Článek
Všechny válečné i poválečné úspěchy byly vydávány za dílo komunistů. My jsme vyhráli válku, my vysídlujeme zlé Němce, rozdáváme půdu a znárodňujeme podniky. Vše děláme pro blaho lidu! Propaganda vedla k úspěchu ve volbách v roce 1946, kdy komunisté získali téměř 40% hlasů. Na Slovensku ale jasně vyhrála s 62% Demokratická strana, komunisté měli jen 30%. Proto ji komunisté kompromitovali a likvidovali její pozice. Soudruzi také nasadili své tajné členy a informátory do všech nekomunistických stran.
Do voleb 1948 šli komunisté s holedbáním, že získají nadpoloviční většinu voličů. Lednový průzkum preferencí však naznačil jejich pád. Vylezly jen na 28% a bylo zřejmé, že absolutní většinu získají národní socialisté s lidovci. Výsledky průzkumu nebyly nikdy zveřejněny a komunisté opustili demokratický postup k převzetí moci. Museli jednat rychle i proto, že jim hrozil obrovský skandál kvůli zaslání výbušných balíčků ministrům Drtinovi, Masarykovi a Zenklovi. Tuto odpornou akci zařizoval poslanec Jura Sosnar (musel se vzdát mandátu a byl zatčen), ale prsty v ní měl i Alexej Čepička. Sosnar také figuroval v olomoucké aféře s ukrytými zbraněmi. Čas hrál proti komunistům.
Snažili se ovládnout ministerstvo vnitra, armádu a Bezpečnost. Ministr vnitra Nosek postupně odvolával nekomunistické velitele SNB, což vyvolalo nevoli demokratických stran. Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, aby ministr Nosek zajistil odvolání rozkazu zemského velitele SNB, jenž se týkal odsunu posledních 8 velitelů. Na přehlasování komunistů se podíleli i sociální demokraté, a tím bylo rozhodnuto povolat jmenovaných 8 důstojníků zpět. Komunisté ale ochromují činnost vlády a parlamentu, neodpovídají na interpelace, brzdí přípravu nové ústavy a porušují vládní ustanovení. Na schůzi 17. února odmítá Gottwald provést usnesení z 13. února a vymlouvá se na Noskovu nepřítomnost. Odmítá tak vůli vládní většiny! Následujícího dne přijal Beneš Ripku a Zenkla a dle Drtinových vzpomínek je vyzval k demisi. Varoval je však před hloupostí. Drtina ve svých vzpomínkách uvádí celou řadu výroků prezidenta Beneše. Když Zenkl popsal situaci ve vládě, řekl Beneš nekomunistům rozhodně: „Nyní nesmíte v žádném případě ustoupit. Co se mne týče, já neustoupím. Se mnou můžete počítat.“ Ale vzápětí varoval: „Udeřte, ale dejte pozor, abyste neudělali nějakou hloupost.“ A k možné demisí si přisadil: „Čím dříve, tím lépe, neboť hlavní je, aby se volby konaly brzy, jak jen je možno.“
Do Prahy přilétá 19. února sovětský poradce Zorin a nabízí Gottwaldovi vojenskou pomoc s převratem. Ten zatím odmítá. Ani na zasedání vlády 20. února se o odvolání rozkazu nejedná. Gottwald kličkuje a vymlouvá se na Noskovu nemoc. Na protest proto podává 12 členů vlády demisi. Je to 8 národních socialistů, 2 lidovci a 2 slovenští demokraté. Očekávají buď předčasné parlamentní volby, nebo odmítnutí demise prezidentem. Komunisté by v obou případech museli zachovat ústavní pořádek. Národní socialisté podali demisi dopisem do hradní kanceláře, když generálního tajemníka Krajinu prezident osobně nepřijal, protože právě jednal s komunisty Gottwaldem, Noskem, Reicinem a Pokorným. Písemně rezignovali i slovenští demokraté. Ústně pak podali demisi lidovci. Ty Beneš přijal a ministru Hálovi řekl: „Děkuji vám, pánové, za vaši demisi. Prokázali jste tím službu státu.“
Zatím však nejde o nadpoloviční většinu, a to je riskantní! Vláda má totiž 26 členů, setrvává v ní 10 komunistů, 2 sociální demokraté a nestraníci Jan Masaryk s Ludvíkem Svobodou. Jazýčkem na vahách jsou tedy sociální demokraté a oba nestraníci. Kdyby se alespoň někteří z nich k demisi připojili, ztratila by celá Gottwaldova vláda nadpoloviční většinu, padla by a byla nahrazena novou. Masaryk do příprav demise nebyl zasvěcen a Ripka mu dodatečně radil, ať ji podá až dalšího dne. Podle Pavla Tigrida Masaryk nepodal demisi, protože v tom nechtěl Beneše nechat. Což není logické. Goldstücker viděl jiný důvod Masarykova váhání. Chtěl se stát prezidentem po churavém Benešovi, a to by se mu bez komunistů sotva podařilo. Tohle už zní logičtěji!
Gottwald nehodlá pád celé vlády připustit, jedná se sociálními demokraty a nabízí jim 6 křesel. Má na své straně i Svobodu a nerozhodnou roli Jana Masaryka se už nikdy nepodaří stoprocentně vysvětlit. Beneš zatím demisi odmítá a komunisté mobilizují masy, delegáty závodních rad, rolníky, milicionáře. Gottwald má navíc k dispozici odbornou pomoc, komando SMERŠ. Jsou to tři skupiny tajných agentů ze SSSR a od počátku se kolem nich motají čeští spolupracovníci: Reicin, Geminder, Schramm, Pich-Tůma, Pokorný, Hošek. Ministři podali v pátek demisi a na víkend odjeli z Prahy, nebo šli na ples. Jako by to pro ně skončilo, zatímco druhá strana nezahálela…
Je sobota, 21. února 1948, komunisté kontrolují telefony, mají v rukou rozhlas a vyzývají k zakládání Lidových milicí i Akčních výborů Národní fronty a zvou lidi na Staroměstské náměstí. Z balkónu řeční Gottwald, jenž chce dosavadní vládu doplnit a demisionáře označuje za zrádce. Kopecký neumožnil Benešovi promluvit k národu. Prezidenta navštěvuje delegace 55 dělníků a jménem všeho lidu mu tvrdí, že lid stojí za Gottwaldem. Dr. Jan Jína z prezidentské kanceláře si dává schůzku s Prokopem Drtinou. Prý ho posílá sám prezident, který „byl vaší demisí překvapen“ a diví se, že „nepodnikáte žádné akce proti komunistickému táboru na Staroměstském náměstí“. Drtina tyhle formulace nechápe a napadají jej první obavy. Společně zvoní u Laušmanovy vily a sociální demokrat Laušman se diví podání demise jen třemi stranami, označuje to za politickou chybu. Někteří z ministrů pak zakončili sobotu na plese národně socialistických živnostníků (Ripka, Drtina či poslanec Lesák).
V neděli se sjíždějí do Prahy odboráři, slovně je masíruje Zápotocký a Gottwald pak nabízí komunistickou alternativu. Z 8 000 delegátů proti ní hlasuje pouhých sedm! Beneš se bojí bratrovražedných bojů a začíná zřejmě uvažovat o přijetí demise. V pondělí, 23. 2. 1948, proběhla poslední audience ministrů za národní socialisty u prezidenta Beneše. Ten hovořil o svých dvou rozhovorech s rozezleným Gottwaldem, jehož návrhy na doplnění vlády ovšem odmítl a znovu přítomné ubezpečil, že „takovou vládu by on nepřijal a nikdy by její jmenování nepodepsal, i za cenu, že by musel demisionovat“.
To už se ale zatýká, především je políčeno na předsedy fakultních spolků. Milice obsazují pražské mosty a výpadovky, akční výbory zabírají ministerstva a v sídle národních socialistů probíhá domovní prohlídka za asistence kulometů. Beneš konečně přijímá odstupující ministry (72 hodiny po podání demise) a Gottwald dává do příštího poledne lhůtu Laušmanovi. Nedá-li si sociální demokracie říci, budou ji komunisté považovat za nepřítele. Asi ve 20:30 míří průvod studentů od Obecního domu na Hrad. Přidávají se k nim Pražané, takže na Hradčanské náměstí doráží za bouřlivého skandování 10 000 demonstrantů. Vstup do areálu Hradu jim zastoupí pohotovostní pluk SNB se samopaly. Vystupuje Ing. Josef Lesák, legitimuje se jako poslanec a může jít v čele pětičlenné delegace do Hradu. Kancléř Smutný je uvádí kolem 22. hodiny do pracovny a prosí, aby nemocného prezidenta příliš nezdržovali. Lesák vyslovuje Benešovi úctu a lásku a nabízí pomoc mladých lidí. Apeluje na prezidenta, aby využil ústavu a nenechal si nic diktovat. Prezident jim tiskne ruce a děkuje. Na závěr tvrdí: „Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie…“
Při odchodu čeká Lesáka studená sprcha! Kancléř Smutný mu nabízí, aby netrval na zapsání návštěvy do hradního protokolu. Že by tam musel uvést plná jména, účel audience i její obsah. „Vy jste chráněn poslaneckou imunitou, ale pro vaše přátele by to mohlo mít v budoucnu nepříjemné důsledky.“ To už zní hrozivě, bohužel reálně, jak ukáží příští dny… V noci jsou někteří se zatčených propuštěni, ale ráno 24. února dochází k zatýkání dalších. Lidové milice dostávají zbraně, zatím bez nábojů. Vychází jen Rudé právo, ostatní deníky tiskaři odmítají tisknout. V poledne začíná hodinová generální stávka na podporu KSČ. Připojuje se k ní na 2,5 milionu lidí. Laušman, jemuž vypršela lhůta, požaduje za spolupráci po Gottwaldovi 5 křesel ve vládě. Ten už teď nabízí jenom 4, Laušman nakonec souhlasí.
Ústředí sociální demokracie obsazují komunisté kolem Fierlingera. Lidový dům je dobyt za pomoci milice. Gottwald se telefonicky dotazuje Masaryka, zda zůstane ve vládě. Ten se dle vzpomínek svých tajemníků vymlouval na zdravotní stav, ale Gottwald jej měl přesvědčit.
Komunisté si zajistili spolupráci zrádců z dalších stran, kteří jsou ochotni vstoupit do vlády. Podařilo se to u Emanuela Šlechty a Aloise Neumana (národně socialistická strana), lidovců Josefa Plojhara a Aloise Petra, u slovenského demokrata Jána Ševčíka a Vavro Šrobára ze Strany svobody. Gottwald náhle nutí k demisi i další ministry, které už si ve vládě nepřál. Vyslyšeli ho sociální demokraté Majer a Tymeš. Ti podali demisi 25. února dopoledne, což věděl Beneš i Gottwald, jenž přišel v 11 hodin na Hrad s kádrovými požadavky na novou vládu. Do konceptu prohlášení pro ČTK vložil Gottwald i větu: „Dnes podávají demisi pan náměstek předsedy vlády pan František Tymeš a pan ministr výživy Václav Majer.“
Demisí už tak bylo podáno 14, tedy nadpoloviční většina! V tu chvíli spočívalo čistě ústavní řešení v odvolání celé vlády a vypsání předčasných voleb! Jakákoliv rekonstrukce stávající vlády už byla neústavní a nedemokratická! Beneš je však zastrašován hrozbou občanské války, případně i sovětské intervence a táže se Ludvíka Svobody, zda je armáda schopna zajistit ústavní vývoj v zemi. „Armáda jde s lidem a kdokoliv narušuje jednotu národa, je nebezpečím a musí být odstraněn,“ odpovídá ministr, jenž je dávno zcela povolný komunistům. Jeho slova lze vyložit oběma směry a jejich pravý smysl se ukáže odpoledne, kdy Svoboda vběhne do náručí Gottwalda. Prezident se stáhl do Sezimova Ústí. František Bím popsal rozhovor Beneše s generály Svobodou a Bočkem dopoledne 25. února právě v rezidenci v Ústí. Zeptal se jich, na které straně stojí. „Na straně lidu!“ odvětil Svoboda.
„Jako pan ministr,“ měl přitakat náčelník generálního štábu Boček. Když se zeptal generál Píka, proč oba nedegradoval, odvětil mu Beneš: „Nekomplikujte mi situaci.“
Masy zaplavují Václavské náměstí, zatímco demokratičtí politici stále vyčkávají na pokyn Beneše. Ten se bojí masakru, přijímá Gottwalda v 16:30 a schvaluje podpisem novou vládu o 25 členech. Je v ní 13 komunistů, 4 sociální demokraté, 2 nestraníci a 6 kolaborantů. Beneš jen Gottwaldově delegaci uvede, že tak učinil, aby „zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete…“
Novou delegaci studentů už Beneš osobně nepřijal. Průvod byl napaden hned v Karmelitské ulici a pak razantně v ulici Nerudově. Demonstrace byla surově rozehnána, účastníci zbiti a mnozí skončí ve vězení. Padl přitom jediný výstřel únorového převratu, což odnesl student Josef Řehounek zraněním…
Mírně podnapilý Gottwald míří na Václavák (mylně se uvádí Staroměstské náměstí) a volá známé věty: „Občané, občané, občanky, soudruzi, soudružky! Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky… Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal!“ Na dvě stě padesát tisíc přítomných jásá!
Večeřovo sousoší adorovalo únorový převrat. Nakonec skončilo na nádvoří Horácké galerie v Novém Městě na Moravě.
Demokracii je odzvoněno. Vlivem slabosti prezidenta, nerozhodnosti zbývajících stran a v počátku především politické naivitě. Vždyť představitelé demokratických stran nedokázali napočítat do více než do dvanácti! Kdyby nedošlo k hloupé demisi, komunisté by zřejmě otočili situaci jinými prostředky. Takto se však udrželo zdání ústavnosti! Gottwald se neustále mazaně oháněl Národní frontou, nemluvil o převzetí vlády komunisty. Ti, co podali demisi, podle něj zradili Národní frontu! Za zbývající strany si dosadil do vlády povolné kolaboranty, mazaně sestavil jednotkou kandidátku NF, ve skutečnosti s jasnou dominancí KSČ. Během šesti únorových dnů bylo zatčeno 464 lidí. Když předstoupila vláda 11. března před parlament, hlasovalo pro ni všech 230 přítomných poslanců. Někteří z těch zbývajících už byli v emigraci!
Akční výbory sice neměly oporu v legislativě, přesto vyřadily z činnosti všechny volené orgány od Národního shromáždění po nejzapadlejší národní výbor. Řádně zvoleným funkcionářům nedovolují pracovat ani docházet do práce. Komunisté ovládli sdělovací prostředky, neumožnili vystoupit prezidentu Benešovi, neodvysílali dva texty ministra Majera. Husák zbavuje demokratické pověřence funkcí. Přesto převzetí moci komunisty budilo dojem demokratičnosti a legálnosti. Kdyby nevyšlo, byla připravena jiná možnost. Stalin už byl netrpělivý a pokud měli čeští komunisté po volbách v roce 1946 povolenou specifickou cestu k socialismu, po vyhlášení Marshallova plánu ji Stalin zatrhl a vyžadoval ráznost.
Po schválení nové vlády parlamentem prohlašuje Slánský památná slova: „Budeme tuto zrádnou havěť stíhat na každém kroku, drtit ji a ničit!“ Brzy bude sám dostižen, rozdrcen a pověšen… Ve volbách v květnu 1948 vykazuje KSČ s jednotnou kandidátkou 89,25% hlasů pro Národní frontu. Téměř všechna krajská vedení KSČ tehdy hlásila, že upravovala volební výsledky. Jsou zjišťováni a perzekuování ti, kteří nevolili jednotnou kandidátku. V pozdějších volbách tohle číslo ještě o 10% vzroste. Proti KSČ už nikdo nekandiduje a navíc výsledky procházejí před zveřejněním spolehlivýma rukama…
V nové vládě sedí i Vavro Šrobár, jenž krátce před smrtí řekne příteli Ivanu Dérerovi: „Jsem rád, že jsem mezi ně šel, mohu teď odpovědně říci: Jsou to podvodníci, zločinci a vrazi, kteří se neštítí žádných podlostí!“ Únorový převrat změnil rázem všechny hodnoty. Bílé věci byly náhle černé a temné stíny naopak zasvítily. Lze pochopit postesknutí básníka Jakuba Demla při četbě soudobého tisku: „Jediný slovo, který si zachovalo ešče svůj význam, je hovno.“ Hned v poúnorových čistkách bylo jen z pražských vysokých škol vyloučeno 7 656 studentů, tedy 28,1%. Lidé jsou vyhazováni ze zaměstnáni, nuceni k emigraci, zavíráni
a brzy i popravováni.
A jen pro dokreslení, jak to komunisté myslí s demokracií. Ještě 25. února 2010 (opravdu nejde o překlep v datu) halasí v televizní diskuzi divoký soudruh, předseda spolku, jehož členové by se měli až do smrti stydět, ale oni jsou naopak hrdí, že na hranicích stříleli. Prý si zastřelení na hranicích za svůj osud mohli sami, neboť tam byly varovné nápisy! A soudruh Štrougal píše ve svých pamětech úplně to samé! A obhajuje Gottwalda, že rozsudky smrti určoval jen pár dní před zasedáním soudu, že na to neměl zase tolik času. Jinými slovy: rozsudky smrti budeme vynášet ze stranických sekretariátů a bránit lidem ve svobodném pohybu i těmi nejkrvavějšími prostředky je v pořádku. Jakmile někdy vyhrajeme, budeme zase střílet a popravovat!!!
Literatura:
Drtina, P.: Československo můj osud II/2. Melantrich, Praha 1991.
Lesák. J.: Čas oponou trhnul… Fortuna, Praha 2000.
Nebojsa, B.: Zlatá léta padesátá. Zubří země, Štěpánov 2023.
Foto: Hynek Jurman
Demokracii odzvonilo, ostnaté dráty nataženy.
