Viktorka přežila Boženu Němcovou

Četli jste Babičku? Mnozí na ni nedají dopustit, povinná četba v útlém věku ji ale mnoha jiným znechutila a prof. Václav Bělohradský naznal: „Babička je příšerná kniha!“ Vytýká jí idyličnost, mluví o „slabosti literárního díla Němcové“ a dovozuje, že v Babičce je obsažen „prvotní model českého života ve lži“. Množí se i názory (Iva Kotrlá, Petr Kovařík), že Češi prý potřebovali ženu-spisovatelku, a tak za Němcovou psali Nebeský, Čejka, Bendl a spisovatelku uměle vytvořili. Jaroslava Janáčková vyvozuje, že Němcová byla „vědomě antididaktická“ a o Babičce míní: „Je to velký sen o tom, jak si může rozumět pán a kmán.“ Filozof Hanuš ji považoval za výbornou, ale ne za geniální. Zvláště dialogy se mu zdály nemotorné. Profesor Bělohradský také mínil, že by se Němcová stala velkou evropskou spisovatelkou, „kdyby hodila do smetí Pohorskou vesnici a vydala své intimní dopisy.“

Určitě však převažují názory právě opačné. Babičku donedávna četl skoro každý. A kdo nečetl, jistě viděl film, možná i divadlo. Každý gramotný občan má o této knize aspoň základní povědomí a zná hlavní postavy. Značné oblibě se těšívá Viktorka. Vášnivá dívka, která se z nešťastné lásky zblázní, utopí své dítě pod splavem a za bouřek pak běhá po lesích, dokud ji blesk nezabije. Bylo tomu tak skutečně? Zabil Viktorku blesk?

Málo se ví, že Němcová si Viktorku ani úplně nevymyslila, ani ji zcela neodpozorovala z ratibořského údolí. Ode všeho trošku a do třetice ji trochu převzala odjinud! K napsání díla jednak přiměl Němcovou Jan Hanuš. Ať prý popíše různé obřady, slavnosti, hry i pověry v koloběhu jediného roku a středem děje učiní svou dívčí postavu. V tomhle Němcová neposlechla, středem se stala babička. Spouštěcí impulz přišel, později ještě o něm bude řeč, a Němcová se skutečně pustila do práce. Hanuš se přesvědčoval o pokrocích na díle a snažil se zajistit autorce klid k práci, jak dosvědčovala po létech Karolína Světlá. Poskytl jí i svoji stať O svěcení výročních svátků starých Slovanů. A s Josefínou Čermákovou naslouchal čtení z rukopisu. Znalci pak našli v Babičce vlivy nejrůznější četby autorčiny, například i Erbenovy Kytice, románu Sandové Malá Fadetka či Stifterovy prózy Paměti mého pradědečka.

Intimní ctitel Němcové Jan Helcelet, přítel a současně sok žárlivého Hanuše, také poskytl k inspiraci jednu knihu. Právě v době svých kontaktů se spisovatelkou, v roce 1851, nechal upravit a vydat Mošnerovu Pěstounku čili vychování malých dítek mimo školu. František Mošner (1797–1876) byl v Olomouci profesorem porodnictví a pak i ředitelem nemocnice. Vydal i knihu Babictví, čili Umění porodnické (1848). Na četné shody Babičky s jeho Pěstounkou poukázal už v roce 1912 Miloslav Hýsek. Doslov Václava Tilla k vydání Babičky jen o dva roky později vliv Pěstounky na Boženu Němcovou poněkud přehání. Ta zde získané podněty totiž přetvořila do zcela jiné roviny, vzniklo dílo umělecké.

Němcová Pěstounku zcela jistě četla a nechala se jí ovlivnit, i když šlo o didaktické dílo se stylisticky nevalnou úrovní. Němcová je daleko vynalézavější ve volbě jazykových prostředků. Hlavní hrdinky, pěstounka Dorotka a babička, jsou podobně zaměřeny, rády připomínají českou minulost, radí celé vsi, ovládají přísloví, sbírají byliny. Pěstounka miluje děvčátko Barušku, které má nejraději svou babičku! I v Pěstounce je podobná povodeň, vystupuje tu mlynář a myslivec se psem, leccos je tam podobného včetně dvou domácích psů a objevuje se tam i bláznivá Barka, která chodí žebrotou, pobíhá po lesích rozcuchaná a polonahá, děti se jí bojí. Jasný předobraz Viktorky!

Už stovky let, co je krásná literatura literaturou, se vedou spory o báseň a pravdu. Většina čtenářů ctí autorovu možnost vykládat skutečnost po svém, moci si vymýšlet a dotvářet. Jsou však tací, kteří literární licenci nepřijmou. Jednou se ve Víru vzbouřili diváci a nenechali dohrát divadelní hru, která reprodukovala nepřesně známou tragédii ze sousedství, sebevraždu milenců ve Štěpánově. Přibývá čtenářů, kteří čtou jenom literaturu faktu, neboť prý na výmysly nemají čas. Přesto se krásná literatura snad bude číst vždycky. A autorům bude dovoleno psát si příběhy po svém. V tom totiž spočívá jejich přínos a nenapodobitelnost, neboť kronikářské zápisy by se hodně podobaly jeden druhému a literatura by se stala dosti fádní. Přesto mezi námi žije hodně čtenářů v přesvědčení, že Němcová napsala Babičku přesně podle pravdy a že osudy všech postav v knize jsou zcela totožné se skutečnými osobami. Jiní však vědí, že tomu tak není, neboť osudy postav z Babičky byly v posledních letech hojně publikovány v knihách i na stránkách novin. Připomeňme si je ve stručnosti.

Božena Němcová prožila v Ratibořicích část dětství a velmi mladá se odtud provdala a odešla s podstatně starším mužem. Život neměla v žádném směru lehký. V srpnu 1844 se vrátila do míst svého dětství, aby tu společně s dětmi Hynkem, Karlem, Dorou a Jaroslavem načerpala sil. Zřejmě přitom vzpomínala na šťastné chvíle svého dětství, a přitom se mohly ozvat první podněty k budoucímu dílu. Vzpomínala i na všechny ty lidičky z blízkého okolí a současným stavem musela být docela zarmoucena. Nechyběla jí zde jenom babička. I paní kněžna už byla mrtvá a zámek zel prázdnotou, údolí bylo zpustošeno loňskou povodní, na místě skutečného Starého bělidla stály panské skleníky, mlynář se odstěhoval, Mančinka ze mlýna i Kristla Celbová z hospody (obě narozeny 1815) už byly vdané. Jen zestárlou Viktorku snad mohla potkat u splavu. Sama měla čtyřiadvacet let, ale v duchu si jistě připadala podstatně starší… Měla na starosti malé děti, trápení s mrzutým mužem, na čemž ovšem měla sama svůj podíl. Existenční starosti ji doslova ubíjely. V nouzi nejvyšší dokonce hledala zaměstnání v blázinci!

Josefa Němce vždy obhajoval Radovan Lukavský, který jej hrál dvakrát (Jako listy jednoho stromu a Horoucí srdce). „Němec byl normální voják, důstojník, kterej se chtěl oženit a myslel si, vezmu si tohle děvče a založím rodinu. Ona vedla společenský život, za ním do Ďarmot nejela, ale po Slovensku jezdila s obdivovateli! Služka jí napsala, že děti nemají co jíst, jestli by se nevrátila. Ona jí odpověděla, však je dost švestek, tak ať jim nadělá povidla,“ zaznamenal herec ve svých vzpomínkách.

Režisér Krejčík to samozřejmě viděl jinak, prostě nádherná ženská a vedle ní pitomec. Nadával Lukavskému, že Němce tolik obhajuje! Když Josef Němec umřel, tak v náprsní kapse našli dopis od Boženina ctitele, který jí nikdy nevyčetl. Složitě Božena Němcová žila…

Její nejmilejší syn, nadaný Hynek, zemřel 19. října 1853 a Němcová zůstává bez prostředků. Svůj žal zahání prací. Snad už od listopadu toho roku pracuje na Babičce a dokončuje ji zřejmě v létě 1854. Údaje se liší – prý od konce května do začátku července. Pak ji více než půl roku nabízí, 26. března 1855 se chystá k úpravě posledních maličkostí. Krátce po jejím vydání, 10. června 1855, autorka píše příteli Jurenkovi: „Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života, když mne omrzelo v světě žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem uslyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem zato, že jsem děvče, běhala jsem s veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila ty upřímné duše všecky, a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami.“

Němcová tedy prochází jakousi pracovní terapií, při níž nejen vzpomínala na milé chvíle z dětství, ale navíc si idealizovala i mnohé postavy a události z těch dob, rovnala a vyhlazovala ty časy do forem, které si přála. Nemůžeme tedy pošetile čekat historickou věrnost příběhu, neboť Babička je umělecké dílo velkého formátu. Němcová si nebyla vůbec vědoma ceny své nové práce. Oddejme se tedy umění a jen jako zajímavý doplněk si stručně připomeňme skutečné osudy hlavních postav.

Zámek, mlýn, hospoda, splav, altánek, to jsou skutečná místa v údolí Úpy, kam autorka děj zasadila. Ovšem Staré bělidlo nebývalo v malém domečku poblíž splavu, kam dnes míří tolik čtenářů a turistů. Tam Němcová pobývala s dětmi v roce 1844, dříve ne. Původní bělidlo stávalo, jak už bylo naznačeno a jak též na místě napoví tabulka s textem, v místě pozdějších skleníků. Panklovi po jeho zbourání (asi 1830) vlastně bydleli ve vlhkém bytě pod nedalekou ratejnou ve dvoře. Odtud odešla ve svatební den sedmnáctiletá Betty-Barunka ke kočáru. Její bezstarostnost končila…

Co další postavy povídky? Měla babička Magdalena Novotná, rozená Čudová uvedené tři děti? Ne, ve skutečnosti jich porodila rovných deset, ale mnohé zemřely už v mládí. V ratibořickém údolí pobyla babička jen v letech 1825–1830, a protože se nepohodla s dcerou Terezií, odešla nejdříve k mladší dceři do dvora. Terezie zakázala svým dětem, aby za ní chodily! Babička záhy odešla s mladší dcerou Johannou krátce do Chvalkovic, Dobrušky a pak do Vídně. Zde zemřela zcela chudá 27. března 1841, pohřeb jí muselo do společného hrobu vypravit bratrstvo Floriánského sdružení láska a pomoci. Takže žádný pohřeb v Ratibořicích a žádný kněžnin povzdech: „Šťastná to žena!“

Paní kněžna, Kateřina Zaháňská (1781–1839), zemřela dříve než babička a byla také dosti jiná, než jak je představena v knize. Byla krásná, důvtipná, přitažlivá a kancléř Metternich ctil její politickou prozíravost. Měla ráda psy a děti, ale určitě nepřijímala návštěvy vesničanů, tedy ani babičku s vnoučaty. Zemřela už dva roky po spisovatelčině svatbě a o dva roky dříve než babička! Kristla Celbová nikdy nechodila s chasníkem Jakubem Mílou. Provdala se za venkovského kantora Nemastu a odešla s ním do Orlických hor. Zakrátko zůstala vdovou se sedmi sirotky. Mančinka Ludrová (správně Rudrová) se neprovdala za chudého mládka, ale vzala si bohatého mlynáře od Dobrušky. Ten v roce 1871 ve mlýně snad spáchal sebevraždu. A co tedy Viktorka? Zabil ji blesk?

Ne, přežila dokonce o šest let Boženu Němcovou a dožila se 76 let! Ovšem Viktorku už měla Němcová v hlavě dávno předtím, než četla o Barce v Pěstounce. Učinila si o ní poznámku „bláznivá Viktorka“ už v rukopise „Barunka vzpomíná na své mládí před svatbou“. Když v roce 1844 pobývala v Ratibořicích, navštívil ji i lékař Josef Čejka, jenž uveřejnil z Ratibořic dopis v České Včele 27. září 1844. Píše v něm i o hezkém děvčeti Viktorce („tváře krev a mlíko, vlasy jako havran černé“), která měla milého myslivce, jenž jí zašil do šatů kouzelné byliny. Když odešel do ciziny, pustilo se děvče za ním, ale myslivcovo srdce už vychladlo a Viktorka se zbláznila. Obývala teď jeskyni, bloudila po stráních v rozedrané sukni, zpívá u splavu a kameny hází po opozdilém myslivci. Údaje mu poskytla bezesporu Němcová.

Tato literární figura se jmenovala Viktorie Židová, narodila se v roce 1792 jako dcera Antonína Žida z Červené Hory („Hůry“) a skutečně utekla s černým myslivcem. Vrátila se však zklamaná a zlomená. Zemřela jako žebravá alkoholička 17. října 1868. Pochována byla v Červeném Kostelci a jako literární postava zde má vyhledávaný symbolický hrob s křížem dodnes. Blesk si pro ni nepřišel…

Foto: Hynek Jurman

Literatura:

Ivanov, M.: Zahrada života paní Betty. Panorama, Praha 1992.

Jurman, H.: Omyly tradované. Zubří země, Štěpánov 2010.

Lukavská, K.: Rozhovory s dědečkem. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004.

Novotný, M.: Život Boženy Němcové. Československý spisovatel, Praha 1951.

Skutil, J.: Byla Mošnerova Pěstounka předlohou Babičky Boženy Němcové? In: VVM 1/1987, s. 87-89.