Článek
Vodáckou výpravu navrhl Emanuel Cihla. Tvrdil, že plavba po řece je klidná, bezpečná a nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti.
Tuto informaci získal od kolegy, který byl na vodě jednou před dvaceti lety.
Větší část tehdejšího pobytu strávil v hospodě.
Přesto jsme mu uvěřili.
Zkušenosti získané na přivázané loďce
Kánoi jsme si půjčili v Českém Krumlově. Pracovník půjčovny nám předal dvě pádla, záchranné vesty a barely na osobní věci.
Potom položil otázku, která se později ukázala jako důležitá.
„Už jste někdy pádlovali?“
„Ano,“ odpověděl Emanuel.
Řekl to rychle, sebevědomě a bez sebemenšího zaváhání. Zněl jako člověk, který pravidelně sjíždí horské řeky a ve volném čase zachraňuje tonoucí.
Teprve později mi vysvětlil, že jednou vesloval na rybníce v plastové loďce.
Loďka byla přivázaná ke břehu.
Já neměl ani tuto zkušenost. Z literatury jsem však věděl, že loď má příď, záď a dno. Domníval jsem se, že člověk vybavený těmito znalostmi nemůže být úplným začátečníkem.
Pracovník si nás chvíli prohlížel.
Potom nám ukázal směr po proudu a doporučil, abychom se před jezy řídili informačními tabulemi.
Emanuel přikývl.
Já také.
Přikyvování je užitečný způsob, jak vzbudit dojem, že člověk rozumí něčemu, co slyší poprvé.
Kdo sedí vzadu, ten řídí
Emanuel si sedl dopředu.
Já dozadu.
Zadní člen posádky totiž kánoi řídí. Tuto skutečnost jsem se dozvěděl přibližně minutu před vyplutím.
Jakým způsobem ji má řídit, mi už nikdo nevysvětlil.
„Musíš kormidlovat pádlem,“ řekl Emanuel.
„Jak?“
„Podle situace.“
Situace nastala okamžitě.
Sotva jsme se odrazili od břehu, proud otočil kánoi bokem a poslal nás do větví nízkého stromu. Emanuel se instinktivně sklonil.
Já nikoli.
Větev mě zasáhla do čela, shrnula mi klobouk z hlavy a na okamžik mě přitiskla k opěradlu, které kánoe neměla.
Klobouk dopadl do vody.
Chvíli se pohupoval vedle nás, potom jej proud zachytil a odnesl.
„Dohoníme ho,“ řekl Emanuel.
Byla to věta plná odhodlání a naprosté neznalosti našich schopností.
Plavba v kruhu
Začali jsme pádlovat.
Emanuel zabíral vpravo.
Já rovněž.
Kánoe se otočila.
Přešli jsme tedy oba na levou stranu.
Otočila se opačně.
Po několika pokusech jsme se pohybovali v téměř pravidelném kruhu. Klobouk mezitím pokračoval po řece přímým směrem a rychle se vzdaloval.
Na břehu stálo několik zkušenějších vodáků.
„Každej na jinou stranu!“ volal první.
„Musíte zabrat současně!“ křičel druhý.
„Ne současně!“ opravil ho třetí.
„Ten vzadu má řídit!“
Všichni se shodovali pouze v tom, že naše současná metoda není správná.
Emanuel se pokoušel vykonávat několik rad najednou. Já jsem naopak dělal to, co mi připadalo přirozené. Výsledkem bylo, že se kánoe točila pomaleji, ale stále na stejném místě.
Klobouk zmizel za zatáčkou.
Byl to můj oblíbený klobouk. Měl promáčklou krempu, skvrnu od lázeňské vody a zvláštní schopnost zachytit se při větru na nejbližším keři.
Na řece však působil svobodněji než kdykoli na mé hlavě.
„Třeba se zachytí u břehu,“ řekl Emanuel.
„A co když ne?“
„Pak bude mít vlastní cestopis.“
První úspěšný kilometr
Po několika minutách jsme zjistili, že pokud každý pádluje na jiné straně a přibližně stejnou silou, kánoe skutečně pluje dopředu.
Byl to významný objev.
Pohybovali jsme se pomalu, ale přímým směrem. Začal jsem získávat sebevědomí. Emanuel si dokonce dovolil vytáhnout mapu a ukázat mi, kde se nachází první jez.
„Podle pracovníka půjčovny je jednoduchý,“ řekl.
„Co znamená jednoduchý?“
„Je tam vyznačený průjezd.“
„Takže ho jen projedeme.“
„Přesně.“
Tato část plánu působila natolik srozumitelně, že jsme se přestali obávat.
Řeka pozná okamžik, kdy člověk přestane být opatrný.
Tabule, kterou jsme nestihli přečíst
Před jezem stála velká informační tabule. Byl na ní nákres správného průjezdu, několik šipek a pravděpodobně také bezpečnostní upozornění.
Přečetli jsme pouze první dvě slova.
Proud totiž zrychlil.
„Kam máme jet?“ zeptal jsem se.
Emanuel se otočil k tabuli.
„Vlevo!“
„Myslím, že vpravo!“
„Byla tam šipka vlevo.“
„Já viděl šipku vpravo.“
Ve skutečnosti byly na tabuli pravděpodobně obě. Jedna mohla označovat doporučený průjezd a druhá místo, kterému je třeba se vyhnout.
Dohodli jsme se na středu.
Kompromis bývá ve společenském životě užitečný. Uprostřed jezu však může znamenat, že si člověk vybere právě tu část, kterou neměl použít nikdo.
Kánoe najela na hranu.
Na několik vteřin se zastavila.
Potom se prudce naklonila.
Emanuel vypadl na jednu stranu.
Já na druhou.
Kánoe se naplnila vodou, otočila dnem vzhůru a pokračovala dál.
Bez nás.
Kánoe získává samostatnost
Voda mi sahala přibližně po pás. Proud nebyl silný, ale stačil k tomu, aby člověk s pádlem, vestou a mokrými kalhotami ztratil většinu důstojnosti.
Emanuel stál o několik metrů dál.
V jedné ruce držel pádlo.
Druhou se snažil udržet brýle na obličeji.
„Kde je loď?“ zeptal se.
Ukázal jsem po proudu.
Kánoe plula dnem vzhůru a vedla si lépe než během celé doby, kdy jsme v ní seděli.
Barely zůstaly uvnitř.
Byla v nich svačina, suché oblečení, mapa a Emanuelův záložní seznam věcí, které měly zůstat suché.
Rozběhli jsme se za ní mělkou vodou.
Tento způsob pohybu je obtížnější, než vypadá. Každý krok klade odpor, kameny kloužou a záchranná vesta člověka nadnáší pouze tam, kde to není potřeba.
Kánoe se vzdalovala.
Předběhl nás i můj ztracený klobouk, který jsme zahlédli uprostřed proudu. Na několik vteřin plul vedle lodi a působil jako kapitán opouštějící posádku.
Záchrana zkušenými vodáky
Po několika stech metrech kánoi zachytila skupina zkušených vodáků.
Poznali, že patří nám.
Nikoli podle půjčovního čísla.
Podle porcelánového lázeňského pohárku ve tvaru slona, který jsem měl přivázaný k jednomu z barelů.
„To je vaše?“ zeptal se muž v neoprenu.
„Kánoe, nebo slon?“
„Obojí.“
Přiznal jsem se.
Pomohli nám loď obrátit a vylít z ní vodu. Potom nám vysvětlili, že jez měl správný průjezd po levé straně.
„Já to říkal,“ prohlásil Emanuel.
„Říkal jsi také vpravo.“
„To byla pracovní možnost.“
Vodáci nám doporučili, abychom další jezy raději obcházeli.
Emanuel se zeptal, zda to není zbabělé.
Muž v neoprenu se podíval na naši mokrou kánoi, ztracený klobouk a slona připoutaného k barelu.
„Je to prozíravé,“ odpověděl.
Suché oblečení, které nebylo suché
Otevřeli jsme barely.
Emanuelův byl uvnitř téměř suchý. Můj obsahoval vodu, protože jsem víko před vyplutím neutáhl dostatečně.
Svačina plavala v plastovém sáčku.
Mapa se změnila v měkkou hmotu, z níž bylo možné rozeznat pouze modré části. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli na řece, šlo o jedinou informaci, kterou jsme nepotřebovali.
Suché oblečení bylo mokré.
Mokré oblečení jsem měl na sobě.
Převlékat se proto nemělo smysl.
Pokračovali jsme dál.
Tentokrát pomaleji, opatrněji a s vědomím, že řeka je schopná odebrat člověku klobouk, mapu i sebevědomí během jediného dopoledne.
Stan s ruským návodem
Večer jsme dorazili do kempu.
Měli jsme stan po Emanuelově strýci. Byl vyroben v době, kdy se předpokládalo, že správný turista umí postavit přístřeší bez návodu a v případě neúspěchu přežije pod stromem.
Stan obsahoval dvě tyče, tři provázky a plachtu neurčitého tvaru.
Návod byl v ruštině.
Ani jeden z nás rusky neuměl.
Emanuel text několik minut studoval.
„Tomu slovu rozumím,“ řekl a ukázal na jeden řádek.
„Co znamená?“
„Stan.“
„To jsme věděli.“
Pokusili jsme se řídit obrázky. První nákres ukazoval rozložené součásti, druhý hotový stan. Mezi oběma obrázky chyběla část, která by vysvětlila, co má člověk skutečně udělat.
Jednu tyč jsme zasunuli do plachty.
Druhou jsme použili jako podpěru.
Provázky jsme přivázali k nejbližším stromům, kolíku a jednomu předmětu, který se později ukázal být cizím batohem.
Po hodině práce stan stál.
Nebyl úplně rovný.
Nebyl ani zcela uzavřený.
Nacházel se však přibližně ve svislé poloze, což jsme označili za úspěch.
Když začne pršet
V noci začalo pršet.
Nejprve lehce.
Potom více.
Voda pronikala dovnitř několika místy. Pod první kapající otvor jsme položili ručník. Pod druhý Emanuelovu bundu. Pod třetí mapu, která už nemohla být podstatně mokřejší.
Největší netěsnost se nacházela přímo nad Emanuelovým spacákem.
„Teče na mě,“ oznámil.
„Posuň se.“
Posunul se směrem ke mně.
Stan se zachvěl.
Potom se jedna tyč uvolnila a celá konstrukce se zhroutila.
Plachta nás přikryla. Voda se na ní hromadila a vytvářela prohlubně, které jsme zevnitř vytlačovali rukama.
Emanuel se snažil najít vchod.
Já jsem hledal baterku.
Baterka byla v barelu.
Barel byl venku.
Ráno nás pod mokrou plachtou objevil správce kempu.
„Potřebujete pomoc?“ zeptal se.
Vystrčil jsem hlavu.
„Ne, děkujeme. Právě dokončujeme demontáž.“
Člověk musí zachovat důstojnost i ve chvíli, kdy mu ze spacáku vytéká voda.
Druhý den bez hrdinství
Následujícího rána jsme se rozhodli každý jez obejít pěšky.
Emanuel už nemluvil o zbabělosti.
Před každým jezem jsme vystoupili, vytáhli kánoi na břeh a nesli ji po cestě. Loď byla těžší, než vypadala. Navíc se obtížně přenášela mezi stromy a několikrát jsme s ní zasáhli kolemjdoucí.
Na klidných úsecích jsme se opět nalodili.
Pádlovali jsme pomalu.
Při každém pohybu větví jsem se skláněl.
Emanuel sledoval tabule s takovou pozorností, že jsme někdy zastavili i u informačních cedulí určených cyklistům.
Do cíle jsme dorazili o šest hodin později.
Byli jsme promáčení, unavení a bez klobouku.
Kánoe měla nový škrábanec.
Vědecké určení škrábance
Pracovník půjčovny si loď prohlédl.
„Tady je nový škrábanec,“ řekl.
Ukázal jsem na několik dalších.
„Jak můžete vědět, který je náš?“
„Tenhle tu předtím nebyl.“
„Máte fotografickou dokumentaci?“
Neměl.
Navrhl jsem tedy, že původ škrábance nelze vědecky určit. K poškození mohlo dojít před naším převzetím, během přepravy nebo působením přírodních sil.
Pracovník si ponechal zálohu.
Věda opět ustoupila hospodářství.
Co nám voda dala
Vodácká výprava nás naučila několik důležitých věcí.
Kánoe bez posádky pluje stabilněji.
Kompromisní střed není vždy bezpečná možnost.
Stan s ruským návodem není nepromokavý jen proto, že mu nerozumíme.
A člověk, který jednou vesloval v loďce přivázané ke břehu, nemusí být zkušeným vodákem.
Klobouk jsme už nenašli.
Možná doplul až do Prahy.
Možná se zachytil u břehu a dnes jej nosí někdo, kdo ovládá pádlo lépe než já.
Vltavu jsme však úspěšně spluli.
Přesněji řečeno, část jsme spluli v kánoi, část prošli pěšky a u jednoho jezu pokračovala kánoe samostatně.
Do cíle jsme dorazili všichni.
Jen ne současně.
