Vražda u Křtin, morytát loupežnický

Pryč jsou časy kramářských písních, ale zlé činy se znovu opakují. O nejstrašnějších zločinech se stále vypráví a čte. Loupežné vraždy se dějí od časů, co u sebe nosí pocestní peníze či jiné cennosti. Jeden takový hrůzný případ stál dohromady sedm životů a inspiroval lidové umělce k snad posledním kramářským písním.

Z Ostrova u Macochy to není daleko k světoznámé propasti. Ještě blíže je jeskyně Balcarka. Před více než sto lety žila v Ostrově rodina Vajckornova. Jan Vajckorn měl v roce 1907, kdy se ta hrůza udála, 49 let a byl negramotný, protože místo školní docházky musel pracovat. Byl už čtrnáctkrát trestán, většinou však jen na několik hodin či dní, nejdelší trest čítal dva měsíce. Marie Vajckornová měla o rok méně a byla zatím trestána pětkrát, nejdéle na čtyři měsíce. Především za to, že odebírala zboží a neplatila. Utržené peníze propíjela a muž ji za to bil. Jejich nejstarší dcera Emilie už byla provdána za Josefa Vladíka. Syn Jan měl 22 let a byl trestán dvakrát, za krádež a maření exekuce. Nejmladší syn Josef měl už po smrti, nedožil se ani dvaceti let. Chtěl zabít kamaráda z Lipůvky pro dva zlaté, dostal čtyři roky vězení, odpykával si je na Borech a zemřel na tuberkulózu ve vězeňské nemocnici na Pankráci 29. března 1907. Rodina měla špatnou pověst, dříve obchodovala s vejci a máslem, v poslední době prodávala matka cukroví a otec se synem nádeničil. Ostrovský poslanec Josef Šamalík se dokonce bál, že ho Vajckorn oddělá za sto korun, a tak jezdíval do Blanska k vlaku jen za světla.

V té době žil ve stejné dědině pekař Ondřej Kupka, který požádal Josefa Němce, obchodníka také z Ostrova, aby mu během své návštěvy Brna vyzvedl v I. moravské spořitelně 700 korun. Němcovi ve čtvrtek 4. července obchodovali v Brně s ovocem a máslem. Peníze skutečně vyzvedli a večer se vypravili domů. Společně s nimi cestovali na voze taženém koňmi manželé Hrazdirovi z Krasové. Krátce po půlnoci vjeli do lesů za Křtinami. Vpředu na kozlíku seděl Josef Hrazdira, v košině vozu obě ženy po směru jízdy a proti nim Josef Němec. Všichni spali, snad i Hrazdira podřimoval. V tu chvíli je napadl ničema sekyrou.

Nad ránem, snad kolem čtvrté hodiny, byl Františkem Pernicou z Ostrova nalezen u cesty převrácený vůz, kolem napadané bedny, putny, uzly a jiné věci. A také čtyři mrtvoly. Pernica se též vracel z Brna, byl synovcem zabitého Němce. S pomocí hajného hned upozornil křtinské četníky, kteří zjistili hrozné zohavení nebohých. Jedné ženě byl useknut nos, jeden z mužů měl vyražený mozek z hlavy. Němec byl poraněn na levé straně hlavy, všichni ostatní zezadu na pravé straně. Útočník byl tedy asi jeden. Byl to pravák, vstoupil na vůz a pádným nástrojem, zřejmě sekyrou, udeřil do hlavy podřimující oběti. Hrazdíra měl obrácenou kapsu u kalhot a v jeho šátku bylo nalezeno 451 korun a 98 haléřů.

Josef a Josefa Hrazdirovi po sobě zanechali sirotky Josefu, Adolfa a Boženu, Josef a Amálie Němcovi pak Marii, Františka, Jana a Annu. Na místo proudily davy zvědavců, ale úřední komise se dostavila až ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne, za což ji pranýřovali novináři. První podezření padlo na manžele Sedlákovy z Ostrova, další na bandu Dalmatinců s opicemi, kteří tábořili během vražedné noci v blízkosti Jedovnic a Křtin. Bylo jich kolem čtyřiceti a nijak důvěryhodně nepůsobili. Jenže pak občané upozornili četníky na Vajckorny. Že se v noci těmi místy potulovali a že to určitě spáchali oni. Starý Vajckorn byl zatčen, když se vracel od místa činu k Jedovnicím.

V domku u Vajckornů se našla zkrvavená sekyra a v kamnech spálené zbytky spořitelní knížky. Později se najde v haraburdí v komoře sáček se sedmi stokorunami. Vajckornová má na sobě zakrvácenou košili. Vymlouvá se, že byla opilá a muž ji zbil do krve. Totéž později vypovídá Vajckorn. Žena už při prvním výslechu připouští, že tatík mohl něco udělat, ona se synem že jsou však nevinní. Syn Jan Vajckorn mladší se hájil tím, že nešel večer s rodiči, ale že se vydal sám k Jedovnicím, aby našel v lese rulík a mohl jej prodal překupnici. Ve dvou hostincích ve Křtinách pak kupoval kořalku. Otec tvrdí, že šel koupit koně. Nikdo z rodiny nemá prokazatelné alibi, ale vraždy popírají.

V neděli dopoledne byli manželé Hrazdírovi pohřbeni ve Křtinách, Němcovi odpoledne v Ostrově. Tisk ovlivňoval veřejné mínění spoustou nepřesností. Vajckornovi prý měli dokonce na Josefa Němce číhat po celých čtrnáct dní. Redaktor Rovnosti Vlastimil Tusar, pozdější předseda československé vlády, uveřejnil předčasně část žaloby tiskem a byl za to potrestán pokutou sto korun ve prospěch chudých.

Přelíčení proběhlo v Brně na Cejlu ve dnech 13. až 15. listopadu 1907. Rozsáhlý spis čítá 1 680 stran, navíc přílohy s plánkem místa vraždy a fotografiemi převráceného vozu i zakrytých mrtvol. Přítomen byl veliký dav zvědavců, který se do síně zdaleka nemohl vejít, a tak museli asistovat strážníci. Zvláště dámy se těšily na líčení krvavých událostí a obecenstvo se nevhodně chechtalo. Soud vynesl za čtyřnásobnou úkladnou loupežnou vraždu tři rozsudky smrti provazem a odsouzení přitom nehnuli ani brvou. Nejdříve měla být popravena matka, pak syn a nakonec otec. Ještě předtím měli sirotkům uhradit celkem téměř 5 600 korun. Část obecenstva řvala: „Hanba! Fuj!“ Druhá zase: „Výborně! Bravo!“

Hned po skončení procesu vydal Arnošt Chládek z Heřmanova Městce u Augusty v Litomyšli brožuru s popisem vraždy. Její úspěch ho přiměl vydat obratem Píseň o čtyřnásobné vraždě dvou rodin Hrazdirové a Němcové, která se stala na silnici u Křtin blíže Brna. Tuhle slátaninu o 25 slokách opět vytiskl nakladatel Babičky, Augusta. O stejné události vznikly i jiné kramářské písně, některé se i rýmovaly a za nejzdařilejší je pokládána líšeňská verze na melodii Znám já jeden krásný zámek.

Císař František Josef I. zrušil 6. 3. 1908 tresty smrti, zřejmě se mu vina nezdála zcela průkaznou. Soud tedy změnil trest na doživotí, které bylo každoročně zostřeno půstem 6. července. Oba odsouzení byli eskortováni na Bory, Marie Vajckornová do ženské věznice ve Valašském Meziříčí. Svému muži brzy napíše dopis, ať se smiluje nad nevinným dítětem i nad ní. Naznačuje mu, že by měl vzít vinu na sebe. Syn Jan ve vězení hodně marodí a nad kotníkem mu musí být uříznuta pravá noha. Od ledna 1909 žádá opakovaně o obnovení trestního řízení. Totéž činí i jeho otec. Za možné pachatele označuje dva muže, kteří se soudili se zabitými. V září 1910 žádá o nový proces matka, poskytuje alibi synovi a vypovídá, že vraždy má na svědomí pouze její manžel. Přidává se i syn a vypovídá, že ho osudné noci posílal pro kořalku do Křtin otec. Cestou domů ho pak potkal na silnici a uslyšel od něj, že tam sedlák vyklopil vůz a šel pro pomoc. A že si sám z vyklopených věcí něco vzal. Od těchto věcí se pak měli všichni umazat krví. Když se druhého dne rozkřikla novina o vraždách, zakázal mu otec přiznat, že v noci byli nedaleko místa činu. A otce se synek bál.

„Proč ničíte celou rodinu?“ měl prý se zeptat starého Vajckorna jeden z dozorců.

„Když mám chcípnout, ať chcípne celá rodina!“ zněla odpověď.

A celá rodina skutečně brzy následovala nejmladší ratolest, a tak s výjimkou Emilie vymřel celý rod ve vězení. Jan mladší zemřel 6. května 1911 na Borech na tuberkulózu, jeho matka Marie v Řepích 1. srpna 1916. Až do smrti popírala vinu. Její manžel zemřel v nemocnici v Plzni 14. července 1920 a k vraždám se také nikdy nepřiznal. O hrůzném případu se zpívaly jarmareční písně, hojně o něm psaly noviny a literárně jej zpracoval Vladimír Polák.

Hrůznou vraždu připomíná na stromě v tragickém místě obraz sv. Cyrila a Metoděje s vysvětlujícím textem. Obyvatelům Ostrova u Macochy se ještě dlouho posměšně říkalo Vajckorni.

Literatura:

Polák, V.: Byli Vajckorni vinni? Muzeum Blansko, Blansko 1999.

Jurman, H.: Pernštejnský tis. Zubří země, Štěpánov 2012.

Foto: H. Jurman, archiv autora

Ilustrace Libor Balák, vlastník práv Hynek Jurman