Článek
Já nesplňoval ani jednu z těchto podmínek.
Přesto jsme vyrazili.
Proč cestovat k velké díře
Výpravu navrhl Emanuel, protože chtěl spatřit propast Macochu.
Zpočátku jsem nechápal, proč má člověk cestovat několik hodin, aby se podíval do velké díry. Menší díry jsme měli bezplatně na silnici před domem a některé byly po zimě dostatečně hluboké, aby v nich zmizelo přední kolo automobilu.
Emanuel mi vysvětlil, že Macocha je významný přírodní útvar hluboký přes sto metrů.
„A co je dole?“ zeptal jsem se.
„Kameny.“
Po této informaci jsem byl rozhodnut zůstat doma.
Emanuel však už koupil jízdenky, prostudoval mapu a připravil časový plán. Nacházel se ve stavu, kdy by ho od cesty neodradilo ani uzavření celého krasu.
Musel bych mu předložit potvrzení.
Rodinná hůl a zásoby elektřiny
Na výpravu jsem si vzal turistickou hůl po dědečkovi Václavovi. Byla vyrobena z pevného jasanového dřeva a na rukojeti měla vyřezané názvy míst, která dědeček navštívil.
Většina těchto míst byly hostince.
Na holi se nacházely nápisy U Dvou lip, Na Růžku, U Tří sudů a několik dalších podniků, z nichž některé už neexistovaly a jiné podle rodinných svědectví nikdy existovat neměly.
Dědeček tvrdil, že jde o turistické záznamy.
Babička tomu říkala účetnictví.
Emanuel se vybavil podstatně moderněji. Přinesl baterku, čelovku a takové množství náhradních baterií, že by s nimi mohl při výpadku proudu osvětlit menší moravskou obec.
„V jeskyni je tma,“ vysvětlil.
Tuto informaci jsem považoval za jednu z mála, které získal z průvodce správně.
Pravidla, která platila i pro nás
Před vstupem do Punkevních jeskyní nás průvodkyně upozornila na základní pravidla.
Neměli jsme se vzdalovat od skupiny.
Neměli jsme se dotýkat krápníků.
A neměli jsme hlasitě mluvit.
Emanuel přijímal pravidla s velkou úctou, pokud mu právě nepřekážela v činnosti. Přibližně po třech minutách se vzdálil od skupiny, dotkl se zábradlí, které považoval za krápník, a hlasitě se zeptal, zda v jeskyni žijí medvědi.
Průvodkyně odpověděla, že ne.
„A žili tady dříve?“ pokračoval Emanuel.
„Možná.“
„A nemohl tady nějaký zůstat?“
Průvodkyně se na něj podívala způsobem, z něhož bylo patrné, že by si přála, aby alespoň jeden zůstal.
A aby měl hlad.
Jak jsem přišel o skupinu
Já jsem se zatím snažil kráčet důstojně a nevzbudit pozornost personálu.
To se mi dařilo až do chvíle, kdy se dědečkova turistická hůl zasekla mezi dvěma kameny.
Zatáhl jsem za ni.
Nepohnula se.
Zatáhl jsem silněji.
Stále se nepohnula.
Protože šlo o rodinné dědictví, nemohl jsem ji jednoduše opustit. Dědeček s ní navštívil desítky hostinců a nejméně dvě rozhledny. Takový předmět si zasloužil záchranu bez ohledu na to, kolik návštěvníků kvůli tomu musí čekat.
Zapřel jsem se oběma nohama a hůl konečně vytáhl.
Spadl jsem přitom dozadu.
Když jsem se zvedl, skupina byla pryč.
Stál jsem sám v kamenné chodbě, obklopen tichem, vlhkem a několika útvary, které vypadaly podstatně lépe, dokud u nich byl někdo, kdo věděl, kudy se jde ven.
Zavolal jsem:
„Emanueli!“
Ozvěna odpověděla:
„Manueli… Manueli…“
Nabyl jsem dojmu, že se v jeskyni ztratil ještě nějaký Španěl.
Vlevo byla tma, vpravo také
Chodba se po několika metrech rozdvojovala.
Vlevo byla tma.
Vpravo rovněž.
Pravá strana však působila o něco vlhčeji.
Usoudil jsem, že voda obvykle teče směrem ven, a vydal se doprava. Později jsem se dozvěděl, že voda v jeskyních může téct prakticky kamkoli a v některých případech vytváří právě jeskyni.
Má orientační metoda tedy měla odborné nedostatky.
Chodba se postupně snižovala. Nejprve jsem šel sehnutý, potom po čtyřech a nakonec jsem před sebou tlačil dědečkovu hůl jako beranidlo.
Vtom se ozvalo šustění.
Vytáhl jsem malou svítilnu, kterou nosím pro případ výpadku proudu, a posvítil si před sebe.
Na stropě viseli netopýři.
Chvíli jsme se vzájemně pozorovali.
Já přemýšlel, zda útočí na lidi.
Oni patrně přemýšleli, proč průvodkyně pustila dovnitř něco takového.
Potom vzlétli.
Netopýři a odjíždějící hůl
Couvl jsem.
Udeřil jsem se hlavou o strop.
Upustil jsem svítilnu.
A dědečkova hůl se rozjela po mokrém kameni přímo do tmavého otvoru.
Na několik vteřin jsem zůstal ve tmě a přemýšlel, zda byla chyba opustit skupinu, nebo zda chyba nastala už při koupi jízdenek.
Z dálky se ozval Emanuelův hlas.
„Hynku!“
„Tady!“ odpověděl jsem.
„Kde?“
Rozhlédl jsem se do tmy.
„Nevím!“
Emanuel mi doporučil, abych zůstal na místě.
Byla to první rozumná rada toho dne.
Možná i týdne.
Neprozkoumané podzemí dlouhé patnáct metrů
Přibližně po dvaceti minutách mě našel pracovník jeskyní.
Očekával jsem, že mi pogratuluje k objevu nové podzemní chodby. Místo toho mi vysvětlil, že jsem pronikl do technického prostoru dlouhého přibližně patnáct metrů.
Nepovažoval jej za nový.
Dokonce ani za zajímavý.
Dědečkova hůl byla nalezena v odtokovém žlabu. Pracovník ji vytáhl a podal mi ji s výrazem člověka, který podobné předměty vrací návštěvníkům častěji, než by chtěl.
Průvodkyně mi následně vyčetla porušení několika bodů návštěvního řádu.
Vysvětlil jsem jí, že nešlo o svévolné vzdálení, ale o neúmyslný vědecký průzkum.
„Čeho?“ zeptala se.
„Technické chodby.“
Nevypadala přesvědčeně.
Macocha skutečně obsahovala kameny
K propasti Macocha jsme dorazili odpoledne.
Postavili jsme se k zábradlí a podívali se dolů.
Propast byla hluboká.
Na dně byly kameny.
Emanuel byl nadšený, jako bychom právě objevili nový světadíl. Nakláněl se nad zábradlí a vysvětloval mi geologický vývoj oblasti, přestože většinu informací přečetl toho rána v turistickém letáku.
Já jsem zůstal přibližně dva metry od okraje.
Dědečkova hůl toho dne prokázala, že se dokáže vrátit z odtokového žlabu, ale v otázkách geologie, orientace a bezpečného pohybu v podzemí jí nebylo možné důvěřovat.
Moravský kras jsme tedy úspěšně prozkoumali.
Emanuel viděl Macochu.
Já technickou chodbu.
A průvodkyně hranice své trpělivosti.
