Článek
Já a můj dobrý kamarád Emanuel Cihla jsme se letos o prázdninách rozhodli podniknout výpravu do Krkonoš. Již několikrát jsme slyšeli, že se jedná o nejvyšší české pohoří, a proto nám připadalo rozumné navštívit jej pěšky. Automobil jsme zavrhli, neboť podle Emanuela člověk z jedoucího vozu přírodu dostatečně nevnímá. Později jsme zjistili, že při chůzi ji člověk vnímá až příliš.
První potíž nastala při výběru obuvi. Protože jsem nechtěl utrácet za drahé turistické boty, vzal jsem si kožené polobotky, které můj pradědeček Ladislav nosil každou neděli do kostela. Jednalo se o velmi kvalitní obuv, o čemž svědčí především skutečnost, že přežila pradědečka Ladislava, mého dědečka i několik generací molů.
Na horskou turistiku však nebyla zcela ideální. Podrážky byly hladké a na mokrých kamenech klouzaly lépe než profesionální lyže. Během prvního kilometru jsem třikrát upadl, dvakrát narazil do stromu a jednou se nedobrovolně vrátil na parkoviště. Přesto jsem boty odmítl vyměnit. Přece jen šlo o rodinné dědictví s bohatou historií. Pradědeček Ladislav v nich údajně prohrál rodinný statek v kartách a následně pěšky uprchl do vedlejšího okresu.
Emanuel se na cestu vybavil podstatně lépe. Koupil si moderní turistické boty, nepromokavou bundu, teleskopické hole a zařízení, které mu mělo ukazovat naši polohu. Bohužel si před cestou nepřečetl návod, takže nám zařízení většinu času ukazovalo pouze nadmořskou výšku a aktuální čas v Tokiu. Díky tomu jsme sice nevěděli, kde se nacházíme, ale měli jsme přesný přehled o tom, kdy v Japonsku začíná pracovní den.
Naším prvním cílem byla Sněžka. Z mapy se zdálo, že cesta není příliš dlouhá. Mapa však byla vytištěna v měřítku, které jsme ani jeden neuměli správně pochopit. Emanuel tvrdil, že jeden centimetr odpovídá přibližně pěti minutám chůze. Po šestnácti hodinách jsme zjistili, že tento výpočet nebyl zcela přesný.
Výstup byl náročný především kvůli zavazadlům. Ve své krosně jsem nesl stan, spacák, zásobu konzerv, plynový vařič, litinovou pánev a malou skládací židli. Židli jsem považoval za nezbytnou, protože člověk nikdy neví, kdy si bude potřebovat pohodlně sednout. Nakonec jsem ji využil pouze jednou, a to ve chvíli, kdy jsem se pod vahou batohu převrátil dozadu a nemohl se zvednout. Židle naštěstí zabránila tomu, abych se skutálel ze svahu až do Polska.
Emanuel s sebou nesl méně věcí, ale zato převážel velký dalekohled. Chtěl z vrcholu pozorovat okolní krajinu. Přibližně v polovině výstupu však zakopl a dalekohled mu spadl do horského potoka. Po této události bylo možné sledovat pouze velmi rozmazané ryby. Emanuel přesto tvrdil, že přístroj stále funguje, jen je potřeba počkat, až se ryby přiblíží.
Dalším nepřítelem se ukázalo počasí. Pro nezasvěcené je třeba uvést, že na horách se počasí může měnit velmi rychle. Když jsme ráno vyráželi, svítilo slunce. O hodinu později začalo pršet, následně padaly kroupy a krátce nato se objevila mlha tak hustá, že Emanuel několik minut vedl rozhovor se směrovou cedulí, protože ji považoval za jiného turistu.
Před deštěm nás měly chránit pláštěnky. Emanuel měl moderní pláštěnku zakoupenou ve specializovaném obchodě. Já jsem si vyrobil vlastní z velkého igelitového pytle, který jsem našel doma ve sklepě. Zpočátku fungoval výborně. Problém nastal až při silnějším větru, kdy se naplnil vzduchem a začal se chovat jako padák. Několikrát mě nadzvedl ze země a nakonec mě odnesl přibližně třicet metrů mimo turistickou trasu. Přistání do borůvčí bylo poměrně měkké, pouze jsem při něm ztratil jednu polobotku a většinu důstojnosti.
Když jsme konečně dorazili k horské boudě, rozhodli jsme se občerstvit. Objednal jsem si polévku, která stála přibližně stejně jako můj měsíční účet za elektřinu. Předpokládal jsem proto, že bude obsahovat alespoň několik vzácných surovin. Jednalo se však o běžný vývar se třemi nudlemi. Jednu z nich snědl Emanuel, protože si myslel, že patří do jeho talíře. Přátelství jsme zachránili až poté, co mi slíbil, že příští polévku zaplatí on.
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali k vrcholu. Poslední část výstupu byla velmi prudká. Každých deset metrů jsme se zastavovali a předstírali, že obdivujeme výhled. Ve skutečnosti jsme se pouze snažili popadnout dech. Výhled navíc nebyl kvůli mlze žádný, takže jsme přibližně dvě hodiny obdivovali stejný šedý prostor.
Na vrchol Sněžky jsme dorazili těsně před setměním. Vítr byl tak silný, že Emanuelovi odnesl čepici. Několik minut jsme ji pronásledovali, než jsme pochopili, že rychlostí, jakou se pohybovala směrem k polským hranicím, již pravděpodobně zahájila vlastní dovolenou.
Cestu dolů jsme chtěli absolvovat lanovkou. U pokladny jsme se však dozvěděli, že provoz byl kvůli silnému větru zastaven. Museli jsme tedy sestoupit pěšky. Mé polobotky už v té době neměly téměř žádné podrážky, takže jsem prudší úseky překonával vsedě. Tento způsob pohybu byl sice rychlý, ale měl několik nevýhod. Největší z nich představovaly kameny, kořeny a skutečnost, že jsem nedokázal zatáčet.
Do našeho ubytování jsme dorazili o dva dny později, než jsme plánovali. Emanuel měl omrzlý nos, já jsem postrádal jednu botu a litinová pánev se při pádu ze svahu zaklínila v koruně stromu. Přes všechny tyto nepříjemnosti jsme si v Krkonoších užili příjemný týden dovolené.
Po návratu domů jsme se shodli, že se do hor určitě někdy vrátíme. Nejprve si však pořídím nové boty, lehčí batoh a podrobnější mapu. Emanuel si mezitím začal studovat návod ke svému navigačnímu zařízení. Zatím se mu podařilo změnit časové pásmo z Tokia na Buenos Aires, což považujeme za výrazný pokrok.
