Článek
Železnice je důmyslné dopravní zařízení, které podle prapradědy Evžena trpělo jednou zásadní vadou.
Obsahovalo příliš mnoho dřeva.
Evžen si toho všiml jednoho podzimního odpoledne, když se vracel z hostince po cestě vedoucí podél místní trati. Železničáři tam právě opravovali koleje a vedle náspu měli složenou hromadu starých pražců.
Byly dlouhé.
Byly pevné.
A především nebyly nijak přivázané.
Evžen tehdy potřeboval postavit přístřešek za domem. Anežce tvrdil, že bude sloužit na dřevo. Anežka se domnívala, že má sloužit pro kozu. Koza o celé věci nevěděla, ale později se ukázalo, že měla ze všech zúčastněných nejrozumnější stanovisko.
Dřevo, které podle Evžena nikomu nechybělo
Prapraděda obešel hromadu pražců několikrát.
Potom do jednoho kopl.
Pražec se nepohnul.
Kopl do něj podruhé a poranil si palec, což ho přesvědčilo, že jde o materiál mimořádně kvalitní.
Na konci hromady stála malá tabulka s nápisem:
MAJETEK DRÁHY – NEODNÁŠET
Evžen si ji pozorně přečetl.
Později u výslechu tvrdil, že slovo neodnášet pochopil jako doporučení, aby pražce raději odvezl.
„Když něco nemám odnášet,“ vysvětloval, „je logické použít dopravní prostředek.“
Tím dopravním prostředkem bylo jeho skládací jízdní kolo.
Kolo mělo rezavé pedály, brzdu fungující pouze ve chvíli, kdy stálo, a mechanismus, který se občas složil bez předchozího souhlasu jezdce. Evžen mu přesto důvěřoval, protože zatím každou cestu nějak dokončilo.
Ne vždy s Evženem.
Ale dokončilo.
První pražec a poslední zdravý blatník
Evžen položil pražec napříč přes zadní nosič.
Na každé straně přesahoval přibližně o dva metry. Kolo tak získalo rozměry menšího železničního přejezdu.
Prapraděda se rozjel.
Po třech metrech zachytil levým koncem pražce o telegrafní sloup. Kolo se otočilo, Evžen pokračoval rovně a oba se znovu setkali v příkopu.
Pražec zůstal nepoškozený.
Evžen méně.
Po krátkém odpočinku změnil konstrukci. Přivázal dřevo za kolo dvěma provazy a rozhodl se ho táhnout po zemi. To fungovalo lépe, alespoň do chvíle, kdy pražec zachytil o kámen a kolo pokračovalo bez zadní části blatníku.
Domů dorazil za tmy.
Anežka vyšla před stavení a pozorovala, jak její manžel přiváží kus železničního zařízení dlouhý téměř jako světnice.
„Kdes to vzal?“ zeptala se.
„U trati.“
„Koupil jsi to?“
„Ještě nepadla řeč o penězích.“
„Ví o tom železnice?“
„Železnice je neživá věc, Anežko.“
Tím prapraděda rozhovor považoval za uzavřený.
Anežka nikoli.
Přístřešek, který mohl zastavit lokomotivu
První pražec použil Evžen jako základ budoucího přístřešku. Položil ho na zem, několikrát kolem něj obešel a zjistil, že na celou stavbu bude potřebovat nejméně dalších osm.
Druhý večer proto vyrazil znovu.
Třetí také.
Během týdne zmizela celá hromada starých pražců. Železničáři si toho všimli, ale domnívali se, že materiál odvezla jiná pracovní četa. Druhá pracovní četa se domnívala, že ho odvezla první. Tento systém vydržel šest dní a mohl vydržet déle, kdyby Evžen nezískal přílišnou důvěru ve vlastní podnikání.
Staré pražce totiž došly.
Vedle kolejí však zůstávaly pražce nové.
A některé byly dokonce již položené.
Prapraděda později opakovaně zdůrazňoval, že nikdy nerozebíral hlavní trať. Zaměřil se pouze na krátkou odstavnou kolej vedoucí ke skladišti, po níž podle jeho pozorování několik dní nic nejelo.
Považoval ji proto za opuštěnou.
Železnice tento právní názor nesdílela.
Evžen během dvou nocí odstranil několik pražců z konce koleje. Kolejnice zůstaly na místě a při pohledu z dálky působily téměř normálně.
Zblízka připomínaly žebřík, kterému někdo ukradl příčky.
Vlak, který se rozhodl nepokračovat
Problém nastal v pátek ráno, kdy se ke skladišti vydala malá posunovací lokomotiva se dvěma nákladními vozy.
Strojvedoucí si chybějících pražců naštěstí všiml včas.
Zastavil.
Vystoupil.
Prohlédl si kolej.
Potom vyslovil několik odborných železničářských výrazů, které se v rodinné kronice nedochovaly, protože Anežka odmítala taková slova zapisovat.
Na místo byl přivolán traťmistr, dva dělníci a četník. Všichni se shodli, že pražce pravděpodobně neodešly samy.
Stopa vedla od kolejí přes louku.
Byla široká.
Hluboká.
A místy obsahovala části Evženova blatníku.
Vyšetřování proto netrvalo dlouho.
Dvůr plný železničního majetku
Když četník dorazil ke Kyblíkovým, nalezl na dvoře stavbu, jaká v okolních obcích neměla obdoby.
Přístřešek měl stěny z pražců.
Střechu podpíraly pražce.
Dveře tvořil pražec zavěšený na dvou řetězech.
Uvnitř stála koza, která odmítala vyjít ven, protože dveře vážily více než ona.
Další pražec sloužil jako lavička. Jeden podpíral sud s dešťovou vodou a dva Evžen položil přes bláto jako soukromý most.
Četník se rozhlédl.
„Odkud máte všechno to dřevo?“
„Z různých zdrojů.“
„Vypadá stejně.“
„Měl jsem štěstí na jednotný materiál.“
„Jsou na něm železniční čísla.“
Evžen se sklonil k nejbližšímu pražci a chvíli si číslo prohlížel.
„To zvyšuje jeho sběratelskou hodnotu.“
Četník mu oznámil, že je zatčen.
Evžen namítl, že zatčení není možné, protože má rozestavěný přístřešek a odpoledne má pršet. Četník odpověděl, že ve věci srážek není příslušný.
Útěk na kole, které se složilo
Prapraděda požádal, zda si smí dojít pro kabát.
Místo kabátu přivedl skládací kolo.
Nasedl na ně a rozjel se brankou ven. Četník se za ním pustil pěšky, protože jeho služební bicykl zůstal opřený před hostincem, kde prováděl jiné vyšetřování.
Evžen získal náskok.
Projel návsí, minul kovárnu a zamířil k polní cestě. Kdyby se tam dostal, znal několik průjezdů stodolami, dva nepoužívané mostky a všechny dvory, v nichž nebyl pes.
Tentokrát však za sebou stále táhl jeden pražec, který chtěl odvézt na stavbu ještě před příchodem četníka.
Pražec zachytil o patník.
Provaz se napnul.
Kolo se složilo.
Evžen pokračoval několik metrů bez něj a přistál v hromadě listí před obecní školou. Děti právě odcházely domů, takže měl jeho dopad četné publikum.
Vstal, oprášil si kabát a prohlásil, že šlo o veřejnou ukázku dopravní bezpečnosti.
Četník dorazil krátce poté.
Ukázku ukončil.
Soud a odborná ochrana dřeva
Před soudem prapraděda odmítal slovo krádež.
Tvrdil, že pražce pouze zachránil před povětrnostními vlivy.
„Byly venku,“ vysvětloval.
„Pražce bývají venku,“ řekl soudce.
„Právě proto tolik trpí.“
„Některé jste vytáhl z kolejí.“
„Chtěl jsem jim dopřát odpočinek.“
„Kvůli vám nemohla projet lokomotiva.“
„Takže jsem zabránil nehodě.“
Soudce si sundal brýle.
Chvíli se na Evžena díval.
Potom si je znovu nasadil, patrně v naději, že přes ně uvidí jiného obžalovaného.
Neuviděl.
Prapraděda dostal povinnost všechny pražce vrátit a uhradit škodu. Trest byl mírnější především proto, že vlak nevykolejil a většina dřeva se našla.
Slovo většina se později ukázalo jako důležité.
Vrácení majetku a pád přístřešku
Rozebrání stavby trvalo dva dny.
Po odstranění prvního pražce se naklonila střecha.
Po odstranění druhého vypadly dveře.
Po odstranění třetího se celý přístřešek sesunul do podoby nízké hromady dřeva, z níž vyšla koza, rozhlédla se a odešla k sousedům.
Železničáři si odvezli pražce na voze. Evžen stál u branky a každý kus počítal, jako by odváželi jeho vlastní majetek.
„Tenhle byl nejlepší,“ řekl u šestého.
„Všechny jsou naše,“ připomněl mu traťmistr.
„To neznamená, že se o ně musíte špatně starat.“
Kolej byla opravena a lokomotiva ke skladišti znovu projela. Evžen ji pozoroval z bezpečné vzdálenosti a prohlásil, že pražce pod koly zbytečně trpí.
Anežka mu zakázala přibližovat se k železnici s provazem, vozíkem nebo nářadím.
Samostatně.
Ve dvojici.
I ve státní svátek.
Pražec, který se nikdy nenašel
Při konečném sčítání jeden pražec chyběl.
Četník prohledal dvůr, stodolu i sklep. Podíval se dokonce do studny, ačkoli Evžen namítal, že dřevo neumí plavat směrem dolů.
Chybějící kus se nenašel.
O několik let později měla rodina v kuchyni mimořádně pevný stůl. Jeho deska byla obyčejná, ale jedna noha byla nápadně mohutná, tmavá a cítila po dehtu.
Stůl přežil Evžena.
Přežil Anežku.
Přežil dvě stěhování, požár kamen a pokus Ladislava rozebrat ho kvůli karetním dluhům.
Když byl konečně po mnoha desetiletích odstraněn, našlo se na spodní straně jeho levé nohy vyražené železniční číslo.
Rodina se rozhodla věc nevyšetřovat.
Některé příběhy mají totiž zůstat uzavřené.
Stejně jako Evženovy krabičky.
A pokud možno i jeho trestní spisy.
