Článek
Ti dva muži byli tak rozdílní, a přesto pozoruhodní. A osud je jednou nakrátko profesně spojil! Jeden ovládal šikovnýma rukama bojovou stíhačku, ten druhý ruce vůbec neměl! Generál Emil Boček a Bezruký Frantík, jak se mu říkalo.
Emil Boček (25. 2. 1923 Tuřany – 25. 3. 2023 Brno) se od září 1938 učil strojním zámečníkem. V roce 1939 však ilegálně opustil protektorát a vstoupil do československé zahraniční armády ve Francii. Dostal se do Bejrútu a krátce bojoval ve Francii. Po evakuaci do Velké Británie absolvoval kurz leteckých mechaniků a byl přijat jako jeden z nejmladších příslušníků k RAF. Nejdříve byl leteckým mechanikem u 312. stíhací perutě, ale v roce 1943 prošel pilotním výcvikem a od října 1944 sloužil jako pilot u 310. stíhací perutě. Na svém kontě měl 26 operačních letů, nalétal 73 hodin a 50 minut. V srpnu 1945 se vrátil s ostatními piloty do vlasti a na vlastní žádost byl 2. 3. 1946 z armády propuštěn.
Generál Boček při našem setkání v Praze
V Brně si zřídil autoopravnu, tu mu však komunisté po nástupu k moci znárodnili. Převzala ji Mototechna, ale Boček v ní mohl pracovat. Jako „zápaďák“ se stal nepohodlným, ale větší perzekuce se mu vyhnula. Protože miloval motory a rychlost, stal se úspěšným motocyklovým závodníkem. Na přelomu 40. a 50. let už proháněli motocykly Franta Šťastný, Gusta Havel, Mirek Čada, František Srna, špičkou byl tehdy Antonín Vitvar a také Vincenc Staša, otec známého přeborníka Bohumila Staši. Pamětníci budou znát jmenovce Františka Bočka (1935–1969), který se stal po smrti Stanislava Maliny týmovou jedničkou ČZ a získal titul mistra republiky. Smrtelně havaroval při Velké ceně v Brně na Veselce. Ale vavřínové věnce sbíral i jmenovec Emil Boček. Měl jich doma plné zdi a dílnu plnou pohárů. Vyhrával v letech 1949–1953 závody v Brně, Blansku, Jevíčku, Slavkově, Znojmě, Vyškově, Prešově, Vsetíně, Svitavách… Poté dělal mechanika, třeba i zahraničním závodníkům.
Emil v cíli s vavřínovým věncem
Oženil se v roce 1951, dočkal se dvou dětí a pracoval především jako soustružník. Do důchodu odešel v roce 1988. Vzápětí se poměry změnily a Emil Boček se dočkal satisfakce. V roce 1990 byl povýšen na kapitána a majora, v březnu 1993 už na plukovníka. Dne 23. března 1996 se osobně setkal s britskou královnou Alžbětou II. při její návštěvě Brna v doprovodu prezidenta Václava Havla.
Dne 28. října 2010 byl vyznamenán Řádem bílého lva III. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost. O devět let později získal stejný řád I. třídy. O jeho životě vznikl v roce 2012 dokumentární film Nezlomný. Následovalo povyšování do generálských hodností, až se stal 8. května 2019 armádním generálem. V prosinci 2016 byla po něm pojmenována jedna brněnská tramvaj. Stal se také Čestným občanem města Brna.
Podpis generála Bočka
Často se setkával se studenty a četnými příznivci. Měl jsem tu čest s ním také jednou s několika kamarády poobědvat. Byl posledním žijícím čs. pilotem RAF, dožil se sta let!
Ten druhý muž se narodil jako František Filip 20. 2. 1904 v Jamném nad Orlicí. Žil pod přezdívkou Bezruký Frantík, protože se narodil bez rukou. A tak musel dělat všechno nohama! Už ve škole měl lavici s polohovací naklápěcí deskou, aby mohl nohama pohodlně psát i kreslit. Na jaře 1913 vznikl díky Spolku pro výchovu mrzáků v Praze Jedličkův ústav a Frantík se stal jeho chovancem. Cílem bylo postiženého naučit, jak se i bez rukou postarat sám o sebe.
A Frantík zvládl všechno! Maloval a psal lépe než někteří žáci rukou. Uměl psát na stroji, pít ze šálku, pod krkem si zapnul knoflíček košile. Sám si stříhal nehty na nohou. Při zájezdu dětí Jedličkova ústavu do USA, zpěváčci tam vystoupili v Carnegie Hall, překvapoval Bezruký Frantík lidi tím, že si zul botu a podal jim nohu. Prý tak učinil i při schůzce s americkým prezidentem Hardingem.
Frantík řeže pilkou
Naučil se řídit automobil, psal do novin. Dvakrát se oženil a měl tři děti. Své příhody zpracoval v několika knihách. „Chci, a proto umím!“ bylo životní motto spisovatele a podnikatele Františka Filipa. Za první republiky cestoval po celé zemi a ukazoval své umění provádět běžné lidské činnosti jen nohama. To jej začalo živit, stal se podnikatelem. Po komunistickém převratu v roce 1948 mu komunisté další představení zakázali. „Pak už jsem nebyl pan podnikatel, ale jenom mrzák,“ vzpomínal hořce. Jak typické pro ten režim…
Zemřel 9. února 1957 v Brně. Richard Sobotka o něm napsal knihu, kterou převedlo v divadelní hru Divadlo pod Palmovkou. Také rozhlasová hra o Frantíkovi vznikla.
A jak se tedy ti dva muži, generál a bezruký, setkali? Oba žili v Brně, Emil Boček podnikal, opravoval auta a motocykly. A potřeboval reklamu. Plakát. A Frantík Filip tohle uměl. A tak vznikla v jeho ateliéru v ulici Kobližná kresba mladého páru nad porouchaným motocyklem. Kdo nám to opraví? zní slogan. A odpovědí je upozornění na Emila Bočka, Cyrilská 3, Brno!
Plakát od Frantíka pro Emila
Jo, to bylo v časech podnikatelům a schopným lidem zaslíbených. Brzy tomu učinili soudruzi přítrž. Iniciativa, schopnosti a dovednosti musely stranou, vrchu nabyla poslušnost a uhlířská víra v komunismus…
Foto: Hynek Jurman, Láďa Pražák, archiv autora
Zdroje:
Jurman, H.: Nesmazatelné stopy. Zubří země, Štěpánov 2004.
Sobotka, R.: Bezruký Frantík. Kosmas, Praha 2020.
S generálem Bočkem na obědě
Parte pana generála
