, než psát o partyzánech. Nikdy po válce se samozřejmě žádný takový důkaz nenalezl. Nakonec je naivní se domnívat, že by si Maďaři tyto fotky nechali u sebe v době, kdy už se vyhýbali boji a čekali na zajetí. A i kdyby se někdy uvedená zvěrstva konala, sotva by se jich účastnily ženy, které na frontu neměly přístup. Ale partyzáni se ani před vraždou žen nezastavili.
Kamenná hráz, kde byly uloženy ostatky zavražděných.
Pokud jde o počet zavražděných, prameny i literatura se rozcházejí. František Ťopek v pamfletu Lidé stateční a ti druzí psal nejdříve o 7 důstojnících a ženu nechal propustit. Kampak by asi šla? V přepracovaném dílku připustil i její smrt. Ťopek byl tajemníkem KV KSČ v Hradci Králové a svou tvorbu konzultoval s Pichem-Tůmou! Zdeněk Jelínek v pracích o oddílu zvláštního určení ZAREVO nechal zemřít 6 důstojníků, jednu ženu a velitele s doprovodem. Farní kronika farnosti Štěpánov uvádí, že asi 8 důstojníků a 2 ženy „byli popraveni a zakopáni na Čepičkově vršku“. Obecní kronika Štěpánova hovoří o „utracení a zahrabání“ 12 maďarských důstojníků, mezi nimiž byl velitel s paní a synem.
Počet obětí lze docela dobře odvodit z článku Ivana Štarhy ve Vlastivědném věstníku moravském. Jednalo se o 5 důstojníků a jednu ženu ze Štěpánova, dalšího důstojníka z Olešničky, dále o samotného velitele, jeho ženu a syna, a nakonec o jeho doprovod - kapitána, řidiče automobilu a dvě motospojky. Celkem tedy mělo jít o 2 ženy a 12 mužů. Počet nakonec koresponduje s hlášením z četnické stanice ve Štěpánově, které vypracoval rok po incidentu (12. 4. 1946) štábní strážmistr Krejčí. Uvádí velitele, jeho manželku a dalších 12 důstojníků včetně velitelova syna, jenž byl v hodnosti důstojnického čekatele.
Pro zastrašení bylo vzápětí do Štěpánova nasazeno 28 esesmanů, kteří měli slídit po lesích. Daleko se však nepouštěli, drželi se jen otevřených cest a do kontaktu s partyzány nepřišli.
Pamětníci hovořili nezakrytě o vraždách a rozkřikly se i některé detaily. Ruští partyzáni měli znásilnit obě Maďarky, především Češi se zase velkoryse podělili o zlato. Závistivci po válce poukazovali, že zrovna účastníci likvidace štábu si brzy postavili nové domy, případně pořídili zlaté zuby. Nutno dodat, že některým účastníkům tento poklad štěstí nepřinesl. Údajný iniciátor akce zemřel tragicky v ukrutných bolestech krátce po válce, vlastně se přeřízl na cirkulárce. Jiný účastník byl po úrazu trvale zmrzačen, a i další umírali tragicky a v hrozných bolestech, jeden uhořel. Berme však s rezervou lidovou tvořivost, ne každý trpce umírající musel být u likvidace Maďarů. Vezme-li se v úvahu pomíjivost lidského života, nemůže však vražda a loupež nikomu přinést trvalé štěstí…
Případ se samozřejmě rozkřikl a mnozí Maďary litovali. Zvláště, když byla mnohokrát doložena maďarská vlažnost koncem války. Mnohdy se tito válečníci dokonce sami postavili proti Němcům. Takový příklad se stal i v nedalekém Jimramově, kde povstalci využili maďarské zajatce, kteří první ranou zasáhli německé vozidlo a obrátili tím Němce na ústup. Podobné to bylo v Herálci i jinde. Případ se tedy rozmázl a po válce jej přijely maďarské úřady vyšetřovat. To však odporovalo našemu zájmu, proto byli úředníci posláni ze Štěpánova do Štěpánovic u Tišnova a tam docela svedeni ze stopy.
Ještě jeden velký muž se o toto barbarství zajímal. Byl to slovenský spisovatel (s valašskými kořeny) Ladislav Mňačko, který přijel na Vysočinu a zajímal se o fakta kolem celého případu. Nic však nenapsal, protože ani jemu se nedostalo objektivních informací a když si později neodpustil i jiné nepatřičnosti proti komunistickému režimu, musel emigrovat.
Historik Vlastimil Schildberger starší pátrá na místě utracení Maďarů.
Badatelé v čele s historikem Vlastimilem Schildbergrem starším (1938–2016) pátrali na místě vražd už v nových časech, ale nalezli pouze jeden knoflík. Nad činem se doslova voda zavřela. Jenže se dobré půlstoletí o štěpánovském případu něco jiného psalo a něco úplně jiného se vyprávělo mezi lidmi. Ale tak to bylo vlastně ve všech sférách našeho života, taková už byla ta rudá doba!
Literatura:
Nebojsa, B.: Jak to bylo s partyzány. Zubří země, Štěpánov 2022.
Štarha, I.: Z partyzánských akcí na Nedvědicku. VVM 1/1980, s. 3–15.
Ťopek, F.: Lidé stateční a ti druzí… Východočeské nakladatelství, Hradec Králové 1966.
Foto: Hynek Jurman
