Článek
Necelých 34 let jsem žil v totalitní společnosti a necelých 35 let žiji v demokracii. Mám tedy co porovnávat. Z jedné strany slyšíme nářky mnohých, jak špatně se mají, jak prý jsou odrbáváni, na straně druhé tvrdí historikové, že se máme nejlíp v historii lidstva (či jsme se tak měli těsně před covidem a před válkou) a že i dnešní nezaměstnaný si žije lépe než středověký pán na svém hradě. Každý máme svoji zkušenost, dovolte mi podělit se o tu moji.
Po mém narození už se u nás tolik nepopravovalo, ale Zápotocký přece jen nějakou tu popravu z politických důvodů občas podepsal. Politických vězňů jsme tehdy měli statisíce a já až ve své dospělosti mnohé vyzpovídal. V kriminálech i dolech trpěli víc jak zvířata! Osobně jsem byl jen u drobnějších ústrků, ale ani ty dnešní mladí nechápou a málem jim nevěří. A tak jen stručně: do školy se nesměly nosit texasky (tehdejší forma riflí), natož dlouhé vlasy (Petřina nesměl kvůli nim 14 let veřejně vystupovat). Strana rozhodovala, kdo a kde může studovat a pracovat, ale i o tom, kdo může stát u rakve umělce a kdo mu co bude recitovat. Zakazovány byly mnohé filmy, knihy, písně a koledy. Upravovaly se výsledky Zlatého slavíka, soudruzi rozhodovali o názvech hudebních skupin, vadil jim Palachův hrob a sportovce-emigranty vymazávali ze statistik a ročenek. Nešlo jen o Nedomanského, Navrátilovou či Lendla (celkem emigrovalo min. 271 špičkových sportovců). Když utekl neurolog Václav Vojta, jeho rehabilitační metoda se u nás nesměla oficiálně provádět. Statisíce nejlepších mozků zmizely. Mnozí autoři tvořili pod vypůjčenými jmény, filmy s emigranty (Tříska, Landovský ad.) jsme už neviděli a Chalupáře zbavili hlasu Waldemara Matušky. Svobodně se nesmělo cestovat, shromažďovat, publikovat. Rušička zahraničních stanic nás vyšla na 70 milionů korun ročně.
I já ještě musel do pořadníku na auto a slušné jízdní kolo jsem sehnal až na Slovensku. Knihu od Hrabala či Párala jste bez protekce nekoupili! Ještě v létě 1989 nás komunisté nepustili do Vídně, a to byl v našem klubku žadatelů i národní umělec Jaromír Tomeček. Svobodně jste nemohli nic publikovat. Dnes si každá obec vydává zpravodaj a do obsahu nikdo nahoře nezasahuje. Snad každá dědina už má publikaci o své historii. Některé jich mají více. Dříve šlo o naprostou výjimku a jednou z mála rarit byla v roce 1985 moje publikace o rodném městečku. Jako autor jsem nezabránil mnoha úpravám, které vyžadovali ti nad námi. Tedy nejdříve stranická organizace v obci, pak Regionální komise dějin ve spolupráci s OV KSČ ve Žďáře a nakonec KNV v Brně, který povolení vydával. Aby mohly vyjít mnohé zajímavé pasáže, musel jsem i já na úpravy přistoupit. I tak jsem tam dostal kritické zmínky na tehdejší poměry a zmínil jsem i Masaryka. „Jak jste to dokázal,“ ptal se řídící Mazáč. On Masaryka osobně v Doubravníku vítal, ale zmínit se o něm nesměl. Dnes už nikdo necenzuruje a nikdo povolení nevydává. Evropu jsem sjezdil zčásti na kole a především jako průvodce turistů. Totalita prostě skončila…
Totalita se připomíná veselými scénkami, ale zlo se může vrátit.
Předloni v létě jsem namluvil více než dvě hodiny vzpomínek pro Paměť národa. Dominují v nich moje zážitky z komunistického období, které jsou dnes těžko k uvěření. Pokud byl nestraník úředníkem, byl nucen chodit na stranické schůze a odebírat Rudé právo, které pak na venkovské poště nešlo odhlásit. Na koberec k řediteli se šlo kvůli přívěšku na krku. Nastoupil jsem za směšný plat, a když mi měli přidat, řekl kádrovák doslova: „Ty nosíš křížek na krku a nebereš Rudý právo, tak nic nedostaneš!“ Evidovala se účast na Prvního máje a kontrolovala se výzdoba oken. Praporky dávali za okna všichni, ale jen 11 rodin z celého městečka se každý rok vyhýbalo těm sovětským a instalovalo pouze československé. Ostatním okupanti nevadili! Státní bezpečnost bděla nad všemi! Sledovala i mě, zájmovou či nepřátelskou osobou jsem se stal už v roce 1975, jak jsem zjistil mnohem později. Vojna byla absolutně zbytečná trapárna, vše se plnilo jen na papíře a nedůstojná byla tak, že se slabší povahy uchýlily i k sebevraždě. Ač vozidlo pátračů-kresličů nebylo ani napojeno na kabel, výsledek cvičení zněl: výtečné! Ač na závěrečných střelbách stříleli všichni absolventi záměrně do meze, výsledek byl stejný: výtečný. Socialistická armáda byla ve skutečnosti naprosto nebojeschopná! Zřejmá okupace cizími armádami se musela označovat za bratrskou pomoc. Absurdit bylo daleko více. A když jsme koncem roku 1989 vylepovali plakáty, strhávali je komunisté potmě i s jízdními řády. Nechtěli dopustit zveřejnění jiného názoru…
Svoboda vyžaduje odpovědnost a schopnost postarat se sám o sebe. Kdo dobře pracoval a správně odváděl pojištění, má dnes slušný důchod. Pokud herečka nic neodváděla, bere dnes málo, ale není ji hanba vyplakat se novinářům. Miloš Forman přirovnával kapitalismus k džungli a reálný socialismus k zoologické zahradě. Tam jsou zvířata v bezpečí, každý den dostanou nažrat, ale v kleci nemají svobodu. Jana Kánská, dcera Milady Horákové, se s oblibou ptá nespokojených: „A čeho jste měli za komunismu více?“ Nikdo jí zatím nedokázal odpovědět. Ti věční stěžovatelé mají plná ústa obecných frází, ale s ničím konkrétním nepřijdou. Jak říkával houslista Rudolf Tomica: „Komunismus chybí jen těm neschopným!“ Ano, takoví svobodu nepotřebují. Ale každý schopný a pracovitý člověk ji přivítal a má se dobře tak, jak si zaslouží. Jen hendikepovaným musíme pomoct.
Dnes máme i přes občasné potíže dvojnásobný hrubý domácí produkt než v roce 1989. Jakékoliv zboží je k dostání v dobré kvalitě a ve více druzích. Kdo nakupoval před rokem 1989 v masně, tak si pamatuje, co tam viselo na hácích. Totéž v dalších obchodech. A jak jsme koukali, když se otevřely hranice do Rakouska. Zboží dnes přetéká lidem z vozíků a zaparkovat se nedá před obchody ani na sídlištích. Na silnicích kolony, v rodinách 2 i 3 auta. Dávno dopředu jsou vyprodávány drahé silvestrovské pobyty v horách i dovolené v tropech.
V blízké přízni mám dvě lékařky a tři lékárníky, a tak vím, jak je to s frází, že lékařská péče bývala zdarma. Ano, neplatili jsme napřímo a lékaři byli i tehdy obětaví, ale mnoho zázraků nedokázali, protože dobrých léků a pomůcek bylo jen minimum. Za Západem jsem v tomhle kulhali natolik, že i nejuvědomělejší soudruzi navštěvovali raději léčitele a léky sháněli v zahraničí. Dnešní péče je nesrovnatelná.
Za největší komunistickou podlost považuji kádrování dětí a dospívajících a bránění jim ve vzdělání jen proto, že chodili do kostela nebo jejich rodiče nebyli v KSČ. V tomhle byli v našem městečku představitelé příkladně nemilosrdní. I jiné obce ovládali komunisté, ale tam byli rádi za každého vzdělaného občana a většinou psali posudky přece jen příznivější. Ovšem u nás stalinisté, sami vesměs jen se základním vzděláním, odstřelovali a ničili mladé charaktery ve velkém. Každá špatnost a podlost se ale provalí a člověk se vždy dozví, jak a kdo o něm mluvil, hlasoval, psal. A to je dobře.
A tak jsem se také dopodrobna dozvěděl od učitele Jana Žilky, jak a jmenovitě kdo mi vyhlásil ještě před 15. rokem válku a nechtěl mě pustit na žádnou školu. Nakonec jsem mohl aspoň na průmyslovku, když jim učitel nabulíkoval, že jsem chytrý a budu platný dělnické třídě. Od třídní učitelky na průmyslovce jsem dostal o 4 roky později do rukou paličský posudek sestavený soudružkami z tehdejšího vedení naší obce. Hlásil jsem se na žurnalistiku. „To tam ani nejezdi,“ radila mi profesorka. Takhle postižené děti už nikdo nespočítá. Ohavnost! Sám jsem mohl vystudoval pouze strojní fakultu a publikuji si celý život pro radost. Ale byl jsem rád, že jsem ty posudky viděl. Bylo mi zřejmé, že nemohu od komunistů nikdy nic dobrého čekat. Čtyřikrát jsem odmítl do jejich zločinecké organizace vstoupit, a to jsem si mohl vždy polepšit. Zvláště v Dukovanech jsem mohl postoupit do vysoké funkce. Moje děti už se mohly dostat na prestižní školy, já ne! Tohle kádrování nikdo neomluví, je to jedna z nejodpornějších věcí, jaké je člověk schopen. Komunisté si v ní libovali.
A když jsem zmínil Dukovany, tak zrovna v dubnu a květnu 1986 nám dozimetry pískaly jako splašené, kdykoliv jsme šli zvenku do útrob primáru. Při návratu nikoliv, takže v elektrárně bylo čisto, ale venku radioaktivita! Komunistům ovšem na lidech nezáleželo, a tak následky havárie Černobýlu tajili. Nesloužilo se lidu, ale pouze Moskvě! A představte si, že nástupce těchto zrůd by chtěl ještě dneska někdo volit!
Dozimetry jaderných elektráren detekovaly v dubnu a květnu 1986 radioaktivitu. Byla venku a soudruzi ji tajili.
Dnes pravdu neutajíš a nikdo nikoho neomezuje. Jsem šťastný, že mohu říkat co chci a psát si co chci. A pokud se někde najde z osobních důvodů ubohý cenzor, jak to předvedl u mých článků loni tajemník MěÚ v Bystřici nad Pernštejnem, vydám si to jinde. Nebo si vydám rovnou celou knihu a povolení od nikoho nepotřebuji. Proto je můj závěr jednoznačný: ta moje druhá půlka života byla úplně o něčem jiném než těch absurdních 34 let předešlých. Važme si svobody, nedejme ji a vzdělávejme se! Jak řekl J. F. Kennedy: „Svoboda bez vzdělání je nebezpečná a vzdělání bez svobody je zbytečné!“
Foto: Hynek Jurman
