Ťopkovi partyzáni a ti druzí

Čtyřicet let se halil partyzánský odboj do nejkrásnějších rouch a nic negativního se nepřipustilo. Psalo se tendenčně, obecní kroniky se začerňovaly, ale lidé pamatovali. Když jsem se sám pokoušel o objektivní povídku do Rovnosti, vrátil mi ji v roce 1988 redaktor Racek s poznámkou, že popisuji odboj jinak, než je v kraji zvykem. Když pak přišli v polovině 90. letech i s kritickými příběhy Jaroslav Pospíšil a Bořivoj Nebojsa, nastal poprask! Mnozí čtenáři byli nadšeni, někteří nikoliv a protestovali především členové Českého svazu bojovníků za svobodu. Nikoliv skuteční partyzáni, ale členové, kteří v drtivé většině zbraň ani neviděli, brali navzdory tomu partyzánské důchody a uznání veřejnosti. Na Pospíšila byla alergická především Historická skupina 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. Např. v roce 1997 vydala tiskem své stanovisko ke knize Hyeny. Pospíšil se musel složitě obhajovat až u soudu.

Nebojsa publikoval své texty Jak to bylo s partyzány v roce 1995 v regionálním tisku i rozhlase a v roce 1998 je vydal knižně. V prvním případě našli kritici zastání i u historiků. Zdeněk Štěpánek třeba mezi čtyřma očima přiznal podnapilost partyzánů při tragickém útoku na továrníka Ehma, ale postavil se proti zveřejnění, neboť prý by to pošpinilo odboj. Jeho styl dotáhl k dokonalosti Petr Kopečný, který napadl Nebojsu, v regionálním tisku popřel všechna negativa a uvedl, že autor by měl „být mlčenlivým zpovědníkem“ a vše nezveřejňovat. Pokud partyzáni vyvraždili nevinné vesničany, hájil to slovy, že „myšlení ruského člověka je jiné než u nás“ a že „nešlo oddělovat vinné od nevinných“. A velebil takového Rudolfa Procházku, který sice v boji s Němci nic nepředvedl, ale vydržel se skrývat pětkrát déle, než prý byla průměrná životnost výsadkáře (ta měla být dle Kopečného 4 měsíce)!!! Že to jeho skrývání, útěk od zapnuté vysílačky a zanechání falešné legitimace na místě zaplatilo životem 8 lidí, to už Kopečný nezapočítal. Však ho také Jan Tesař označil za „historika zvyklého pracovat v předklonu“ a jeho dílka za „malou ukázku běžného způsobu práce české normalizačně-sametové historiografie Odboje“.

Po vydání knihy spustili funkcionáři ČSBS na Nebojsu doslova štvanici, neměli sice mnoho argumentů proti jeho tvrzením, žalobou jen vyhrožovali, ale autora kádrovali aspoň pěkně postaru. Co dělají jeho rodiče, co studoval, jaké měl manželství atd. Tyhle praktiky dokládaly jejich totalitní smýšlení. V dubnu a květnu 1999 uspořádali dvě tiskové konference, na níž se do samotného autora pustilo 37 oponentů. A slovo mu dali minimálně. Z Prahy přijel na tu akci předseda ČSBS Čermín, z USA přiletěl Radomír Luža a v čele kritiků se halasně ozýval Vojtěch Žapmach. Právě ten, který celá desetiletí falšoval komunistický odboj a na lékařské fakultě tvrdil medikům, že je pro ně nejdůležitějším předmětem marxismus-leninismus. Po Listopadu mu sice ČSBS odebral funkce, ale nyní jej pozval na Nebojsu. A Žampach se činil. Prý už nejde dějinami odboje hýbat a partyzánskou vraždu manželky hajného Victora a jejich dětí ve věku 2 a 4 let hájil slovy: „Byla to žena širokého srdce a širokého rozkroku!“ Přítomní členové ČSBS mu ještě zatleskali…

Bořivoj Nebojsa připustil, že se může v drobnostech mýlit, ale nechápal, proč stejní bojovníci nikdy neprotestovali proti nehoráznému zkreslování dějin odboje právě Žampachem, dále třeba Stěninem, Šajnarem a především Ťopkem. Na tohle žádný člen nikdy neodpověděl, protože jim se naopak zkreslování směrem k adoraci partyzánů a Rudé armády vždy zamlouvalo.

František Ťopek ve jménu služby komunistické straně zašel ve falšování historie asi nejdále! Byl publicistou, komunistickým funkcionářem, pak i redaktorem časopisu Východočeský chemik. Kromě příležitostních brožurek a drobnějších prací (Krasnice, 1960, Ležáky, 1968) vydal dvě „perly“, v nichž opěvuje partyzány, komunisty a Moskvu a hanobí neskutečným způsobem západní odboj. Během roku 1960 vyšla hned dvakrát kniha Údolí výstrahy. Ťopek v ní označuje západní výsadkáře nacistickým termínem „padákoví agenti“ a dělá z nich nezodpovědné floutky, pohůnky Západu a nepřátele své vlasti, zbabělé opilce, loutky exilové buržoazie, kteří šli do boje kvůli hmotným statkům a kariéře. Na to výstižně odpověděl důstojník Rudolf Krzák (1914–2004), příslušník výsadku Silica-South: „Snažil jsem se Vás pochopit, Vás, který jste jako spisovatel nic nepochopil… Mohu Vám prozradit, že před vstupní branou smrti, k seskoku na okupovanou rodnou půdu, nebyl velký nával. Neslibovala se lákavá kariéra, skvělá budoucnost, bohatství a kdoví co všechno, co jste si ve své bujné fantazii vymyslel.“ A v otevřeném dopise připojuje: „Padlí hrdinové mlčí, soudruhu Ťopku. Mluví za ně historie… Bylo by vysoce morální, kdyby mlčeli také ti, kteří se nestyděli špinit památku bojovníků, kteří se nemohou bránit, protože zemřeli pro svou vlast.“

Na jaře 1968 se tenhle Ťopek najednou hlásil k obrodnému procesu. Což hnulo žlučí JUDr. Antonínu Tichému, který do pardubické Záře (2. 4. 1968) napsal: „František Ťopek je jméno nejodpornějšího představitele ideologie padesátých let v naší odbojové historii.“

Autor se hájil v krajské Pochodni, poté přišel otevřený dopis Rudolfa Krzáka, proti Ťopkovi se ozval i historik Zdeněk Jelínek a spor skončil u soudu. Dne 17. května 1968 podala skupina jedenácti bývalých výsadkářů a pozůstalých prostřednictvím dr. Tichého v Pardubicích na Ťopka a na autora tendenční předmluvy Josefa Jägermanna žalobu. Nežádali nic jiného než omluvu a vyřazení knihy z knihoven. Napadený se hájil tím, že mu text schválil Ústav dějin KSČ (dr. Pekárek) a Vojenský historický ústav v Praze (dr. Tesař). Ťopkův advokát se snížil k obstrukcím a dopadlo to jako s celým rokem 1968. Špatně! Situace se rapidně měnila v ulicích, na ústředním výboru strany i v soudní síni. Jägermann souhlasil se smírem, ale autor pamfletu byl proti. A soud 15. října 1968 žalobu z formálních důvodů zamítl! Žalobcům prý nevznikla újma na cti. Ťopek posměšně prohlásil: „To víte, strana bude kvůli vám měnit dějiny!“ Odvolaly se však obě strany, Ťopek kvůli tomu, že nedostal náhradu nákladů. Dočkal se jí v dubnu 1969, kdy vzali navrhovatelé žalobu zpět a pardubický soud řízení zastavil. Začínala husákovská normalizace…

O tomto známém sporu publikovali už Jiří Kotyk či Jiří Plachý, ale méně se ví o sporu kolem další Ťopkovy knihy. Ta vyšla pod názvem Lidé stateční a ti druzí… v červenci 1961 ke 40. výročí založení KSČ. Ještě předtím zveřejňoval Ťopek tyto texty pod pracovním názvem Úder z hor v hradecké Pochodni i v týdeníku OV KSČ a rady ONV ve Žďáru n. S. Směr Vysočiny. Zde vyšlo od 13. 4. 1961 do 6. 12. 1962 celých 85 pokračování zfalšovaných dějin odboje.

Ťopek zkresluje fakta nebývalým způsobem a ubližuje mnoha lidem. Prakticky co kapitola, to nepravda! Hraje si na kronikáře partyzánských akcí na celé Vysočině, ale mnohé věci líčí nepravdivě a ty nejhorší partyzánské skutky úplně zamlčuje. Pokud partyzáni vyvraždí dvě nevinné rodiny v Koníkově a v Líšné, nebo rozstřílí automobil, v němž jedou dcery hospodáře, který před pár hodinami stejné partyzány hostil (jedna dcera zmrzačená, druhá mrtvá a s ní i její snoubenec a ještě řidič vozu), nebo se postřílejí mezi sebou, tak takové činy se podle Ťopka raději nestaly. Když si pak na ně posvítil Nebojsa, vyčítali mu členové ČSBS, že si vybírá jen negativní události. Ťopkovi ale nevyčítali nic…

Pokud už Ťopek píše, tak zcela po svém. Jeho hlavním hrdinou je komisař Pich-Tůma, s nímž autor jednotlivé epizody konzultoval. Jsou proto v naprostém souladu s Pichovými memoáry, na kterých už od války komisař dlouhodobě pracoval. Občas Ťopek zaznamenává události i mimo brigádu Mistr Jan Hus, aby se k ní zase vracel. Nepravdivě popsal třeba vyvraždění maďarského štábu u Štěpánova 14. dubna 1945. Partyzáni se tehdy podělili o zlatý poklad, Sověti přitom znásilnili dvě Maďarky a pak všechny přítomné povraždili. Podle Ťopka se u důstojníků našly fotografie, které je usvědčovaly ze zvěrstev na východní frontě. To prý rozhodlo o jejich trestu. Ťopek znal dokonce přesné datum na fotkách, šlo o 17. květen 1942. Nikdy po válce se žádný takový důkaz nenalezl a je naivní se domnívat, že by si Maďaři takové fotky nechali u sebe v době, kdy už odmítali bojovat a čekali na zajetí. Ve skutečnosti se znásilňovalo a odnášely se kufry zlata.

Po svém a zcela nepravdivě podává Ťopek smrt generála Luži a vyvraždění českých četníků v Přibyslavi. Likvidaci štábu u Leškovic dává mylně za vinu hajnému a statečný odpor štábu dokládá postřílením „divoké smečky“ psů a především fašistů, když prý „smrt kosila v řadách útočníků“. Ve skutečnosti u Leškovic padlo 7 členů štábu MJH a na druhé straně jediný Němec. Ťopek však musel počet navýšit, když samotný Tůma psal v roce 1945, že nerovný boj trval 36 hodin, Fominův štáb zabil 37 psů a přes 60 Němců a mnohé další zranil. Krvavější a prolhanější výsledek se asi vymyslet ani nedal. V pozdějších vzpomínkách už Tůma tuto lež neuváděl, ale Ťopek zůstal u kosení…

Dopadení partyzána Šustova civilisty při loupení v hospodě ve Světnově viděl Ťopek také jinak. Ani slovo o loupežích, kterými byl Šustov proslulý, podle autora se vypravil pro zbraně a dostal se do rvačky s hostinským. Synové ho měli omráčit obušky, protože partyzán „na české lidi zbraň nepozvedl“. Přitom i komunističtí historikové museli připustit, že Šustov byl nevybíravý lupič a vrah! Gestapáci podle Ťopka Šustova usmýkali za automobilem. Samozřejmě nikoho neprozradil a do poslední chvíle volal: „Ať žije Sovětský svaz!“. Ve skutečnosti partyzáni vylomili dveře, vrazili do hospody, zmlátili hospodského a vyžádali si alkohol. Po zatčení udal Šustov na 40 podporovatelů, kteří byli pozatýkáni.

Všichni ti Žampachové, Kopeční a podobní k tomuhle mlčeli, tahle tendence jim nevadila, ozvou se až v 90. letech proti Nebojsovi. A občas drželi s Ťopkem krok.

Uveďme nepovedený útok ruských partyzánů 21. 1. 1945 na správce továrny Valentina Ehma ve Víru. Partyzáni Čursin a Chlud se před výpravou posilňovali alkoholem v takové míře, že k Ehmově vile sotva došli. Když pak odjistili granát, trefili místo okna zeď a sami schytali všechny střepiny. Čursin na místě zemřel, těžce zraněný Chlud byl léčen a ukrýván po okolních vesnicích a lidé za to platili životem. Třeba 7 občanů z Tasovic. Navíc zůstala na místě břitva zabalená do novin s adresou Františka Vávry a recepty od MUDr. Gregora, a tak se zatýkalo i v nedalekém Veselí a v Jimramově.

Tuhle hrůzu kritizoval Nebojsa, psát o ní odmítal Štěpánek a jako zpovědník chtěl mlčet Kopečný. I Ťopek to raději vynechal. Rozepsal se však Šajnar, Stěnin a podobní prorusky orientovaní pisálci. Nepravdivě uvedli, že správce měl na brance poplašné zařízení a že do partyzánů pustil střelbu tu z automatu, tu dokonce z kulometu. Nebo hodil sám granát. Tím se ale oháněli sami partyzáni, když vyráželi podnapilí od Krausů na výpravu. Ve skutečnosti se Ehm nezmohl ani na jedinou ránu z pistole. Nic jiného doma neměl, natož granát.

U koho však Ťopek narazil, to byl pan Emil Frieb ze Žďáru nad Sázavou. Už v létě 1961 se domáhal satisfakce na Generální prokuratuře, že byl zhanoben „uměleckým dílem“ Úder z hor alias Lidé stateční a ti druzí… Jako mlynář ve Žďáře partyzány všemožně podporoval, vydal jim 20 000 korun plus prádlo a šatstvo. Setkal se při té příležitosti 30. 12. 1944 s partyzány Oldou Šafářem a Nikolajem Šustovem. Pomáhal postiženým rodinám, mlel zadarmo a mouku prodával se ztrátou. Přesto o něm Ťopek napsal v kapitole Pantátův kozáček, že byl lakomec a keťas, který odmítal mlít chudým. Partyzáni jej v knize vychovávali tím, že mu stříleli pod nohy a mlynář musel nadskakovat. To byl ten kozáček. Partyzáni pak měli zabavit šatstvo a 29 šrůtek uzeného masa! Kdepak by je chudák mlynář vzal?

Ťopek byl tehdy pracovníkem KV KSČ v Hradci Králově, své práce konzultoval s krvavým komisařem Tůmou, přesto se sporu zalekl. Dne 29. 9. 1961 raději písemně potvrdil, že obsah kapitoly Pantátův kozáček se netýká mlynáře Emila Frieba. Zajel za ním osobně do Žďáru a písemná omluva vyšla ve Směru Vysočiny 5. 10. 1961 na s. 4. Redakce uvedla, že kniha vyšla pod změněným názvem a že do tří týdnů vyjde znovu. A že obsah kapitoly Pantátův kozáček se „netýká bývalého mlynáře Emila Frieba ze Žďáru nad Sázavou. Jde o záměnu míst.“

V dopise mlynáři pak Ťopek napsal, že „záležitost jsem projednal se s. Mirkem Pichem-Tůmou a budu příležitostně informovat i s. Chimiče a Šafáře.“ A připustil, že „je třeba i v archivních dokumentech uvést celou záležitost do pořádku…“V dalších vydáních příběh zůstal, ale bez nejmenší stopy, že by mělo jít o žďárského mlynáře.

Paní Friebová pozvala v květnu 1995 na návštěvu Bořivoje Nebojsu a vyprávěla mu, že pro mouku do mlýna jezdili i herci z Národního divadla, hlavně František Kreuzmann a Ladislav Pešek. Herci místo hraní byli „totálně nasazeni“ na Florenci, kde lepili krabičky. Odtud se odvděčili mlynáři krasopisně vyvedenou rýmovačkou. „Váženému a milému příteli M. Friebovi“ ji podepsalo 24. 3. 1944 přesně 46 herců, např. Zázvorková, Hrušínský, Petrovická, Marvan, Pivec, Dítě, Černý, Nezval, Vnouček … Při loučení si paní Friebová neodpustila hodnocení: „Když tekl lihovar, to byli partyzáni! To byli pěkní hajdaláci, ani jeden z nich snad nebyl dobrý.“

Když probíhal soud v roce 1968, obraceli se navrhovatelé i na ÚV SPB, jak se jmenoval dnešní ČSBS. Ale tenhle svaz údajných bojovníků, z nichž opravdu bojovalo naprosté minimum členů, ale o důchody se hlásili všichni, nic proti Ťopkovým bludům nikdy nepodnikl. To až Nebojsa jim vadil… Ťopek nepublikoval své výmysly jen z ideologických důvodů, šlo mu jistě i o honorář. Vždyť z knihy Údolí výstrahy přiznal zisk 55 000,-. Tolik tehdy vydělal průměrný dělník či zaměstnanec asi za 4,5 roku!!! V období soudních procesů měl údajně prohlásit, že si měl raději ruku useknout, než začít psát o odboji. Ale peníze si nechal a k další omluvě se nikdy neodhodlal.

I druhá kniha vycházela opakovaně v desetitisícových nákladech, např. ještě v roce 1966 20 000 výtisků. Obsahuje přes 600 stran vysázených malým písmem. Komunistická strana tedy odměnila svého mouřenína částkou, o jaké se tehdy nikomu nesnilo. František Ťopek ale nakládal s fakty takovým způsobem, že se mu nedalo věřit vůbec nic a jeho dílko stáhli z regálů samotní komunisté. Autor byl pochován v Seči, jeho dílo se pochovalo samo.

Foto: H. Jurman

Literatura:

Plachý, Jiří: „To víte, strana bude kvůli vám měnit dějiny!“ Paměť a dějiny, 2023/01 s. 90 – 102.

Nebojsa, Bořivoj: Jak to bylo s partyzány. Ing. Hynek Jurman, Štěpánov 2022.