Článek
Brno jsme navštívili především kvůli drakovi.
Emanuel Cihla se totiž dočetl, že v průchodu Staré radnice visí legendární Brněnský drak. Protože však tvor podle fotografií připomínal spíše krokodýla, rozhodl se celou záležitost osobně prozkoumat.
„Jak poznáš, jestli je to krokodýl?“ zeptal jsem se.
„Podle zubů,“ odpověděl.
Emanuel nikdy živého krokodýla zblízka neviděl.
Tato okolnost jeho sebevědomí nijak nesnižovala. Zastával názor, že člověk, který o zkoumaném předmětu nic neví, k němu může přistupovat zcela nestranně.
Vyrazili jsme tedy do Brna, abychom vyřešili otázku, kterou místní obyvatelé považovali za vyřešenou už několik století.
Mapa, která si pamatovala jiné Brno
Cesta vlakem proběhla bez vážnějších komplikací. Vystoupili jsme na správném nádraží, měli jsme všechna zavazadla a nikdo z nás nezapomněl ve voze kabát.
Takto úspěšný začátek nás měl varovat.
Emanuel měl v telefonu moderní mapu města. Krátce po příjezdu však zjistil, že baterie je téměř vybitá.
„To není problém,“ řekl. „Máš papírovou mapu?“
Měl jsem.
Šlo o plán Brna z roku 1964, který jsem našel doma ve skříni mezi záručním listem na vysavač a pohlednicí z Bulharska.
Mapa byla velká, barevná a vytištěná na tak pevném papíře, že se dala v případě nouze použít jako ochrana před deštěm, podložka pod svačinu nebo menší přístřešek.
Měla však několik nedostatků.
Některé ulice se jmenovaly jinak.
Jiné vedly opačným směrem.
A několik budov, podle kterých jsme se chtěli orientovat, už neexistovalo.
„Město se přece nemůže změnit celé,“ namítl jsem.
„Za šedesát let se změnit může.“
„Ale základ musí zůstat.“
„Co myslíš základem?“
„Nádraží a draka.“
Nádraží jsme měli za zády.
Draka jsme hledali.
Považoval jsem tedy mapu za použitelnou.
První návrat na nádraží
Vyrazili jsme směrem, který jsem označil za historické centrum.
Po půlhodině jsme dorazili k rozlehlému areálu s výstavními pavilony.
„Tohle není radnice,“ řekl Emanuel.
„Třeba je nová.“
„Je to výstaviště.“
„Takže jsme alespoň našli něco významného.“
Emanuel vytáhl telefon, ale obrazovka zhasla dříve, než se stačila načíst mapa.
Museli jsme pokračovat podle mého plánu.
O hodinu později jsme stáli opět před hlavním nádražím.
„To už jsme tady byli,“ poznamenal Emanuel.
„Alespoň víme, kde jsme.“
„Před hodinou jsme to věděli také.“
Na cestování je zvláštní, že návrat na známé místo může znamenat úspěšnou orientaci i úplné selhání. Rozdíl závisí především na tom, zda jste se tam chtěli vrátit.
My nechtěli.
Tajemství slova šalina
Rozhodli jsme se zeptat místních.
Na zastávce stála starší paní s nákupní taškou. Emanuel k ní přistoupil a požádal ji o cestu ke Staré radnici.
Paní nám ochotně odpověděla.
Mluvila však velmi rychle a používala výrazy, s nimiž jsme se v našem kraji běžně nesetkávali. Zachytil jsem něco o rohu, podchodu, kostele a místě, kde to „šalina bere doprava“.
Emanuel si zapsal jediné slovo:
Šalina.
„To bude ulice,“ řekl.
„Určitě?“
„Říkala, že tam máme jet.“
Začali jsme hledat ceduli s názvem Šalina.
Prošli jsme dvě ulice, jeden podchod a okolí obchodního domu. Nikde nebyla.
Po patnácti minutách jsme oslovili mladého muže s batohem.
„Prosím vás, kde je ulice Šalina?“ zeptal se Emanuel.
Muž se na něj podíval.
„Šalina není ulice.“
„Co tedy?“
„Tramvaj.“
Emanuel se podíval do svého zápisníku.
Potom na koleje před námi.
„To dává smysl,“ řekl.
Nedávalo.
Ale alespoň jsme získali novou znalost, aniž by nás musel někdo vyprošťovat.
Nastoupili jsme do tramvaje.
Od té chvíle jsme jí říkali šalina, abychom působili jako lidé znalí místních poměrů. Výslovnost jsme však pokaždé zdůraznili natolik, že každý okamžitě poznal, že místní nejsme.
Drak visel ze stropu
Ke Staré radnici jsme nakonec dorazili.
V průchodu visel dlouhý zelenohnědý tvor s otevřenou tlamou a výrazem zvířete, které už několik století lituje svého posledního jídla.
Emanuel se postavil přímo pod něj.
Zvedl hlavu.
Několik minut zkoumal zuby.
„Tak co?“ zeptal jsem se.
„Je to krokodýl.“
„Poznal jsi to podle chrupu?“
„Podle cedule.“
Tím byl jeho výzkum uzavřen rychleji, než jsem čekal.
U draka právě stála skupina školních dětí. Učitelka jim vyprávěla pověst o nebezpečném tvorovi, který terorizoval město, dokud mu někdo nepřipravil volskou kůži naplněnou nehašeným vápnem.
Drak návnadu sežral, napil se vody a zahynul.
Emanuel se zamračil.
„To není fyzikálně přesné,“ zašeptal.
„Je to pověst.“
„Ale krokodýl by poznal, že vůl nemá nohy.“
„Možná byl krátkozraký.“
Jedno z dětí mou poznámku zaslechlo.
„Paní učitelko, byl ten drak krátkozraký?“
Učitelka přestala vyprávět a podívala se na nás.
„Nebyl,“ odpověděla.
„A jak tedy nepoznal, že to není vůl?“ zeptal se chlapec.
Emanuel se nadechl, že nabídne odborné vysvětlení.
Zachytil jsem ho za rukáv.
Některé otázky je lepší nechat bez odpovědi, zvláště když stojíte pod krokodýlem a sleduje vás učitelka, která má na starosti dvacet dětí.
Kasemata nejsou kavárna
Po úspěšném prozkoumání draka jsme zamířili na Špilberk.
Emanuel navrhl návštěvu kasemat.
Slovo kasemata jsem neznal. Připadalo mi však podobné názvům podniků, které nabízejí kávu, zákusky a příjemné posezení.
Představoval jsem si historickou kavárnu v prostorách hradu.
Možná s výhledem.
Možná s obsluhou v dobových kostýmech.
Po zakoupení vstupenek jsme začali sestupovat do chladného podzemí.
„Kavárna je dole?“ zeptal jsem se.
„Jaká kavárna?“
„Kasemata.“
Emanuel se zastavil.
„Kasemata jsou vězení.“
„Proč jsme si tedy kupovali vstupenku?“
„Je to historická památka.“
„A mají tam alespoň občerstvení?“
Neměli.
Místo kávy nás čekaly chladné chodby, cely, řetězy a výklad o lidech, kteří zde strávili podstatně delší dobu, než původně plánovali.
Začal jsem litovat, že jsme nezůstali u draka.
Historická autenticita
Průvodce nás vedl podzemím a vykládal o vězních, podmínkách jejich života a způsobech, kterými jim byl omezován pohyb.
V jedné místnosti ležela těžká železná koule spojená řetězem s obručí.
Emanuel se sklonil a začal zkoumat mechanismus.
„Takhle se to připevňovalo k noze,“ řekl.
„To je jasné.“
„Chceš fotografii?“
Chtěl jsem vytvořit historicky věrný snímek.
Sedl jsem si na lavici, položil nohu do železné obruče a pokusil se zatvářit jako vězeň, který právě přemýšlí o útěku nebo obědě.
Obruč zaklapla.
Zvuk byl krátký a velmi rozhodný.
Pokusil jsem se nohu vytáhnout.
Nešlo to.
„Vyfotil jsi mě?“ zeptal jsem se.
Emanuel pořídil několik snímků.
„Ano.“
„Tak to otevři.“
Prohlédl mechanismus.
„Kde je klíč?“
Klíč nebyl nikde.
Na stěně visela cedule s informací, že návštěvníci se exponátů nemají dotýkat.
Z mého úhlu byla dobře čitelná.
Bohužel až nyní.
Skupina odešla bez vězně
Průvodce mezitím pokračoval do další místnosti.
Skupina odešla s ním.
Zůstali jsme sami.
Já seděl na lavici s železnou koulí u nohy.
Emanuel zkoušel obruč otevřít rukama.
„Musíme někoho zavolat,“ řekl.
„Nemohli bychom to vyřešit sami?“
„Jak?“
„Ty máš kapesní nůž.“
„S kapesním nožem nepřeříznu železný řetěz.“
„Tak proč ho všude nosíš?“
„Na svačinu.“
To byla odpověď praktická, ale v dané situaci málo užitečná.
Emanuel pořídil další fotografii.
„Proč mě zase fotíš?“
„Jednou se tomu budeš smát.“
„Kdy?“
„Až to sundají.“
Tento předpoklad byl logický, ale nezaručený.
Sedm klíčů
Přibližně po půlhodině dorazil správce se svazkem klíčů.
Podíval se na mě.
Potom na obruč.
Potom na Emanuela s fotoaparátem.
„Jak se to stalo?“ zeptal se.
„Zajímala mě historická autenticita.“
Správce nic neřekl.
Vybral první klíč.
Nepasoval.
Druhý rovněž ne.
Třetí se otočil jen napůl a zůstal zaseknutý.
Začal jsem přemýšlet, zda jsou kasemata stále vedena jako ubytovací zařízení a zda se pobyt účtuje za noc.
Čtvrtý klíč byl příliš velký.
Pátý příliš malý.
Šestý vypadal nadějně, ale patřil pravděpodobně k jiné cele nebo skříni s úklidovými potřebami.
Teprve sedmý obruč otevřel.
Vstal jsem.
Noha byla volná, kotník otlačený a zájem o historicky věrné fotografie výrazně menší.
„Tak co jste zjistil?“ zeptal se správce.
„Vězení omezuje pohyb.“
Mé zjištění ho nijak nepřekvapilo.
Pravděpodobně k němu dospěl už před mým příchodem.
Odchod vzdělanějších lidí
Ze Špilberku jsme vyšli odpoledne.
Můj kotník mě bolel a Emanuel si prohlížel fotografie.
Na některých jsem vypadal překvapeně.
Na jiných zoufale.
Na jednom jsem se snažil obruč otevřít a připomínal člověka, který se právě dozvěděl výši kauce.
„Byl to vzdělávací výlet,“ prohlásil Emanuel.
Musel jsem souhlasit.
Dozvěděli jsme se, že Brněnský drak je krokodýl.
Že šalina není ulice.
Že kasemata nejsou kavárna.
A že železná obruč určená k omezení pohybu skutečně omezuje pohyb.
Toho dne jsme si také prakticky ověřili, že cedule je vhodné číst před použitím exponátu, nikoli až poté, co k němu člověk získá osobní vztah.
Co jsme si z Brna odvezli
Z Brna jsme odjížděli večer.
Měli jsme několik fotografií krokodýla, záběry mého krátkého uvěznění a Emanuelův zápisník, v němž bylo slovo šalina třikrát podtržené.
Telefon se mu mezitím podařilo nabít v kavárně.
Když otevřel moderní mapu, zjistili jsme, že většinu míst jsme mohli najít během několika minut.
„Ale nic bychom nezažili,“ namítl jsem.
„Mohli jsme vidět draka a Špilberk bez bloudění.“
„A naučili bychom se, co je šalina?“
Emanuel uznal, že pravděpodobně ne.
Výlet tedy splnil svůj účel.
Našli jsme Brněnského draka.
Emanuel ověřil jeho zoologické zařazení pomocí cedule.
Já si vyzkoušel historické vězeňství.
A Brno nás nakonec pustilo domů, aniž bychom poškodili krokodýla, šalinu nebo hrad.
Po zkušenostech z předchozích cest šlo o mimořádně dobrý výsledek.
